Kapkohraní .....

 

.... při mlze, která tu byla během minulého

týdne skoro každé ráno. Někdy se rozplynula dřív a to do krásně slunečného dne, někdy vydržela hodně dlouho a den pak byl takový chvíli hezky chvíli zataženo. Ale vždycky po ní zůstaly kapky na všem možném. Na pavučinách, na koniferách nebo na odkvetlých pampeliškách. A protože si potřebuju rozcvičovat nový kloub, tak jsem volila příjemný a zábavný způsob. Vzala jsem nexíka, mezikroužky a šla na zahradu, případně s Nikoušem do lesa. Takže teď tedy jako čekám na další víkend a na další víkendový zájezd a čekání si krátím těmito hrátkami. (Ve skutečnosti jsou focené v uplynulých čtyřech dnech, dávno po tom druhém výletu, ten se konal ještě před operací, ale abych vás neunavovala chozením víc než je zdrávo) ....

Dnešním příspěvkem ....

 

.... bych chtěla uzavřít polský výlet. Zmínila jsem, že

poslední zastávka byla v městě  Zlaty Stok, nebo též česky Rychleby (dalo název i zdejším horám, Rychlebské) a německy Reichenstein. Jak v polštině (Zlatý svah) tak v němčině (Bohatý kámen) odkazuje název města na jeho hlavní zdroj bohatství, a tím byla do roku 61 těžba zlata a arzénu, který byl k získávání zlata ze zdejší rudy nutný. Zlato se tu těžilo už v desátém století a Rychleby byly nejstarším hornicko - hutnickým komplexem v Polsku. Po svatbě Karla IV.  s Annou Svídnickou připadly stejně jako Nisa českému království. V šestnáctém století koupil Rychleby Vilém z Rožmberka a nechal zde razit rožmberské zlaté dukáty a stříbrné tolary. Od poloviny sedmnáctého století patřily k Prusku, po druhé světové válce opět připadly Polsku. 

Z bývalé Gertrudiny štoly je dnes součást Muzea hornictví a hutnictví. V další štole, Černé, je jediný a největší podzemní vodopád v Polsku. Z Černé štoly vás odveze hornický vláček zase zpět k hlavním budovám. Pokud by si chtěl někdo udělat výlet do Bílé Vody, může z ní pěšky dojít právě do Rychleb a zdejší zlatý důl si prohlédnout ....

Neberte to tak ....

.... že jsem nějakej frfňa co se mu furt

něco nelíbí. Ale na těch mnoha zájezdech co jsem už byla se najdou i určitá hluchá místa, kde zastávky deklarované cestovkou jsou úplně zbytečné nic nepřinášející. Možná že kdyby se nekonaly, měl by člověk víc času na projití si toho co je mnohem zajímavější a nemusel by s prohlídkami kvaltovat a přijít tak i o podstatně hezčí věci. Příkladem je třeba ona zastávka na návsi v Hrusicích ze zájezdu na Konopiště. Nikde nic zajímavého, a to co by zajímavého bylo, tedy návštěva muzea Josefa Lady se nekoná. Místo toho koukáte na dvě pomalované hospody. O to déle si člověk mohl užívat procházku v zahradách zámku. Další pro mne úplně zbytečnou zastávkou je hráz Otmuchowského jezera. To je spolu s Niským jezerem součástí rekreační oblasti, která vznikla na Kladské Nise. Obě jsou jezera umělá, vznikla jako nádrže které měli zabránit Kladské Nise v rozlévání vody v místech kde přechází pohraniční hory do Slezské roviny. Obě mají plochu plus mínus kolem 20 km2 a nabízejí možnosti vodní rekreace nebo rybolovu. Tedy pro mne by to asi nebylo, protože ta rozlehlá plocha s absencí lesů a travnatých ploch kolem by mne nebavila. U Otmuchowského jezera najdete jen něco málo v okolí kempu na protilehlé straně od hráze. Hráz okolo je kamená, nevlídná a nahoře na ní je travnatá cesta. Fouká tu dost vítr, takže je to ideální místo pro plachtění, ale že bych to vítala jako nejachtista.... no co mám říkat, nenadchlo mě to a tak ani moc nechápu proč se tu tedy dělá zastávka která se skládá z vyšlapání schodů dolů na hráz, z dvaceti minutového zírání na hladinu a zas se jede dál. Ani si dát cokoli k jídlu z čerstvých ryb co zde nabízí stánek člověk nemá šanci. Možná za sluníčka a tepla to tu je příjemnější, ale moje vysněná dovolená tady by to rozhodně nebyla ....

A z gotiky do rokoka .....

 

..... se přesuneme jen o kousek dál,

do kostela sv. Petra a Pavla. Rokokově - barokní kostel,

 nejhezčí v Nise. No, já musím říct, že gotika ať už v sakrálních nebo i světských stavbách lahodí mému oku víc, a v Polsku těch gotických kostelů a chrámů je velmi mnoho. A jsou nádherné i přes svou zdánlivě chudší výzdobu. Možná pro tu vznosnost a jednoduchost vypadají mnohem křehčí než hutné baroko. Kostel postavil v roce 1720 - 27 řád Božího hrobu v barokním slohu. V jeho výzdobě se ale mísí i rokoko. V zadní části kostela se nachází Kaple Božího hrobu s přesnou kopií Božího hrobu jak je u tohoto řádu zvykem. Nedaleko kostela se nachází i bývalý klášter řádu. Kostel má pro nás trochu nezvyklou orientaci, má totiž vchod z boku, v jednom průčelí jsou rokokové varhany a v druhém barokní oltář. Vzhledem k tomu, že v kostele bylo ne zrovna příhodné světlo fotilo se docela špatně, takže fotek je jen pár které stály za to. Navíc se mi při couvání podařilo málem vyvolat mezinárodní konflikt. Jak jsem ustupovala dozadu, abych dostala do záběru co jsem potřebovala, batohem už jsem se dostala za vytyčenou bezpečnostní linii a podařilo se mi tak spustit hodně ječivý alarm. Se mnou tam byla ještě dvojice z našeho autobusu která vystřelila z kostela jako první a ani já jsem raději na nic nečekala a z kostela vypálila jak střela. Ukázalo se, že můj strach byl zbytečný, protože během zbývající asi třičtvrtě hodiny do našeho odjezdu se neozval žádný zvuk kvílejících policejních sirén. Takže bych si klidně mohla dál fotit. Jestli už jsou zvyklí na to, že se alarm spouští během dne víckrát, nebo je jim to jedno, nevím, ale v policejních poutech jsem díky 

tomu neskončila ....

Zvenku vypadá ....

 

.... dóm sv. Jakuba opravdu krásně. Ale teprve

když vejdete dovnitř tak se ukáže jeho pravá majestátnost. Pro ten pocit lehkosti s kterou se tyčí vysoké nosné sloupy a pro krásu křížových kleneb mám tak ráda gotiku. Nic přezdobeného, ale vám nezbývá než udělat WAU. Myslím, že víc dodávat ani nemusím ....

Je čas, vrátit se .....

 

.... zpátky do Nisy, a k prohlídce kostela

či jak je i jinde psáno dómu sv. Jakuba a Anežky. 

Bazilika sv. Jakuba, sv. Anežky a Panny Marie Mučednice. Tato stavba je nejcennější památkou města. A taky největší. Má velmi ostrou střechu, prý nejšikmější v Evropě a plochu 4000 m2. Za dobu  své existence, a ta je sakra dlouhá, už někdy kolem roku 1000 zde vystřídal pohanskou svatyni dřevěný kostelík, prošla mnoha úpravami, přestavbami i katastrofami. Takže 1195 - 1198 první románská zděná stavba stejného zasvěcení jak dnes kterou zničili Tataři. Rok 1249 a druhý románský kostel který se dožil 150 let. ovšem bez pořádné údržby se dostal do katastrofálního stavu a tak začalo přebudovávání na novou katedrálu. Rok 1401 a vyhoření nové katedrály. O pět let přestavěn, ale opět chátral a chátral. Rok 1424 znamenal další fázi přestavby. Z románských staveb se vyklubala gotická katedrála. Na ní se vystřídaly požáry, války i modernizace ale její základní silueta se nezměnila a v ní jí můžeme vidět i dnes. 17. a 18. století znamená barokní přestavbu interiéru. Mezi lety 1610 až 1810 se stává sídlem vratislavských biskupů. Napoleonské války znamenaly pro katedrálu velké poničení a na opravy si počkala až do roku 1889 a to ve stylu novogotickém. Ve 30. letech minulého století je kostelu navrácená částečně jeho gotická podoba, jsou odstraněny omítky. Květen roku 1945 ovšem znamená pro katedrálu doposud největší katastrofu, kdy shoří střecha, barokní varhany, dvě boční kaple, vzácný dřevěný gotický kříž který je součástí oltáře, zřítí se západní štít, jsou zničeny veškeré okenní vitráže a většina mobiliáře. Z obnovou katedrály je započato v roce 1950 a vlastně s dílčími úpravami trvá až dodnes. Zvláštností je že katedrála má sice zvonici, ale ta stojí vedle ní. Původně měla být výšky 120 m, ale nakonec stavba v roce 1516 skončila na čtvrtém patře ....

Původně jsem se domnívala ....

 

.... že do podzimní výzvy u Jarušky 

přihlásím jen jeden článek s výběrem podzimních krajin nasbíraných během dvou výletů absolvovaných v říjnu, protože po operaci už foťák nebudu moci do ruky na nějaký čas vzít a tím to pro mne hasne. Jenže včerejšek kdy byla solidní mlha, trochu i námraza a do toho sluníčko mi prostě nedal, a já zase zkusila vzít nexíka do ruky. Nejdřív, na rozcvičení s oporou okna v detailech stále krásně kvetoucích bidensů v květináčích a když se ukázalo, že ruka zatím nemá námitky, šla jsem na zahradu. I tady jsem zvládla pár detailů s mezikroužky i bez nich. Nakonec jsem si dala zas něco na rozcvičení s odkvetlou pampeliškou kterou jsem našla na zahradě. Ale to už začala ruka protestovat, takže jsem raději její protesty poslechla a nechala focení. Ale díky tomu vím, že přece jen ten půst nebude dlouhý a budu moci nudu zahánět i tímto pro mě velmi příjemným způsobem. Dneska tedy květy které mají ty krásné tlumené podzimní barvičky a které mi dělají velkou radost a po loňských zkušenostech ještě dlouho dělat budou. Takže tímto přihlašuji svůj druhý článek do Jaruščiny výzvy Barvy podzimu ....

Dnešní procházka po Nise ....

 

.... zabere mnohem méně času než by člověk 

čekal. Když to tak vezmu, víc času mi zabraly prohlídky dómu a kostela sv. Petra a Pavla, ale díky absenci čehokoli co tvoří stará centra měst která jsou zhruba stejně věkovitá jak Nisa je to procházka hodně krátká. Celé centrum města tvoří vlastně jen budova radnice a pár měšťanských domů, dóm sv. Jakuba a Anežky a kostel sv. Petra a Pavla. Další dva kostely které jsem už nenavštívila jsou stranou mezi moderní zástavbou ....

Od labutí k opevnění ....

.... čili od Moszny do Nisy. Město Nisa (Nysa). Nejdříve Niské knížectví, za Karla IV. součást zemí Koruny české, sídlo vratislavských biskupů. Třicetiletá válka znamenale pro město trojnásobné obléhání. Nejprve Janem Jiřím Krnovským, velitelem slezských stavů. pak saskou armádou a posléze švédskými vojsky. Po třicetileté válce se město stalo největším fortifikačním (opevněným) systémem ve Slezsku. V roce 1742 připadlo Niské knížectví Prusku. Čtvrté obléhání města proběhlo za napoleonských válek. Až do roku 45 byla Nisa vždy součástí německého státu. Nejdříve Německého císařství, pak Výmarské republiky a nakonec byla součástí Třetí říše. Není divu , že v roce 1910 bylo 95,8 % obyvatel německé národnosti. Po osvobození Rudou armádou byla zničena skoro z 80% ne kvůli odporu německých vojsk, ale díky plundrování Rudé armády (co mi to jen připomíná?)  Na základě Jaltské a Postupimské dohody připadla nakonec s větší částí Slezska Polsku.... obnova města trvala až do šedesátých let 20. století. Bylo rozhodnuto, že se opraví pouze nepoškozené a částečně poškozené budovy, zbytek byl demolován a nahrazen novostavbami.  Proto zde nenajdete mnoho z původních domů a ani nic z toho, co dodává městům onen kolorit starých měst. Úzké uličky, staré měšťanské domy, náměstíčka ..... Jen čtyři nebo pět kostelů z nichž největší ( a co do interiéru druhý největší v Polsku) kostel sv. Jakuba a Anežky stojí na náměstí proti radnici. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a nahrazeno obyvateli z vnitrozemí Polska. Předválečného počtu obyvatel dosáhla teprve v roce 1974. Z historických budov tu je rozsáhlý Biskupský palác, již zmíněný Dóm sv. Jakuba a Anežky, kostel sv. Petra a Pavla, jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie, evangelický kostel Ježíše Krista a Minstrberská a Vratislavská věž, které byly součástí městského opevnění. Na levém břehu Kladské Nisy je ještě množství dalších fortifikačních staveb jako pozůstatky městského opevnění ....

Labutí jezero ....

 

.... tedy spíše jezírko a vůbec nejpřesněji rybník. Ten je 

mimo areál zámku, před ním. A za svůj domov si ho zvolila labutí rodinka. Oražená, samozřejmě, jak oražený bývají labutě v každodenní blízkosti lidí. Jakmile se někdo přiblížil k jednomu ze dvou mol, už se mohly přetrhnout aby tam dopluly dřív než ostatní opeřené obyvatelstvo rybníka a vyzobly ta nejlepší sousta. Mě je přivolal anglicky hovořící pán který na molo přišel přede mnou a nadšeně si je fotil. Nakonec se ukázalo, že jsme si posloužili navzájem, protože když odešel na konec mola a já přišla na začátek v jedné ruce mojí oblíbenou pochoutku kterou v Polsku mají všude, pajdu s mastí, což je ohromný krajíc výborného měkounkého domácího chleba lehce nahřátá a pomazaná sádlem s okurkou, a v druhé foťák, nelenily opeřenci a hned se rozehnali ke mě. Byly natolik voprsklý, že svými dlouhými krky se snažily sebrat mi krajíc z ruky. Což se zas velmi líbilo pánovi a nelenil a fotil můj boj o záchranu svačinky. Nakonec jsem se s rodinkou podělila, byť s úplně ne dobrým svědomím o zbylá sousta a ony mi za

 to pěkně pózovaly ....

Zámek je za námi ....

 

.... a tak se podíváme na kousek parku. Jde opravdu 

jen o kraj, protože jak už to bývá, moc času není. Prostě něco za něco. Ale i ten kraj napovídá že park je pohledný. Takže pojďte za mnou, jdeme se rozhlédnout ....

Barvy podzimu - fotovýzva .....

 

.... u JaryD. Ta mi sedla akorát do toho, co jsem nafotila 

v posledních čtrnácti dnech. Trvá sice až do začátku listopadu, ale počítám, že v té době budu mít ještě ruku v sádře takže nevím jak by se mi fotilo. A tak přeruším na chvilku nit vyprávění z prvního zájezdu abych se mohla, jak jsem slíbila, zúčastnit. Tak ono se de facto moc neodkloním, protože všechny fotky do výzvy jsou právě z těchto dvou zájezdů, jen z různých míst. Naštěstí všude tam se dalo pokochat i výhledy do krajiny a ty se mi tedy teď náramně hodí ....

Vždy mi přijde trochu ....

 

.... voayerské nahlížet do nejintimnějšího 

soukromí při zámeckých prohlídkách. Jako kdybych tam sama seděla a okolo proudily davy lidí kteří by se dívali do mé ložnice, koupelny, budoáru .... no a přesně to ale dělám i já sama v této kapitole návštěvy interiérů na zámku Moszna. Dnes totiž je na pořadu dne koupelna, ložnice, zámecká kaple a oranžerie ....

Jak jsem slíbila .....

 

.... dnes vás pozvu na prohlídku interiérů

zámku Moszna. Už na druhém hodně velkém polském zámku mne překvapilo, jak malé jsou tu pokoje. Z našich zámků jsme zvyklí na opravdu reprezentační a rozsáhlé místnosti, takže to může člověka docela zaskočit. Asi už tenkrát počítali s nějakou energetickou

 krizí 😉. Je znát, že historie zámku je vcelku novodobá, takže tomu odpovídá i mobiliář. Trochu mne zazlobil foťák, resp. bateriová šachta, dvě baterky nechtěly s kontakty spolupracovat, takže jsem až po pár prošlých místnostech přemluvila tu poslední aby začala makat. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a tak jsem nemusela letět do autobusu pro telefon .....

Předminulá sobota byla prvním ....

 

.... víkendovým dnem, kdy jsem zas po delší době

vyrazila na výlet. Bylo to takové díky kokotviru s výlety zamotané, něco se uskutečnilo, něco ne a něco se převádělo z roku na rok. Letos jsem byla na výletech v květnu a až teď v říjnu. Co se týče adventu, tak tam to je zatím velká neznámá. Navíc je tam jen jeden který by mne zajímal a který jsem vlastně měla původně zaplacený, leč byl jedním ze dvou, které se nekonaly. Za první jsem chtěla vrátit peníze a za druhý jsem si je nechala převézt na jeden z těchto podzimních výletů. První zájezd byl do Polska (ty mám ráda, nemusí se člověk kodrcat přes půl republiky a stávat tak kvůli tomu v takové nekřesťanské časy jako je půl třetí ráno a je tím pádem na místě i brzo a brzo i doma) a to jen kousek za hranice. Na zámek Moszna (Mošna), do města Nysy (Nisy) a do zlatého dolu Zlaty stok v Rychlebských horách. 

Druhý výlet byl po vlastech českých, a to na Karlštejn, do Koněpruských jeskyní a k lomu Velká Amerika. Právě kvůli dvěma posledně jmenovaným jsem se na něj přihlásila, byť ze závěru jsem byla pohříchu docela rozladěná. 

Dneškem vás tedy zvu na prohlídku zajímavého a tak vzhledem trochu pohádkového zámku Moszna. A jak je mým zvykem, nejdříve trochu historie ....

Zámek Moszna se nachází v obci stejného jména v Horním Slezsku. Jedná se z architektonického hlediska o zámek eklektický. Eklektismus je styl, který se objevil na přelomu 19. a 20. století a znamená že se používají a napodobují prvky z vícero a někdy i protikladných architektonických slohů a stylů spojovaných do nových kompozic a celků (pro ty kdo znají Pařížskou ulici v Praze, tak ta je přímo rájem eklektismu na zdejších domech).

I zámek je takovou "slátaninou" mnoha slohů. Barokní, nejstarší střední křídlo z druhé poloviny 18. století obnovené po požáru v roce 1896, novogotické východní křídlo z let 1896-1900 a novorenesanční západní křídlo z let 1912-1914. Všechno dohromady má prý 99 věží a věžiček. No nevím, nepočítala jsem, ale pokud se počítají různé ozdobné věžičky tak tomu tak možná i bude. Výsledek je tak trochu disneyovsky kýčovitý, ale  vcelku pohledný.

Zámek je nejvíce spjatý s rodinou slezských průmyslových magnátů von Tiele - Wincklerů, kteří v něm žili od roku 1866 až do konce II. světové války a kteří mu vtiskli dnešní podobu.

Zámek má 365 místností, část z nich tvoří prohlídkové okruhy, zbytek slouží jako hotel, restaurace a konferenční centrum. Zámek je tak nejznámější památkou Horního Slezska a symbolem Opolského vojvodství.

Základní kámen zámku byl položen v roce 1768, přecházel z jednoho majitele na druhého až k von Tiele-Wincklerům. V roce 45 jej zplundrovala Ruská armáda (horší než kobylky) ale naštěstí zámek nezapálila jak měla v oblibě. Po válce díky změně hranic připadl zámek Polsku a byl zestátněn. Od roku 1961 nejdříve sloužil jako oddělení psychiatrie, později coby sanatorium a naposledy jako Centrum pro terapii neuróz. V zámeckém hřebčíně se chovají koně pro polský soutěžní sport. Od roku 2013 slouží  zámek po předchozí rekonstrukci veřejnosti ....