To nejlepší ....

 

.... z veteránů nás teprve čeká. Opravdu těch echt. 

Ty mne vždycky dokáží dostat do varu, obzvlášť když mám po ruce foťák. Elegance par excellence, nablýskaný lak i chrom, kožené tapecírunky, majestátnost. Ovšem moc pohodlí asi ne, protože co si budeme povídat, úzká kola, některé vozy vlastně z valné části ze dřeva.... no cestovat na dlouhou trasu bych s nimi asi nechtěla. Ale ve své době to prostě byl luxus oproti kočárům ....

O tom, že Lázně ducha ....

 

.... jsou skvělý počin, netřeba moc dlouho diskutovat.

Že jsou některými návštěvníky dotažené do dokonalosti, tak o tom žádná! Že nabízejí jak dobré pití, tak dobrou krmi v místech zvané Lázeňské prameny je už také známá věc, dokonce kdo se nedostane na zahájení, má možnost ochutnávat lázeňské prameny celý rok, jak se vlastně na lázně sluší a patří. A dokonce může i soutěžit a příští rok, na zahájení 12, lázeňské sezóny můžete i něco vyhrát. 

Že se na tuhle akci těší mnoho návštěvníků, ať už těch, kteří se outfitem vrátí na den do minulého či předminulého století, tak i ti holdující době ne dávno minulé. No jo, ale i ona už patří do minulého století! Jde o milovníky starších  i starých čtyř či dvoustopých vozidel. Dneska se podíváme na ta mladší. Mezi veterány dnes patří automobily do roku výroby 1972. Myslím že i mnohými jste jezdili, ale určitě je znáte všichni. Tedy ty co brázdili naše silnice. Ty které si to frčeli po Route 66 už asi moc ne, a ty které jezdili na kapitalistickém západě tak leda ze starších filmů, kdy v nich většinou jezdil nějaký echt padouch. Anebo James. James Bond.

Ať tak či tak, své kouzlo mají všechny, a i když nablýskaní byli všichni, mě prostě berou víc ta starší autí. Možná kvůli tomu že i já byla vždycky na starší? (chlapce) 😉 ....

Zbavte se roušek ....

 

.... dejte si doušek! Nejvíce se nudí, lidé duchem chudí!

Člověk velkodušný, má vyhlídky slušný! Krásný život pozemský, když zas teče plzeňský! Častěji než uši, čistěte svou duši! Choďte pěšky - chraňte ježky - maj to těžký! atd. atd.

Možná si teď myslíte, že se ze mne stala druhá teta Kateřina ze Saturnina, ale kdepak, jen jsem citovala z Lázeňského oběžníku  k zahájení 11. sezóny Lázní ducha v Litomyšli. Po dvou letech kdy se díky kovidu nic nekonalo, i po letech kdy jsem buď nestíhala, nebo nebylo počasí které by člověka vytáhlo k tomu sednout na bus a vyrazit do Litomky, se konečně opět situace vrátila do normálu. Krásný slunečný den, zahrada posekaná, i jiné zahradní práce hotové, doma nikdo, takže se nemusím zabývat vařením, vrátit se můžu kdykoli (jsem si myslela, ale zmýlila jsem se, autobus jsem musela stihnout do půl páté, jinak bych se musela buď nakvartýrovat k dceři nebo jít pěšky. Za a) by bylo správně ) takže hurá na stanici vyráží se. Že bude asi hodně lidí se ukázalo už na nádraží, někteří to vzali i s dobovým oblečením, či alespoň jeho napodobením, kdy autobus vyjížděl už dost zaplněný. Na dalších stanicích se doplňoval a u zámku se ven vyvalil dav nadšených lidí. 

Podle programu se akorát měli začít sjíždět veteráni z litomyšlského Veterán klubu, na přehlídku na Zámeckém návrší. A taky že jo, jen jsem došla od zastávky k zámku, začali najíždět první fešáci. Účastnili se i auta do roku výroby 1970 (vlastně tam mohl být i syn s jeho veteránským VW Golf 1 Kabrio, který je členem litomyšlského klubu, jenže ten vyspával oslavu narození jedné malé zahradnice někde u čerstvého otce) ale i ta mnohem starší. Lidí tedy bylo hafo, fotografů taky, takže dodržet nějakou kompozici která by k něčemu byla a hlavně tam nikdo nestrašil v záběru bylo popravdě skoro nemožné. Takže jsem prostě zaklekla a fotila a fotila a fotila. Zjistila jsem, že až takhle moc a opravdu foťákem jsem fotila jako jediná ženská. Ty ostatní si dělaly jen tak aby se neřeklo mobilovky. Taky nepotřebovaly ovšem náměty na články, že....

Ale nebyla to jen autí která mne zaujala, ale i mnozí lidičkové kteří se opět dostavili v oblečení z let dvacátých minulého století, ale i celého století předminulého. A někteří to vzali opravdu z gruntu a se vším všudy! Dokonce i dítka svá oblékli do dobového oblečení. 

A třetím objektem mého zájmu byly, jak jinak květy. Bála jsem se, že ty jarní dvě krasavice, sakury a magnólie jsem už prošvihla, ale nakonec jsem s radostí zjistila, že sakury teprve rozkvétají a i ty magnólie se ještě tuží. Takže jsem plynule od aut a lidiček přešla do království kytiček. Jako inspiraci jsem pocucávala nápoj z jednoho lázeňského pramene, jak jinak než můj (a Padesátky) oblíbený Aperol. A u stánků s ne levnou krásou jsem si zakoupila náramek. Z minerálů. Už dlouho jsem po nich pokukovala a tak jsem si řekla že do něj tedy půjdu. K mému znamení krom ametystu ještě přináleží jadeit a já si vybrala kombinaci růžového jadeitu a horského křišťálu.

Podporuje lásku, kreativitu, myšlení, ale zároveň vrací Rybí snílky na pevnou zem.... I když v mém případě by to muselo být imaginární tunové závaží aby mne drželo v realitě ....

Když už jsem měla všechno co jsem chtěla nafotit nafotila, co jsem si chtěla projít prošla (na hlavní náměstí jsem už nešla, byť i tam byl tentokrát program) vzala jsem to k dceři. Ona sama byla tedy v práci, ale říkala jsem si, že aspoň překvapím Bobuli. Hoďku jsem jí překážela v rozhovorech přes plot (mě by to nevadilo, ale táta jí neustále honil, že až odjedu, bude zas brečet že si mě neužila) a když jsem konečně zvedla kotvy a vyrazila na autobus velice ráda šla se mnou a zapadla k sousedům. Krátce jsem ještě na stanici pohovořila s probudivším se synkem který se také vyrazil podívat. Jen místo toho, aby se autobus ukázal něco málo po čtvrt na pět, přijel až ve třičtvrtě, tolik lidí zas cestou zpátky nabíral. Už jsem myslela že vyrazím zpátky a někde najdu synátora o pojedu domů s nimi. 

Doma jsem si uvařila véču a k završení krásného dne jsem si udělala své malé soukromé čarodějnice. Potřebovala jsem totiž zase spálit něco málo co zbylo po stříhání stromů a co už drtič odmítal drtit a v tom ovzduší plném vůně z mnoha jiných ohňů se to

 krásně ztratilo ....

V posledních dnech ....

 

.... se snažím finišovat co se týče prací na zahradě

pokud mi to ovšem počasí dovolí. Střídám baterky v pilkách (už mám i druhou, na chatu, ale zatím slouží tady) a pílím a pílím až všetko popílím. Hlavně tedy jsem ořezávala jabloně, které jsem vloni nestihla a bylo to sakra na nich vidět, zmlazovala jsem šeřík, který už to potřeboval jak sůl, vyřezávala ze svídy suché větve.... proč to všechno a hned? Protože se 13.5. konečně dozvím jak to bude s tím rok a půl trvajícím čekáním na operaci ruky....  a když jsem nedělala na zahradě, konečně jsem myla okna. Doposud jsem to nehodlala dělat jelikož tu jezdily náklaďáky s bahnem z řeky, to na silnici schlo a stával se z něj vlezlý prach. Takže pokud se umylo okno, za dva dny na něm byla stejná vrstva prachu jak předtím. A jelikož nemám ráda zbytečnou práci a mytí oken není moje znejoblíbenějších, prostě jsem na to kašlala. Náklaďáky zmizely, prach se netvoří, takže už nebylo proč to odkládat. Jenže mezitím začali na druhém konci vsi s opravou silnice přes celou ves kterou tu ty náklaďáky zničily. Takže jak mne potěšil muž, za chvíli nám tu pro změnu budou frézovat.. a bagrovat...

Díky tomu všemu, ale hlavně díky letošnímu echt aprílovému počasí nechodím ani fotit. Obávám se, že mi už uteklo focení  sakur na které jsem se chystala do města, nahoře na kopci zplanělých slivoní, a díky tomu, že jsem z chaty minule utekla a od té doby nebyla šance se tam dostat, tak i mé oblíbené zámecké magnólie. Mám už trochu absťák tak jsem alespoň zas obešla trochu zahradu. Pokud nebude v sobotu pršet, mrznout nebo sněžit, chystám se trochu za kulturou, ale hlavně fotit a ochutnávat. Lázeňské prameny. V sobotu totiž začíná další sezóna Lázní ducha v Litomyšli ....

Na Veselém vršku .....

 

.... ožerem si dr*ku. Tak s tímto poněkud infantilním

heslem, rozhodně se moc nehodícím k partě 60+ podnikatelů, vojska a jednoho emigranta, kde jsme byly s dcerou benjamínky, jsme před nějakými sedmi lety vyrazili  při víkendovém srazu naší pubertální a postpubertální party z chalupy, ve stavu ještě tak trochu ovíněném po předchozí merendě trvající až do čtyř hodin do rána za kulturou ducha. A jelikož jsme to neměli zas tak daleko, volba padla na skanzen na Veselém Kopci u Hlinska. Asi normálně by jsme po malé spací pauze pokračovali v kalbě, a myslím, že lidové tradice moc neříkali nikomu z osazenstva, ale nějak se to schumelilo že jsme tam vyrazili. Díky naším stavům (jediná střízlivá osoba byla dcera která taky řídila) nám ale najednou byly ty tradice tak nějak sympatické. 

Pravda, průvodcům jsme trochu dělali v jejich výkladech guláš, navíc jsme jim motali hlavu tím, že jsme zásadně chodili proti směru prohlídky, ale my jsme si je nevybrali, to oni nám neustále něco chtěli vykládat. Nakonec to vzdali, a věnovali se těm kdo měli o výklad zájem. Díky procházce na čerstvém vzduchu se z nás nakonec stala opět seriózní partička postarších kamarádů a tak jsme si zašli na oběd do zdejší restaurace. To byla na dlouhou dobu poslední návštěva tohoto skanzenu. Ovšem včera, jako útěk před koledníky zvolila dcera opět výlet do těchto míst. Chtěla ukázat Bobuli jak se dřív žilo a jaká se dělala řemesla. Navíc byly celé čtyři velikonoční dny v některých staveních i ukázky toho jak se zdobí kraslice, pečou perníčky nebo jak se drátuje (Bobuli pan dráteník udělal na počkání prstýnek) . Nevěděly jsme jak vlastně bude Bobule reagovat, jestli jí to vůbec bude bavit, ale už u první chaloupky se ukázalo, že volba byla mimořádně šťastná. Lítala od domu k domu s očima navrch hlavy, všechno musela vidět a nad vším se jevila. A když jsme celý skanzen prošli, a měli se vracet, vůbec se jí nechtělo, bývala by to prošla od začátku znovu.... jedině co nám trochu kazilo náladu byla solidní zima, oproti nám kdy bylo sedm stupňů, na Vysočině byly jen tři a k tomu ještě foukal nepříjemný vítr. Jak jsme se dozvěděli při ochutnávce bramborových placek, v sobotu tam ještě prý řádně nachumelilo a zbytky sněhu byly ještě k vidění na některých dvorcích stavení .... 

Další nášup romantiky ....

 

.... ze zahrady dneska při Velkém pátku.

Ten jsem zcela komerčně oslavila nákupem v hobby centru. A jak to bývá, jdete pro tři věci a přijedete o tisícovku lehčí. V mém případě jsem jela kouknout na květináče na přesazení kamélií, měla jsem určitou představu jaké bych chtěla, leč jak to bývá, člověk si něco představuje, ale nabídka není.  Nakonec jsem si nějaké vybrala, ale při vybírání jsem zjistila, že za mnou jsou vozíky se sadbou jahod, navíc s klasikou jakou jsou stáleplodící Ostary, o kousek dál hele, fuchsie a ty tedy nesmím nikdy přejít bez povšimnutí, jasně že jsem odcházela se dvěma úlovky.... a támhle jsou substráty, tak šup s jedním velkým pytlem na vozík. Jejdy! lekníny! a za velmi dobrý peníz. Tak to zkusím, už delší dobu o tom uvažuju. No jo, ale to chce i speciální substrát, jo a ten je hned vedle.... Rajčata. Ty zas půjdou na terasu do velkého květináče. No jo! Ale nemají tady ty krásně lososové převislé muškáty, tak musím zas ven a jeden si vzít. A teď už fákt fofr domů. A to jsem ještě zapomněla koupit jednu sazenici okurky, chci jí zkusit taky píchnout k rajčatům. Jahody už jsou v zemi, nahrubo zrytý záhon pro hrášek a ředkvičky a teď tedy konečně na ty kamélie ! ....

Poezie jarního ....

                                                                               

.... válení se po zemi. Tedy moc příjemné nebylo

páč stále je pěkně mokrá zem a já měla za chvíli promočená nejen kolena ale i lokte. Ale něco jsem nafotila. Vlastně mne k tomu dokopaly fotky ve skupině starosklíčkařů na FB, takže jsem si řekla že sakra něco podobného taky dám. Vytáhla jsem tentokrát druhého Heliose a šla lozit po zahradě. Matroše bylo dost, sasanky se pěkně rozrůstají a kvetou a i nějaký ten křivatec se našel, i když ne v takovém množství jak kdysi. ještě mám v plánu (pššššt) si vzít lopatku a k potoku si zajít pro ty žlutokvěté. A jedna dvě prvosenky taky na mne vykukovaly ....

Ale nejdřív mi dovolte všem popřát pokud jen to je trochu možné krásné a klidné Velikonoce. Děkuji Vám tím za Vaše návštěvy u mne.

A jsem v koncích....

 

.... s tím co vlastně dát na blog. Už dávno jsem

ztratila schopnost psát delší a smysluplné články, kde vůbec nevadilo, že nejsou doplněné fotkami. Měly (tedy snad) co říct i bez nich. Jenže teď když tahle dovednost zmizela  do pryč, jakmile vyprázdním archív a nevznikají nové fotky jsem totálně ztracená. Nevím o čem psát a nemám žádnou vycpávku v podobě fotografií. Tedy takových které by se daly označit za pěkné, hezké, krásné nebo koukatelné a dávaly nějaký smysl, a ke kterým by se dal napsat jakýst takýs článek.Tákže? Holt musí nastoupit ty, které ten smysl nemají, ale jejichž smyslem je, že vznikly že nevím jak vznikly. Je to tak. Občas, když nemám foťák, nebo dopadnu tak, že ho sice mám, ale zdechne mi baterka a nemám náhradní, nastupuje na scénu telefon, a ten je na zvláštní fotky přímo expert. O tom jsem se přesvědčila když jsem vloni o vánocích fotila ve Třebové. Nevím proč a z jakého důvodu mi vyfotil rovné a statické věci v naprosto zvláštních pózách a zkroucení, a ne jen jednu, ale většinu toho co jsem fotila. Nebo mi fotil když jsem to ani nevěděla a pak vzniklo něco, co je mi dodnes záhadou. Ať tím co to je, proč to má barvy jaké má, a kdy to vzniklo. Tudíž dnešní fotky jsou fotky velmi abstraktní, některé hodně zvláštní anebo částečně vlastně velmi nesmyslné ....

Věnec na .....

 

.... ozdobu i k snědku. Včera jsem psala o

výborné vychytávce k výrobě věnců na ozdobu. Ovšem neměla jsem hotový výrobek nafocený. Dnes jsem dělala věnec jiný, velikonoční k jídlu. Jde o těsto na vynikající mazanec ovšem v podobě pleteného věnce. Dopadl zas vcelku dobře, ale příští už udělám ne na plech, ale také do formy. Nerozběhne se tak do stran (při pečení zdvojnásobí svou velikost) ale zůstane pěkně vysoký. Nicméně na jeho chuti to nic nemění, minulý rok když jsem ho dělala poprvé se první snědl za den a půl, druhý vydržel tři dny.

Takže dnes se pochlubím svými věncovými výrobky ....

Měla bych ....

 

.... dělat spoustu práce. Na zahradě stříhat stromy,

objednat kontejner na větve, psát článek na téma výzvy u Trvalky, vybrat několik fotek a dodat k nim moje básničky abych zas mohla pár nechat vytisknout a zahájit 2. ročník výstavy Za sklem. No zní to honosně, a to já schválně, ale vloni byla paní vedoucí obchodu na náměstí z téhle akce nadšená, že mi nabídla možnost této prezentace i letos. Takže aby to bylo pro potěchu oka i duše, tentokrát budou ty fotky doplněné některou z mých básniček. Už jsem jí to ukazovala protože jsem si to nechala udělat jako fotoknihu, a moc se jí to líbilo. Takže jen vybrat fotky a nechat udělat kontrolní tisk kvůli velikosti písma. Měla bych zajít do jedné restaurace kde jsou nakloněni také takovým věcem a domluvit si možnost výstavy u nich. Ve zdejším KC to tenhle rok vůbec nepřipadá v úvahu, a kdoví jak příští rok. Nebyla jsem totiž schopná z člověka, který má tohle na starost vydolovat krom toho že je plno, vůbec nic z toho co jsem potřebovala. Tohle všechno bych měla dělat, jenže místo toho všeho smrdím buď v práci jako náhradník za nemocné, nebo chcípám únavou (zřejmě jarní, i když u mě je spíš celoroční) anebo čumím z okna na déšť, stromy které se ohýbají pod poryvy větru nebo na sníh. Takže ani nechodím nefotit, nic .... takhle si tedy jaro na které se rok od roku stále víc a víc těším moc nepředstavuju ....

Co mi dál ....

 

.... kvete na zahradě a trochu mi po tomhle

značně nevydařeném víkendu dělá radost. Jo, sebrala jsem se v sobotu ráno, sbalila nakoupené jídlo a vyrazila zpět. Protože ranní sobotní probuzení bylo ještě hnusnější než to páteční. Sníh se sypal jak divý, zima hnusná a materiálu k topení valem ubývalo. Takže jsem si řekla, tohle nemá vejšku, lepší to nebude a sedět v teple (zatím) můžu i doma a nemusím co chvíli přikládat. Takže jsem jen oznámila telefonem polovici ať je před jednou u nádraží, že jedu domů....

A co myslíte dneska? Sníh tu sice naštěstí není, ale je hnusná zima. Jenže začíná se pomalu vyjasňovat! Jen jsem zvědavá co mne čeká zítra v práci, donesla se ke mě zvěst, že zas je jedna kolegyně na neschopence. Copak o to, to by nebylo nic divného, jenže ta když má neschopenku, je to tak na čtvrt roku. A samozřejmě se vždy očekává, že já za ní nadšeně zaskočím a ještě si budu vesele hvízdat i na večeřích...

Ještě že mi radost dělají přibývající květy v záhonech i na keřích.

Když se má....

.... něco podělat, zaručeně se to podělá

dokonale. Naskytla se mi možnost prodlouženého víkendu a tak jsem se rozhodla odjet na chatu. Sice předpověď nebyla moc lákavá, ale co, řekla jsem si, tak budu dělat na zahradě, je tu na spálení hromady větví z ořezané třešně a už tu překáží. A pěkně se u toho aspoň zahřeju. Navíc od Chocně až do Prahy kvetly už slivoně všech druhů, tak jsem se těšila jak si tady na chatě zafotím. První zklamání, tady nekvetou. Ještě tu je na ně zima! Místo do jara které vládlo celou cestu jsem z autobusu vystoupila do echt podzimu s mlhou jak mlíko a třemi stupni Celsia. V chatě po manželově týdenním pobytu jak po výbuchu, tedy prý něco takového proběhlo. Zničehonic prý spadla skříň. Nechápu proč a jak se to stalo, skříň tu stojí víc jak dvě desítky let, je dost těžká a najednou v noci spadne? A při pádu posunula kamna, z vypadlé komínové roury se vysypaly saze, ty muž sice částečně vyluxoval ale také částečně zašlapal do koberce. Všude se něco válelo, v kuchyni hromada špinavého nádobí... Prostě po cestě náramně milé překvapení. Zatopila jsem si, dala kafe avyrazila na nákup. Ve městě jsem zjistila že oblíbená vinotéka je z důvodu rekonstrukce zavřená, tudíž jsem si nemohla ani k následnému velkému úklidu pořídit inspiraci. A k večernímu relaxu. 

Po třech hodinách uklízení jsem si mohla konečně zatopit i nahoře a dát si alespoň čaj. Při vybalování jsem zjistila, že jsem doma nechala baterky do foťáku, ta která je v něm má jen 12% a nabíječku na nexíka mám taky doma. Na Nikouše tu mám, ale na nexíka jsem si druhou ještě nepořídila... 

A ráno?? Ráno bylo nasněženo! 

A tak si tu aspoň dělám sauničku a za chvíli se tu ukoušu nudou!! 😖😤

Když jsem ....

 

.... zmínila v článku o rezervaci, že v ní

proběhla revitalizace potoka, musím také nyní ukázat, jak to dnes vypadá. Původní koryto bylo v 70. letech kvůli melioračním pracím narovnáno a na jeho břehy byla uložena zemina s jeho hloubení v podobě dvou valů. Ovšem pro potoční nivu, kdy se při jarních táních rozlévala voda do šířky a díky tomu se zavlažovala plocha kde rostou bledule to byla těžká rána. Sice bledule se spokojeně množily dál, ale nedostatek vody byl citelný pro celý biotop. V roce 2018 se tedy rozhodlo o revitalizaci Zádolského potoka a jeho přítoku. Původní hluboké koryto bylo zasypáno, nebo použito pro vznik celkem 25 průtočných i neprůtočných tůní. Nově bylo koryto lehce vyhloubeno do mnoha meandrů i odboček. Tudíž při vyšších průtocích se voda může rozlít do šířky a poté se vsakovat a neodnáší již při rychlém průtoku zeminu z koryta. Padlé stromy a pařezy v tůních zůstávají což pomáhá k rozšíření života v tůních i okolo. Původní délka potoka se z 906 m prodloužila revitalizací na 1304 m. Celková plocha rezervace Králova zahrada je necelých 17 ha. Kolik z nich zabírají porosty bledulí, to jsem se nedozvěděla  ....

První letošní projížďka ....

 

.... na kole bylo to, co předcházelo návštěvě

bledulkové rezervace. No jak to dopadalo, jsem napsala už v minulém článku, ale dneska vám chci ukázat co jsem při ní fotila. Když jedu autobusem za dcerou do Litomyšle  jsou místa kdy si říkám, jo, teď by se hodilo auto. Zastavit si a fotit. Autobus prostě nezastavím.... takže když jsem vyrazila na kole, jela jsem místy, kdy si vždycky říkám to předchozí. Díky kolu jsem si aspoň některá ta místa tentokrát mohla nafotit. Navíc jsem si tak mohla i maskovaně a mazaně odpočinout když už jsem funěla jak lokomotiva. Přiznávám, že jsem párkrát měla cukání se prostě vrátit, ale pak jsem si řekla, že přece nejsem takový srab abych to neujela.

Že jsem po návratu velmi ráda zapadla do křesla a stahovala fotky asi nemusím říkat. A večer jsem usínala už u televize 😏 ....

Opět zas jednou ....

 

.... bledule. Dobrých pět let jsem už nebyla 

ve zdejší rezervaci zvané Králova zahrada juknout do království bledulí. Tři roky jsme se tak dlouho domlouvaly s dcerou až nám odkvetly a dva roky nám sebral kokotvir. Původně jsem tenhle článek měla v plánu jako Grande finále výzvy u JaryD Volání jara, ale nakonec počasí rozhodlo jinak a vychází až teď. Takže včera protože bylo krásně, jsem sedla na kolo a v domnění, že ten týden co jezdím do a z práce stačil na to, abych se vypravila na výlet na něm. Ó jak hrubě jsem se zmýlila!!! K práci jsem dojela jak frajerka, však to mám už namakané, ale další třetina cesty začala ukazovat mou shnilost po zimě. Ještě že jsem na jedné ze zahrad zahlédla starého známého tak jsem umírání zamaskovala pokecem. Závěrečná třetina cesty byla utrpení, byť se jelo vlastně skoro po rovině. Navíc jsem zjistila, že mi dost špatně přehazuje přehazka. Do práce to ani nepotřebuju, ale na delší cestu se to ukázalo jako docela nepříjemná záležitost. A navíc mi po obě cesty foukal nežádoucí protivítr, takže jsem chvílemi skoro stála.

 Lidí bylo tedy hodně, ale naštěstí většina z nich byla líná jít dále než na začátek a tak jsem si v pohodě našla místa, kde jsem se mohla válet po zemi s foťákama jak se mi zlíbilo. Za těch pět let nejen že si bledule uzurpovaly další část lesa, ale celé údolí prošlo úpravou potoka, který tudy protéká a poskytuje tak bledulím tu správnou pohodu na to, aby se takhle krásně množily. Dříve byl potok, od nepaměti meandrující, narovnán a prohlouben. Dnes se opět vlní údolím v mnoha krásných meandrech, a co víc, vzniklo zde i několik nových tůní a tůněk které zlepšují celkově mikroklima v údolí, a poskytují místo pro život mnoha vodních živočichů. Ostatně na nedaleké bývalé střelnici ruské armády, je podobný biotop, jen bez těch bledulí. Tam ovšem vznikly tůně na dopadových plochách v kráterech po granátech. Ostatně mám v plánu zajet někdy i tam a projít si to ....