Zima, tedy ta sněhová ....

 

.... byla asi všude velká vzácnost, natož 

pak tady u nás, byť v ne zas tak velké dálce od Orlických hor. Vypadá to, a meteorologové to jen potvrzují, že si na takovéto zimy prostě budeme muset začít zvykat. Mě jako lyžařskému pařezu to moc neva, ale hůř se s tím asi bude srovnávat příroda. Ale jak bylo vidět v minulém příspěvku, koncem listopadu a začátkem prosince se přece jen zima ukázala v plné své kráse, nasněžilo přes noc docela dost sněhu a jelikož to bylo z pátka na sobotu, nemusela jsem do práce a tak jsem neváhala a popadla foťák. Sice tomu k dokonalosti chybělo sluníčko, aby to byly ty echt kýčovité sněhové fotky, ale aspoň že něco jsem vůbec ze zimy stihla .....

Stejně jako všude ....

 

.... i u nás koncem listopadu napadl sníh. Protože 

jsem už v té době chodila pravidelně do práce, a sníh většinou vydržel jen dopoledne a když už jsem mohla jít fotit bylo většinou po kráse. Ale zrovna mezi 26. a 28. listopadem se zadařilo z domu a pak i cestou do práce ještě tu nadýchanou peřinku nafotit. Sice jen mobilem, což se u fotek které fotím cestou do a z práce stává pravidlem, ale myslím že to zas tak moc nevadí ....

Že jsem měla velký vztek ....

 

.... při probuzení do druhého dne po dandičím

sletu určitě pochopíte. Bylo tak nádherně, sluníčko svítilo a na stromech ještě zlatě zářily poslední zbytky listů. Proč! Proč takhle nebylo včera, ale je dnes, když se vracíme domů a strávíme tak půl dne na cestě, místo toho abych tedy si tu krásu užívala na procházce. Než jsme se definitivně nalodili, pro loňský rok definitivně zazimovali chatu ještě jsem si naposledy oběhla zahradu a trochu nafotila tu krásnou atmosféru slunečného dne. Na sluníčku si po té mokré procházce užíval samozřejmě i Myšpulín .....

Po Vídni jsem měla .....

 

..... za to, že pro loňský rok mám s výlety

vybráno. Ale pak se mi ozvaly dvě dandíkářky s tím, že na 11.11. se podařilo sezvat nějaké majitele a také domluvit možnost posezení i s psíky v restauraci u zámku Veltrusy a jestli tedy taky dorazíme. Napsala jsem jim, že to je hloupá otázka a v kolik a kde. Desátého jsme se nalodili, a vyrazili směr chata. Předpověď ale naznačovala nic moc pěkného a to se taky vyplnilo. Svatomartinská sobota byla hnusně zatažená a upršená. I cesta na místo srazu začala být po sjezdu z dálnice docela dobrodružná a i když jsme měli navigaci, ta nás místo do kempu zavedla na dvůr domova pro seniory. Navíc do daných 11:00 nám zbývalo tak deset minut a my vůbec nevěděli kde jsme a jak se dostaneme tam kam máme. Takže nezbylo nic jiného než zavolat dandíkářce která to všechno spískala a okolí znala aby nás zanavigovala. Dojeli jsme úderem jedenácté a nakonec zjistili že nejsme ti úplně poslední. Na parkovišti se to už vrtělo a štěkalo a vítalo. Velkým překvapením bylo, že dorazili majitelé i ze Saska, včetně majitelky významné CHS. Když jsme nasadili psékům pláštíky, rozmotali a vymotali je z chumlu vodítek vyrazilo se na procházku parkem patřícímu k zámku Veltrusy.

Trochu poprchávalo, hodně zataženo a trochu foukalo, prostě jako na potvoru po dlouhé řadě krásných a slunečných podzimních dní ten echt hnusnej podzim. Tentokrát sv. Petr nějak na dandíky zanevřel. Pár jedinců došlo jen k restauraci, to proto že byli zrovna víc nebo míň zdravotně handicapovaní, ale chtěli přece jen se alespoň na chvíli setkat, pozdravit nebo případně zjistit jak se daří jejich odchovům u nových majitelů. I Myšpulín se setkal s částí své převeliké psí rodiny. Vzhledem k tomu, že polovice patřila mezi odpadlíky, zbylo na mě abych ho vedla na vodítku, tudíž moc foceního jsem si neužila. Ale ono to bylo jedno, saský paparazzi Jens všechno dokonale zdokumentoval 😁 .....

Intermezzo hmyzí .....

 

.... aneb jak jsem vloni (ne)byla úspěšná

v lovu motýlů a jiných hmyzounů. Prostě už se nedá přehlédnout ohromný úbytek motýlů v přírodě což je dost alarmující. Dříve jsem fotívala motýlů jak tady tak na chatě spousty. Dokonce jsem mívala stejně jako na houby i na motýly svá místa, kam když jsem zašla vždy jsem na ně narazila. V různorodé směsi druhů. Jenže čím dál tím víc druhů dříve četných, dnes postrádám. Vloni se mi seznam smrsknul jen na zástupce tří druhů. Perleťovce, soumračníka a okáče. Ale po dlouhé době jsem nafotila, byť ne tak jak bych chtěla a jen jednu, babočku osikovou, pro svou tmavě fialovou barvu zvanou též černopláštník. 

Intermezzo technické ....

 

..... nebo - li, najdete nás na každém kilometry.

Nebojte, nebudu psát o kdysi velmi populárním maďarském seriálu který šel v televizi, ale o zcela prozaické věci která pro fotografy krajináře znamená černou  můru. Ano, ano.... jedná se o dráty a sloupy různého napětí. A pokud se někde poblíž místa nachází nějaká elektrická rozvodna, úměrně tomu se i zmenšuje vzdálenost mezi jednotlivými sloupy a roste jejich počet. Ale! Napadlo vás někdy si do takového sloupu vlézt? A co víc, lehnout si a zvednout oči a aparát nahoru? Ne? Tak to někdy zkuste. Nejlepší jsou ty opravdu hodně hodně široce rozkročené které nesou páteřní rozvody. Neměla jsem úplně možnost si takový prohlédnout, protože ani tady ani na chatě nevedou, ale i ty menší najdete všude. Jo, a není to úplně můj nápad, viděla jsem v jedné skupině na FB a nápad mě tak nadchnul, že jsem si ho musela taky vyzkoušet .....

Intermezzo vodní ....

 

.... je první mezihrou z fotek, které 

jsem fotila během roku a které se mi nevešly tématicky do článků, nicméně je všechny stejné téma spojuje. V dnešním případě to je voda.

Byť trochu jinak. Možná by se na první pohled zdálo, že jsem použila  některý Čerfův fígl focení na dlouhý čas nebo s použitím filtru. Ale to bych si jaksi moc nedovolila. Já volila trochu jiný postup. Z fotky jsem udělala výřezy tam kde bylo nějaké zajímavé zrcadlení, ale zkreslené zčeřenou vodou, které vytvořilo zajímavé kresby a někdy po obyčejném ztmavení nebo naopak zesvětlení i vcelku nečekané barevnosti. A někdy výsledná fotka vypadala spíše jak látka než voda .....

Takže dnes se loučíme ....

 

.... s Vídní a krásným slunečním dnem. A rozloučíme 

se z výšky. Ne nebojte, žádné létání nebylo, byť takový vyhlídkový let balónem nad Vídní by musel být terno! Když jsme se posilnily a odpočinuly v kavárně řešily jsme co dál, protože před námi byly stále víc jak tři hodiny volného času. Nejdřív padl návrh že tedy půjdeme na prohlídku do Hofburgu, ale pak jedna z mých spoluturistek navrhla, že by jsme tedy mohly třeba jít, když je ta možnost, na věž sv. Štěpána. 

No výzva jak hrom, protože vyhlídka na věži je ve výšce 67 m. Což znamená neskutečných 343 schodů!!! Příšerná představa.... ale co, času máme dost, takže se můžeme klidně nahoru i plazit a stejně přijdeme k autobusu včas ....

Představovat sv. Štěpána asi nemá moc cenu, neb kdo někdy ve Vídni byl, určitě o něj prostě musel zakopnout. Navíc je i výškovou  dominantou centra města. Pravda i takový Votivní kostel na Währinger Strasse je hodně vysoký a krásou stavby je Štěpánu rovný, možná bych řekla že i ještě hezčí, ale prostě Štěpán JE Štěpán. Základní kámen položil v roce 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský a vedla ho k tomu úplně obyčejná závist. Byl totiž zetěm císaře a českého krále Karla IV. a nějak nemohl překousnout, že Praha je centrem a za vlády Karla i městem které prosperovalo a které Karel povznesl nad jiné. I nad Vídeň. A aby se mohl alespoň trochu přiblížit, potřeboval i nějaký ten super svatostánek. Takže začal stavět Štěpána. No moc mu to nepomohlo, protože biskupství k němu bylo založeno až o 125 let později než arcibiskupství v Praze.

Tak alespoň trumfnul Prahu výškou jižní věže která je 137 m vysoká. Střecha je hodně, hodně strmá, má sklon 80 ° a je pokrytá keramickými taškami které ovšem pocházejí z Poštorné!

Jak jsem zmínila, vyhlídka je ve výšce 67 m, a obsáhne město kolem dokola. Ovšem dostat se nahoru po tom množství schodů, úzkých, točitých, docela strmých a jednosměrných (což je velká prča když se potkáváte s někým kdo jde dolů a vyhýbáte se na prostoru cca 60 cm) znamená nahoře chvíli vůbec nevidět, neslyšet a nevnímat. Ale když zas ožijete, je to pohled parádní.

Nejdřív ale samozřejmě, se rozhlédneme po samotném kostele ....

Letní podzim .....

 

.... tak by se dal nazvat můj vídeňský den.

V krátkých rukávech celý den až do nočního výstupu z busu, trochu i přichycený nos od sluníčka. A tak není divu, že jsme s radostí tento den taky užívaly nejen procházkami a hledáním kde usednout ke kávě, ale taky lenošením na lavičce na sluníčku. Tam jsme si hrály na ještěrky a lapaly sluníčko jak se jen dalo. K tomu jsme si vybraly park který přináleží k Hofburgu tedy Volksgarten (Lidové sady), nebo také Volkspark. Jak jméno napovídá jde o park který byl narozdíl od druhého Burggarten který sloužil výhradně císařské rodině, přístupný široké vídeňské veřejnosti.

Park vznikl na místě Napoleonem zničených hradeb a je koncipován jako anglický park a rozárium v jednom. Část parku má i barokní úpravu. Byl postaven v roce  1821 a o dva roky později zpřístupněn veřejnosti.

Od roku 2001 patří na seznam UNESCO. Celkově je v parku vysazeno 3000 růžových keřů ve 200 odrůdách. Co je zajímavé že skoro každý keř je někomu věnovaný. Maminkám, babičkám, otcům, láskám, kamarádům .... Zajímavostí je dnes 124 let starý růžový keř který byl přesazen v roce 2000 z Dolních Dunajovic, rodiště prvního rakouského prezidenta Karla Rennera. Ale nejen růže jsou ozdobou parku. Najdete zde i Theseustempel, čili Theseův chrám, což je zmenšenina Héfaistova chrámu v Atenách, Cortisches Kafféhaus kavárnu Corti kde svá díla přehrával třeba Johan Strauss ml. a který zde předvedl v premiéře Na krásném modrém Dunaji, nebo další kavárna Café Meirei .... 

Město kavárenských povalečů .....

 

.... čili nejen kulturou jest člověk živ.

A obzvláště takový hladový, žíznivý a utahaný turista velmi rád někde spočine v lůně tiché kavárny a dá si něco dobrého k napití. Tím se dostávám i k tomu, že jsme po dlouhém hledání a obcházení Vídně kdy jsme se snažily najít místo v nějaké předzahrádce, protože v tom sice datumem podzimním, ale počasím letním dni nechtěly sedět někde uvnitř. Hledaly, leč nenašly. Vzpomněla jsem si, že když jsme s dcerou chodily spolu o adventu Vídní, hned vedle Hofburgu jsme zakotvily v jedné příjemné kavárně. Jenže ono ve tmě vypadá každé, i notoricky známé město jinak, natož to, které vidíte poprvé v životě. Ale kupodivu jsem se trefila a vzaly jsme tak zavděk alespoň posezením v liduprázdné kavárně a tak jsme se na nějaký čas postavily do dlouhé fronty kavárenských povalečů a poseděly si u výtečné kávy, štrůdlu a samozřejmě v mém případě i aperolu....

Výraz kavárenský povaleč vznikl opravdu ve Vídni, v jejíchž více než tisícovce kaváren se tohle provozuje opravdu skvěle. Ono tomu už nahrává vlastně samotná historie. Když se v roce 1683 zasloužil princ Evžen Savojský o porážku Turků před Vídní ti při svém bezhlavém útěku zde zanechali vše co sebou měli, a mezitím byly i zásoby kávových zrn. A tak ve v roce 1685 vznikla ve Vídni první kavárna. Nebyla sice první v Evropě, ale pro Vídeň byla velmi důležitá, protože založila dlouhou tradici kavárenského povalečství.

Pozor, ale ono nejde o nic pejorativního, jde o dlouhou tradici setkávání lidí. V roce 1700 otevřel Armén Diodato kavárnu velmi podobnou už těm dnešním. S biliárem, novinami, kartami a šálkem kávy s vodou. 

Hlavním znakem kavárenského povalečství je dlouhé, třeba mnohahodinové vysedávání u kávy. To si kdysi vynutila absence obývacích pokojů kde by lidé trávili svůj volný čas, a tak si rádi zašli do kavárny posedět nad šálkem dobré kávy klidně i na několik hodin. Pití kávy se stalo kulturním zážitkem a součástí života většiny Vídeňanů. Ne náhodou své skladby Mozart i Straus rádi hráli právě v kavárnách. V roce 1788 vznikla dokonce i první hudební kavárna.

Na přelomu 19. a 20. století vznikla i tradice literárního kavárenství. Literáti v kavárnách psali a vzájemně diskutovali o svých dílech. Ostatně své revue v kavárně psali i Voskovec s Werichem nebo Šimek s Grossmannem .....

Okolo a kolem Hofburgu ....

 

.... který je, ač se to nezdá, velmi rozlehlý. Čítá

16 křídel a 17 dvorů. Byl sídlem habsburských a habsbursko - lotrinských panovníků. Od roku 1945 je sídlem rakouského prezidenta, rakouského kancléřství a několika muzeí. Zahrnuje i známou císařskou jízdárnu a národní knihovnu. Svou stavební stopu zde zanechal i český král železný a zlatý Přemysl Otakar II. Každý další panovník přistavěl či dostavěl nějakou část hradu a zámku, dokonce se zde zatím našlo okolo 30 tajných schodišť propojujících různé trakty a části Hofburgu. Má i svůj vlastní park Volksgarten kam se ostatně také podíváme nebo Burggarten která na rozdíl od Volksgarten byla přístupná pouze členům císařské rodiny. Hlavní vstup do Hofburgu z náměstí Michaleplatz nechal postavit František Josef I. Při jeho stavbě byly objeveny základy středověkých domů, i mnohem staršího osídlení římského. Největší touhou a snem Františka Josefa bylo vytvoření císařského fóra které mělo vzniknout spojením dvou křídel okolo náměstí Heldenplatz s protějšími muzei na Ringstrasse. Východní křídlo vzniklo, ale dostavba druhého byla po smrti FJ zastavena. Není bez zajímavosti, že ze začátku stavby na ní pracoval architekt Gottried Semper, německý architekt známý výstavbou proslulé Semperopery v Drážďanech a úpravami na zámku Zwinger tamtéž, ale je i autorem projektu vídeňského Burgtheatru .... 

Po malém oddychu se ....

 

.... opět vydáme do vídeňských ulic. 

Ještě stále jdeme s průvodkyní a ta nás dovedla do ulice Kohlmarket kde se nachází obchody těch nejprestižnějších značek, ale sídlí tu, nadohled Hofburgu i cukrárna Demel. Jde o nejslavnější, největší ale také nejdražší vídeňskou cukrárnu. Její historie je starší než historie dortu Sacher. V roce 1786 přišel do Vídně cukrářský pomocník jménem Ludvík Dehne. První cukrárnu si otevřel hned vedle nového vídeňského divadla Burgtheater. Proslavil se hlavně svými bonbóny. O jejich kvalitách se dozvěděla i císařovna Sisi která milovala fialkové bonbóny a začala si je u něj objednávat.

Když se začaly bourat vídeňské hradby, musel Dehne najít nové místo pro svou cukrárnu a to našel právě na Kohlmarket. V roce 1857 předal Ludvík Dehne cukrárnu svému společníkovi Christophu Demelovi. Později dostala jméno c. a k. královská cukrárna Demel.

Přes propast časů si cukrárna zachovala stále stejný vzhled, cukrovinky se stále od začátku do konce vyrábějí ručně, personál stále chodí v jednoduchých černých šatech s bílým límečkem a hostům oniká. A stále máte možnost přes velké sklo pozorovat práci cukrářů a pekařů ....

V Praze máme Pařížskou ulici ....

 

.... pak něco čemu se říkalo Zlatý kříž, kde se za socíku

 nacházely prodejny kde jste koupili něco víc a lepšího než ve skoro prázdných obchodech. V Pařížské se po revoluci  soustředily prodejny většiny známých značek jako Dior, Jimi Choo, Luis Vuiton apod. Ale je to jen jedna z pražských ulic. Ve Vídni tvoří obchodní třídy s prodejnami těchto vyhlášených značek velký okruh od Hofburgu ke svatému Štěpánu. Ten jsme procházeli s průvodkyní. O něco později, když jsme marně hledaly nějakou kavárnu kde by se dalo sedět na předzahrádce, jsme si ho s mými souputnicemi nechtěně obešly skoro celý zas. Ale nejsou to jen tyto obchody, ale najdete na trase i dvě ze tří nejvyhlášenějších vídeňských cukráren a kaváren. Cukrárna a kavárna Demel, honosící se titulem c. a k. cukrárny která jako jediná dodávala na císařský stůl své výrobky a pak samozřejmě světově známý hotel Sacher se svým dortem. Třetí, Caffé Havelka jsme nějak minuly.

 Takže si půjdeme trochu zautrácet ....

Dnes na chvilku ....

 

.... přeruším naše procházení po Vídni,

a budu se věnovat výzvě kterou uveřejnila Helenka na svém blogu. 12 nej z loňska. Když jsem tak vzpomínala a probírala co, zjistila jsem, že i když se to nezdá je to alespoň u mě dost obtížné. On ten můj rok by se dal nazvat vcelku takový nezáživný. Jen občas nějaké vybočení ze stereotypu. Jinak jen zahrada, práce, a strasti domácí které vám ovšem na hlavu nakládat nebudu. Tak to alespoň trochu

 zkusíme ....

V lednu jsem se ještě stále "válela" doma po operaci ruky kdy mi dávali nový kloub do palce pravé ruky. Měla jsem jí samozřejmě šetřit ale nešetřila. Pátý den po operaci jsem už lítala po zahradě s foťákem a v lednu už jsem toho dělala tolik, že jsem skončila na sále zas, tentokrát se zánětem šlach

V únoru to vlastně bylo stejné, ale na konci měsíce mi už doktor dal své požehnání a vykopnul mne mezi zdravé občany. K radostem ale patří naše návštěvy u dcery a vnučky. A samozřejmě nesmí chybět zastavení a cvaknutí tohoto stromu. To byl snad jeden z mála dní kdy bylo krásně a sníh.  

V březnu se odehrála napínavá volební bitva. Opět se volil prezident a i když mnoho lidí dnes reptá a nadává že na Hradě sedí komunista a zelený mozek (výběr komunista x komunista estébák) pořád lepší než ten kdo tam byl před tím. Alespoň nám nedělá ostudu ve světě a člověk se nemusí stydět a bát co zas za trapas udělá. Měla jsem to štěstí, že jsem měla možnost být na Pražském hradě a sledovat inauguraci. Sice jen venku na nádvoří, ale i tak to stálo za to ....

V dubnu jsem se konečně dostala na chatu. Což je pro mne vždycky taková obrovská vzpruha, protože vždycky dojde na naše pražské toulky s Padesátkou. Tentokrát byly tak trochu za kulturou. Pozvala mě na výstavu Ondřeje Sekory do Pellého vily. Šla jsem ráda, protože jsme dlouhá léta poslouchaly s manželem v rádiu pořad Jiřího Anderleho Láska za lásku, což byly jeho vzpomínky na dětství a další životní cesty. V této vile měl dlouhou dobu svůj ateliér a galerii, a tak jsem na místo samotné byla dost zvědavá. Odsud jsme to pak vzaly do Stromovky a byla to luxusní jarní procházka. Další akcí a radostí v dubnu byla návštěva koncertu Ondřeje Havelky ve Svitavách. Takže pokud to nebude vadit na duben přijdou dvě fotky. Tu kterou jsem vyfotila na koncertu jsem o měsíc a něco později vezla kamarádovi na Smetanovu Litomyšl protože si jí u mě objednal na zeď

V květnu jsem absolvovala jako řádný důchodce zájezd spolu s dalšími místními do Rožnova, na Pustevny a do Kopřivnice. Ani na jednom místě jsem nebyla, za to o nich mnohé četla a viděla takže moje očekávání byla asi až moc přehnaná. Nevím. Nebo tahle místa svou krásu uplatní v zimě kdy opravdu vyniknou.... Ale každý výlet mi udělá radost protože mám možnost vypadnout někam ven a jinam. A to se mi později znovu podařilo, protože jsem se opět dostala do Prahy a na toulky Starou Prahou

Červen byl na radosti ovšem vélmi, vélmi bohatý. Začátkem června byla vernisáž mé historicky první výstavy fotek ve zdejší kavárně EVA. Té se zúčastnila  Padesátka a Čerf, i kamarád z mládí kterého jsem strašně dlouho neviděla. Uprostřed měsíce jsme si udělaly se známou výlet do Olomouce na akci Vyznání růžím a pěkně si prošly nejen rozárium ale i město a zdejší krásné kostely. A konečně koncem června nejen že proběhla oslava šestých narozenin Bobule, ale konečně jsem se dočkala svého tolikrát odloženého letu balonem a poprvé jsem navštívila a to hned jako VIP host Smetanovu Litomyšl, kde jsme se opět sešli s mým kamarádem a já, díky tomu že jejich koncert byl natolik žádaný že museli přidat ještě jeden, jsem měla možnost s ním strávit celý báječný den a ukázat mu město i zajít na návštěvu k dceři. Navíc jsem i opět nastoupila do práce a tentokrát už natrvalo. 

Červenec výletový. Častolovice, které jsem doposud znala jen z projíždění okolo a Praha, tentokrát křoví (jak říká Padesátka květinám) při návštěvě Botanické zahrady v Tróji a Trojský zámek

Jak jsem zmínila, mezi mé radosti určitě patří chvilky s Bobulí. V srpnu kdy jsem se motala jen po zahradě jsem jí tu měla na víkend a užívala si to

A je tu září. Návštěva u dcery a procházka s Bobulí den před jejím nástupem do školy. Rozebíraly jsme výhody a nevýhody školní docházky a zjistila, že vlastně těch výhod je víc než nevýhod a že se vlastně strašně těší ale i zároveň trochu bojí... Druhý den jsem jí s rodiči byla do školy doprovodit a obrečely jsme to já i dcera. Přišel konec září a mě se splnilo druhé velké přání, proletět se letadlem nad Brdy. Díky tomu jsem se seznámila i s velmi zajímavým člověkem, kterému jsem vlastně vložila svůj život do rukou. Jako taková pomyslná třešnička na dortu tohoto pobytu na chatě ještě byla zase procházka Prahou a posezení ve velmi příjemné kavárně

Říjen přinesl poslední zahraniční výlet a já se domnívala že to byl vůbec poslední výlet roku. Jenže to jsem se trochu zmýlila. Krásný skoro letní den jsem trávila ve Vídni

Listopadové počasí nebylo nic moc, a tak jsem se pomalu začala připravovat na vánoce a advent. Jenže pak mi přistála na messengeru zpráva jestli přijedu na dandičí setkání do Veltrus! No, taková hloupá otázka! A tak jsme vyrazili na chatu abychom 11.11. v 11:00 přistáli na parkovišti u zámku Veltrusy. Tak přistáli jsme tam o něco později protože nás navigace dovedla místo do kempu na dvůr domova seniorů.... musela jsem zavolat jedné z pořadatelek aby mne po telefonu navigovala. Ale nakonec se ukázalo že nejsme ti úplně poslední, protože po nás ještě přijelo jedno auto. Překvapením bylo že se tentokrát zúčastnili i chovatelé z Němec a že tentokrát nad námi sv. Petr už pantronát neměl a celý den nám docela nemile padal na hlavu jemnější či prudší déšť.... o to víc mě naštvalo že v neděli od rána svítilo sluníčko. Když jsme se museli vracet domů. 

Prosinec byl v práci hodně hektický protože nejdřív onemocněla jedna síla, pak druhá a nakonec i já. Naštěstí nás kovid jen tak lehce líznul a takže to dopadlo dobře. Ale proleželi jsme svorně s mužem svátky a nějak nám to ani nevadilo. Byl řízek a hrachová polévka, tři druhy cukroví a já si to konečně užila podle svého.

 Že nám sem létají už několik let na terasu dravci už jsem párkrát zdokumentovala a vždycky jsem takového návštěvníka charakterizovala jako poštolku. A skoro pokaždé špatně. Jednou to byl moták pochop, pak opravdu ta poštolka a tentokrát to byl jestřáb který byl tedy buď velmi hladový nebo velmi vytrvalý, protože mu nevadilo ani to že stojím za oknem a fotím ho. Stále se pokoušel najít možnost jak se dostat do hradby dřišťálu kam se schovalo naše hejno vrabců a zpoza ní se mu velmi hlasitě vysmívalo ....

No vida, ze začátku jsem psala, že ten rok byl takový nezáživný a ono to vlastně tak hrozné nebylo.... o posledních dvou měsících a co se dělo budou samozřejmě články. Letošek už by měl být co do naší rozhárané finanční situace konečně přinést uklidnění protože jsem od prvního nastoupila na zkrácený úvazek šesti hodin takže se k důchodu konečně přidá i výplata takže by se dalo konečně vytvořit i něco jako rezerva pro nenadálé situace a já budu mít možnost se zas trochu věnovat svým zájezdovým aktivitám. Mám už vybráno, jeden zájezd už rezervovaný a tak zase bude za rok na co vzpomínat!

Kolem parlamentu .....

 

.... a radnice byla první vyhlídková cesta s průvodkyní. 

Budova parlamentu na Ringstrasse je opravdu monumentální budova a patří mezi nejvýznamnější rakouské budovy. Do začátku loňského roku probíhala rozsáhlá rekonstrukce takže dnes se ukazuje opět v plné kráse. Budova je postavená ve stylu řecké klasiky odkazující na to, že v Řecko je kolébkou demokracie. Množství sloupů, soch a trojúhelníkový štít je pro tuto architekturu vlastní. Před budovou je krásná kašna které vévodí socha bohyně moudrosti Pallas Athény která drží v ruce zlatou sochu bohyně vítězství Niké. 

V době kdy jsme ve Vídni byli se město chystalo k velkým oslavám dne státnosti (dva dny před naším 28. říjnem) a tak se mnoho budov připravovalo na volný vstup pro obyvatele Vídně. Jednou z nich byl právě i parlament. Věděli jste, že druhá Rakouská republika jejíž základy vznikaly po II. světové válce kdy po anšlusu připadla Německu a v roce 45 byla stejně jako Německo rozdělená na okupačních zón (Francie, Velká Británie, USA a Sovětský svaz) vznikla 15. května 1955 kdy byla podepsaná mezi Rakouskem a Sovětským svazem státní smlouva která znamenala konečný odchod okupačních vojsk. Rakousko se zavázalo k neutralitě a proto není členem NATO i když svou vlastní armádu má.

Druhá velmi krásná budova v blízkém sousedství Parlamentu je vídeňská radnice. Jak mnozí z vlastní zkušenosti víte, nachází se před ní jedny z nejhezčích vánočních trhů ve Vídni. Tentokrát se i před ní montovaly stánky k nadcházejícím oslavám ....