Mates na blátě....

Jednou se mne ptala Katka na 365ce,

co že to jsou ty adopční vestičky o kterých jsem se zmínila že je šiju. Jsou to vestičky po útulky a depozita a když chodí jejich pracovníci nebo i dorovolníci venčit pejsky, jsou určeny právě pro tyhle psíky. Ještě na ně přijde nastříkat nápis K ADOPCI aby lidé kteří je potkají a měli by třeba zájem o nějakého psíka věděli kteří jsou k mání. Jednu nepovedenou jsem si nechala doma, protože když si Mates v lese plném hnědého spadaného listí usmyslí vzít roha, není v tu ránu vidět. Sice jsem musela udělat venku operativně nějaké úpravy aby se mu nesvážela k jedné straně a dobře mu držela, ale dalo se a já ho pěkně pořád viděla i když se snažil do toho lesa zalést....

---

A proč Mates na blátě jak je psáno v titulku? Protože tohle byl za celou cestu jediný úsek kde ještě byl sníh a navíc pěkne zmrzlý takže se nohy rozjížděly nejen mně ale i Matesovi a to má náhon na všechny čtyři! Jinak jsme se celou cestu plácali v blátě jak kachny....

Korálkování....

Na chvíli zase zjiného soudku. Už jednou jsem

tady měla fotky které byly spojením barevné fotky s černobílou, ten stín, který tvořily náušnice na zdi. Tentokrát jim přibyl soused, nárdelník který si dcera koupila na ples a který když na něj svítí slunko hází krásná prasátka....a to jsem samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí....

---

Nekonečně nekonečná....

Nekonečné rovnoběžky se prý sejdou,

v nekonečné dálce snad jednou...

Nekonečně běžet vedle tebe z toho mě až zebe.

nekonečně doufat a při tom si zoufat, a hledět do nebe.

Nekonečná slast snad jednou přijde,

když nekonečno v nekonečnu se najde.

S nekonečnou něhou pak pohladím tvé šedé skráně,

když spolu půjdem z nekonečné stráně.

Nekonečně nekonečná je rovnoběžek cesta,

jsem ráda že jsem jednou ze sta....

....přímek, které se mohou protnout hned

a nečekat na nekonečný svět.

V kterém se snad rovnoběžky jednou

v té nekonečné dálce sejdou.

---

Předjaří zbylé....

Z úterní procházky už zbývá jen pár obrázků.

Sluníčko nejen protahuje jehnědy na lískách a pomalu je nutí rozkvést, ale i na bezinkách v místech kam celý den svítí slunko se pupeny nalévají a vystrkují první špičičky lístků rychlostí téměř bleskovou. Prázdná šnečí ulita se jak loďka vydala do neznáma po proudu potůčku který vytvořil tající sníh a chlupaté poupě magnólie v sobě skrývá příslib nádherného a majestátního květu. Na staré bezince si mech a lišejníky obsadily svá místa kde tvoří nepřehlédnutelné úkazy a lavička na sluníčku zve k odpočinku a zklidnění mysli po tom náporu předjarní nálady....

---

Jeden z prvních jarních květů....

....hned po sněženkách patří talovínu. Včera jsem ho nachytala jak si vystavuje

svou žlutou tvářičku sluníčku u jednoho domu. Je zláštní že ty moje

pod terasou ještě nekvetou, ale taky je to možné proto, že jsou

schované pod vrstvou šlupek od slunečnic kterou tam za zimu

vytvořili vrabci. Jelikož to byl dost mokré tak jsem je

předevčírem nevyhrabávala, ale budu to muset co

nejdřív napravit....

Předjaří modré.....

Pokud je tak málo slunečná a jasná zima jak byla letos,

každý den kdy se ukázala modrá obloha a sluníčko jsem vítala jak pes svého pána. Nadšením jsem byla celá bez sebe...i to úterní slunečné dopo i odpoledne. S radostí jsem se nechala vytáhnout sluníčkem ven a nasát tu krásnou předjarní atmosféru která najednou čišela ze všech stran. Vždyť nejít ven by byl tákový hřích, no ne?

---

A tady si můžete porovnat sobotu a úterý

Předjaří vodní....

Konečně fotky bez sněhových kup, vloček

chumelení a šedivé oblohy. Jelikož bylo v úterý nádherně slunečno, neváhala jsem a vyrazila ven. Konečně po dlouhé době sluníčko, které už má pěknou sílu a náramně hřálo, modrá obloha a prozpěvující ptáci byl obrovský kontrast proti sobotním zachumeleným fotkám. Ostatně v následujících pár sériích můžete některá místa i porovnat.....

Jelikož jako první se zimních okovů zbavila voda tak začnu s ní...

---

Protože neumím malovat ani kreslit, tak jsem si s jedním méně povedeným trochu pohrála...

Předjaří.....

Takové předjaří je úžasná věc.

Sluníčko na modré obloze září a krásně hřeje, ptáci začínají nesměle prozpěvovat první árie. Na místech kde roztál sníh se začínají ukazovat první lístky křivatců, a signalizují tak, že to nebude dlouho trvat o objeví se žluté hvězdičky květů. Potoky a řeky, které se zbavily svých ledových okovů vesele přeskakují přes kameny a pění se v malých peřejích.Tam kde jsou jehnědy celý den vystavené paprskům slunce se rychle probouzejí k životu a nabídnou první nový pyl v novém jaru. A se stejným chvatem se probouzejí i kočičky a už jich nejsou jen tu a tam keříky, ale rovnou celé stromy. A ta obloha! Modrá, čistá jen tu a tam bílý mráček....Jaká úleva po tom neustálém šedivu. I když se druhý den zase zatáhne, stejně už člověk ví, že teď už bude té modré víc a častěji, protože rok spěje k té své hezčí a barevnější části. A že třeba ještě mrazík trochu zastraší a jinovatka pocukruje trávu? Jen ať si to ještě naposledy užije je to už jen labutí píseň tiché paní Zimy která se těžce smiřuje s tím, že svou vládu musí odevzdat zpěvavému Jaru.

A tak okouzlený chodec lesem chvíli postojí tu a zase tam aby se porozhlédl jak se Zima stahuje ze svých pozic, vyhřál se na sluníčku a zaposlouchal do štěbetání ptáků a s ušima napnutýma se snažil z toho všeho vylovit zpěv skřivana, který definitivně odsuzuje Zimu k odchodu...

Přeji vám tedy to nejkrásnější předjaří a to v den kdy začíná astronomické jaro. A že je třeba zrovna stejně uvás jako u nás zataženo? Však už bude jen líp !

Definitivní konec?....

Listy, plody a jiné....

Ve sněhu vypadají různé

plody a listy hodně zajímavě. Už pro ten barevný kontrast který tvoří bílá s červenou nebo černou. Pár takových jsem potkala, ale i suché listy mají svůj půvab se sněhovou čepičkou. A kočičky? To je kapitolka sama pro sebe....Pohledné svou hebkostí a tím, že jsou prvním ze symbolů přicházejícího jara...