Rok se sešel s rokem......

Dneska je to přesně rok, co jsem se osobně poznala s jedním super člověkem, který pro mne hodně znamená a který mě i dost během toho roku pomohl jen tím, že je a že tam někde existuje člověk kterému můžu navalit na hlavu své problémy a který mne bez řečí vyslechne. Vynikající kamarád a přítel, pejskař,koňák srdcem i duší, poradce i kritik. Poznali jsme se vlastně díky netu a blogu. Takže vlastně se zhmotnil jeden z mých virtuálních přátel. Budu doufat že se mi podaří aby se zhmotnilo i víc z mých blogových přátel, a že i v nich se mi podaří najít takové dobré kamarády a přátele, kteří můj život zase o něco obohatí. Ať už o nová setkání, nebo seznámení s novými koníčky a zajímavými věcmi které je baví.

Takže, milý Wiki, dík za ten bohatý rok a za ty krásné chvíle ztrávené na ranči u tvých krásných koní....

Napadlo mne jakou písničku jako poděkování, a nevím proč mne napadla tahle. Vím že to není zrovna Wikiho parketa, ale zase taky vím, že od Václava Neckáře miluje některé písničky.... a ty dvě tedy jsou pro něj....

Proč nedával člověk větší pozor ve škole aneb pravopise, pravopise ty strašáku blogerů....

Tak, tak....Ve škole jsme dělali při češtině a zvlášť při mluvnici všechno možné jen ne dávali pozor. Podle toho to pak vypadalo, při vyvolání se ozývalo od tabule buď významné ticho, nebo v lepším případě nesmyslné koktání a žvatlání, z lavic od třídních šprtů se podle oblíbenosti vyvolaného či vyvolané (u nás ve třídě byla převaha holek, takže klukům bylo napovídáno víc, jak jinak...) ozývalo hlasitější či tišší napovídání a učitelka za katedrou měnila barvy a svůj objem podle toho jakých nesmyslů a prohřešků proti mluvnici se vyvolaný dopouštěl.

To samé by se dalo říct, alespoň v mém případě, o slohu. Nesnášela jsem ho. A dlouho. Jediné co mne bavilo psát byly dopisy. Ty byly hodně dlouhé a domnívám se, že všichni mí kamarádi a mé lásky na vojně rozhodně nestrádali. Naopak, byli zahrnováni obrovským množstvím dopisů, jejichž délka bývala úctyhodná a obálka hodně silná.

V obchodě se pak moc pravopis a mluvnice nepoužívala, neboť psát paragony zase nebylo nic tak světoborného pro toto zaměření. A tak na místo pravopisu nastoupil škrabopis, protože lety se člověk vypracoval spíše k písmu lékařskému, případně zkratkovitému, protože při frontě nervózních zákazníků se rozhodně nějaká kaligrafie nedala provozovat.

A tak jsem si s tímto přístupem vystačila hodně dlouho. Nastala sice někdy situace, že člověk musel tu a tam komunikovat písemnou formou s různými úřady, a pak ovšem nastal i problém jak co formulovat, a jak co napsat aby se před úředníkem neztrapnil a neudělal ze sebe nevzdělaného vola.

Jenže co čert nechtěl, anebo spíš v jeho případě chtěl, potkala jsem se s blogem.... A už jsem se vezla po záludnostech pravopisu a mluvnice jak po másle. Začal souboj z pamětí a pravidly českého pravopisu. Dolovala jsem z hlavy slova vyjmenovaná, koncovky, předpony, přípony, vzory, zájmena a přídavná jména. Skloňování a časování. Předložky, čárky mezi větami a další a další záludnosti našeho jazyka.

Samozřejmě se stane že ujedu, přepíšu se, nebo naopak nedopíšu. Tu a tam i to i/y nebo mě /mně se objeví ne ve zcela správné tvrdosti či tvaru. A pokud si nejsem jistá řídím se radou naší češtinářky: "Když si nejste jistí, napište si to pod sebe a prohlédněte si to, a to, co se vám víc líbí je většinou i správně." Je to pravda a kdo hodně čte a má vizuální paměť si tím hodně ušetří práce a přemýšlení.

Občas ale se divím, co někteří blogeři jsou schopní vyprodukovat za šílenosti co se týče pravopisu. Nevím jestli je to image a záměr šokovat ostatní, nebo jejich absolutní nevzdělanost v mluvnici a pravopisu. Ale někdy opravdu trpím, a hodně.....Jak to zvíře, a v duchu děkuji všem mým učitelkám a učitelům českého jazyka od první třídy až po učňák že na nás tak tvrdě vyžadovali znalost jazyka, a z hloubi duše se jim omlouvám za to, že jsme nepřikládali jejich předmětu tu správnou pozornost. To by se pak psalo jedna báseň!!!!!!

Velké hlasy.....Edith Piaf

Zvláštní žena, zvláštní osud, alkoholička, zamilovaná a milující žena, mrcha i člověk pomáhající těm o kterých si myslela že si to zaslouží, ale i velký hlas a krásné písně. To vše je žena měřící jen 150 cm, ale při tom obrovský člověk. Edith Piaf....

V dětství oslepla, vychovávána byla v bordelu a prostitutky byly její nejmilejší společnice. A jak sama řekla, nikde už jí nebylo tak dobře jak u nich. Staraly se o ní, učily jí ale hlavně jí dávaly tu lásku, kterou jí nedala vlastní matka. Žila na ulici s nevlastní sestrou, na ulici začínala zpívat a na ulici byla objevena pro hudební svět. Říkali jí Vrabčák, ale dokázala že je orel když jí o něco šlo. Ať již o píseň, o muže nebo o prosazení jiných zpěváků. Nebýt jí, možná by nám nic neříkala jména Charlez Aznavour nebo Yves Montand. Milovala celým srdcem, ale její největší láska skončila tragicky. Všechny ostatní už nebyly ničím....

A tak po ní zbylo mnoho nádherných písní, z kterých je opravdu těžké vybírat.....

I když tato melodie tady už jednou byla, nemůžu jí opominout a myslím si že se na mne nikdo nebude zlobit....je to z koncertu v pařížské Olympii z roku 1963. Z jejího posledního koncertu. V polovině října 1963 Edith zemřela......

Malé přání.....

Dnes je třetí adventní neděle... No a moje vlastně první v relativním klidu. Ta první byla ve znamení hektického dodělávání výzdoby a hledání svíček které jsem jaksi zapoměla na věnec koupit, ta druhá byla výstavní spojená s dlouho cestou zpátky, takže když jsem se dostala konečně do klidu na chatu tak jsem se jen zmohla na kafe a pak seděla o odpočívala v křesle u hořících krbovek a usínala. A tak ta dnešní bude snad už v klidu, no i když, konečně jsem se dokopala k tomu že budu péct cukroví. Letos možná díky tomu jaké vládlo počasí nebo možná i díky tomu, že nás momentální situace dovedla k tomu, že vánoce neřešíme a tím pádem odpadlo běhání a shánění dárků, mě dochází všechno trošku se zpožděním. Takže na rozdíl od předchozích hektických let kdy jsem měla napečeno už od půlky listopadu a pak jen běhala po obchodech a lámala si hlavu tím, co komu koupím za dárky, se k tomu pečení dostávám až teď a ostatní se prostě neřeší.

Děti jsou už velké, dcera prohlásila, že už jsem se za ta léta napekla dost a dost, takže bych si měla dát od toho pokoj a tak bude jen pár kousků. Snad někdy v budoucnu, jestli budou nějaká vnoučata se ze mne stane zase ta pečící babička jakou byla a je moje maminka, a já zase budu vytahovat na svět hromady vánočních receptů na cukroví....

Takže Vám všem chci popřát opravdu klidnou třetí adventní neděli, nezatíženou žádným stresem z toho, že musíte ještě nakoupit hory dárků, udělat tohle a tamto, protože okolí předpokládá že to tak musí být, že to žádá doba. Naopak, udělejte si klidnou neděli, uklízíte přece skoro denně, tak nač se zatěžovat obzvláštním uklízením, jděte na procházku ven když zase jednou svítí sluníčko a vykašlete se na nějaké řeči sousedů o tom co všechno už mají hotovo a vy zjišťujete že to ještě nemáte. Vánoce jsou o lásce, o tom, že se rodiny scházejí, o klidu. Ne o tom kdo víc nakoupí, trumfování se v cenách dárků a jejich exkluzivitě....Takže se otočte zády všem Santa Clausům a sobům, a zajděte se podívat se na nějaký betlém do vyzdobeného kostela, dejte si svařák nebo grog, ale hlavně všechno a hlavně sebe hoďte do klídku .

A jedna vánoční, tentokrát česká klasika....

Co všechno je pod maskou.....

Je mnoho věcí které se dají skrýt pod maskou. Faleš, ohavnost, smutek, prostopášnost, podvod.... Snad každá lidská nectnost se dá skrýt pod masku která má ostatní zmást. Zřejmě každý z nás si nasazuje někdy nějakou masku aby skryl před ostatními své povahové vady, své pravé city, své myšlenky. Buď proto, že nechce být litován když se utápí ve smutku a beznaději a tak raději nasadí masku veselosti. Nebo chce skrýt svojí nejistotu pod maskou světáka a machra aby nebyl tak zranitelný. Jiný skrývá pod maskou necity lásku k někomu kdo jí buď nechce nebo nemůže opětovat, jiný zase pod maskou spořádaného manžela nebo manželky schovává nevěru . Podvodník nasazuje masku dobráka, psychopat masku lidumila.

Pod maskou se schovávají lupiči, pod maskou schovával svou ohavnost Fantom opery. Benátský karneval by bez masek nebyl po staletí tím čím je. Pod maskou je člověk skrytý světu, nikdo neví s kým a s čím má tu čest. Je pod ní v anonymitě, která mu dodává sílu dělat to, co by normálně nedělal. Nejistý najednou cítí ohromnou jistotu, samotář je najednou mezi ostatními maskami ve společnosti, společenský vyvrhel je znovu v centru dění.... Každý je pod ní schován jak v ulitě, je pod ní v bezpečí...

Jenže pod maskou nemohoucnosti se může skrývat psychické týrání rodiny, pod maskou sousedského porozumění lidský hyenismus. Pod maskou kamarádství smrtelná nenávist.Pod maskou bodrého strýce se může ukrývat vrah. Pod masku se prostě ukryje skoro vše. Na karnevalu padají masky s půlnocí, v životě to někdy trvá hodně dlouho a může to být hodně bolestné odhalení......

Včerejší návštěva......

Včera aby mě nebylo smutno, že mi Bobeš odjel domů, za mnou přišla sousedovic Belka. Vždycky čeká až přijedeme a hned jak jí pánečci pustí proběhnout nás jde pozdravit. A hupsnout si na postel, poválet se a nechat se řádně a dlouho drbat....

---

I když vypadá Belka dosti hrozivě, je to taková pusinka nedomazlená. Je to asi tím, že je pořád celý den sama a to mazlení jí moc chybí......

A nastal den D a hodina H....

Po všech procházkách, spaní a šlechtění nastal den D a hodina H a my se všichni v neděli ráno rozloučili s velice pěkným penzionem a ještě hezčím Bad Mittendorfem, nacpali zase všechny naše věci do aut a vyrazili směr Wels. Po hodince a čtvrt jsme byli na místě a vyrazili jsme vstříc výstavnímu ruchu. Měli jsme celkem strategicky položenou halu a ještě víc kruh, takže jsme se nemuseli vláčet přes celé výstaviště či hledat po halách kde jsme. Zaparkovali nás tedy v klecích na místa, vytáhli ven a my se začali rozhlížet kde je jaká pěkná fenka, která by případně stála za hřích. Netrvalo moc dlouho a začali se scházet i ostatní čeští vystavovatelé, kteří již byli v kruhu v sobotu a tak jsme během hodiny byli komplet. Za to na posuzování jsme si museli počkat dost dlouho, a tak jsme byli neustále načesáváni a tupírováni aby nám nesplihly čupřinky. Můj člověčí táta byl děsně nervózní a pořád chtěl po paničce, aby mu honem honem načechrala mého psího tátu. Ještě že ten je takový kliďas a nějaká nervóza se ho nechytá.... Tím, že jsme byli hned u vchodu na nás bylo dobře vidět a my tam byli za hvězdy, které někdo neustále chválil a fotil a zase chválil a zase fotil.....Musím s radostí poznamenat, že mě víc než brášku Breda....

No a pak to přišlo a já vyrazil s bráškou do kruhu. Nutno poznamenat, že panička byla také dost nervózní, protože jsem nezarostl tak jak mám a bála se aby nám pan rozhodčí nevynadal. Jenže ten byl moc hodný na nás pejsky, dokonce nám říkal i jménem, jenže mě pořád říkal Borku a tak jsem na něj koukal trochu divně. Jakej pak Borek? Vždyť jsem přece Bobeš! Jenže on mi říkal mým pravým jménem které, mám v rodokmenu a které mám napsané na posudku i diplomu. No vyhrál bráška, ale to se tak nebere, to je v rodině. Pak šel táta, ale ten zase prohrál s jedním italským frajerem, kterej tedy sice nebyl žádnej šereda, no prostě Ital, ale táta zase chodil o mnoho líp. Ale stejně se může těšit na ten titul, protože ten Taliján už má svůj titul interšampiona v kapse, tak přechází na tátu.

Když jsme si to všechno odchodili, zase jsme si zbalili své saky paky, panečkové si zašli na jídlo a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů....

---

To je část české výpravy a zároveň moji oba tátové, ten člověčí se na to vyfiknul dokonce do saka, a i moje teta Cuthe Caty a malej Kuba, jinak Danchester's a něco....

Na stole můj bráška Bredík....

A moje maličkost na stole. Člověčí táta si ze mne a s paničky neustále utahoval, že jsem albín a překřtil mne na Al Benýzo.....no měl tak trochu pravdu, měl bych být černošedý a ne stříbrný....

A to je můj psí táta Colorado Cash.....

A jeho velký soupeř Sunjoy's A Kind of Magic....a je docela zábavné, že tátova mamka je ze stejné italské chovné stanice.....

A ještě dvě pěkný český holky.... Aurelia.....

....a Penny

Tak, a ještě se vymotat z ulic Welsu a hurá na dálnici směr Praha!!!!!

A jsme na dálnici a frčíme.....a je pěkně šeredno.....

MVP DUO CACIB Wels, Rakousko, V2, res.CACA. Rozhodčí Branislav Rajic,SLO.

Velké hlasy.....Frank Sinatra

Mezi mými velkými hlasy nesmí chybět v žádném případě chybět Frankie "Boy" Sinatra. Nejen, že se udržel na hudebním vrcholu až do hodně vysokého věku, ale ani jeho písničky nikdy nezevšedněly a dodnes se hrají, jsou přezpívávány, oblékány do nových kabátů. Jeho modré oči a chlapecký úsměv okouzlil mnoho krásných žen, jeho velkou láskou byla Ava Gardner ale i Mia Farrow. Jestli za ním opravdu stála mafie, či zda on sám byl i jejím členem to je dnes už jedno, ale pro jeho nádherný zpěv, příjemný hlas, chlapecký úsměv který mu vydržel celý život a hlavně pro jeho nesmrtelné písničky mu to myslím každý rád odpustí....

A jelikož se blíží vánoce tak jako první opravdová vánoční klasika.....

Krásný zvyk, hlasovat pro nejhezčí betlém....

Po návratu z výletu mi bylo tedy fakt dost blbě, a tak jsem byla ráda, že už jsme zpátky a tak jsem se s radostí svalila na postel a vydýchávala ty zatáčky. A popravdě jsem nebyla sama, protože i kamarádi zalehli s úmyslem sledovat lyžování alespoň v televizi, když už se ho nemohli zúčastnit na vlastní kůži. A tak jsem poslouchala jak pomalu a jistě jejich dialog nad stylem a způsobem jízdy závodnic utichá a za chvíli se ozývalo chrupání vícehlasé, protože se ke svým pánečkům přidali i pejsci a tak konečně přišel i nějaký relax, protože popravdě ho moc od příjezdu nebylo. Upravit ať už úplně nebo částečně tři dandíky mi zabere hodně času a práce a tak jsem za tu chvíli klidu byla hodně vděčná....

Jenže i žaludky si začaly žádat své a tak po dvou hodinkách odpočinku jsme vyrazili na véču. Restaurací bylo k mání hodně moc a výběr byl dost těžký, takže nakonec jsme prostě do jedné vešli a těšili se na jídlo i popití. A rozhodně jsme ve svém těšení nebyli zklamání, porce byly tak pro dvě a ne jednu osobu, maso perfektní, měkké, šťavnaté a výborně kořeněné, a salát k němu podávaný neměl tedy vůbec chybu. A pivečko, no mňam.....

Ale nejen materiálním způsobem živ je člověk, ale i na hezkou věc se rádi podíváme a navíc když je to spojené s vánoci tak to stojí za to. Horalé jsou známí tím, že jsou velice šikovní v práci se dřevem a to se ukázalo i tady. Mají takovou krásnou tradici, že lidé které to baví, dělají své návrhy na betlém a ten návrh který se nejvíc líbí pak mají v té restauraci vystavený celé svátky. A že je všechno vymazlené do nejmenších detailů je vidět i z následujících obrázků..... Jo, a nebyla jsem sama kdo tam nadšeně fotil.....

---

Popravdě nevím kterému bych dala já svůj hlas, jsou nádherné všechny. A tady jsou už ty hotové, i s postavičkami z minulých let.

Já bych je brala všechny..... A vy?

Světelná impresse......

Moc jsem se těšila na jednu věc, a to jak si budu fotit tu krásnou vánoční světelnou výzdobu kterou jsou německy mluvící země známé. Po cestě toho moc nebylo vidět, protože cesta vede od Linze skoro pořád nějakým tunelem. Ale v jednom z městeček kterými jsme projížděli byla pěkná, jen fotit z auta je to pěkná fuška, a tak ty fotky jsou opravdu hodně zvláštní. Nejdřív jsem je nechtěla uveřejnit, ale pak jsem si řekla, že mají v sobě něco zajímavého, snad ten pohyb to dělal a rozhodla jsem se tedy uveřejnit.....

---

V sobotu jsme šli na večeři a tak jsem chtěla vyfotit i něco v klidu, a že toho bylo hromady, ale začal mi stávkovat foťák, tak s toho nebylo už vůbec nic....Škoda, těch obrázků by bylo hodně.....

Největší zklamání mého člověčího táty.....

Můj člověčí táta patří do skupiny lidí, které moje panička nazývá "šílení lyžaři". Stejně tak jak vášnivě moje panička miluje slunce, teplo a vodu, on miluje mráz, sníh a pořádnou lyžovačku. Při pohledu na sníh se z něj stává Herminátor tělem a duší, nad čistě bílou plochou sjezdovky se tetelí jak vzduch nad rozpálenou silnicí a když má možnost jet na lyže, je na nejvyšším vrcholu blaha. A že lyžuje velice dobře to nám potvrdila i naše Lucka, která už s ním podvakrát na lyžích byla...

A tak i přes to, že evidentně ten sníh na kopcích chyběl, on si svůj úmysl jít si zalyžovat prostě nehodlal vzdát. Na internetu si zjistil, že v lyžařském středisku nad Schladmingem mají od soboty zahájit sezónu a že mají mít sníh technický, nenechal se odradit různými paniččinými a Ivanovými poznámkami a vyrazil. Ovšem tentokrát slavila úspěch panička s Ivanem. Sobota byla správná, sníh byl nastříkán a upraven, leč nikdo zde nejezdil. Ani nemohl, neboť ani nikdo ze zaměstnanců nebyl přítomen, pokladny byly zabaleny do igelitu, a tak zůstal zkormoucen stát branami svého vysněného lyžařského ráje, který mu pro tentokrát zůstal uzavřen.....

Když se tedy vrátil vyrazili panička, Ivan a on na průzkum lyžařského střediska které leží nad Bad Mitterndorfem. Škrabali se tedy do výšky 1976 metrů kde toto středisko leží. Cesta prý podle paničky,která přijela celá bledá tedy nic moc, ona totiž nesnáší při cestě autem zatáčky a tady byly ty serpentýny opravdu ostré. Inu horské.... Ale když zastavili na cestě ve výšce zhruba patnáctiset metrů a šli se podívat jak vlastně taková sjezdovka vypadá bez sněhu docela se i podivili. Kvetly tu totiž ještě kytky!!!!! Třetího prosince!!!!

---

Jak jsou ty sjezdovky příkré když jsou bez sněhu dokládá i to, že když se člověčí táta na ní chtěl udržet jen tak bez lyží, měl s tím hodně velkou práci....

Jít po nich pěšky se vůbec nedá, leda jak pavouk,roztáhnout ruce,nohy a lézt tím způsobem nahoru nebo dolů.....

Všechno je dokonale připravené, ale počasí prostě nepřeje ani zasněžování, protože i nahoře ve skoro dvoutisících metrech bylo plus dva stupně. Sice mlha a jemňoulince tam padal sníh, ale než stačil dopadnout na zem tak roztál....

Taková výkonná sněhová děla jsou po obou stranách sjezdovek, ale když není mráz, není ani sníh.....

A takový je tristní pohled na sjezdovku bez sněhu, i když v zimě....

Ty traverzy ve svahu jsou cesty pro lyžaře, kteří se tak dostávají od jedné sjezdovky ke druhé....od střediska ke středisku....

Ten výlet na vršek stál i za tu nevolnost, protože to bylo moc krásné a zajímavé, a panička navíc i viděla jak rostou plazivé jalovce ve svém původním prostředí. A ne jen v zahradách nebo kontejnerech zahradních center....

Lesy a louky a k tomu hory.....

Skoro až k penzionu kde jsme bydleli vede cesta od sjezdovek ze střediska nad Bad Mittendorfem a tak jsme všichni vyrazili na procházku a průzkum nejbližšího okolí. A že se tedy bylo na co koukat. Když jsme vyšli na jednu krásnou horskou louku, i nás hafušů se zmocnilo jakési šílenství a z čiré radosti a při pohledu na tu krásu kolem jsme začali lítat jak zběsilí.....

---

Dostatečně vylítaní a uhnaní jsme se vrátili zpátky a člověčí táta se zarputilostí mu vlastní prohlásil, že to by bylo, aby nebylo někde středisko kde se lyžuje a vzal lyže a vyrazil. Panička s Ivanem se ještě chvilku pochechtávali jeho no jak to říct, hodně velké důvěře, ale pak se paniččina pozornost obrátila na mne a já byl jat, vzat do náruče a odnesen do koupelny a tam opět našamponován, ošetřen kondicionérem a vůbec připraven co se týče čistoty na výstavu.

Ovšem z hodinu a půl se rozlétli dveře a v nich stál člověčí táta z největším možným zhnuseným výrazem ve tváři jakého byl v ten okamžik schopen. A proč? Tak to vám povím příště......

Co nás čekalo ráno......

Probudili jsme se sice nejdřív do mírně mlhavého rána, ale to se velice záhy proměnilo v celku příjemně slunečné dopoledne. Jelikož jsme přijeli za tmy, první co panička po probuzení udělala bylo to, že letěla k oknu podívat se co nás čeká za panorámata. A je pravda že nebyla pohledem ven nijak zklamaná. Pod strání stál domeček jak z modelového kolejiště, typický horský i se zvoničkou na střeše.....

---

Pod okny nám tekl krásný horský potok plný bílých a krásně hladkých kulatých kamenů. Voda v něm byla tak čirá, že vlastně ani nebyla vidět....

Takže to co vypadá jako cesta, je ve skutečnosti potok....

Jen lávka a pár splávků napovídalo že tu někde teče voda..... Ale teprve z okna od tátů se ukázalo jak krásné kopce tu jsou kolem.

A taky se při pohledu na vrcholky hor ukázala jedna nemilá věc, a to, že ani na těch dvoutisícových vršcích není vůbec žádný sníh!!!!! Bad Mittensdorf leží ve výšce 817 metrů a bylo tu okolo šesti stupňů. A tak jsme vyrazili na procházku.....