Proč nedával člověk větší pozor ve škole aneb pravopise, pravopise ty strašáku blogerů....

Tak, tak....Ve škole jsme dělali při češtině a zvlášť při mluvnici všechno možné jen ne dávali pozor. Podle toho to pak vypadalo, při vyvolání se ozývalo od tabule buď významné ticho, nebo v lepším případě nesmyslné koktání a žvatlání, z lavic od třídních šprtů se podle oblíbenosti vyvolaného či vyvolané (u nás ve třídě byla převaha holek, takže klukům bylo napovídáno víc, jak jinak...) ozývalo hlasitější či tišší napovídání a učitelka za katedrou měnila barvy a svůj objem podle toho jakých nesmyslů a prohřešků proti mluvnici se vyvolaný dopouštěl.

To samé by se dalo říct, alespoň v mém případě, o slohu. Nesnášela jsem ho. A dlouho. Jediné co mne bavilo psát byly dopisy. Ty byly hodně dlouhé a domnívám se, že všichni mí kamarádi a mé lásky na vojně rozhodně nestrádali. Naopak, byli zahrnováni obrovským množstvím dopisů, jejichž délka bývala úctyhodná a obálka hodně silná.

V obchodě se pak moc pravopis a mluvnice nepoužívala, neboť psát paragony zase nebylo nic tak světoborného pro toto zaměření. A tak na místo pravopisu nastoupil škrabopis, protože lety se člověk vypracoval spíše k písmu lékařskému, případně zkratkovitému, protože při frontě nervózních zákazníků se rozhodně nějaká kaligrafie nedala provozovat.

A tak jsem si s tímto přístupem vystačila hodně dlouho. Nastala sice někdy situace, že člověk musel tu a tam komunikovat písemnou formou s různými úřady, a pak ovšem nastal i problém jak co formulovat, a jak co napsat aby se před úředníkem neztrapnil a neudělal ze sebe nevzdělaného vola.

Jenže co čert nechtěl, anebo spíš v jeho případě chtěl, potkala jsem se s blogem.... A už jsem se vezla po záludnostech pravopisu a mluvnice jak po másle. Začal souboj z pamětí a pravidly českého pravopisu. Dolovala jsem z hlavy slova vyjmenovaná, koncovky, předpony, přípony, vzory, zájmena a přídavná jména. Skloňování a časování. Předložky, čárky mezi větami a další a další záludnosti našeho jazyka.

Samozřejmě se stane že ujedu, přepíšu se, nebo naopak nedopíšu. Tu a tam i to i/y nebo mě /mně se objeví ne ve zcela správné tvrdosti či tvaru. A pokud si nejsem jistá řídím se radou naší češtinářky: "Když si nejste jistí, napište si to pod sebe a prohlédněte si to, a to, co se vám víc líbí je většinou i správně." Je to pravda a kdo hodně čte a má vizuální paměť si tím hodně ušetří práce a přemýšlení.

Občas ale se divím, co někteří blogeři jsou schopní vyprodukovat za šílenosti co se týče pravopisu. Nevím jestli je to image a záměr šokovat ostatní, nebo jejich absolutní nevzdělanost v mluvnici a pravopisu. Ale někdy opravdu trpím, a hodně.....Jak to zvíře, a v duchu děkuji všem mým učitelkám a učitelům českého jazyka od první třídy až po učňák že na nás tak tvrdě vyžadovali znalost jazyka, a z hloubi duše se jim omlouvám za to, že jsme nepřikládali jejich předmětu tu správnou pozornost. To by se pak psalo jedna báseň!!!!!!