Lilienstein ...

.... a jeho proměny ve světle sluníčka různě stíněného mraky. To se mi naskytlo k pozorování vlastně skoro hned jak jsme na pevnost dorazili a já se šla brouzdat kolem. Jak jsem mezi stromy zahlédla za a) krásně nasvícený letohrádek Fridrichsburg vylítla jsem jak střela abych ho zastihla a za b) co kdyby to nebyl jen on. A nebyl. Na protější Lilienstein se promítala celá plejáda různého osvětlení a mraků a tak jsem jen očarovaně stála a koukala a fotila. Možná se vám bude zdát, že fotky jsou stejné, za to se omlouvám, možná že to měnění se světla vidím jen já, ale není jich zas tolik, takže se to dá snést ....

Konečně ...

.... se dostáváme k tomu, co vlastně bylo hlavní náplní mého prvního prosincového výletu. Druhé adventní trhy a to na pevnosti Königstein. Zatím jsme si z ní ukázali všechno možné, ale záběry z trhů ne. Bude to dnes o trochu více fotek, snad to ale přežijete. Trhy mají v podtextu Romantické a pohádkové. Jestli může prostředí vojenské pevnosti nabídnout romantiku, to nechám na vašich preferencích, pohádkové snad. Našli jste tu různé malované pohádkové postavy, programy byly hodně koncipované pro malé návštěvníky, v Magdalénině hradu to byla třeba loutková představení, nebo vedle Staré zbrojnice vánoční Santův vláček či projížďky na ponících.

Všichni prodejci byli ve středověkých kostýmech což mi přišlo jako dobrý nápad, do prostředí pevnosti se to hodilo. Takže ta pohádkovost se tam najít určitě dala ....

Třetí adventní ...

.... víkend byl dosti náročný. V pátek jsem nešla ani spát, neb o půl jedné jsem odjížděla směr Rakousy, celou sobotu jsem prochodila, druhou noc jsem toho taky moc nenaspala, protože jsem jí strávila větší měrou ve velmi nepohodlné pozici v autobusu a menší v posteli u dcery, do které jsem se dostala až ve čtyři ráno díky absolutní absenci orientačního smyslu u jedné z účastnic zájezdu a jejímu totálnímu ztracení se dvěsta metrů od místa srazu, a z ní se vyhrabala o půl osmé kdy se probudila Bobule a s nelidským řevem se dožadovala svého ranního mléka. Takže jsem okamžitě po dopití kávy volala muže ať pro mne přijede a pokud jsem se těšila na to, že si okamžitě zalezu do postele a dospím co jsem zameškala, nebylo tomu tak. Musela jsem uklidit půlku baráku, následky Bobešových zdravotních problémů totiž manžel uklízí jen velmi sporadicky.Teprve pak jsem mohla z velkou láskou spočinout pod peřinkou a částečně v pohodlí a tichu dospat alespoň něco. Zbytek neděle jsem trávila dalším poklízením, praním, relaxem ve vaně ale hlavně stahováním fotek. Ta vana mne nakonec stejně zničila jak to chození takže jsem se doplazila nahoru, a s radostí zas zaplula do peří. Některé výlety jsou fakt pro jízdu autobusem strašně dlouhý, a ve výsledku zjistí člověk, že v autobuse ztratíte z programu zájezdu 12 hodin a samotnými procházkami a poznáváním jen 4. Ale i tak některé, pokud se ovšem vydaří počasí, za to stojí... Akorát sebou nesmí mít člověk neustále brblající a mrmlajíci dceru. To je totiž samo o sobě hodně únavné. 

Dnes si ale už přestaneme povídat o tomto víkendu, ale vrátíme se do víkendu před čtrnácti dny a podíváme se na expozici saského zbrojního umění, která je k vidění v budově Staré zbrojnice v pevnosti Königstein. Vlastně je to hlavně o dělech, v Sasku byly zřejmě dobré podmínky pro slévárny a kovárny kde se tato výzbroj tvořila ....

První ...

.... posádkový kostel v Sasku stojí právě v areálu pevnosti Königstein. Původně románská hradní kaple byla v roce 1676 vysvěcená jako kaple sv. Jiří a posádkový kostel. V roce 2000 po rekonstrukci znovu vysvěcen a dále slouží jako kostel. 

Však taky v době návštěvy se zde chystala mše a tak jsem v době než se tak stalo proběhla kostel a udělala nějaké fotky ....

Dnes z ...

.... jiného soudku. Trochu si odpočineme aby vás nebolely nohy, přece jen už jsme toho společně hodně nachodili. Momentálně se tu na blozích ukazují vaše vánoční výzdoby a tak samozřejmě nemůžu zůstat pozadu ... 

Vždycky se mi zdá mým  soukromým bojkotem vánoc a všeho kolem, že nemusím s ničím bláznit a tudíž ani vymýšlet jak vyzdobit truhlíky na oknech. Jenže najednou se ukáže, že advent je za dveřmi a já jsem stejně překvapená jak Ester v cíli. Ačkoli mám postahováno hafo inspirací, najednou zjišťuju, že nemám to a ono, do města hned jet taky nelze, a navíc zkušeností z krádeží truhlíků s výzdobou nebo jejímí komponenty už mám taky dost, tak co bych vydávala peníze na ozdoby pro jiné, že? A tak začnu hrabat v zásobách, a planýrovat túje na zahradě. Letos jsem jejich zkrácení nechala právě až na adventní čas, abych ty větve mohla použít na výzdobu. Jelikož hlavní motiv jsou vždycky světýlka, nedělám truhlíky moc zdobné (ono to pak moc láká) a letos jsem šla do tradiční červené. Myslela jsem, že tedy červených ozdob mám o dost víc, ale i tak to stačilo na všechno, co je směrem k veřejnosti.

Doma výzdobu dělám minimální. Do našeho domu - servisní dílny - zoo to prostě ani nejde. Protože s tím materiálem co mám doma prostě nikdy nebude náš dům nablýskaný, čisťounký tak aby ta výzdoba netloukla do očí mezi různými částmi tiskáren, kopírek a právě vypadlým chuchvalcem dlouhých kočičích chlupů. Ostatně nechápu, jak se je kočkám daří umisťovat i na strop.

Jedinou věcí tak je adventní svícen a svítící městečko v obýváku, kam jsem zamezila (aspoň jsem si to myslela) kočkám přístup. Jenže ony nejsou blbé a dvířka v mříži si stejně otevřou i přes silné magnety. Nicméně je to nebaví dělat stále a tak tam vlezou jen výjimečně, a pak těsně před Štědrým dnem vytvořím ještě svícen na jídelní stůl. Ten by totiž kočky ohlodaly a roztahaly z něj větvičky všude možně ....

Magdalénin hrad ...

.... největší sud na víno na světě, i to najdete na Königsteinu. Tedy ten sud už jen v náznacích, hrad celý. I když hrad je trochu zavádějící název, neb se jedná o sklad potravin a vinné sklepy. Času bylo na procházení dost a dost, a tak jsem se zašla podívat i tam. Magdalenin hrad dnes slouží jako výstavní budova, dole je expozice skladování vína plus milý stánek kde se prodává svařáček. Že má tvar a vzhled onoho proslulého sudu snad ani nemusím říkat.

Ten původní najdete už jen na fotkách, a jeho replika vyvedená z ocelových nosníků vyplněných vinnými láhvemi je přístupná jen z průvodcem a ti nebyli po ruce ....

Dnes se ...

.... opět vrátím na místo činu, tedy na místo, kde už jsem jednou v rámci výletů za hranice všedních dní pobývala. A tím místem je pevnost Königstein, vybudovaná na stolové hoře 240 metrů nad Labem. Protože jsem se této pevnosti důkladněji v řadě článků na původním blogu, o jeho historii se rozepisovat nebudu, tu si můžete přečíst v prvním z článků. Spíš jsem se tentokrát věnovala místům, kam jsem se při první návštěvě nepodívala. A neopomenula jsem si projít opět hradby kolem dokola celé pevnosti. Jestli to bylo i minule, nebo jen u příležitosti adventních trhů, otevřených s volným vstupem byla většina zhruba padesáti budov v areálu. Při návštěvě tady nahoře, na stolové hoře bylo počasí tak rozmanité, že sluníčko nasvěcovalo velmi zajímavě některé budovy. Dokonce bylo vidět podle kapek na stromech a květech, že ne moc dlouho před naším příjezdem tu i pršelo. Občas se udělal i takový lehký opar, jak škrtaly nízké mraky o vršek hory. Díky té proměnlivosti počasí a tím pádem i světla jsem některé objekty fotila i víckrát. Tudíž se za skoro stejné fotky omlouvám (Simi promiň ;-) ) ....

Adventní ...

.... trhy jsou také jedním z důvodů, proč si takhle na sklonku roku vyrážím za hranice všedních dnů. Vládne tam sice chaos ne nepodobný tomu na Staroměstském náměstí, lidí je tam všude habakuk, ale ta nálada je prostě úplně jiná. Možná proto, že na rozdíl od těch pražských (i když už se situace hodně změnila) zde najdete jen a jen vánoční věci. A možná že mi to jen připadá, ale tolik srdečnosti kterou člověk kolem sebe vidí v Čechách nevidíte. Jo, a našinci nikdy nikam nepospíchají, nepředbíhají se, nestrkají do sebe u stánků a neberou si věci z rukou že oni to viděli první...

V klidu si všechno obcházejí, okukují, poklábosí s prodavačem, popijí punčík či svařáček (nešizený! silný!!) Pokud chvilku stojíte a pozorujete cvrkot, okamžitě odhalíte tůristy. Bohužel, ani nemusí kváknout a poznáte že to jsme my. My se totiž okamžitě rozlétneme ke stánkům jak hejno koroptví do kterého střelil myslivec, letíme abychom tam byli první a při spatření cen se okamžitě trhy nese "Frantóó, se snad zbláznili, taková drahota!" a z opačného konce se ozve " Mařkóóó, s*r na to, podíváme se doma u Vietnamčíků. Mají to levnější a hezčí !" No, proti gustu ...

Z jedné strany má Mařka pravdu, pro nás je to někdy opravdu hodně drahé, snažím se sice od prvního okamžiku kdy si zájezd koupím nepřepočítávat a nepočítat kolik mne zdánlivě prvotně levný zájezd bude nakonec stát, ale někdy to prostě člověku nedá. (V mém případě se to děje pokaždé když vidím stánek s ochránovskými hvězdami) Z druhé strany nemusí být člověk živ jen hmotnými statky, může poškádlit i buňky chuťové, bratwurstem krásně dozlatova opečeným a servírovaným ve výborném brotchen, eirpunčem se šlehačkou a čokoládou nebo domácím punčem s oříšky a mandlemi případně svařáčkem z bílého, červeného a letos jsme zaznamenala jako novinku i růžového vína, opečenou či kyselou rybou nebo pečeným selátkem. Oponent může namítnout, že tohle všechno si může pořídit na trzích v jakémkoli městě u nás a nemusí kvůli tomu vstávat ve tři ráno a kodrcat se bůhví kam autobusem. Může. Samozřejmě. Ale nemá tu přidanou hodnotu genia loci daného místa a města kam zavítá ... A právě to je to, co mne na tom láká ....

Kostel sv. Jindřicha ...

.... nebo také Heinricha, je kostel který patřil do komplexu dominikánského kláštera založeného kolem roku 1300. V roce 1400 byl přestavěn na dvojlodní a přibyla mu nízká věž s neobvykle rovným zakončením. Když byl klášter zrušen, sloužil kostel jako skladiště. V roce 1952 jej katolická církev začala opravovat a dnes opět slouží bohoslužbám. Sousední areál bývalého kláštera slouží jako městské muzeum ....

Kostel Panny Marie ...

.... nebo také Marienkirche je jeden ze tří kostelů v městě Pirna. Stojí na místě románské baziliky, vystavěný v raně gotickém stylu. Jeho věž má bezmála 60 m a byla první změnou v jeho podobě. V letech 1502 se začalo s přestavbou vnějších zdí. Kostel patří evangelicko - luterské církvi a díky jeho skvělé akustice se zde pořádá mnoho koncertů.

V době kdy jsme byli ve městě zrovna mše a tak jsem ho fotila jen zvenčí. Moje spolucestovatelka ale měla trochu jiný program a tak se po mši zašla podívat i dovnitř a tak vám můžu díky ní ukázat i krásnou vnitřní klenbu ....

Zámek Sonnesntein ...

.... ukrývá pod libozvučným jménem Sluneční kámen temnou historii. Původně strážní hrad stojící 60 metrů nad městem Pirna strážil hranici mezi Českým královstvím a Míšeňským markrabstvím. Svou sňatkovou i diplomatickou politikou Pirnu získal Václav II. pro České království a k tomu patřilo až skoro do půlky 15. století. I když přešla Pirna do rukou saského kurfiřta Friedricha II. stále byla českým lénem.

V letech 1545 - 1548 byl hrad přestavován na pevnost s renesančním opevněním. Jeho pevnostní historie končí v prvním desetiletí 18. století. Pak byla pevnost přestavěná na kasárna saského vojska a sloužila i jako státní věznice.

Roku 1811 zde vzniká první Německý léčebný ústav pro tělesně a duševně choré. Jeho činnost trvala nepřetržitě i během napoleonských válek, jen s malou přestávkou, kdy se zde opevnila jednotka francouzských vojsk.

Během činnosti ústavu stále docházelo k různým stavebním úpravám až do dnešní podoby. Od roku 1928 začaly prosakovat zprávy o nehumánních způsobech zacházení s nemocnými až roku 1938 byl ústav zrušen. Jeho temnou historii dovršila II.světová válka, kdy zde bylo zplynováno 14000 postižených lidí a další tisícovka židovských obyvatel Pirny a okolí. To vše v rámci programu " EUTHANASIA" jehož cílem bylo vyvraždění všech tělesně a mentálně postižených v Německu.

V letech 2009 - 2011 proběhla další rekonstrukce a dnes v zámku sídlí okresní úřad saské Švýcarsko, rehabilitační centra a chráněné dílny. Ve sklepení je památník obětem programu "EUTHANASIA"....

Pirna podruhé ...

.... ještě na chvíli se vrátíme do uliček Pirny, tak jak jsem si jí v neděli procházela ....

Cesta nahoru na zámek byl pěkný bludišťákov, schody doprava, doleva, prostředkem, každé se nejmíň ještě dvakrát dělily, cesta kolem zámku to samé. Z jedné vyhlídky jsem si vyfotila tenhle trochu indiskrétní pohled. Nějak mi připomněl pražská zakoutí focená z věže sv.Mikuláše nebo výhledů z pod Hradu ....

Město Pirna ...

.... nebo také staročesky Perno (ovšem je i možnost ještě jednoho výkladu, jelikož má město ve znaku strom hrušně a hruška se řekne německy Birne, výslovnost je podobná, je možné že název vznikl zkomolením německého názvu hrušky) leží jen pár kilometrů od českých hranic ve spolkové zemi Sasko a je bránou do úžasné přírodní rezervace Saské Švýcarsko, plné skalních měst a stolových hor. Ve středověku patřila Pirna díky králi Václavu II. k zemím české koruny a udržela se tam až do 50. let 15. století. Císař Karel IV. sem svolal roku 1351 sněm šlechty kde se projednával problém braniborského markrabství. Vzhledem k tomu, že leží na břehu Labe, bývala a vlastně i bývá obětí povodní. Po povodni v roce 1845, kdy se začalo se stavbou tratě Děčín - Drážďany byla maximální výška hladiny 8,77 m ukazatelem a trať se postavila ještě o metr výš, aby byla jistota toho, že nebude při další velké povodni zatopená. Až uvidíte fotku vodoteče ze záplav v roce 2002 zjistíte, že to bylo opravdu velmi prozíravé. Ve 20. století získala ale také nechvalnou pověst, protože sem sváželi nacisté tělesně a mentálně postižené lidi a lidi velmi staré a zde je, na zámku Sonnenstein zplynovávali. Už v roce 1811 byl zámek přeměněn na ústav pro duševně choré. Zajímavostí je, že zde určitou dobu žil a tvořil benátský malíř Canaletto, známý svými obrazy Benátek ....

Po cestě ....

.... jsem opět, jak je mým zvykem, zkoušela fotit věci které mne zaujaly. A které se také jakž takž z jedoucího autobusu daly stíhat.

A protože jsme vyjížděli za tmy tmoucí (odjezd byl ve 4:45) poštěstilo se mi i pár východových fotek ....

První advent ...

.... letošního roku je za námi, a musím říct, že jsem si ho užila vrchovatě. Patřil totiž prvnímu z letošních dvou adventních výletů za hranice. Jela jsem na dvoje adventní trhy, jedny do městečka kousek za hranicemi, do Pirny a pak ještě o hop a skok dál, na pevnost Königstein. A jako jahůdka na dortu nás po všem tom chození, papání a bumbání čekal relax v termálních lázních Toscana Therme v Bad Schandau. To jsem si totiž slíbila při první návštěvě v tomhle městečku. Že pokud se sem ještě někdy podívám, tentokrát vyměním procházku za lenošení a ráchání. A to jsem si také splnila. Pirna je malé město se starobylou radnicí, malým náměstím a zámkem se smutnou novodobou histrorií. Ale mou cestou sem, se tak uzavřel kruh návštěv těchto trhů členy naší rodiny. Oni sem totiž jezdili moji rodiče na adventní víkendy, na něž pořádalo zájezdy jejich "domovské" ČKD. Adventní trhy na pevnosti Königstein mají v názvu romantické a pohádkové. To první snad ani v bývalé vojenské pevnosti nejde, ale to druhé bylo splněno stoprocentně. Pro děti tu je opravdu pohádkový doprovodný program, najdou tu i různá zvířátka, mohou plnit různé úkoly. A pohádkově musí pevnost po setmění zářit z její více jak dvousetmetrové výšky do okolí. To jsem bohužel nemohla posoudit, protože jsme zde byli celou dobu za světla. Možná by stálo za to, kdyby cestovka popřehodila program tak, že na pevnost by člověk dojel už za stmívání aby si užil krásu nasvícených budov a všech ochránovských hvězd kterými je pevnost a její les vyzdobený. Ovšem co se nemůže upřít žádnému z trhů je, že opravdu zde najdete věci které se váží k vánocům. Tedy vánoční ozdoby ze dřeva, ze skla, háčkované, paličkované a dokonce i kované. Stánků se svařákem, punčem, dobrůtkami nepočítaně, místa k posezení též. A jako bonus občas narazíte i na české trhovce. Jako třeba já u stánku s punčem 😄. A lázně Toscana? Super! kde se vám poštěstí válet se v teplé vodě a přitom koukat na nasvícené město? případně si vyplout do venkovního bazénu a topit se v páře, nebo se nechat hýčkat slanou vodou, relaxační hudbou, jak nad tak i pod hladinou v bazénu zvaném Tekutý zvuk? Nebo si dopřát čtyři druhy sauny? To jediné jsem nezkoušela, neb sauny jsou smíšené a ačkoliv jsem hodně velký exhibicionista, tak se svlékat před cizejma chlapama opravdu nemusím. Ale jinak jsem vyzkoušela všechno co tyto lázně nabízejí. Jo, a chci domů ten slanej teploučkej bazén co mění barvy a hraje! 

Samozřejmě jsem fotila a fotila a fotila a doplnila si archív a fotit budu ještě za čtrnáct dní v Hallstattu, Bad Ischlu a Sankt Wolfgangu na tentokrát rakouských adventních trzích ....