Tohle se mi moc často ....

 

.... nestává, abych se trefila na blogu se stejným místem ve 

stejnou dobu do článků na blogu jiném. Jenže stalo se. U Jitky se můžete podívat na fotky z Častolovic stejně jako nyní teď u mě. Výletem do Častolovic se dostáváme na začátek července. Ačkoli tu bydlíme už přes třicet let, o tomhle zámku vím dlouho, dokonce jsme okolo pravidelně jezdili buď do Hradce nebo do Týniště nad Orlicí,  nikdy jsem tam nebyla. Jednou už jsme byli i na cestě, jenže v Chocni se Bobule v autě pozvracela, takže otočka a zpátky domů. Tudíž konečně letos se mi podařilo z kamarádkou tam vyrazit. Od nás busem do Vamberka a tam přestup na druhý který staví přímo u vchodu do zámeckého parku. Park je rozlehlý, plný krásných růží v 200 odrůdách které vybírá a vysazuje sama majitelka hraběnka Diana Šternberková. Zámek také, jen bohužel se v něm nesmí fotit. Ani za příplatek, jak se někde může. A to mě trochu zkazilo dojem .... 

Ještě jednou si .....

 

.... dopřejeme nějaké ty kytičky, a pak se zas dáme 

do výletování. Vloni jsem si přečetla že montbrécie se nemusí na zimu vyndavat ze země jak jsem až doposud dělala, ale že v klidu a za určitých podmínek v pohodě přezimují v zemi. Podmínka vlastně byla jen jedna, a to že by se měly na zimu přikrýt. Listím, chvojím, prostě čímkoli co se na podzim na zahradě najde. Tuhle podmínku za mě dokonale splňuje magnólie která svými obřími listy zasype všechny záhony v dosahu plus ještě třetinu vsi. Byla jsem zvědavá jak to ty moje holky ohnivý zvládnou. Že dobře bylo jasné už když jsem na jaře vyhrabávala listí. Ven pod ním už na svět vykukovaly špičky listů. A odměnily se mi množstvím květů v barvě ohně ....

Dosavadní výletování si .....

 

.... opět proložíme květy. Pěkně mi to přibývá a

bobtná, protože když je nálada procházím zahradu se starosklíčkem a fotím co mne zrovna  zaujme. A vezmeme to dnes dvoudruhově. Protože těch květových fotek je opravdu přehršel tak ať nám to odsejpá.

Na jaké druhy se dnes zaměříme? Budou to klematisy které mi letos docela udělaly radost a pak moje milované fuchsie které mi ovšem velmi prořídly. Z dob kdy jsem mívala až kolem padesáti odrůd mi jich zůstalo s bídou devět. A to jsem si letos dvě přikoupila, protože jsem narazila na jednu z velkokvětých odrůd které jsem mívala a na jednu s barevností která byla moc hezká. Pokud bude všechno jak má být, mohla bych počet odrůd zaokrouhlit na deset, protože mi mají přijít řízky bílé plnokvěté. A možná i klasické červenofialové ....

Přestože tedy mám ....

 

.... časově v archívu hodně velký skluz,

dnešní fotky budou z doby zcela nedávné, a to ze svátečního čtvrtka. Letos se mi podařil vzdušný dvojboj. Let balónem který jsem si nadělila k narozeninám a let letadlem který jsem si nadělila k svátku. Jak vidíte, dobrodružné dárky si kupuju zásadně sama. Balón mi vyšel až skoro po dvou letech takže byl k šedesátinám trochu opožděně, za to vyhlídkový let nad Brdy mi vyšel tip ťop na svátek 28.9.

I když původně se měl konat 2.10. jenže Káně s kterým jsem měla letět šlo 29.9. na technickou a tak to vyšlo nejlíp jak mohlo. Nádherné počasí, ochotný pilot který mne cestou z Prahy do Příbrami na letiště vyzvedl na chatě, a zase mě u ní vysadil a zážitek jak hrom! Obzvlášť v okamžiku kdy jsem měla možnost si letadlo i chvíli pilotovat sama. S pochvalou od pilota jak mi to jde a zjištěním, že by mě tohle asi sakra hodně bavilo. Jelikož po mě měl ještě jeden let, tak jsem si po kávě a neskutečně dobrém borůvkovém koláči z letištní velice pěkné restaurace ještě měla možnost nafotit nejen letadla která tedy lítala jak divá, tak i tandemové seskoky. Navíc jsem si i dobře popovídala s pánem který obsluhoval protože i on fotí. Suma sumárum krásně strávené sváteční dopoledne, spousta fotek a příslib dalšího možného letu na jaře, tentokrát směr Orlík....

Slíbila jsem vám ještě ....

 

.... ukázat jeden architektonický olomoucký skvost.

Tentokrát nejde on sakrální stavbu, nýbrž o rodinnou vilu. Jako má Brno svou vilu Tugenhadt  nebo Stiassni, Čelákovice Volmanovu vilu, Praha přímo celou kolonii funkcionalistických vil na Babě, tak Olomouc má svou vilu Primavesi. Na tuhle krasavici jsem narazila čistě náhodou při kontrole na zubní klinice, když jsem měla už šílenou chuť na kafe, ale na kavárnu ne a ne narazit. Až jsem narazila na jednu boční uličku a tou se vydala. A najednou vidím na zdi nápis kavárna Kafec. Navíc ta zeď byla velmi neobvyklá, a patřila k velmi krásné vile. Vešla jsem tedy malou brankou do zahrady a najednou se vila zjevila v plné kráse a já si připadala jak v pohádce. Krásně upravená zahrada, růžové loubí, v něm jemné stolečky a židle, a lákavá vůně kávy. Usadila jsem se pod růžovou pergolou a kochala se vůní nade mnou kvetoucích růží ....

Když jsem přijela domů a hledala podklady k článku o procházce Olomoucí, navíc jsem chtěla vědět co je zač tahle krasavice, zjistila jsem, o jaký skvost jde.

Stejně jako již zmiňované vily, i ona byla postavena pro bohatou rodinu, v tomto případě pro olomouckou bankéřskou rodinu Primavesi. Jedná se o nejcennější stavbu vídeňské secese ve střední Evropě. Mísí se v ní vídeňská i anglická secese, i baroko, které jí v těsném sousedství obklopuje. Konvikt a kostel sv. Michala, nedaleká kaple sv. Jana Sarkandera nebo arcibiskupské paláce v kterých sídlí různé fakulty olomoucké univerzity. Stojí na zajímavém pozemku který tvoří staré městské hradby. Do roku 1918 rodina doplňovala interiéry i exteriéry významnými uměleckými díly. Díky známosti s malířem Gustavem Klimtem byli vlastníky několika jeho děl a dokonce i členy rodiny portrétoval. 

Rodina Primavesi opustila nejdřív Olomouc a v roce 1922 i Moravu a usídlila se ve Vídni. V roce 1926 vilu koupil lékař František Koutný z Litovle a založil zde sanatorium. Kvůli tomu byla změněná vnitřní dispozice vily a odstraněná některá umělecká i řemeslná díla. 

Těsně před válkou se majitelem stal doktor Robert Pospíšil. V roce 48 byla vila znárodněna a přebudována na OÚNZ. Docházelo k postupné devastaci zbylého inventáře. V 80 letech 20. století byla vila prohlášená za kulturní památku. V roce 1992 byla vrácená dědicům doktora Pospíšila, ale záměr vilu rekonstruovat zkrachoval a vila dále chátrala.

Až v letech 97 - 2007 proběhla rekonstrukce kdy byla vile navrácena fasáda a vrátil se i původní inventář. V roce 2010 byla zařazena mezi národní kulturní památky ....

Při první návštěvě .....

 

.... v Olomouci jsem tento nádherný areál 

viděla jen z dálky, a říkala si, že jestli se do Olomouce ještě vypravím, musím se zajít podívat co že to je za krásu. A tak po cestě na vlak naše kroky zamířily právě sem. Na Klášterní Hradisko. Areál stojí tak trochu mimo centrum dění, takže odbočka k němu jsou tak necelé dva kilásky, ale stojí za to. 

Národní kulturní památka Klášterní Hradisko je po městské památkové rezervaci druhou nejvýznamější památkou Olomouce.

Původní klášter tu zde již v roce 1077 nechal na počest sv. Štěpána vystavět moravský kníže Ota I. Sličný spolu s manželkou Eufemií.

Rok poté se slavnostně světil konvent a kláštera se ujali benediktini.

V roce 1150 benediktiny střídají premonstráti. Po zničení a následné obnově po vpádu Tatarů skoro dvěstě let klášter a jeho okolí vzkvétal. Ovšem největší pohromou pro něj byly husitské války. V roce 1423 byl klášter s výjimkou kostela sv. Štěpána vypálen a následně olomouckými měšťany zcela rozbořen. Sice za podpory Jiřího z Poděbrad byl znovu postaven a obnoven jenže ani pak se mu nedařilo. Za stavovského povstání byl poničen stavovskými vojsky a poté živořil. Za třicetileté války padl za oběť švédským vojskům, opět byl vydrancován, nejcenější knihy odvezeny do Švédska a členové kanonie rozprášeni po celé zemi.

Po odchodu Švédů začala další obnova která byla rozložená do mnoha etap skončila v roce 1738. Doba od začátku budování až po jeho zrušení Josefem II. v roce 1784 patřila k vrcholu a největšímu rozkvětu premonstrátské kanonie. Po zrušení zde byl moravský generální seminář, v jehož čele stál Josef Dobrovský. Po zrušení semináře v roce 1790 připadl celý objekt kláštera i přilehlé budovy armádě a té patří až dodnes kdy slouží jako vojenská nemocnice. Mnohé prostory se stále rekonstruují. Bývalá kaple sv. Štěpána byla přeměněná na kostel a zůstává v církevní správě. Od roku 1995 je komplex vyhlášen Národní kulturní památkou a ve vyhrazené dny je přístupný veřejnosti .....

Která vlastně je ta pravá .....

 

.... Krvavá pavlač. Tak tuhle otázku si kladou 

historie znalí návštěvníci Olomouce když si prochází olomoucký hrad, resp. jeho zbytky nebo prochází Park po Dómem odkud je krásně vidět na zadní trakt. Na něm vás zaujmou hned dvě místa která by na označení Krvava pavlač mohla aspirovat. Dokonce o jedné koluje pověst že se zde den co den objevuje na místě kde král Václav III. padl pod ranami dýkou zákeřného a vlastně dodnes neznámého vraha (byť se historií táhne jméno duryňského žoldáka Konráda z Botenštejna i když ani to nemusí být úplně relevantní. Ukázalo se že pár let po smrti Václava III. se jméno Konrád z Botenštejna objevuje v soupisu pravidelného vojska Habsburka  Albrechta, který byl jedním z těch komu se smrt Václava velmi hodila) kaluž krve kterou uklízečka sice umyje, ale druhý den ráno je tam zase. Ale pravda je úplně někde jinde. Ani jedna z aspirantek to není, i když na jedné je přímo vsazená mramorová pamětní deska která připomíná že právě zde byl Václav zavražděn.... 

Václav byl hostem děkana Budislava, jehož dům  stával v areálu hradu poblíž katedrály. Z něj se ovšem nic do dnešních dní nic nezachovalo. Palác který byl postaven již 150 let před tím, než zde vymizel z českých dějin přemyslovský rod, byl románský s ambitem a rajským dvorem a neušel v běhu staletí mnohými přestavbami a úpravami a v době kdy zde Václav čekal na to až se zformuje vojsko k výpadu do Polska zde již stála nová, gotická stavba. Biskupský palác a palác kapitulního děkana který si pronajal purkrabí Albert ze Šternberka, hostitel krále Václava III.

Po králově smrti byl palác ještě mnohokrát přestavěný, vyhořel a opět byl přestavovaný, takže dnes z něj nezbývá krom několika troj a dvojdílných gotických oken vůbec nic. Jen ona pamětní deska, a pověst o krvavé skvrně.  Je z podivem, že poslední z tak významného rodu který Čechám přinesl ve svých panovnících slávu, čest a uznání celé středověké Evropy nemá v Olomouci jinou připomínku. Nemá ani sochu, ani nic co by se dalo do dnešních dní ukazovat jako něco co zbylo z jeho života. Ostatně jeho osud dokonale zpečetili husité, když jeho tělo uložené sestrou Eliškou Přemyslovnou ve Zbraslavském klášteře který sloužil Přemyslovcům jako rodinná hrobka, vytáhli a rozmetali. Zachovala se jen jeho lebka a pověst .....

Minule jsme byli ....

 

.... nad, dnes půjdeme pod. Kdo má ve jménu Václava

nesmí samozřejmě v Olomouci zapomenout navštívit katedrálu sv. Václava. No a kdo nemá, stejně se do ní musí zajít podívat. Je to nádherný kostel zvenku i zevnitř a skrývá i zajímavé věci pod sebou. Když jsem tu byla poprvé, s přístupnou kryptou jsem se nepotkala. Tentokrát se ale poštěstilo a tak jsme do krypty zavítaly. Co všechno je k vidění vám ukážu ....

Při první návštěvě Olomouce .....

 

.... jsem tenhle kostel netrefila. Není divu, protože 

pokud už dopředu nevíte kolik kostelů Olomouc má a kde se nachází, tak tenhle zaručeně minete obzvlášť pokud se procházíte po Horním náměstí a kocháte se jeho památkami a fontánami. On totiž, byť je hned za frontou domů uzavírajících náměstí z jedné strany, není z něj vůbec vidět. Jeho věž je sice vyhlídková, ale tak trochu pro naše kostely netradiční. když jí vidíte řeknete si, že jí sem musel snad dopravit nějaký obr z Itálie. Ale i když není z náměstí vidět, z něj ovšem náměstí vidíte krásně. A nejen náměstí. Takže vás zvu do a na věž kostela sv. Mořice .....

Jak jsem minule slíbila ....

 

.... tak činím. Ještě jednou vás zvu na dolní

část Horního náměstí abychom se tu porozhlédli co vše je tu k vidění. A myslím že toho je vcelku dost. Takže jdeme na to? .....

Dnes se trochu porozhlédneme .....

 

.... po Dolním náměstí. Jeho dvě dominanty tvoří 

barokní Morový sloup z roku 1724 a nejstarší z mnoha olomouckých kašen Neptunova. Na náměstí najdeme ještě jednu kašnu, v pořadí třetí a to kašnu Jupiterovu. Dále zde najdeme kostel kapucínů Zvěstování Panně Marii jenž je nejstarší a nejvýraznější stavbou Dolního náměstí. K němu patří i klášter. Dolní a Horní náměstí bylo původně propojeno mnohem užší ulicí jménem Kramářská než je dnes. Dnešní podoba pochází z přestavby náměstí v 16. a 17. století. Kolem celého náměstí jsou paláce a domy šlechticů a bohatých měšťanů byť mnohdy již přestavěných jejichž minulost dnes připomínají jen portály nebo domovní znamení. Řada domů má dodnes zachované buď původní interiéry nebo sklepení .... 

Od kytiček hurá .....

 

.... na procházku centrem. Ještě se kousek projdeme

Bezručovými sady k nově zrekonstruovanému Jihoslovanskému mauzoleu. Památník stojí v sadech od roku 1926 a slouží jako hrob všem jihoslovanských vojáků kteří bojovali v armádě Rakouska - Uherska za I. světové válce a zemřeli v lazaretech na území Moravy nebo Slezska. V kryptě je uloženo 1224 rakviček s ostatky vojáků původem z Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Srbska a Slovinska. Méně pak z Černé Hory a Makedonie. Od památníku se vrátíme průchodem v hradbách ke kostelu sv. Michaela, a uličkami kolem na Dolní náměstí které je spolu s Horním nejstarším náměstím města Olomouc ....

Zatímco nám se .....

 

.... v reálu léto přehouplo do podzimu,

tady na blogu se nám přehoupne teprve jaro do léta. A my se vydáme na další výlet, tentokrát opět na Moravu. Rovnou do centra Hané a jednoho z nejdůležitějších měst českého království. Dokonce by se dalo říct, že města významem ve své době rovným Praze. Myslím že teď už je mnohým jasné, že jde o Olomouc. Dalo by se říct, že se pachatel vrátil po dvou letech a po dvou dnech na místo činu, protože to jsem tu byla poprvé a město si procházela. Ovšem nejdřív jsem stejně jak tenkrát zamířila do zdejšího rozária. To bylo totiž hlavním cílem. Kamarádka miluje růže a tak jsme volily datum naší návštěvy ve spojení s konáním každoročního Vyznání růžím. Oproti minulé návštěvě kdy se teprve vše připravovalo, tentokrát už bylo všechno jak má být. Venkovní aranžmá květin umístěná netradičně do jezírka, spousta stánků a hlavně možnost nakoupit si tu mnoho krásných květin, bylinek a samozřejmě i růží. Chodily jsme okolo a slintaly, protože jsme nemohly nic z toho využít jelikož jsme byly vlakem a měly před sebou celý den procházení městem. 

Dokonce se ukázalo, jak jsem minule při svém hledání botanické zahrady byla tak blízko a přece jsem se netrefila. Prostě já a mapy a já a navigace si  nesedneme. Za to kamarádka je v tomhle machr a bezpečně nás vedla správným směrem. Ve městě už jsem zase věděla já podle mé vizuální GPS kde jsme a kudy se kam vydat. Tentokrát jsem měla v plánu projít na Dolní náměstí a vyjít si na věž kostela sv. Mořice a rozhlédnout se kolem. Od sv. Mořice jsme zamířily ke katedrále sv. Václava a olomouckému hradu, kde jsme chtěly najít tzv. Krvavou pavlač vázající se k úmrtí posledního Přemyslovce Václava III. Další zastávkou bylo Klášterní Hradisko, nádherný komplex bývalého premonstrátského kláštera který už od roku 1802 slouží až dodnes jako vojenská nemocnice. Odsud jsme to po břehu řeky Moravy vzaly zpět, a jelikož nám do odjezdu vlaku zbývala necelá hodina ještě jsme si v klidu vychutnaly dobrou kávu a drink.

Uvidím jaká bude situace a podle toho by to vypadalo, že bych se tento rok mohla do Olomouce ještě jednou vrátit. I když tedy zrovna ne v příjemné záležitosti, ale opět na zdejší zubní kliniku na další zákrok.

Nafotila jsem opět mnoho z růží, kterých zde najdete stovky ale jelikož jsem se věnovala rozáriu už před dvěma lety tady na blogu, spíš vám ukážu i něco jiného  z něj a z botanické zahrady, z části její venkovní expozice ....

Květinová mezihra ....

 

.... mezi výletováním pro odpočinek unavených

nohou. To bude zas dnešní podívání. Byť tentokrát jedno z dalších  monotématických. Letos mi neskutečnou radost udělaly na zahradě moje oblíbené luční květiny a polní květiny. Vlčí máky. Občas se mi tu na zahradě ukázaly po zimě kdy na stromech měli ptáci zavěšené lojové koule a občas z nich nějaké to semínko spadlo na zem. Vždycky jsem z nich měla ohromnou radost a snažila se, abych jich měla další rok víc. Nikdy se ale nezadařilo, prostě si rostly kdy chtěli a kde chtěli. Až vloni jsem si začala vysévat různé směsi květin a mezi nimi byl tu a tam i mák. Jelikož jsem odkvetlé likvidovala opravdu až co nejpozději, začaly se máky na zahradě objevovat ve větším množství. Letos jsem měla plný malý záhonek a krásně kvetly velmi dlouho. Zkusila jsem si z nich ponechat něco semínek a vysít je příští rok s dalšími barvami které jsem si letos koupila. Uvidím jak budu úspěšná ....

Tak nějak se podařilo .....

 

.... Stáně z Veverkovin vyhlásit její mračnou 

výzvu v pravý čas. Poslední dobou tu byly hodně zajímavé západy v kterých hlavní slovo měly právě mraky. Ale i v archívu jsem něco měla pro strejčka Příhodu a teď nastal právě ten správný čas na mračivé či mračné fotky ....