Vrchní Orlice ....

Píše se květen 45 a i do nejodlehlejších vsí na česko - německé hranici pronikají ohlasy války a jejího brzkého konce. Obyvatelé Hohen Orlitz žijí své obyčejné životy, ale začínají cítit ty spodní proudy, které se začínají vzdouvat. Až donedávna rodiny které se znaly dlouhá léta se pomalu začínají hroutit, začíná sílit léty skrývaná nenávist a pocit křivd pravdivých či jen domnělých. Češi se začínají vůči svým dávným německým sousedům vymezovat a odmítají se s nimi bavit. Němečtí obyvatelé najednou nechápají proč by měli být v zemi, kam jejich prapředky pozval kdysi král železný a zlatý Přemysl Otakar II. aby pozvedli život v hraničních částech českého království a aby je obdělávali, najednou nechtěnými cizinci. Se strachem naslouchají kdy uslyší rachot pásů ruských tanků.....

Je noc 10. května a ves tiše spí, když tu najednou její obyvatele vzbudí křik, bouchání na dveře a odlesky plamenů v oknech. Strach, který je už delší dobu svíral, se zhmotnil v postavách ruských vojáků s namířenými samopaly, vyhánějící rozespalé obyvatele z jejich domů, nedbajících pláče a hrůzy malých dětí. 

Rusové se utáboří uprostřed vesnice, někteří začnou po domech rabovat jídlo a alkohol, jiní shánějí jako dobytek do stáda mužské obyvatele a dělají jejich soupis, a další se baví znásilňováním některých žen a dívek.  Když zajistí zbraně které většinou sedláci měli, mají důvod k tomu hned některé muže popravit.... a do zajateckých táborů jsou odvedení někteří němečtí váleční navrátilci. 

Po odchodu Rusů, se obyvatelé Hohen Orlitz domnívali, že jejich trápení skončilo. Jenže v obci se vzápětí po nich objevili čeští partyzáni, kteří okamžitě, bez jakýchkoli soudů popravili mnoho z mužských obyvatel obce. Lidové soudy a čistky pokračovaly až do 26. května. Sice se objevil tragikomický pokus o trochu organizovaný odsun německy mluvících obyvatel, který se ovšem nevydařil....

Je 26. květen a pro obyvatele vsí podél Divoké Orlice začal další strastiplný den. Do všech vsí vtrhli čeští vojáci a partyzáni, neprodyšně je uzavřeli, aby nikdo nemohl utéct, zasedly exekuční komise které podle toho jak zrovna český soused se svým německým vycházel, odsuzoval Němce k pěti až 25 ranám. Dál se vraždilo, popravovalo, vypalovalo .... Asi stovku německých starousedlíků odvedli vojáci přes most do Marienthalu kde je nechali napospas. Samozřejmě že mnozí se okamžitě vrátili. Ovšem tím pádem dali vojákům šanci je zastřelit. Ti kteří na druhé straně hranice měli alespoň nějakou rodinu ke které mohli utéct každý den vyhlíželi zda jejich domy nehoří, v noci podnikali nebezpečné výpravy aby podojili a nakrmili svá hospodářská zvířata, která ještě Rusové ani partyzáni nestihli postřílet a stejně jako jejich majitele je nechali napospas.

Přímo na jejich statku v Hohen Orlitz  zastřelili opilí ruští vojáky dva bratry, druhý den zas zmasakrovali dalších pět lidí v Černé Vodě. Většina obyvatel Hohen Orlitz zemřelo ještě před českou mstou, a jsou pochováni na hřbitově okolo kostela sv. Jana Nepomuckého. Ten jediný jako memento stojí uprostřed louky a připomíná, že tu kdysi žili lidé ve shodě a lásce. Do té doby než se k moci dostal jeden psychopat a navždy změnil životy miliónů lidí v celé Evropě....

Zpět proti proudu ....

.... se pomalu vydáme, protože polovice už asi nudou hlodá volant. Ale stejně ještě si pár obrázků udělám, protože když už jsme vyrazili, tak to  musím využít. A navíc ještě se chci stavit v Neratově a podívat se po cestě na jeden kostel. Vídala jsem ho když jsme občas jeli na Šerlich a přes Zemskou bránu se vraceli, pak u Patrika na blogu když trávil v Orlických horách dovolenou a naposledy v televizi v seriálu Labyrint.

A tak se dnes s Divokou Orlicí

rozloučím ....

Dál po proudu ....

..... se pustíme v dnešních fotkách. Původně jsem chtěla dojít až k Pašerácké lávce, jenže polovice nechtěla se mnou ťápat lesem, že prý blbě vidí v těch střídajících se světlech a stínech. Takže já šla po proudu dolů a polovice si šla sednout do auta. Tudíž jsem ani nešla kam jsem chtěla, protože mi bylo blbý ho nechat sedět třeba dvě hodiny v autě. A to jsem se později ještě dozvěděla že nějaký kilometr po proudu stojí zbytky přímo do břehu zabudovaného řopíku, který byl součástí českého pohraničního opevnění.

No snad příště.... potřebovala bych méně líného 

a více pro focení zapáleného parťáka. 

Jenže bohužel o žádném nevím.

Divoká Orlice ....

Fotky, které budou teď pár dní k mání, jsou z různých míst a dob. Jen tři ucelené články jsou z jednoho výletu tady po okolí. Jmenovitě na mou oblíbenou Zemskou bránu a do Neratova. Proč zrovna sem? Za prvé, jsou tu krásné bukové partery mezi jehličnatými lesy, které teď v pokročilém podzimu hrají všemi odstíny zlata, Divoká Orlice je hodně podobná Křemelné a Vydře a mám jí po ruce a v Neratově to je prostě o něčem neuchopitelném. Jsou to místa krásná, leč s krvavou historií a přitom jsou plná pozitivní energie. Tady na česko-polském pomezí, v místech turismem minimálně zasažených si uvědomuji jak krásná je naše zem a krajina když se do ní nese..m. Orlické hory a podhůří není naštěstí  tak komerčně zničené jako Krkonoše a Jizerky. Nejsou ani zničené působením člověka a průmyslu jako Krušné hory, takže tu najdete místa opravdu stále skoro panenské přírody....

" Au revoir" Karlštejn ....

Nechci tu machrovat, že umím francouzsky, to určitě ne. Ale vzhledem k tomu, že francouzština byla po češtině druhým jazykem kterým,  ještě krom němčiny a latiny, císař Karel IV. mluvil, připadá mi to jako taková jasná tečka za návštěvou jeho milovaného Karlštejna. Protože dnes se takovým závěrečným pelmelem fotek z mého karlštejnského výletu s tímto bezesporu nádherným a historicky cenným místem rozloučíme...

Řekla bych, podívám se tam ještě někdy jindy

kdy nebude takový blázinec, jenže to

by muselo být ve všední den a to¨

už mi bohužel práce 

nedovoluje ...

Kejklíři .....

Co by to byly oslavy a různé pouti a veselice bez kejklířů a různých účinkujících. Já jsem odchytila jen pár těch kteří účinkovali podél cesty k nádraží nebo na nádvoří. Hlavní průvod a rytíře na

 turnajích jsem bohužel šanci vidět neměla, kvůlivá návratu domů.

Dost mne to mrzelo, obzvlášť když jsem pak zjistila, že

vlaky ten celodenní problém měly mezi Hlavákem  a Smíchovem

a dostat se tak zpět by bývalo šlo bez problémů.

Jenže zrovna z Karlštejna se jinak než

vlakem dostat prostě nešlo....

Středověká módní přehlídka pokračuje .....

Takže jedeme dál v přehlídce středověkých kostýmů, tak jak jsem je zachytila na svém šíleném výletě na Karlštejn. Copak tam, to nebylo ještě takovou zvláštností, ale když se pak účinkující pomalu vraceli do svých domovů a tak jak byli, nastupovali do vlaku

nebo metra, bylo to docela pozdvižení.... no

řekněte sami ....

Pokračujeme, aneb Karlštejn na pokračování ....

Povzdechla jsem si, posteskla jsem si, pochlubila jsem se, a život jde dál. A tak i já chci pokračovat se svými fotkami z návštěvy Karlštejna. Z hradem jsme se rozloučili, podíváme se do podhradí, kde se to díky doprovodným programům vinobraní jen hemžilo kostýmovanými osobami. Někdy to bylo zajímavé pozorovat tyto středověké hodnostáře a dvorní dámy jak s ultramoderními telefony v ruce chodí sem a tam ....

Můj nový koníček....

Jako vždycky při nějaké smutné události mi hodně pomáhá psaní na blog, tak i nějaký z mých koníčků. Focení zatím na chvíli jde stranou právě na úkor jiného, nového koníčka, který mne jako vždy pohltil na sto a více procent a nesmírně mne baví. A tím koníčkem je šití panenek typu Tilda anebo u nás víc známých jako Andělky.

Já sama jim říkám MáTilda. Zatím se teprve učím, šila jsem jen tři a čtvrtou budu dělat jedné tvořilce, která ale na tvoření nemá čas....

A ano, potřebuju pohladit po dušičce, a proto se tu chlubím.

A ano vím, že jsem citovej vyděrač ;-) ....

Rozloučení ....

Patnáct let byl součástí naší rodiny, která mu tvořila smečku. Patnáct let nás bezvýhradně miloval a my se mu snažili to vracet.

Deset let vychovával Bobeše a stali se z nich nerozluční kamarádi, byl to jeho velkej bráška.

 Po patnácti letech přestalo dnes jeho velké srdce tlouci....muselo. Už nezvládal nápor té zkur...é rakoviny a já musela rozhodnout. 

BAK

13.2.2003 - 24.9.2018

To bylo vždycky tak malý?

..... mne napadlo hned, když jsem vešla na první nádvoří. Propánajána, vždyť je to tu takový stísněný, to bylo vždycky? Myslím, že tohle známe všichni. Někde jsme v dětství, někam jezdíme a zdá se nám to ohromné, vzdálenosti strašně velké, a pak tam přijdeme jako dospělý člověk a najednou je všechno maličké, vzdálenost mezi bodem A a B je vlastně jen chvilka a pár desítek, možná stovek metrů a my stojíme a koukáme jak puci.

Tak přesně tohle se mi stalo i na Karlštejně. A dojem ještě umocňovala hlava na hlavě protože na nádvoří probíhal koncert různých seskupení hrajících středověkou hudbu. Musím říct, že mne, člověka který přišel až ve zralém věku 25 let na půvab rockových dinosaurů jako QUEEN, PINK FLOYD, NAZARETH, DEEP PURPLE a dalších byla tahle hudba vcelku příjemná na poslech, ba co víc, byla tak rytmická, že mnoho lidí se u ní vrtělo jak někde na diskošce, nebo já na swingovém koncertě Ondřeje Havelky.

Procházela, nebo spíš plížila jsem se po úzkých kamenných chodníčcích podél hradeb protože byly úplně plné a na místě kde se sotva vejde jeden člověk šli tři až čtyři. A při té příležitosti jsem si už poněkolikáté kladla otázku, proč se mi Češi musíme všude a za všech okolností chovat jak hovada. Opět mi to potvrdila skupinka rodičů! s malými dětmi, tatínci už zřejmě z cesty kolem stánků s vínem na hrad měli něco pod baretkou, maminky typické modelíny a dítka rozverná, nezvládnutelná. A aby asi všem návštěvníkům dokázali, že nejsou žádní kulturní barbaři a znají českou filmografii nazpamět, vyřvávali otcové po celou dobu různé úryvky z filmu Noc na Karlštejně a vůbec jim nevadilo, že na pódiu právě někdo vystupuje. 

Jako vždy, když se někde s takovým chováním setkám mi bylo stydno. Prošla jsem rychle jak to jen šlo kolem skupinky, a šla se podívat do studniční věže. I tady, v tom maličkém prostoru byly stánky, a tak dostat se ke studni a podívat se dolů bylo docela problém. Navíc paní kustodka každého, kdo se zdržel více jak pět vteřin okamžitě vyháněla, aby se stihli podívat i ostatní....

Propasírovala jsem se tedy nazpátek, ještě se prošla kolem hradeb a pozorovala úsilí již známé skupinky vysvětlit malému chlapci, že hlava se mu opravdu do střílny nevejde a on stále zkoušel rodičům toto tvrzení vyvrátit. V duchu jsem si říkala, že by bylo zajímavé kdyby se mu to opravdu podařilo. Jestli by stále vyřvávali Na hradě je ženská!

Pak už jsem všechno vzala hopem, a vydala se na zpáteční cestu k nádraží. Ještě jsem ochutnala dobrého vínka, koupila si vynikající burčák (den před tím se mi nechtělo s lepší vidinou spojení se táhnout se ciderem) a došla na nádraží kde všechny vlaky měly psané nejméně půlhodinové zpoždění. Koupila jsem si lístek a šla odevzdaně čekat na perón. Jaké bylo moje překvapení, když vlak přijel na čas a na čas přijel i na Smíchov. Jen s tím, že tam končil, a ti kdo jeli na Hlavák museli buď metrem nebo si počkat na vlak jedoucí za námi. Z toho jsem vydedukovala, že chyba byla celý den někde mezi Smíchovem a Hlavákem. Karlštejn JE krásný hrad, asi vůbec nejkrásnější u nás, ale tohle mu nepřeju. Ta komerce a davy lidí prostě ten jeho Genius locí totálně válcuje. A hodně bych se přimlouvala za navrhovanou regulaci návštěvnosti....

Nejšílenější výlet na nejkrásnější hrad ....

Když jsem po cestě z Dobřichovic přemýšlela kam se vypravit na nedělní výlet, protože když už jsem se jednou do nich pustila, tak to musím taky realizovat. Dobříš jsem zavrhla, francouzský park je zavřený kvůli jeho rekonstrukci, Černolické skály taky , to samé areál Skalky. Do Prahy pojedu první listopadový víkend, tak kam. Na výběr byl buď Starý Knín anebo Voznice. Ale jak jsem si tak kupovala lístek na vlak, náhle se dostavila inspirace v podobě přede mnou si kupujících lístek na Karlštejn. To je nápad! Tam jsem byla naposledy se základkou !! Takže proč ne? pokud nebude v neděli nějak šeredně, jede se na Karlštejn....

Abych se z Mníšku dostala na Karlštejn bez auta, musím buď zpět do Prahy na Smíchovské nádraží a vlakem, nebo autobusem do Dobřichovic a z nich vlakem. Jelikož ještě jezdil cyklobus tak to bylo jednoduché. Autobus - Dobřichovice - vlak - Karlštejn.

Všechno klapalo až do nástupu do vlaku. Nic se totiž nedělo. Stáli jsme a stáli. Po deseti minutách se ozvalo hlášení, že vlak bude z příčiny poruchy na trati zpožděný o 20 minut. V tu chvíli se ozval ve vlaku hroznej řev a nadávky, a vylítnul z něj na nejvyšší obrátky vytočený cestující velmi nevábného vzhledu a spustil se vodopád nadávek. A tak to pokračovala celou dobu. Chvílemi naštvaně telefonoval na infolinku ČD, chvílemi vztekle pobíhal po nástupišti a stále při tom sprostě nadával. Říkala jsem si, kdy asi začne mlátit spolucestující a demolovat vlak. Po dvaceti minutách, během z nichž vedle nás přisupěla a zase odsupěla krásná parní lokomotiva tak rychle, že jsem ani nestačila vytáhnout foťák a nafotit si jí, se vlak konečně rozjel.

 Cestující se uklidnil, ovšem jen do chvíle, kdy se ozvalo hlášení, že kvůli zpoždění vlak končí na Karlštejně a do Berouna jedou další za ním. To zas vypěnil a znova začal nadávat. Jestli a jak pokračoval dál to nevím, protože já vystoupila a vmísila se mezi ostatní vystupující. Když jsem šla průchodem pod tratí, začala jsem si říkat, že něco nebude v pořádku. Ty davy lidí byly dost husté a po východu z nádraží stále houstly. Tak jo, Karlštejn je lákavý pro všechny, je den jak malovaný, na výlet jak dělaný.

Jenže při cestě po mostu přes Berounku už těch lidí bylo podezřele moc, a v okamžiku kdy jsem ho přešla se ukázalo proč. Celý ten víkend totiž bylo Karlštejnské vinobraní s mnoha kulturními akcemi, u řeky se pořádaly rytířské turnaje a každé dvě hodiny vyrážel  z arény se svými rytíři a hodnostáři sám císař Karel IV. s manželkou Eliškou nahoru na hrad. No potěš hodiny! To jsem si tedy zrovna vybrala víkend ....

Ne že bych se nerada podívala, jenže časově mi všechno kolidovalo se zpáteční cestou domů, a jelikož ta závada na trati totálně rozházela jízdní řády,  a jinak bych se na chatu nedostala (leda bych zbláznila kamaráda, aby pro mne přijel) musela jsem všechno tohle oželet. Stejně tak i alespoň jeden placený prohlídkový okruh. Těch lidí bylo tolik, že bůhví kdy bych přišla na řadu. A tak jsem se ponořila do davů mířících nahoru, kde někde měl stát ten nádherný hrad.

Říkám záměrně měl stát, protože on je žádostivým pohledům návštěvníků velmi dobře schovaný. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by tam tenhle skvost vůbec byl. Jenže najednou, jak mávnutím kouzelného proutku se před vámi otevře výhled a tam stojí ON. Hrad hradů. Tedy aspoň pro mne.....

Dobřichovické pozastavení III ....

K zámku v Dobřichovicích se od nádraží dostanete buď přes most pro auta a autobusy, anebo přes lávku pro pěší, která je nádraží o dost blíž. Navíc pod ní vede cyklajda podél Berounky a okolo cyklajdy jsou vystavená výtvarná díla ze sympozií, která se v Dobřichovicích pořádají. Já si vybrala pro cestu tam i zpátky na nádraží právě tuto lávku. Tudíž dnešní fotky budou takové spíše technického rázu.

Dobřichovické pozastavení II .... moderní

Dobřichovice nejsou jen o prvorepublikové architektuře letních sídel, ale i o jedné velmi povedené moderní přístavbě školy. Přiléhá ke staré budově, ale sama o sobě je velmi moderní. Nicméně nepůsobí vůbec rušivě a skvěle zapadne. S Padesátkou jsme se shodly na tom, že ač jsme školu nemusely, do takové by jsme chodily docely rády. 

Poprvé jsem jí nefotila, ale napodruhé už jsem neodolala a pár snímků si udělala ....

Dobřichovická pozastavení I ....

Tenhle článek berte jako takový prolog pro některou příští návštěvu v Dobřichovicích, kdy bych se chtěla vydat na fotoprocházku po těch starých krásných vilách. 

Některé vidíte, když přijíždíte autobusem směrem od Všenor anebo když vyjdete z nádraží. Celá stráň proti nádraží je totiž těmto stavbám domovem. Ale ukrytých je jich tam ještě víc. Občas se mezi nimi objeví stavba velmi moderní, dalo by se u některých říci že i kontroverzní. Ve smyslu tom, že stavba O.K. ale někde jinde.

Stejný problém mám i s výstavbou bytových domů uprostřed vilek u nás na Smíchově. Nejsem v tomhle staromilec, ale jsem ráda když stavba něco říká, má duši. A je postavená buď jako solitér anebo mezi svými, tedy moderní stavba mezi moderní.

Nicméně jsou výjimky a jednu takovou

 si ukážeme příště....