16 listopadu 2018

Sušiny ....




Podzim je doba, kdy ke slovu přichází sušiny, tedy čas kdy ubývá čerstvých květů k focení a přibývá v přírodě suchých zbytků kdysi kvetoucích rostlin. Já je nejraději fotím v zimě, buď když je námraza anebo když se zadaří a je námraza ve spojení se sněhem 
a slunečným dnem. Možná to zní protichůdně, ale občas se taková konstelace počasí vytvoří a to jsou pak sušiny, obzvlášť zbytky merlíkovitých, nejkrásnější. To co vám předkládám dnes, 
je směs těch spíš podzimních snímků, tedy takových sušin, které
se dají nafotit v pozdním létě anebo prvních podzimních dnech....

15 listopadu 2018

Listy .....



K podzimu patří barvy, a co je nejvíc vybarvené? Ano, listy stromů, keřů a rostlin. Ony dělají tu největší podzimní parádu.
Bez nich by to vlastně nebylo to co podzim dělá podzimem.
Pár listových podzimních fotek tedy dneska na téma barevného podzimu tu uvidíte....


14 listopadu 2018

Kudrnaté modelky ....




Trochu dnes odbočím od podzimních témat, byť i tyhle fotky vznikly na podzim. Tedy přesně 28.9. při mých toulkách kolem mníšeckých rybníků. Říkala jsem si, že bych si mohla najít nějakou přímější cestu, nebo zkratku a tak jsem se jí jala hledat...
Při té příležitosti mne upoutal nově instalovaný elektrický ohradník a na něm lístky s prosbou o nekrmení. Kdopak se tam skrývá? U lesa, ve starém sadě... Koníci? Nebo daňci? 
Šla jsem tedy kolem ohradníku a stále nikde nikdo. Už jsem si říkala, jestli tam vůbec něco je. Dokonce tam stál i stan, ale zvěř prostě nikde. Jak mi křupaly větve pod nohama, najednou se objevila jedna hlava, za ní druhá, třetí .... a za chvíli přede mnou stálo malé zvědavé stádečko oveček! 

13 listopadu 2018

A krajina potřetí a zatím naposledy ....




Dnes končí kochání se krajinou, kde jsem se během minulého měsíce vyskytovala. Ono to se mnou je vcelku jednoduché. Buď místa tady kolem nás, anebo Brdy. Jen občas se zadaří i nějaká ta cizina. A dnes bude posledních pár fotek z pomezí a pár z mého nedávného pobytu na chatě. Budu si muset pro příští sezónu najít nová místa na výlety jak okolo chaty, tak i ty za hranice všedních dnů a naší republiky. Tam mi v těch jednodenních už moc novinek nezbývá. Třeba někdy bude i na ty vícedenní, tam mám svůj velký sen. Skotsko ....

12 listopadu 2018

Krajina podruhé .....




.... na některá místa se může člověk dívat víckrát a nikdy se mu ten pohled neomrzí, a na některá když se dostane občas, je to pro něj svátek. Pro mne je tím svátkem, když se dostanu do míst vedoucích kolem Divoké Orlice tvořící hranici mezi Českou republikou a Polskem. Od Zemské brány až nahoru na Šerlich jsou ta místa velmi krásná, a krajina si zde zachovává stále ještě v něčem svou původní divočejší podobu..... 


11 listopadu 2018

Krajina ....





Možná jsem měla články dát opačně, nejdřív dnešní a následující fotky, a pak ty cesty. Protože cesty jsou neoddělitelnou součástí krajiny, po krajině nás vedou a nechávají nás nahlédnout do jejích zákoutí. Nebýt cest, asi bychom se prodírali různým houštím a trním. A až by jsme se nějak prodrali na možný vrchol kopce, teprve pak by jsme tu krajinu mohli vidět. Takhle nám nabízejí možnost vidět krajinu i hezky z nížiny. 
Že je naše krajina krásná, o tom není pochyb. Nesmíme do ní ovšem moc zasahovat. To jí pak akorát zničíme.....

10 listopadu 2018

Cesty běží dál .....




..... a vedou nás za nějakým cílem. Ať už velkým, nebo malým, za splněným přáním nebo snem. Když se na ní postaví ti odvážnější, vyrazí po ní kupředu rychlostí blesku. Ti srabíci (a to přiznávám jsem já, a hodně) na ní přešlapují, vracejí se, přemýšlejí, promýšlejí všechna pro a proti, někdy se pomalými krůčky přeci jen po ní vydají, anebo se definitivně otočí a jdou zpět....

Já v životě našla jen jednou či dvakrát odvahu jít po jiné, nové cestě. Dneska, s odstupem let vidím, že mi chyběla (a stále chybí) odvaha vybrat cestu za riskantnějším cílem. Asi bych byla mnohem šťastnější, a dělala to co mne baví a co mne naplňuje. Teď už vůbec neumím vkročit na cestu, kde není vidět jaký je její cíl a tak se jen pinožím a žiju svůj malý život. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, něco na to je a těch pekel je spousty druhů....

09 listopadu 2018

Cesty ...




První sérii dalších fotek spojuje jedno téma. Cesty.
Ty nás vedou odněkud někam, dovedou nás často na rozcestí života kde se musíme zamyslet jakou cestou pokračovat dát. Někdy z cesty sejdeme a začneme bloudit v neznámu. Dostaneme se na scestí a je na nás, jestli půjdeme po cestě dobra nebo zla. Bloudíme cestami své duše a srdce. Někdy najdeme cestu ven, jindy zabloudíme v bludišti mnoha a mnoha cest a pak potřebujeme pomoc, abychom se z něj vymotali a vrátili se zpět. Umíme, nebo neumíme si najít cestu ke svým nejbližším a někdy jí objevíme buď na poslední chvíli, nebo jí ztratíme napořád. A někdy jí ani hledat nechceme ... občas se nám zdá, že jsme našli cestu k lásce s kterou po té cestě půjdeme už jen s ní. Ta cesta se může zpočátku zdát široká a přehledná ale po pár metrech se začíná zužovat, přibývá na ní překážek které je nutné obcházet, je čím dál tím užší, hrbatější, záludnější až najednou stojíme před rozhodnutím jestli vůbec má cenu po ní jít dál. Obzvlášť když zjistíme že někde cestou jsme na ní zůstali sami. 
Víkendové setkání pro mne je také cesta, na které jsem objevila 
zajímavé odbočky, a návraty na tu hlavní, cestu odněkud někam jsme absolvovaly nejdřív ve dvou a pak ve třech. A nejlepší je, že další cesty nás čekají. Čekají i na mne a vůbec na každého z nás.
Jaké budou a jak se po nich budeme pohybovat je jen na nás ....


08 listopadu 2018

Taky randím s holkama .... tedy když nelze jinak




Dvě skvělé blogerky, které mi padly po dlouhé době do noty (tedy k těm mým ostatním oblíbeným) Padesátka  a Blondýna jsou obě docela fenoménem blogů. Obě skvěle píší (Padesátka velmi úsporně, leč velmi úderně) a Blondýna je jako pisatelka naprosto fenomenální. Oba jejich blogy jsem začala velmi rychle sledovat a vždycky se těším na jejich nové články. Ale proč to píšu ....

Celý život lépe vycházím s mužským elementem v jakémkoli kolektivu, a nikdy jsem neměla touhu se družit se svým vlastním pohlavím. Opravdu vážně nikdy, vždycky mi to připadalo jak slepičí tribunál. Prostě, milé dámy odpusťte, ale je to tak. My ženský jsme prostě mrchy mstivé a drbačky a pomlouvačky. A módní okénka, povídání stylu kdo s kým, jak a proč mi připadala prostě jako zabitý čas, který lze trávit úplně jinak  a smysluplněji. Jak se ale postupně vyvíjel můj soukromý život, jak jsem stárla a byla víc a víc životem mleta a obouchávána, najednou se ukázala potřeba svěřovat se. Protože jinak by mi hlava explodovala množstvím věcí které je potřeba sdělit, jenže nebylo komu. A právě ve chvíli, kdy jsem dospěla k tomu, že potřebuju vrbu, a chtěla jí hledat podél potoka, objevily se tyhle dvě. Nejdříve jsme se nesměle oťukávaly v blogových komentech, dokonce jsem v případě Blondí začala silně podezírat mého biootce z toho, že si někde vyrazil z kopýtka a výsledkem je právě Blondí. Protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsme si tak silně podobné v názorech, v tom co máme rády a co nás baví. V tom, že obě při řeči řveme jak na lesy, že pro sprosté slovo nejdeme v rozhovoru daleko, a že jsme obě tak živelné. 
Padesátka je naopak mezi námi takový ten uklidňující prvek, byť i ona dokáže taky používat hodně jadrných slov. No a tak se tyhle tři pro někoho možná rozporuplné osobnosti o minulém víkendu konečně sešly. Nejdřív tedy já s Blondí, protože jsme měly v plánu jít se podívat na výstavu "křoví" jak to nazvala absolutně nezahrádkářská Padesátka. Správně to byla výstava orchidejí v Botanický zahradě. Protože orchideje jsou další věcí, kterou máme s Blondí společnou, a kytičky či zahradničení vůbec. (Jo, a ještě taky lásku k okrasným travinám) Tady musím říct, že Blondí se v nich vyzná (v obojím) naprosto skvěle a já jen koukala jak ze sebe sypala názvy druhů, které jsme zrovna prohlížely. Od orchidejí jsme plynule v řeči i místě přešly na Příkopy do Motýlího domu v  suterénu jednoho velkého hračkářství. (Ještě že ty blogy jsou, a o něm jsem se dozvěděla u jiné blogerky, Majky "MarijaKes") a odsud jen přešly přes ulici k Myslbeku, kde jsme měly sraz s Padesátkou, neb ona těmhle zábavám moc neholduje. 

Tři ženský životem okopaný, je šílený tornádo, mluvily jsme a mluvily, mezi tím si něco snědly, a zase mluvily a aby nám to šlo líp, zapadly jsme do kafárny a mluvily, a pily ohromné hrnky kafe a mluvily další tři nebo čtyři hodiny. Popravdě nevím. Čas jsem přestala vnímat a nebýt toho, že si najednou Blondí vzpomněla na vlak, asi by jsme tam seděly a mluvily doteď. A nejlepší na tom je, že já si to užívala, já si v tom mluvení a pomlouvání  kdo s kým a jak rochnila, mě to dělalo náramně dobře. Vyčistila jsem si hlavu, všechno co jsem potřebovala z ní vymetla, aby se tam zas do příštího setkání mělo co usídlit.
 A na randění s holkama se těším.... tedy když nelze randit jinak.


P.S. Ty hrnky byly obrovský, a to byla střední velikost, brownies skvělý, teplý a s mandlema ....

07 listopadu 2018

Kostel v Neratově ....





Od kostela Jana Nepomuckého jsme pokračovali ve výletování do nedalekého Neratova. I ten potkal na konci války velmi podobný krvavý osud jako vedlejší Vrchní Orlici. Jen na rozdíl od ní se opět probudila k životu nejen ves, ale i zdejší kostel. Už jednou jsem o něm psala, tudíž nějaké sáhodlouhé popisování nebude. jen tak letem světem. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je barokní kostel z 18.století. Po jedné bohatýrské pitce ruských vojáků vyhořel po zásahu pancéřovou pěstí a jeho torzo chátralo. V roce 2000 se jeho rekonstrukce ujalo pár nadšenců ze Sdružení Neratov, kostel má ojedinělou skleněnou střechu. I další výzdoba, hlavně oltářní, je nově také skleněná.....
Já nejsem člověk věřící, ale sem se vracím ráda. Pro tu zvláštní energii která tu je. Pro ten zvláštní pocit pokory, když člověk vstoupí do toho vysokého kostela, jehož surovou stavbu "nehyzdí" žádná výzdoba. Nakonec i pro usmíření. Protože tady, před oltářem Smíření jsem se konečně smířila se smrtí mé maminky a tady jsem  konečně mohla s osvobozujícím pláčem tu konečnost přijmout.


06 listopadu 2018

Vrchní Orlice ....




Píše se květen 45 a i do nejodlehlejších vsí na česko - německé hranici pronikají ohlasy války a jejího brzkého konce. Obyvatelé Hohen Orlitz žijí své obyčejné životy, ale začínají cítit ty spodní proudy, které se začínají vzdouvat. Až donedávna rodiny které se znaly dlouhá léta se pomalu začínají hroutit, začíná sílit léty skrývaná nenávist a pocit křivd pravdivých či jen domnělých. Češi se začínají vůči svým dávným německým sousedům vymezovat a odmítají se s nimi bavit. Němečtí obyvatelé najednou nechápají proč by měli být v zemi, kam jejich prapředky pozval kdysi král železný a zlatý Přemysl Otakar II. aby pozvedli život v hraničních částech českého království a aby je obdělávali, najednou nechtěnými cizinci. Se strachem naslouchají kdy uslyší rachot pásů ruských tanků.....

Je noc 10. května a ves tiše spí, když tu najednou její obyvatele vzbudí křik, bouchání na dveře a odlesky plamenů v oknech. Strach, který je už delší dobu svíral, se zhmotnil v postavách ruských vojáků s namířenými samopaly, vyhánějící rozespalé obyvatele z jejich domů, nedbajících pláče a hrůzy malých dětí. 
Rusové se utáboří uprostřed vesnice, někteří začnou po domech rabovat jídlo a alkohol, jiní shánějí jako dobytek do stáda mužské obyvatele a dělají jejich soupis, a další se baví znásilňováním některých žen a dívek.  Když zajistí zbraně které většinou sedláci měli, mají důvod k tomu hned některé muže popravit.... a do zajateckých táborů jsou odvedení někteří němečtí váleční navrátilci. 
Po odchodu Rusů, se obyvatelé Hohen Orlitz domnívali, že jejich trápení skončilo. Jenže v obci se vzápětí po nich objevili čeští partyzáni, kteří okamžitě, bez jakýchkoli soudů popravili mnoho z mužských obyvatel obce. Lidové soudy a čistky pokračovaly až do 26. května. Sice se objevil tragikomický pokus o trochu organizovaný odsun německy mluvících obyvatel, který se ovšem nevydařil....

Je 26. květen a pro obyvatele vsí podél Divoké Orlice začal další strastiplný den. Do všech vsí vtrhli čeští vojáci a partyzáni, neprodyšně je uzavřeli, aby nikdo nemohl utéct, zasedly exekuční komise které podle toho jak zrovna český soused se svým německým vycházel, odsuzoval Němce k pěti až 25 ranám. Dál se vraždilo, popravovalo, vypalovalo .... Asi stovku německých starousedlíků odvedli vojáci přes most do Marienthalu kde je nechali napospas. Samozřejmě že mnozí se okamžitě vrátili. Ovšem tím pádem dali vojákům šanci je zastřelit. Ti kteří na druhé straně hranice měli alespoň nějakou rodinu ke které mohli utéct každý den vyhlíželi zda jejich domy nehoří, v noci podnikali nebezpečné výpravy aby podojili a nakrmili svá hospodářská zvířata, která ještě Rusové ani partyzáni nestihli postřílet a stejně jako jejich majitele je nechali napospas.
Přímo na jejich statku v Hohen Orlitz  zastřelili opilí ruští vojáky dva bratry, druhý den zas zmasakrovali dalších pět lidí v Černé Vodě. Většina obyvatel Hohen Orlitz zemřelo ještě před českou mstou, a jsou pochováni na hřbitově okolo kostela sv. Jana Nepomuckého. Ten jediný jako memento stojí uprostřed louky a připomíná, že tu kdysi žili lidé ve shodě a lásce. Do té doby než se k moci dostal jeden psychopat a navždy změnil životy miliónů lidí v celé Evropě....


02 listopadu 2018

Zpět proti proudu ....




.... se pomalu vydáme, protože polovice už asi nudou hlodá volant. Ale stejně ještě si pár obrázků udělám, protože když už jsme vyrazili, tak to  musím využít. A navíc ještě se chci stavit v Neratově a podívat se po cestě na jeden kostel. Vídala jsem ho když jsme občas jeli na Šerlich a přes Zemskou bránu se vraceli, pak u Patrika na blogu když trávil v Orlických horách dovolenou a naposledy v televizi v seriálu Labyrint.
A tak se dnes s Divokou Orlicí
rozloučím ....


01 listopadu 2018

Dál po proudu ....




..... se pustíme v dnešních fotkách. Původně jsem chtěla dojít až k Pašerácké lávce, jenže polovice nechtěla se mnou ťápat lesem, že prý blbě vidí v těch střídajících se světlech a stínech. Takže já šla po proudu dolů a polovice si šla sednout do auta. Tudíž jsem ani nešla kam jsem chtěla, protože mi bylo blbý ho nechat sedět třeba dvě hodiny v autě. A to jsem se později ještě dozvěděla že nějaký kilometr po proudu stojí zbytky přímo do břehu zabudovaného řopíku, který byl součástí českého pohraničního opevnění.
No snad příště.... potřebovala bych méně líného 
a více pro focení zapáleného parťáka. 
Jenže bohužel o žádném nevím.


31 října 2018

Divoká Orlice ....




Fotky, které budou teď pár dní k mání, jsou z různých míst a dob. Jen tři ucelené články jsou z jednoho výletu tady po okolí. Jmenovitě na mou oblíbenou Zemskou bránu a do Neratova. Proč zrovna sem? Za prvé, jsou tu krásné bukové partery mezi jehličnatými lesy, které teď v pokročilém podzimu hrají všemi odstíny zlata, Divoká Orlice je hodně podobná Křemelné a Vydře a mám jí po ruce a v Neratově to je prostě o něčem neuchopitelném. Jsou to místa krásná, leč s krvavou historií a přitom jsou plná pozitivní energie. Tady na česko-polském pomezí, v místech turismem minimálně zasažených si uvědomuji jak krásná je naše zem a krajina když se do ní nese..m. Orlické hory a podhůří není naštěstí  tak komerčně zničené jako Krkonoše a Jizerky. Nejsou ani zničené působením člověka a průmyslu jako Krušné hory, takže tu najdete místa opravdu stále skoro panenské přírody....


30 října 2018

" Au revoir" Karlštejn ....




Nechci tu machrovat, že umím francouzsky, to určitě ne. Ale vzhledem k tomu, že francouzština byla po češtině druhým jazykem kterým,  ještě krom němčiny a latiny, císař Karel IV. mluvil, připadá mi to jako taková jasná tečka za návštěvou jeho milovaného Karlštejna. Protože dnes se takovým závěrečným pelmelem fotek z mého karlštejnského výletu s tímto bezesporu nádherným a historicky cenným místem rozloučíme...
Řekla bych, podívám se tam ještě někdy jindy
kdy nebude takový blázinec, jenže to
by muselo být ve všední den a to¨
už mi bohužel práce 
nedovoluje ...