.... s tím co vlastně dát na blog. Už dávno jsem
ztratila schopnost psát delší a smysluplné články, kde vůbec nevadilo, že nejsou doplněné fotkami. Měly (tedy snad) co říct i bez nich. Jenže teď když tahle dovednost zmizela do pryč, jakmile vyprázdním archív a nevznikají nové fotky jsem totálně ztracená. Nevím o čem psát a nemám žádnou vycpávku v podobě fotografií. Tedy takových které by se daly označit za pěkné, hezké, krásné nebo koukatelné a dávaly nějaký smysl, a ke kterým by se dal napsat jakýst takýs článek.Tákže? Holt musí nastoupit ty, které ten smysl nemají, ale jejichž smyslem je, že vznikly že nevím jak vznikly. Je to tak. Občas, když nemám foťák, nebo dopadnu tak, že ho sice mám, ale zdechne mi baterka a nemám náhradní, nastupuje na scénu telefon, a ten je na zvláštní fotky přímo expert. O tom jsem se přesvědčila když jsem vloni o vánocích fotila ve Třebové. Nevím proč a z jakého důvodu mi vyfotil rovné a statické věci v naprosto zvláštních pózách a zkroucení, a ne jen jednu, ale většinu toho co jsem fotila. Nebo mi fotil když jsem to ani nevěděla a pak vzniklo něco, co je mi dodnes záhadou. Ať tím co to je, proč to má barvy jaké má, a kdy to vzniklo. Tudíž dnešní fotky jsou fotky velmi abstraktní, některé hodně zvláštní anebo částečně vlastně velmi nesmyslné ....
Začnu těmi s telefonu. První případ fotky o které vůbec nevím jak vznikla a co to vlastně má být, jsou Purpurové řeky. Jo, já vím, název profláknutý, a asi je ode mne drzost použít ho k něčemu tak přízemnímu jako je tahle fotka, nicméně i téma filmu bylo tak trochu zvláštně zamotané, tak snad by se na mě Jean Reno a Vincent Cassel nemuseli zlobit. A v čem je tedy ona zvláštnost? V tom, že na fotce není nic co bych cíleně fotila a fotoaparát telefonu jsem držela směrem k černému asfaltu. A tohle jsem našla ve finále ve fotkách....
Jsem zvědavá, jestli mi pomůžete a nahodíte mi nápovědu co by to tak mohlo asi být
Tak to mě napadlo když jsem v telefonu našla tuhle fotku. Ta se propašovala mezi fotky kdy jsem fotila něco na prodej. Už nevím co to bylo, nicméně ani u ní nevím jak vznikla a co to vlastně je. Ale rozhodně kulečník doma nemáme....
Teď už se dostáváme k fotkám trochu normálnějším, u kterých vím jak vznikly, neb jsem je fotila už cíleně, ale zase se tam zvrtlo něco, co je tak trochu rozmazalo. Ale to není ještě případ téhle.
Superbokeh.
Fotila jsem cíleně na procházce, kdy mne právě tahle bokehová kolečka zaujala na cestě
Mimozemšťan mi kouká přes rameno.
Taky trochu klišé.
To jen jsem se snažila na dlouhý čas fotit vodu z tajícího sněhu stékající v tenkých pramíncích po mechu. Barevnost tomu tedy neodpovídá ani náhodou, to vím, ale prostě obrázky si žijí svým vlastním životem při zmáčknutí spouště, že se člověk pak jen nestačí divit. No jo, ale kde se tam pak vzala ta hlava?
Vlašťovky.
Stejná chvíle, stejné místo jak předcházející fotka, jen otočka na místě o 180° a při zpracování v editoru o dalších 90°. Tady už jde o pramen nad studánkou a opět voda kapající z mechu a kapradí. Obě fotky jsem se snažila fotit na dlouhý čas, foťák zapřený o strom protože jak jinak, stativ sebou nenosím. Nicméně i to bylo málo ....
A nakonec poslední (tedy doufám) sněhové fotky letošního jara. Střešní okno, modrá obloha bílé mraky a sluníčko ....
Prostě vyšší mocnosti zapracují a člověk se jen diví. Na světě je zajímavé dílo.
OdpovědětVymazatHezký den!
Hanka
Tak to tedy. A v případě těhle fotek to platí obzvlášť.
VymazatVendy jsi dobrá, že takové záběry necháváš. Já nad tím nepřemýšlím a hned to mažu a to možná není dobře. Někdy bych se také divila, co bych v v mobilu našla. Přeji Ti krásné dny.
OdpovědětVymazatTaky většinou hned mažu, ale ty dva z mobilu mne prostě tak něčím zaujaly že jsem je nechala. Tedy vím, tou barevností.
VymazatTaky nemám někdy,co dávat na blog.Ale,abych letěla ven s foťákem a fotila jenom kvůli tomu mě nebaví.U nás okolo sídliště není ani co fotit.
OdpovědětVymazatTvoje fotografie jsou zajímavé a líbí se mi.Myslím,že občas taky dám nějakou nepovedenou,protože se mi zdá jinak zajímavá.
Měj se hezky
Já si toho nuceného focení na blog užila při výzvě 365, to jsem fotila každý den jednu fotku. A můžu říct že po měsíci mne to už nebavilo ani trochu, to samé byly (Ne)malé radosti. Takže tvůj odpor chápu. ;-)
VymazatTak fotka Kolečka se mi vyloženě hodně líbí a to se podívejme, co za poklady najdeš, když tzv. není co dát na blog.
OdpovědětVymazatJá osobně fotím jen foťákem, mobilem ne, ale jednou jsem udělala fotku!, na kterou tedy nevzpomínám ráda: kamarádka mi v bytě podala foťák, abych ji vyfotila a já truhlík nekoukala co a jak a zmačkla spoušť a vyfotila jsem si bleskem zblízka své vlastní oko!!! ona mi to podala obráceně a já na to nepřišla.
Tak se zase pochlub, Vendy, až budeš mít art období. pac Jiřina z N.
Tak já doufám, že zas něco někde nalovím. A art období nebude potřeba. ;-)
VymazatFotky jsou to zajímavé, ale já bych se v nich po pravdě nenašla. Mám ráda konkrétnější a srozumitelné věci. A ty, že nemáš inspiraci a invenci?? To nemůže být přece pravda.
OdpovědětVymazatMožná se to nezdá, ale i to se stává.
VymazatTaky jsem se odnaučila psát, ale blog mi s tím pomohl a jak se to hodilo, když jsem teď musela odevzdávat delší text do práce. Stejně tak tu mám nějaké šití, kolem kterého bych jinak chodila ještě měsíc, protože mám panickou hrůzu ze stříhání, ale jak je to na blog, vrhla jsem se do toho a hurá, celkem to dopadlo i dobře. A tobě zase vyšel tenhle článek, i když jsi měla pochyby. Osobně tipuji, že kulečníkové koule jsou dvě tváře nad stolem, které nejsou zaostřené.
OdpovědětVymazatJá to měla obráceně. Nikdy jsem nepsala, ale pro blog jsem najednou našla spoustu inspirací a rozjela jsem se. Jenže pak jsem začala víc fotit a v psaní zlenivěla. Šití mám připravené jen vnučce na Barbínky.... a to opravdu není zas něco co by hořelo. Ty kulečníkové koule nejsou dvě tváře. Byla jsem v pokoji sama. A ani stůl tam není. ;-)
VymazatVendy, fotky jsou rozhodně zajímavé a působí umělecky. Měj pohodový den.
OdpovědětVymazatNo doufám, že takových bude co nejmíň a spíš budou ty smysluplné....
OdpovědětVymazatTaky vždycky začátkem týdne po Nedělních miniglosách přemýšlím, co asi dám na blog, a pak se kupodivu vždycky něco připlete do cesty, že je o čem psát. Blog beru pořád hlavně jako prostor pro psaní, a to i když jsou zrovna námětem článku fotky. Tím spíš, že pro čistě obrazové příspěvky mám instagram. Přiznávám, že u mě většinou podobné fotky v archivu nezůstávají, tak mi stejně nezbývá než psané slovo :-).
OdpovědětVymazatPurpurové řeky by mohly být nějaká tkanina hodně zblízka, svetr nebo šála, tohle se mi stalo už mockrát, že jsem nechtěně vyfotila vnitřek kapsy nebo kus cesty, nebo rukáv bundy, kus ruky a podobně, ovšem koule jsou oříšek, napadá mě, jestli to skutečně nejsou nějaké plody. Sníh na skle má své zvláštní kouzlo, ale taky doufám, že jsme ho už užili dost. :)
OdpovědětVymazatZajímavé fotky. Někdy se člověk diví, co najde ve foťáku.
OdpovědětVymazatProtože vše čtu kvůli časové zaneprázdněnosti se zpožděním, že tvá "krize" trvala velmi krátce a nad textem s fotkami je spousta novějších. Takhle kdyby se všechny krize mohly vyřešit :).
OdpovědětVymazat