Rosa + sluníčko + ....

.... afrikány + mezikroužek se rovná další fotky s pohledem do nitra kapek. Mezikroužek přiblížil, afrikány dodaly pozadí, sluníčko lesk a jak to dopadlo, můžete posoudit sami. Je fakt, že tohle mne ohromně baví, byť se u tohoto focení málem udusím. A proč? Vyberu vhodnou kapku, zaostřím, jedna, dvě - nádech, zatajit dech jak při potápění, počkat až se přestanou klepat pařátky a zmáčknout spoušť. Někdy to trvá dýl, někdy míň a někdy se poštěstí, že si ruce opřu i s foťákem o pevnou podporu a to pak můžu dýchat i normálně. Což se u několika podařilo a je to i poznat na výsledku.

Jde z nich udělat vcelku kvalitní výřez. Pokud by to byl plnohodnotný objektiv určený na makrosnímky, samozřejmě by to bylo ještě lepší, jenže tohle je starosklíčko a mezikroužky, a to má své limity ....

Už kvůli ....

.... těmhle výhledům, se ještě jednou chci vrátit na místo, kde jsme s Čerfem skončili naší fotoprocházku. Kde to bylo, to uvidíte příště, dnes je to o výhledech na Prahu. Jsou někdy trochu z jiného úhlu než je člověk zvyklý když je fotí z Hradčan, Petřína anebo třeba z druhého břehu Vltavy z Vyšehradu. Ale tak to má být, aspoň trochu jinak nafotit notoricky známé věci. Ale nikdy, nikdy se ani trochu neomrzí. Jsou profláklé a jsou věčné ....

Každý ....

.... rok si kupuji touhle dobou vřesy do truhlíků na podzimní výzdobu oken. Mou snahou je udržet je naživu když jejich čas skončí. Dávám je tedy buď s truhlíkem na půdu a zalévám, nebo je obložím přes zimu jehličím a jsou součástí vánoční výzdoby. Ať tak či tak, málokdy se stane že přežijí. Nicméně jeden to kdysi nevzdal, a zabojoval a dnes je z něj v záhonu krásný jedinec který mi svými něžně růžovými květy dělá rok co rok touto dobou velkou radost.

Letos jsem opět nakoupila nějakých osm kousků vřesu, truhlíky jsou už osázené, nicméně muškáty na oknech jsou stále velmi pěkné a nechce se mi je ještě dávat pryč. Takže se obávám, že než na ně dojde řada, budou už vřesy odkvetlé !😏 ....

Uličky ...

.... starých městských center mají své úžasné kouzlo. A je jedno jestli se jedná o Prahu, Třebíč, Telč, Český Krumlov či jiné. Dávají nahlédnout do doby kdy města vznikala, rozvíjela se. Kde před vámi defilují staletí a vývoj města od malých domečků chudiny, přes honosnější domy měšťanů až po paláce šlechty. Tady v těch úzkých uličkách na vás dýchnou staletí a jsou zde stále přítomná. V podobě domovních znamení, architektuře, prostě kdo je vnímavější cítí je ve vzduchu. Proto se taky tak ráda v těch starých uličkách procházím, nahlížím do nich, nasávám vzduch ztěžklý dějinami ....

Fialová ....

.... je prý barva žárlivosti, někdy i smutku. To druhé by asi momentálně byl vhodnější výklad, nějak se toho smutku ve mně nakupilo dost a dost. Chvíli mi pomohl ten týden dovolené, ale po návratu se mi všechno zas vrátilo a navíc s přídavkem. Fialová barva je mou měsíční barvou, můj kámen je ametyst, a proto možná část mé bytosti je neustále smutná, i když se to navenek možná nezdá. A právě to potlačování před okolím mne stojí hodně sil a někdy pak už stačí jen málo a sesypu se vnitřně jak domeček z karet. Nejvíc to bolí, když je příčinou někdo, kdo pro vás dlouhá leta znamená strašně moc, a pokud jsou to během pár dní dva lidé, je to už pomalu na Chocholouška. No nic, jak se říká, psi štěkají ale karavana jde dál. Pár dní nebudu mít náladu, pár nocí se budu převalovat beze spánku, a když usnu, budou mne budit divné sny a pak se  pomalu začnu snad dostávat do normálu. Bez iluzí, bez očekávání, do stereotypu ....

Z Nového Světa ....

....je dnešní pražský pozdrav. Tu hudbu si k tomu klidně pusťte, ono to krásně totiž vystihuje tu atmosféru procházky. Sluníčko (nepřítel fotografů když svítí v polední hodiny), klid, lenivá pohoda bez davů turistů (všední den asi taky hrál svou roli) a krásné uličky plné starých domků. A jásavé vyústění těch uliček do plného slunce a lidského hemžení na Hradčanském náměstí, kde už těch turistů přece jen bylo víc. To všechno ta skladba krásně vystihuje. Dnes to je o hlavní tisíckrát nafocené dominantě, kterou vyfotit po tisícíprvní a jinak prostě nejde (ještě tak buď za mlhy nebo večer). Na to jsem rezignovala, a fotila jsem úplně normálně. Jako každý tůrista. Ono stejně nikdo neuvěří, že jste v Praze, na dosah Pražskému Hradu...

Původně jsem chtěla dát fotky trochu jiné, jenže tak trochu mi udělal čáru přes rozpočet Čerf, který dnes uveřejnil některé fotky z Nového Světa, a shodou okolností jsou tam dvě, které jsme fotili zároveň. Nechtěla bych vypadat, že se na něm přiživuji a tak je dám trochu později. Takže proto dnes dávám to co sice taky fotil, ale zatím neuveřejnil a ani nevím jestli uveřejní, protože oproti mě má ohromnou výhodu. Umí mazat, umí vybírat a umí čekat a hledat ten nej záběr. S tím mám já obrovský problém a proto se mi podaří opravdu zajímavá a neotřelá fotka jednou za deset let. Berte tedy mé fotky z cest spíš jako dokumentární, abych se nemusela moc vykecávat a vy viděli aspoň kousek krásna. Ale kolem Nového Světa se budeme motat i v jiných článcích, protože tady a pak v palácových zahradách pod Hradem jsem totiž fotila nejvíc, byl to vlastně jeden hlavní a druhý neplánovaný cíl naší fotovýpravy ....

Dnes ....

.... si dáme jak velmi optimistickou, tak i žhavou barvu, a navíc jako bonus také kapky. Od sousedky mám už pár let nádhernou a majestátní květinu jménem krvokvět. Ale na její květy jsem si musela dost dlouho počkat, stejně jako její skoro jmenovkyně kalokvět (ta je ovšem nebesky modrá) začne kvést v okamžiku, kdy má květináč úplně prorostlý kořeny. Já, v domnění že jí udělám pohodlí, jí rozsadila do dvou, aby měla holka místo a komfort. jenže jsem si tím nechtíc oddálila kvetení. Teď už se zdá, že má ty správně prokořeněné květináče, protože mi každý rok kvete. Nejdřív jsem si myslela, že letos se budu muset spokojit jen s listy, neustále jsem hledala poupata a nic. Jenže najednou koukám, a on květ! Prohledala jsem tedy listoví a tu jedno poupě, tu druhé...až nakonec se v obou květináčích objevilo po pěti květech. Kdyby to nebylo tak těžké na přenášení, sesadila bych je do jednoho aby vynikla její krása ještě víc. Ale u čeho to udělám určitě, to bude ten kalokvět, mám ho dokonce ve třech květináčích, jak jsem je postupně dostávala a díky tomu mi vykvete tak ob rok jedním květem ....

Zatím ...

.... je stále počasí ohavně podzimní, byť trošičku se ukazuje vždy tak na pár minutek sluníčko, a tak místo kapkových fotek si dáme malý předkrm v podobě pelmelu fotek z úterního prosluněného dne, stráveného krásnou procházkou Petřínem, Novým Světem, uličkami Malé Strany a zahradami pod Pražským hradem. Každá část bude mít svůj vlastní článek, ale tyhle fotky se mi nějak do žádného nehodily, a tak se svého uveřejnění dočkají dnes ....

Původně jsem ....

.... chtěla dneska dát fotky se sluníčkem, které nám trochu komplikovalo v úterý focení, nicméně po propršené půlce neděle a pondělí bylo velmi úlevné se na něm vyhřívat. Ale vzhledem k tomu, že tu mám ještě spousty nafocených fotek detailů kapek, řekla jsem si, že i když je zas upršený den budou se k němu hodit.

Je pravdou, že se tou změnou v pátek v noci pomalu představuje podzim, je zima, prší, obloha je šedivá a celkově to je ee ....

ČE-CHO-MOR ...

.... ČE-CHO-MOR! Tak skandovalo včera večer plné první nádvoří zámku v Litomyšli. A mělo proč... Já tohle seskupení hudebníků kolem Karla Holase a Františka Černého můžu, a nejen já. Dcera i synek a dokonce i zapřísáhlý depešák, jakým je dcery partner. Umí skvěle propojit elektrický sound kytar a houslí s výbornými aranžemi lidových písní. Za těch 31 let, kdy se ještě jako ne úplně známá Česko-moravská hudební společnost objevila nejdřív na lokálních hudebních scénách až po nynější Čechomor, který do podvědomí posluchačů prorazil fenomenálním albem Proměny (3 Andělé, za skupinu roku, album proměny a stejnojmená skladba) ušli hodně velký kus cesty. Už jejich předposlední CD " Místečko " natáčené v Americe bylo asi pro mnoho jejich skalních příznivců překvapením, protože jeho zvuk se začínal stávat výrazně rockovějším, i když si i nadále uchoval základ repertoáru lidových písní. Za to poslední CD z roku 2018 " Nadechnutí jinak " je už hodně jiné. Výrazná rocková linka, basová kytara, doprovodná kytara,  plnohodnotné bicí, klarinet... Dokonce i Františka Černého s jeho akustickou kytarou uvidíte jen minimálně. 

Hodně dělá to, že se obsazení pro letošní tour velmi omladilo, z původního obsazení na pódiu uvidíte jen lídry Františka Černého a Karla Holase, jinak došlo k výraznému omlazení muzikantů což velmi prospívá novému zvuku skupiny. A pak hostování zpěvačky Martiny Pártlové, která nahradila původně hostující Lenku Dusilovou. Když jsem poprvé tuto zpěvačku ve spojení s Čechomorem zaregistrovala, nějak jsem nebyla moc nadšená. Nemusím moc účastníky různých Hlasů, SuperStar a jiných soutěží. Tím nechci říct, že se zde nenajdou vynikající zpěváci, kteří by třeba ani jinak neměli šanci se prosadit, ale většinou se ukáže že kariéra mnohých je jepičí a dál jen se spíš stávají dobrým byznysem pro bulvár. Po včerejšku se ale Martině omlouvám, její hostování se ukazuje jako skvělý tah. 

Při včerejším koncertu se v playlistu objevily písničky jak z dob začátků, tak právě i písně z posledních dvou alb. Hned od začátku se obecenstvo přidávalo se zpěvem, a veleznámé Proměny už zpívalo celé plné nádvoří. A tak to zůstalo až do konce koncertu. Nakonec si vytleskalo a vyvolalo další oblíbenou písničku Včelín. To už se při refrénu Dole, dole, dole .... zámek pomalu otřásal v základech. Byla jsem hodně překvapená spontánností návštěvníků, protože koncert byl k příležitosti zahájení Dnů evropského dědictví, tudíž velká část návštěvníků byli seriózní kravaťáci a velmi solidní pořadatelé této akce. I věkové složení bylo na rozdíl od koncertu který jsme s dcerou navštívily před čtyřmi lety v Třeboni více ve prospěch starších ročníků. Ale na nadšení to nikomu neubralo ... 

A milostivo nám bylo i nebe, přestože bylo hodně zataženo, vydrželo nepršet až do návratu domů. Když to tedy shrnu, můj předčasný návrat z dovolené se vyplatil. Velké štěstí bylo, že jsem se až na poslední chvíli dozvěděla od kamaráda, že jedou hrát s Ondřejem Havelkou do nedaleké Poličky, protože to by bylo hódně velký dilema kterou akci vlastně navštívit, protože se takhle sešla moje dvě nejoblíbenější hudební seskupení relativně blízko sebe.

Vzhledem k tomu, že jsem si chtěla ten koncert opravdu užít i s békáním a hopsáním, protože ta hudba vás prostě do sebe vtáhne a nenechá vás v klidu stát, neměla jsem sebou foťák, takže dneska to bude bez fotek a je jen na vaší fantazii jak si ten koncert promítnete v hlavě ....

Tolik...

.... jsem se na tenhle týden těšila a už je po něm. Dva měsíce čekání se přetavilo v šest dní sladkého nicnedělání. No, i když... Neflákala jsem se sice, ale to co jsem si předsevzala se až tak nepodařilo. Něco zhatilo počasí, něco nemoce a něco únava která se dostavila dodatečně po zklidnění pracovního kolotoče a ještě něco málo měly na svědomí i rozbouřené emoce.
I když nevyšla úplně všechna setkání, přece jen s pár mě milými lidmi to vyšlo. Ať už s Čerfem opětovná fotoprocházka Prahou s předávkou vína ze slavností v Dobřichovicích (už minulý rok mi ho tam kupoval) nebo setkání s mým hudebním kamarádem. To jsou věci které mne vždy nabíjí pozitivní energií na dost dlouho. Nafotila jsem nějaké nové fotky z míst, která mi až doteď zůstala neznámými, a určitě vím, že se tam ještě vydám. A budu doufat že se sejdu i s Míšou a že bude možnost si konečně dát ten slíbený Aperol a proprat chlapy  od hlavy k patě 🤗😉😆.
Zítra se tedy, byť o tři dny dřív vracím, ale ten návrat je oslazen jedním určitě jako vždy perfektním hudebním zážitkem jakým bezesporu  je koncert skupiny Čechomor. Pro nás se synem a dcerou tedy určitě...

Jedna...

... zpráva od člověka kterého neznáš, ale víš že existuje. Nejdřív se ti rozklepou kolena a žaludek se sevře a pak začneš mazat. Zprávy, fotky, telefony....

Pak nastane prázdno. Jseš zvyklá na rozhovory v telefonu i na psaní si. Sedíš před monitorem, prsty nad klávesnicí, jenže nepřítomně hledíš do monitoru a bojíš se. Začne ti připadat jako Sauronovo oko, které tě sleduje a nevíš kde všude. Máš toho spoustu co chceš říct, ale svírá tě strach. Kam až to Oko vidí, co všechno si čte. Co všechno ví. A tak ti nezbývá než čekat, možná se nějak dozvíš co potřebuješ. Nebo taky ne. Už nikdy....

Jenže co nevymažeš jsou vzpomínky. Na všechny hezké chvíle, na nesmělé začátky.  Někdy ty vzpomínky obsáhnou i celé roky. Ale nevymažeš svoje city, leda by sis vytrhla srdce a duši z těla . Na tohle neexistuje žádné tlačítko Delete. Možná za čas si nevzpomeneš na podobu, ale vždy tě bodne u srdce při pohledu na určitou věc, když zazní známá hudba nebo uvidíš tvář která se podobá té kterou si znávala...

Tohle všechno dokáže jedna zpráva. Protože síla slov je velká... 

Zase ty ...

.... kapky. Nedají mi spát a musím stále zkoušet různé kombinace objektivů a mezikroužků. Odebírat a přidávat, a zjišťovat co ještě udržím v ruce a na co už je potřeba stativ. Dneska ráno jsem si zas našla pár objektů s rosou, a znovu zkoušela. Co z toho vzniklo můžete dnes posoudit sami ....

Brána do paralelního světa ....

....se mi otevřela včera, kdy jsem si vzala starosklíčko a mezikroužky a šla po zahradě lovit kapky po večerním a nočním dešti. Tentokrát jsem si vzala mezikroužky rovnou dva, což sice byla fuška udržet, ale zase jsem se dostala do nitra těch nejmenších kapiček na jemných travách. Sama jsem byla překvapená (ostatně jako vždy) co z toho vlastně vzniklo ....

V ranní mlze IV ....