Ještě jedna vodní....

Vodní....

Stále se snažím zjistit jaká jsou maxima mého foťáku, co se s ním vše dá dělat a jak s ním co nejlíp fotit. A tak jsem si sedla dneska na zíďku a zkoušela se zaměřit na fontánu. Tedy spíš na část vody z ní . Pár záběrů se dá jakž takž uveřejnit, ale ještě to chce pilovat a pilovat a fotit a fotit a.....

No není to asi úplně ono, ale líbily se mi ty některé zvláštní efekty které kapky vytvářely....

Černobílá....

Bílá....

Ne, nebojte se, už další verše. Bílá je barva peří které už konečně náš papoušek ze sebe přestal alespoň doufám už definitivně rvát a začíná vypadat jak papoušek kakadu a ne jak vypelichané kuře. Jedině ještě

kdyby si přestal okusovat pera na ocase a křídlech a jsem navýsost spokojená.

Šedá....

Šedý den, šedá nálada, ať se dívám do leva či doprava.

Šedě se cítím, šedě voní den, proč jsem měla i šedý sen?

Prší a na listech se kapky drží jak malé hvězdy...

jen tiše sedím a do šeda se nořím.

Ten šedý den je z prvních, ještě pár jich přijde,

než slunce znova mi vyjde.

Šedá vládne obloze, šedá vládne duši, šedé jsou myšlenky.

Šedý list a na něm hvězdy, v dálce vidím dlouhé cesty.

Po nich moje slunce pomalu se blíží, má duše v šedi netrpělivě jej vyhlíží....

Vrátí se jednou to srdce mé tuší, pak šedá zmizí v mé duši.

Znáte plnokvěté orlíčky?...

Orlíček je tak notoricky známá a někdy i pěkně plevelná květinka. Stejně tak jak ostatní botanické druhy květin i on neušel očím šlechtitelů a tak se místo těch jednoduchých modrých, růžových a fialových květů s krátkou ostruhou, na záhonech začaly objevovat květy dvoubarevné, červené, žluté, oranžové a s dlouhou ostruhou. Posledním výkřikem šlechtitelství jsou orlíčky plnokvěté. Když je uvidíte, ani se vám nebude chtít věřit, že jde o toho notorického zdrhače ze zahrad do pangejtů, na skládky a jinam kam dolétnou semínka. Snad jen listy nasvědčují tomu, že se jedná o orlíček...

Já mám ten dvoubarevný růžový, zbytek je od sousedek....

Zamyšlení druhé o nepříjemných pocitech....

Stalo se vám někdy, že jste slyšeli nějaký zvuk, který vám vyvolal na celém těle husí kůži? A víte přitom, že ten zvuk slýchávali na vlastní uši miliony lidí a že jim při tom šlo o život? Nebo jste stáli tváří tvář pohledu, který se naskytl také stovkám lidí a byl to jejich poslední pohled v životě? Že i vy víte jak málo by stačilo a byl by to i váš poslední pohled?

Mě se něco podobného stalo dvakrát.

Poprvé to bylo ještě v době kdy jsme bydleli na sídlišti a kdy všichni znali z televize záběry na kterých stříleli rumunští vojáci do lidí, kteří tehdy v Temesváru vlastně zažehli plamen odporu proti komunistickým režimům v Evropě. Jak létali vrtulníky nad městy a do těch bezbranných a protestujících lidí pálili ostošest. U nás naštěstí proběhla sametka, a byl zvolen presidentem pan Havel. A jednou si usmyslel, že si prohlédne pražská sídliště. A jak jinak pěkně z ptačí perspektivy. A z vrtulníku. Bydleli jsme na Lužinách a toto sídliště se také mimo jiných stalo středem zájmu. Byla jsem na lodžii, četla si v klidu knihu, když v tom se ozval ohromný rachot, který se ještě navíc odrážel od okolních domů. Z hrůzou jsem čekala, kdy se ozve rána a výbuch, protože jsem se domnívala, že prostě nějaký vrtulník něco nezvládl a padá na domy. Jen jsem se modlila aby na žádný nespadl. Jenže rachot se přibližoval a najednou se na mé úrovni (bydleli jsme v pátém patře) objevil vojenský vrtulník. I s výzbrojí. Ten pohled byl sám o sobě ve spojení s tím příšerným randálem hrozný, ale mě se právě v tu chvíli vybavili ty záběry z Rumunska. Ten pocit bezmoci, když není kam utéct a schovat se, protože pro ty nahoře jste dokonalý terč. A i kdyby, pro náboje z kulometů není problém prostřílet okna, auta, cokoli kam se schováte.

Stála jsem na té lodžii, a nebyla jsem schopná se hnout a jen jsem sledovala ten pomalu letící vrtulník jak mizí v zákrutu rondelu a odlétá pryč...Ještě dlouho potom mi běhal mráz po zádech a děkovala Stvořiteli, že se u nás nic takového nestalo.

Druhý takový nepříjemný zážitek je teď z víkendu.

Většině z vás jistě neušlo, že o víkendu bylo výročí atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Bylo s ním zřejmě spojené nějaká letecká přehlídka historických vojenských letadel, protože když jsme šli se psy lesem, nad námi se objevila dvě taková. Jedna menší stihačka a jeden stíhací bombardér. A zase... ten strašný zvuk motorů těch dvou letadel byl ochromující. Nedovedu si představit jaký pocit museli mít obyvatelé měst v Německu, Anglii, Francii i Čech, když nad nimi přelétávali celé svazy těchto letadel. A věděli že nesou smrt..... Někdy k zastrašení stačí jen málo, zvuk motorů, jekot sirény....nebylo mi vůbec příjemně, ten zvuk byl opravdu hrůzu nahánějící...Ostatně kdo zažil srpen 68 ví co dokáží udělat s psychikou letecké motory letadel s nízkým průletem ve dvě ráno....

A dostávám se k tomu, proč vlastně to povídání. Dneska ráno nad námi docela nízko přelétaly dva vojenské vrtulníky. S plnou výzbrojí,a s otevřenými dveřmi do nákladového prostoru, ze kterých vykukovala hlaveň kulometu... Jestli letěly na nějakou přehlídku, či z domovského přerovského letiště někam dál na misi, nevím, vím jen to, že jsem z toho měla opravdu ošklivý a velmi nepříjemný pocit.

Zamyšlení nad virtuálním přátelstvím....

Virtuální přátelství. Má to něco společného z normálním lidským přátelstvím?

Vždyť přece virtuální realita je něco, co NAHRAZUJE tu pravou, právě prožívanou realitu.

Je to náhražka něčeho, byť sebedokonalejší, ale stále jen náhražka, fantazie, ne život sám.

Stejné to je i u virtuálního počítačového přátelství. Znáte se z mnoha lidmi, svěřujete se někdy

navzájem se svými problémy. Vidíte sice, jak někteří vypadají, ale spousty dalších jsou pro vás jen

jména bez tváře a vy znáte jejich články, fotografie, zážitky....Oproti virtuální realitě a v ní

uměle vytvořenými lidmi se s těmito můžete i někdy sejít v reálném životě. Pak se promění

třeba i v přátelé opravdové. A vaše virtuální přátelství sice trvá, ale víte už, že se s nimi můžete

kdykoli setkat někde u kávy nebo vína a nejen u klávesnice počítače. Jenže, co když najednou

některý ten virtuální kamarád najednou z obrazovky zmizí ? Stane se najednou něco, co se neslučuje

s tím uměle vytvořeným přátelstvím. Začnete mít strach. Úplně obyčejný a stejný jako když se najednou

ztratí váš skutečný kamarád. A začnete pátrat a hledat, kdo z těch ostatních virtuálních kamarádů by zrovna

tohoto člověka mohl mít za skutečného kamaráda a vědět co s ním je a předat tu zprávu dál všem ostatním

virtuálním kamarádům." Nebojte, je v pořádku, jen je prostě nemocný, unavený, ale dává se do kupy!"

A vy v tom okamžiku pocítíte ohromnou úlevu, stejnou jakou cítite když se vám ten kamarád z masa a kostí

ozve a řekne: "Promiň, ztratil jsem telefon, a musel jsem najít někoho kdo mi ho na tebe řekl." A proč

vlastně celé toto zamyšlení? Protože se najednou odmlčel jeden blogový král, který svými ironickými šlehy

a skvělými ilustracemi každý den zvedal náladu spoustě dalších blogerů, a můj spolubojovník v Projektu 365. A

já měla ten strach, co se děje a proč tak náhle zmizel. I když jsme byli právě jen ti virtuální přátelé, znající se jen

z monitoru měla jsem strach o OPRAVDOVÉHO kamaráda, o člověka z masa a kostí....

Návrat paní A...

Proč návrat?

Protože už jednou jsem tu byla. Tenkrát jsem popisovala svůj (ne)vydařený Silvestr. Vzpomínáte? Jak mě vyšplouchla kamarádka když mne pozvala na hory a mírnyx týrnyx si zlomila nohu? Na krásný večer s Norbim ale vzpomínat nebudu, přes jeho smrt jsem se stále ještě úplně nepřenesla.

A kdo mne nezná, tak dovolte abych se představila. Jmenuji se Adéla Stránská. Jsem vcelku normální (co a kdo je dnes normální) ženská věku, kterému se eufemisticky říká "střední". Člověk si pod tím může představit ledacos. Obézní padesátku nebo vychrtlou a shrbenou šedesátku . Já jsem to čemu se říká "plnoštíhlá" nebo jeden umělečtěji založený muž mne nazval Rubensovská madona. V zrcadle ovšem vidím oplácanou padesátku s celulitidou která se moc ráda na sebe do zrcadla nedívá. Možná ještě tak od hlavy k pasu, to by šlo, dokonce ten pas mám stále pěkně viditelný....ale zbytek, no to se raději nebudu moc rozpovídávat. Každé ráno při pohledu do zrcadla si můžu s klasikem říci : Tak tohle ti můj milý přeju.

Mým každodenním šálkem čaje je sice káva, ale i stálý, lepkavý a neodbytný pocit osamělosti. V rodině, kde jsou další tři lidé, to možná zní trohu divně, ale je to tak. Z práce jsem byla zvyklá na ruch, a tak celodenní pobyt doma není zrovna to, co bych nazvala tím pravým ořechovým. Samozřejmě někdo může říct, že se mám, že mne živí manžel a já si můžu užívat doma, komu se to poštěstí, že....ale řeknu vám, není to zas taková slast. Prostě patřím mezi ty ženy které jsou celý den zaměstnané běháním kolem domu, zahrady, starání se o rodinu, která to ovšem nijak nevnímá a ani neocení. Ani sousedi, kterým se nelíbí že v neděli běhám se sekačkou po zahradě...Pche, kašlu na nějaké doporučení pana starosty o nedělním klidu.

S mužem který se mi vzdaluje mílovými kroky, a se kterým si máme čím dál tím míň co říct. S dospělými dětmi které se rozhodly pro mamahotel a nechce se jim z baráku. Ty mne berou jako domácího robota který všechno za ně udělá. Posbírá rozházené věci, vypere jim a porovná prádlo, uvaří a čeká...na co? Na díky? Jen občas si uvědomí, že tu taky jsem a milostivě mne vezmou tu a tam na nějaký výlet.

Osamělost tak krouží kolem jak sup a čeká kdy si bude konečně moci sednout na mršinu mé duše aby jí ve chvíli rozklovala a zbyla z ní jen holá bílá kostřička.

Takže se mi pak divte, že si chci jednou vyhodit s kopýtka. A co? Dopadne to katastrofálně! Tedy samotný večer ne, za to pak ta zbytečná smrt.....brrr, nějak mi není souzeno si jen tak užít a pak sbohem a šáteček.

A to mi taky na náladě nepřidává....

Jsem sama mezi lidmi a to je hodně nepříjemný pocit.

Chtěla bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi řekl že jsem ještě pro něj přitažlivá.

Nechci běhat jak slípka po dvorečku svého života a kokodákat kolem svých kuřátek, která to stejně neocení.

Nechci být jen doplněk něčích životů, být stínem za někým. Chci být obdivována, milována, hýčkána, a zhrnována dary.

Nechci být zoufalá manželka a hlavně, nechci být osamělá tloustnoucí padesátka !!!!

Tak takové pocity jsou můj každodenní šálek čaje.....

Okno....

Chodím tudy pokaždé když jdu se psy do lesa nebo zpátky. To okýnko mě pořád lákalo

a samo si říkalo o vyfocení. Jenže, co s takovým okýnkem? Samo o sobě to moc neříká

jen prostě jediné okno v celé stěně domu. A ? Pak mne zase ovšem popadla moje hravá

nálada a já začala upravovat.... No a posuďte sami, co je pro vás zajímavější, originál či

úprava? Ráda si vaše názory přečtu.....

Krok první....originál

Krok druhý, začínají úpravy

Krok třetí, finální výsledek

Tentokrát okénko an face.... nejdřív zase originál

a malé pohrání

Vím že je mezi vámi dost čtenářů, kteří nemají rádi úpravy fotek,

ale věřím, že tyhle se jim budou třeba líbit .

Včerejší cestovní...

Když jsme se včera vraceli dom, bylo počasí takové všelijaké. Chvíli svítilo sluníčko, pak se zas nakupily mraky, zas sluníčko a tak pořád. V jednu chvíli jsme i dojeli trochu deště, ale spíš už jen takové dokapávání....

No a jak se to střídalo, udělaly se najednou takové šlehačkové kumuly, opravdu tedy velké a pěkně vysoké, a na vršku stačilo jen posypat čokoládou a začít konzumovat....

Nejdřív se sbírali bílí beranci....

Pak to na chvilku zahrozilo šedivou.....

A pak svatý Petr začal útočit na mé chuťové buňky takovouhle nebeskou šlehačkou....

Akorát včas jsem se vrátila z výšin zpět na zem abych si vyfotila krajinu kolem....ještě z řepkou, nějakou hodně pozdní odrůdou....

Detaily květinové.....

Další detaily jsou květinkové, ze včerejška a ze dneška. Ty kosatce jsem si na záhon přinesla z lesa, kam je někdo vyhodil ze zahrady buď proto, že se moc rozmohly nebo proto, že se mu nelíbily. Říkali jsme jim "nádražní" protože zdobily v dobách kdy se tady o velkokvětých a různobarevných tzv. amerických kosatcích nikomu ani nezdálo, každou veřejnou výsadbu a i na těch malých venkovských nádražích jich bylo spousty na záhonech okolo. A žádná zahrádka se bez nich neobešla. Pak se ovšem na trhu objevily ty nádherné velkokvěté s tak rozmanitou barevností, že ti staří dobří "nádražáci" byly bez milosti vyhazováni a nahrazeni přivandrovalci odkudsi z ciziny.

Jelikož na chatě nebylo moc trvalek které by se hodily do zrenovovaného záhonu, vzala jsem ty vyhozené a zasadila si je. Jsou tam už dobrých šest let, ale dosud jsem je nikdy neviděla na vlastní oči kvést ani jsem nevěděla jaké jsou barvy. Prostě proto, že jsem tam byla buď brzo a nekvetli anebo pozdě, kdy už byly na stoncích jen zkroucené uschlé květy. Ale včera jeden ráno vykvetl a tak jsem si ho slavnostně vyblejskla. Zřejmě až na jeden jsou všechny tohoto zbarvení, ta vyjímka bude zřejmě žlutá....Možná že za těch čtrnáct dní, pokud nebude zase nějaký úpal a všechno fofrem odkvete zjistím jací jsou ti ostatní...

Listy Funkií, neboli Host jsou velmi inspirativní pro fotky, mají krásnou strukturu i zvláštní zbarvení a vlastnost která je po dešti či vlhkém ránu činí velmi přitažlivými. Ulpívají na nich kapky vody a na jejich jakoby voskovém povrchu se drží velmi dlouho. Mám je v několika různých odrůdách, ať již celou bíloum nebo zelenobílé panašované, s proužky i bez, nebo zelenožluté, ty jsou menší a některé opravdu malé, koupila jsem si je předloni. Do správné velikosti některé odrůdy dorůstají až po více letech, jako ta kterou mám před domem....

Buxus nebo také zimostráz mi lemuje výsadbu od chodníku, roste už taky nějaký ten pátek a tím že je pravidelně stříhán mi uděla už pěkný hustý lem. Tentokrát pohled na něj z brouččí perspektivy.

A kdyby seděl brouček v kině, viděl by tenhle širokoúhlý film....

Japonské javory obdivuji, mají mnoho různých tvarů listů, barev i jejich kombinací. Jsou jemné a jeden takový má sousedka u plotu. Mnohokrát jsem ho fotila, ale pokaždé to bylo takové jalové, až dneska se podařily vcelku zdárné obrázky....

Asi to bylo tím sluníčkem které je tak krásně prosvěcovalo, že najednou tak ožil....