Andělík pro Helenku....

Klucí na venku.....

Když tvořím, tak jde všechno stranou a tedy i

procházkování se smečkou. Ještě ale že máme natolik velkou zahradu že se po ní mohou dostatečně prohánět.

I když samozřejmě na procházku to nemá což vím sama. Předminulý týden jsem si dovolila luxus dát si

pauzu od tvoření a jít si sednout ven na sluníčko s kafetem. A foťákem. Klucí se courali po zahradě, nebo si dali

leháro na sluníčku a pozorovali cvrkot kolem....

Anděl s ďáblem v těle....

---

Bak na všechno dlabe a užívá si slunění....

Matěj má v sobě nějaké zvláštní vlny, pokaždé když ho fotím z mnoha fotek je k použití jen zlomek

Ono vůbec na ty moje lásky čtyřnohý zapomínám....i s focením. A to tenhle blog vzniknul vlastně čistě kvůli Bobešovi.

Odpadky a zbytky.....

V následujících týdnech to bude u mne na blogu

vypadat, že zachází na úbytě. Ne že bych s ním chtěla skončit, ale pokud máte k dispozici jen jednu ruku, i když pravou, moc toho nenafotíte a ani spisovatel se z vás zrovna nestane. Ono i to klafání jednou rukou za chvíli naštve.

A co že se přihodilo? Možná jste občas zaznamenali moje hořekování nad tím, že mne bolí levé rameno a jen s obtížemi mohu dělat levou rukou věci za zády nebo jí zvednout nad hlavu.

Provází mne to od lonska /umím psát, jen prostě neroztáhnu prsty jedné ruky tak abych mohla udělat háček/ a myslela jsem že to výsledek práce na zahradě.

Jenže bolesti neustupovaly a tak doktor zkoušel všechno možné. Obstřiky, rehabilitace .....a nic. V únoru mne tedy šupem poslal na magnetickou rezonanci a verdikt zněl zánět šlach a výrůstky na kosti. Bez operace se to prostě neobejde. Naštěstí jen artroskpické, ne žádné masivní řezání.

Takže v první jarní den jsem šupajdila do špitálu, užila si narkózy a /ne/ pohostinnosti místní JIPky. Copak sestřičky, ty byly jak ze seriálu, kmitaly okolo nás, snažily se nám to obluzení a probuzení co nejvíc zpříjemnit. Ale neskutečné vedro, brutální osvětlení dopadající přímo do očí z chodby a krátká úzká postel tedy moc komfortu neposkytovalo. A pak, žádný hezký doktor. Spíš by se dalo říct že takovou sbírku ošklivců jsem dlouho neviděla....no jo, no....člověk holt nesmí čumákovat na tv seriály. Pak je jen zbytečně zklamán.

Ještě že mne hned ráno vykopli domů, do měkkého, širokého pelíšku.....

Takže ted chodím z rukou na šátku, občas jí procvičím a zjištuju jakou fuškou je třeba obutí si ponožek, zapnutí podprdy a jiné věci které člověk dělá naprosto automaticky...ovšem co tedy nedělám automaticky ale za to s největším odporem je píchání si injekcí s heparinem. Injekce od mala nesnáším když mi je píchá někdo cizí, a teď si je musím ještě navíc píchat sama! Bléééééé....

Ale hlavně, nelze fotit!!! A to mne teď (hurá, blondýna přišla na další shift) v tom bujení a překotném rašení vytáčí. Jo, a píchat taky nemůžu....a to tu mám připravené táááákové nádherné kombinace stužek na vajcata.....počítám, že se tu unudím.....kdyby alespoň nehlásili tu změnu počasí k horšímu, smažila bych se alespoň venku na lehátku, ale v dešti????

Ještě že jsem alespoň stihla nafotit letos zas bledule v rezervaci....

Takže tady je pár zbytků z různých výprav do Třebové a Litomyšle.

Mariánský sloup a radnice ve Třebové

---

Zlatý déšť a veselé lavičky v Litomyšli

Ještě k těm lavičkám. Nenajdete tady dvě stejné, každá je jinak barevná, s jiným efektem....až zase bude možnost udělat výpravu do Litomky, zaměřím se na ně....

Narcisky.....

Od vzniku těhle fotek už uběhlo nějakých čtrnáct dní.

Dostala jsem od dcery k narozeninám kytici narcisů. Bylo zajímavé pozorovat jak jen mírně otevřená poupata každým dalším dnem rozkvétají do krásy. Až nich byla nádherně sluníčková kytice....

fotila jsem v odstupech jednoho , dvou dnů.

---

Smutný osud jedné vily....

Bylo, nebylo, v jedné pražské čtvrti stála krásná velká stará vila...

Měla krásnou zahradu s velkými ovocnými stromy, a měla historii a zajímavé obyvatele. Dokonce by se dalo říct

že přitahovala kumštýře všeho druhu. I když dvakrát se stalo že do ní na nějaký čas zavítala i politika. Jenže postupem doby se její obyvatelé rozutíkávali do světa nebo jejich politická éra skončila, své vykonával i čas a stáří obyvatel, ale asi nejhorší pro ní byl čas vrácení potomkům původních majitelů. Ti dali vše jejím obyvatelům výpovědi a od té doby už se její zašlá sláva nikdy nevrátila. Ta vila patřila nerozlučně k mému dětství, chození do školy a když jsem se odstěhovala tak byla vždycky první kdo mne vítal při návštěvách rodičů...měla jsem v ní kamarády, dokonce i dva spolužáky. Chodila jsem si s nimi na tu krásnou zahradu hrát a okukovala vždycky tu zajímavou desku na fasádě. Bylo na ní napsáno, že tam kdysi měl jeden český spisovatel redakci svého časopisu.

Ten spisovatel se jmenoval Jaroslav Hašek a jeho časopis se jmenoval Svět zvířat. Kumštýře filmové zastupoval před svou emigrací Pan Režisér Vojtěch Jasný. Kumštýře výtvarné sklář a výtvarník Karel Jelínek. Hudbu zastupoval trumpetista Petr Lom. A politiku? Tak to byla zajímavá kapitola. V šedesátých letech zde žil uklizený americký spící a později i činný manželský pár špionů. No a otec mého spolužáka ve své době šéf Kanceláře prezidenta republiky....

Když jsem teď naposledy byla za maminkou

a přicházeli jsme s dcerou blíž a blíž slyšely jsme zvuk pil a padání kácených stromů. Říkala jsem si co že asi kde kdo kácí, protože tu je spousty zahrad a zahrádek a zeleně vůbec. Jenže jaké bylo naše a podotýkám velice nemilé překvapení, když jsme zjistily že okolo je vše vykácené, ty ohromné ořechy, krásné břízy i stříbrnné smrky. A na plotě visel ohromný bilbord nového bytového domu který se tu bude stavět. Takže tahle vila s historií bude zbouraná a bude tu stát panelák! I když dnes jsou stavěné tak že to nejsou ony staré známé krabice, nicméně prostě je to podle mne barbarství nejvyššího levelu....

V podkroví bydlíval s rodinou pan Lom. Hrál na trumpetu tuším v Pražské filharmoii. Měl dvě děti, jeho dcera Gábina byla o rok starší než já a bráška Petr zase o tři roky mladší.

V prvním patře bydleli nejdřív oni američtí špioni (zjistila jsem to v jednom televizním pořadu, a když jsem to říkala mojí mamině tak byla hodně překvapená, i když ona znala její obyvatele ještě déle než já) a po nich pan režisér Jasný s rodinou. Po něm pak pan Pudlák. Nejmladší jeho syn chodil se mnou do stejné třídy, a i na ně se nějak ten genius loci podepsal protože všichni tři synové se upíchli v hudbě, a i spolužákovi obě děti se jí věnují. Dcera dokonce studuje hudbu v Paříži.

No a v přízemí, tam co je to velké okno bydle druhý spolužák, jeho maminka měla domovnictví a hned vedle bydlel pan Jelínek v bytě kde dřív měl Jaroslav Hašek svou redakci. I Jelínkovi měli dvě děti s kterými jsem si chodila hrát a i tam jablko nepadlo daleko od stromu . Dcera Bára se také dala na výtvarničinu. Bohužel její bráška Filip zemřel hodně mladý na rakovinu. Jen o Martinovi, spolužákovi s přízemí nevím nic. Když jsme dávali dohromady třídní srazy nevěděl nikdo nic o tom kde by mohl být a jestli vůbec žije.....

Počítám že tohle už je fotka minulosti, že vila už je zbouraná....

Bojuju sama se sebou....12

Dneska je to rok, co jsem se zdravě naštvala

a řekla si: "Ženská, musíš se sebou něco začít dělat, vypadáš jak almara!"

A začala bojovat sama se sebou. Víc se hýbala a změnila jsem jídelníček. První měsíce byly naprosto úžasné.

Váha svištěla dolů rychlostí dvě kila za měsíc, i centimetry ubývaly jedna báseň. Tak to šlo z devadesátky až

na nějakých 83 kilo. Pak se to tak nějak začalo houpat nahoru, dolů a zase nahoru a zase dolů.

Ale jen v rozmezi tak jednoho kila. Prostě zřejmě jsem se dostala na maximum toho co tělo dovolilo lehce shazovat.

Říkala jsem si že to snad do konce roku dostanu na těch osmdesát, že přece ta tři kila dám.

Možná bych to i dala, nepropadnout ovšem jistému rukodělnému šílenství, které mne na dlouhé hodiny

přikovalo k židli a já zapomínala na všechno. Na pohyb, na pravidelné jídlo, prostě na všechny ty návyky které jsem si do té

doby pracně osvojila. Do toho ještě přišly vánoce a všechna jejich lákadla a přišel výbuch. Každý měsíc pěkně kilčo nahoru.

A navíc nezabraly ani rozpouštěče tuků, s čímž jsem tak nějak počítala, protože mi nezabral v minulosti ani tolik opěvovaný lék Adipex, který se normálně předepisuje lidem obézním. Ještě že jsem za ně nic nedávala protože mi je přenechala dcera.....

Takže co říct? Bojovala jsem, ale ani moc nevyhrála, ale ani neprohrála. Jen nedokázala dovést do zdárného konce to co jsem si předsevzala. Je to dneska přesně rok a já si řekla že zkusím s tím bojem pokračovat, třeba to zase teď od jara půjde líp stejně tak jak před rokem. A pak budu mít ke splnění mého snu už o něco kratší cestu přepočteme - li na kila. Už to nebude deset ale "jen" šest. I když to tak nemuselo být. Nicméně mne těší to, že se už celé čtyři měsíce váha drží a neleze nahoru. Veselejší by sice bylo kdyby alespoň každý ten měsíc o něco slezla dolů.....

Takže výsledek je takový:

14.3. 2013

váha 90,2 kg

14.3. 2014

váha 85,9 kg

Holky, makáme!!!!!.....

Nevím jestli jsem někdy zažila

ohlušující ticho, no i když možná jednou něco co by se tomu dalo připodobnit ano.

Na Červených blatech. Bylo to ale ticho bez ticha. Ticho kdy nebylo absolutně slyšet nic z civilizace, ale za to byla slyšet příroda. Ptáci, hmyz, praskání kůry na stromech a otvírajících se šišek v letním žáru. Byl to krásný pocit který bych ještě někdy chtěla zažít. Ale jakou to má souvislost s dnešním článkem? Má, a to ten bzukot včel a vůbec včelky....

Jak překotně rozkvetly krokusy tak se jich na nich neustále pase velké množství. Bzučí, přelétavají z jednoho květu na květ, někdy se na jednom sejde i víc než jen jedna. A makaj a makaj....no prostě pilné včeličky!

---

Někdy pracují i synchronizovaně