Za okny čím dál ....

 

.... tím rychleji přebírá vládu podzim, a tak

se hodí začít si připomínat uplynulé léto. A jak jinak než v květech. Letních. A co je letnější než modré chrpy a bílý heřmánek? Nafotila jsem je jeden podvečer na chatě ....

Rafani ....

 

.... ne, nejde o recenzi na stejnojmenný film,

ale opravdu o rafany, psiska naše i cizí, která jsem si zkoušela fotit. Je pravdou, že těm našim se moc nevěnuji, s Myšpulínem zatím na výstavy nechodíme a asi ani nebudeme, Bobí má své zdravotní problémy a tak už z něj není ten akční pes kvůli kterému vznikl tento blog, a tak je nechávám na pokoji ať si užívají podle svého. Což znamená i pěkně se válet v čemkoli, prospat většinu dne u pánečka v křesle nebo posteli a vypadat jak z útulku. I když se opět blíží doba, kdy budu muset Myšpulína otrimovat. Bobeše už beru mašinkou, tam na kvalitě srsti nezáleží, ale mladej holt se trimovat musí. 

S druhým foťákem a možností ostření na nekonečno starosklíčky jsem si zkoušela i nafotit psí portréty, ovšem klobouk dolů před všemi kdo to dělají a umí. Já bych na to trpělivost neměla, byť Myšpulín, narozdíl od Bobeše, okamžitě 

před foťákem neprchá ....

Dneska to bude ....

 

.... jak exotika, tak i zvířátka vcelku domácí.

Protože třeba sice původem exotické kozy kamerunské u nás už zdomácněly, a najdete je na mnoha kozích farmách. Oproti tomu zebru na zahradě asi moc často nevidíte. A watusi by se vám nevešli ani do dveří ....

ZOO koutek Karlštejn ....

 

.... objevila dcera na na netu. Je na druhém

břehu Berounky, zhruba deset minut chůze od nádraží. My se do něj vypravily po dobytí hradu, protože jak Bobule z vlaku viděla skákací hrady nebylo s ní k vydržení. Areál je dost velký, počítám že postupně budou přibývat další výběhy, plný různých laviček, pohovek, židliček a křesílek rozestavených před klecemi a výběhy, takže si můžete pohodlně sednout a pozorovat zvířata. U vstupu si můžete zakoupit kbelíček s různými dobrotami pro zdejší obyvatele. Tedy jen pro ty u kterých nehrozí že vám ukousnou ruku i s kusem flákoty. Můžete tu najít ozdobné slípky a kachny, kozy ale i černé levharty a bílého tygra. Velblouda a oslíky, lvy i pár opiček.

Že byla Bobule nadšená je jasné, méně už peněženka dcery, i když jsou hrady v areálu, platí se na ně vstupné zvlášť. Asi možná i proto, že pokud děti nezajímají zvířata, mohou si jít skákat jen na ty hrady.

Najdete tu i bistro a velké parkoviště, kde můžete nechat auto celý den. Výhodné to je když chcete jít na hrad a neplatit nehorázné parkovné na ofiko hradním parkovišti. Tedy pokud vám ovšem nevadí, že v tom případě musíte použít pěškobus na delší vzdálenost.

I když se malá bavila hodně, ukázalo se, že na její alergii a podrážděné průdušky prach s pilin není to pravé ořechové, opět začala mít záchvaty kašle, a to dost ošklivé, takže jsme zavelely do auta a zpátky. Domnívaly jsme se, že jak se dostane z vlivu alergenů, bude to zas OK, leč nebylo. Kašel se stupňoval, léky které sebou dcera měla nijak nezabíraly a tak jsme usoudily, že dál trápit malou prokašlanými nocemi nebudeme a že se holky vrátí domů, kde pro případ, je v dosahu nemocnice a já pojedu domů v pondělí vlakem. Jenže když jsem viděla jak je malá nešťastná, že musí odjet z perníkového domečku, nechtěla jsem jí ještě víc rozesmutnit tím, že já tam zůstanu a tak jsem se sbalila taky. Když jsem se o půl osmé objevila doma, polovice byla dost překvapená ....

Dobýváme hrad podruhé ...

 

.... a rovnou ten nejikoničtější. Ale pěkně postupně.

Když mi nevyšla druhá dovolená, o víkendu než jsem zas šla do práce jsme dobývali zdejší Litice. O víkend později jsme s dcerou a Bobulí hrdě v pátek vyrazily na chatu s tím, že máme k dobru půl pátečního dne a vracet se budeme v pondělí. Plán OK, jen tedy já po obstřiku ruky neměla tři dny nic dělat. Ovšem to nebylo nic proti ničemu, neboť jsme stejně měly v plánu výletit a ne se válet na chatě či něco těžšího dělat.

Plán na sobotu bylo dobýt zas nějaký z hradů v okolí. Los tentokrát padl na ikonu hradů, na Karlštejn. Raději jsem ještě zkontrolovala jestli se náhodou zas nekoná nějaká akce, jak se mi stalo předloni (i když ono vinobraní není vůbec špatný doprovodný program) abychom se zas nedostaly do nějakých přelidněních míst. A jet jsme měly autem do Dobřichovic a odtud vlakem na Karlštejn. Malá ještě vlakem nejela takže jsem si říkala že těch deset minut přečká bez toho že by se stále ozývalo Už tam budem? Ovšem trochu nám ten plán nakopla hned první noc kterou malá prokašlala. A ne jen nějak obyčejně, ale dost ošklivým dusivým kašlem a to i přes to, že dcera sebou vezla čističku vzduchu kterou jim doporučil alergolog bo se ukázalo, že malá má alergii na prach, roztoče a co hůř, i na kočky. Po výměně pokojů a díky únavě nakonec usnula, ale moc jsme se nevyspal nikdo. Ráno jsem dceři navrhla, že by asi bylo nejlepší vrátit se domů, než malou trápit dalšími probdělými a prokašlanými nocemi. Dohodly jsme se na tom, že splníme první část plánu, a podle situace se uvidí.

Kdo kdy cestoval na Karlštejn, ví, že tenhle hrad s námi hraje pěkně lišáckou hru. Víme že tam je, ale nevidíme ho. Ukáže se jen na malou chvíli, aby zas v zápětí zmizel. Takže malá byla trochu z toho špatná, že tedy hrad sice viděla, ale kde nic tu nic. On si tu svou chvíli kdy se uráčí zjevit ve své plné kráse náramně užívá, protože nenápadně zpoza zatáčky pozoruje kyselé obličeje návštěvníků aby se následně pobavil jejich padlými bradami když se jim ukáže milostivě v celé své kráse. A malá tak ani nekňourala že je to, uf... kopec, a nadšeně šlapala. Aby jsme měly dost sil na další dobývání daly jsme si ale nejdřív pod hradem v restauraci Pod hradem vynikající oběd. Já kančí na česneku, dcera restovaná játra a malá kuřecí řízek. Když nám přinesli talíře, padla brada zase pro změnu nám. Ohromné porce, krásně upravené, a hlavně! mňamka největší. Když se k tomu přidá velmi příjemná a rychlá obsluha a cena která nám v dnešní době předražených jídel svou nízkostí vyrazila dech, vyhodnotily jsme oběd jako velmi velmi uspokojivý. Od jiných návštěvníků jsme se dozvěděly, že tam jezdí na ta játra a kančí už několik let a že se ani kvalita ani cena za tu dobu nezměnila. Takže pokud půjdete někdy navštívit hrad Karlštejn a budete se chtít opravdu dobře najíst v příjemném prostředí, doporučuji vám s čistým svědomím restauraci Pod hradem.

Po obědě jsme nastoupily cestu k dobytí vrcholu a kochaly se krásou téhle perly naší historie ....

Po trochu delší ....

 

.... přestávce způsobené pobytem na chatě

a následné deratizaci baráku, kterou musím vždy po hospodaření mé polovičky za mé nepřítomnosti provádět a po stahování fotek se opět hlásím v plné polní. Tentokrát vše klaplo na jedničku, nemusela jsem se po 24 hodinách vracet a dokonce i přes předpověď počasí, která nebyla moc příznivá na poslední tři dny mého pobytu se nakonec všechno krásně vytříbilo. I to počasí...

Sluníčko mne provázelo od začátku do konce, jen jeden den v pozdním odpoledni se zatáhlo a trochu zapršelo, ale do večera se zas vyčasilo a druhý den byl zas jak malovaný. Dokonce jsem se tentokrát i zdržela větší práce, jen jsem ožužlala a to do slova a do písmene trávu, páč už je tak děsně tupý nůž v sekačce, že neseká ale ožužlává a ostříhala odkvetlé trvalky. Jinak jsem se věnovala sladkému nicnedělání, odpoledním u krbovek s konzumací výtečných dortů z mníšecké cukrárny, ale i potěše ducha krásnem. Jak procházkou po Praze, tak i návštěvou mníšeckého zámku, kterou jsem udělala ostudně poprvé za patnáct let, co je zámek otevřený pro veřejnost. 

Bála jsem se, jestli mi vůbec vyjde i obrazová dokumentace, neb jsem konečně vyrazila na opravdu velký výlet s  bezzrcadlovkou a staroskly. Doteď jsem měla jen jednu ne úplně výkonnou baterii, takže na focení se hodila jen doma na zahradě, protože se oproti Nikoušovi dost vybíjí, a nabíječka byla tedy neustále v pohotovosti. Teď mám dvě fungl nové plus tu starší a když je vše nabité, nemusím si dělat starost. Spíš jde o to, že focení přes displej, tedy ještě spíš ostření mi dělá zatím za sluníčka opravdu velké problémy, protože to asi znáte s telefonů, sluníčko a displeje se moc rádi nemají, je na nich za slunečných dní skoro prd vidět.

Ale krom pár fotek nakonec vyšlo všechno docela dobře, něco i výtečně, i přes to, že jsem nucená u staroskel zoomovat nohama. A jsou místa, kde to jde velmi těžko. Prostě jsou to pevná skla a tak i to focení s nimi mi zatím dává co proto. Dokonce se poštěstilo, že mi dorazily před odjezdem i mezikroužky speciálně na SONY a tak jsem měla možnost vyzkoušet focení detailů i s nimi, byť ne takových které bych si přála. Mým cílem byly pavučinky, pavučiny a chmejříčka za vlhka. To sice bylo, ale nebyly pavučiny a když byla krásná mlha, na kterou jsem čekala celých pět dní, vyšla zrovna na den, kdy jsem se vracela domů a nemohla jsem tak jít courat do lesa a hledat příhodné modely, protože jsem byla limitovaná odjezdem vlaku. Tak snad něco najdu tady. Ovšem co jsem celou dobu kvitovala s nadšením je velikost a lehkost foťáčku. A naprosto jsem pochopila co mi fotograf, od kterého jsem ho kupovala naznačil tím, že si mám dát bacha, protože se může že vyzkouším a nebudu už chtít jinak a můžu se stát závislákem 😊 

Na pár článků jsem si tak doplnila archív i něčím jiným než jen kytkami, i když ty samozřejmě také nesmí chybět ....

Hrátky v oranžové ...

 

.... aneb když jen přeafrikánováno. Letos jsem

si vysela spoustu semínek afrikánů, hodně vysoké, normální, s velkými kulatými květy ... něco nevylezlo, něco poskrovnu a něco hlavně dost pozdě. A když už vylezlo, tak mi to stihli spást hnusáci plzáci. Nakonec jsem byla ráda, že mi zbylo aspoň pár sazenic do mis a stejně jsem musela do jedné volit náhradní výsadbu bidensem a batátem. Na lem záhonu okolo jezírka jako každý rok, jsem už neměla ani lupínek.

Za to na chatě tam se mi vysemenily z loňska takže jsem se nemusela o nic starat. Je zajímavé že tam jsem na slizáky vůbec nenarazila ...

Tak snad příští rok se zadaří líp. Mám dovolené si nasbírat semínka na jedné předzahrádce a celý pytlík jsem dostala od kuchaře v práci, počítám že ještě někde něco určo nasbírám i jinde ....

Co mi chybí z Blog.cz .....

 

.... je málo věcí, ale jedna se najde. Téma týdne. 

Je pravdou že v posledních letech existence B.cz už ta vyhlašovaná témata tedy stála za vilžprd, ale v době kdy jsem s blogováním začala jsem si psaní na dané téma fákt užívala. Je ovšem také pravda, že i já hodně změnila způsob, zlenivěla jsem a místo psanou formou jsem se začala vyjadřovat obrazovou. Prostě moje psací Múza (na všechno psaní) zmizela neznámo kam a své nové bydliště se nenámahala udat. 

V poslední době jsem ale tak nějak díky vnějším událostem nucená přemýšlet o spoustě věcí, a je jedna věc která mi stále krouží v hlavě.

A z té si tedy s dovolením udělám své Téma týdne.

Dveře. 

Jsou situace kdy prostě máme před sebou dveře, ať ta virtuální nebo opravdová. Těmi dveřmi potřebujeme projít dál, ale! Najednou se těch dveří bojíme. V některých případech víme co nás za těmi dveřmi čeká, ale co nevíme je to, jestli budeme mít sílu ustát to, co za nimi je, jestli se s tím budeme umět vypořádat s chladnou hlavou nebo jestli z toho vznikne požár který nedokážeme uhasit a my se tak velmi bolestivě a nadlouho popálíme a budeme se z toho hodně dlouho léčit. 

Někdy ale nevíme co za nimi je, jsme zvědaví, jenže nenajdeme odvahu na ně zaklepat a otevřít a tak před nimi stojíme a přemýšlíme zda je otevřít či nikoli. Občas ten krok uděláme, občas se otočíme a jdeme zpět, ale pak se nikdy nedozvíme co za nimi bylo.

A také se občas stane, že ty otevřené dveře musíme za sebou přivřít, zavřít, zabouchnout, zamknout. A neohlížet se na to, co zůstalo za nimi. To je asi vůbec ze všeho nejtěžší. Ať tak či tak, před každými takovými dveřmi musíme prokázat velkou odvahu. Jak k jejich otevření, tak i zavření, a když jí nenajdeme a neotevřeme je nebo nezavřeme, nikdy nezjistíme co nás za nimi čeká, nebo co nás čeká za jinými ....

Jak vy to máte s otevíráním dveří?

Studie v bodlákové ....

 

.... ale bez vraždy. Narozdíl od Studie v šarlatové

která trochu potrápila mozek geniálního detektiva Sherlocka Holmese. Ale, když to vezmu kolem a kolem, vzhledem k tomu že nechci aby se mi tyhle potvory rozlítaly po zahradě, nakonec i na tu vraždu došlo. Herbicidem. Nicméně než se tak stalo, pár detailních portrétů bodláku jsem udělala. A víte co? On je to docela pohledný chlapík! No tedy spíš byl ....

Z hudební poezie ....

 

.... zas do poezie přírody. A to do různého 

čmejří. Samozřejmě pampelišky jsem prostě fotit musela, přes to vlak nejede, ale smlsla jsem si i na jednom z plevelů který mi znepříjemňuje život na kompostu a jeho okolí. Furt ho trhám a furt tam roste. Takže jsem na něj vyrazila z těžším kalibrem. Herbicidem. Tak se uvidí jestli bude mít zas příští rok náladu otravovat ....

Opět jsem trochu propásla ....

 

.... u Chudobky v Hudební abecedě písmenko N

kde bych zas měla velké dilema s výběrem. Petr Novák - Václav Neckář - Jarek Nohavica - Nazareth. No řekněte sami, výběr jak víno. Ale dneska bych se chtěla ve Velkých hlasech vrátit k jinému písmenku a dát interpretovi víc místa než jen jednu písničku. Vlastně návrat v abecedě jen o písmenko zpět. Jasnééé, dneska bych se chtěla vrátit k Waldovi, protože si myslím, že si to zaslouží. A nejen proto, že byl mým idolem, ale kvůli jeho hlasu a krásným písničkám.

Takže se na něj podíváme trochu zblízka ....

Narodil se 2.7.1932 v Košicích, překvapivě jako Vladimír. Dětství už ale prožíval v Praze. Pěvecké geny zdědil po mamince, která byla operetní zpěvačkou ve vídeňských divadlech. On sám se nejprve vyučil v Poděbradech sklářem, ale náběh na astma mu zabránil, naštěstí, v tomto povolání pokračovat. Ale již v té době i hrál a zpíval v několika kapelách. Ovládal hru na banjo, kytaru i kontrabas.

Po vojně nastoupil v Chebu jako osvětový tajemník, v roce 1953 si nechal narůst svůj charakteristický plnovous a začátkem sedmdesátých let si nechal oficiálně změnit jméno na Waldemar.

Vlastní uměleckou dráhu začal v roce 1957 kdy spolu s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem zpíval v klubu Reduta, později se stal členem divadla Semafor kde se brzy stal jednou z jeho největších hvězd. Zpíval jak sólově tak v duetech s Jiřím Suchým nebo Karlem Štědrým, od roku 61 vytvořil dvojici s Evou Pilarovou. O rok později přešel s Pilarovou, Horníčkem, a Štědrým do divadla Rokoko. Pilarová se později opět do Semaforu vrátila a Matuška nazpíval několik duetů s Helenou Vondráčkovou, Martou Kubišovou, Jitkou Zelenkovou, Hanou Hegerovou nebo Karlem Gottem...

Objevil se v řadě českých filmů. Jeho popularita byla v 60. letech obrovská, dvakrát vyhrál Zlatého slavíka (historicky je úplně první Zlatý slavík) mnohokrát byl druhý. V letech normalizace byl brán jako národní poklad, stejně jako Karel Gott. Nicméně jeho popularita začala pomalu klesat. V roce 72 začala jeho spolupráce se skupinou K.T.O. (Kamarádi táborových ohňů) a změnil svůj styl, vystupování i písničky. proměnil se ve věčného tuláka, kterým se de facto v roce 86 po emigraci stal. Pro komunisty to byla velká rána, a jak si mnozí pamatují, jeho odsouzení bylo veliké. Následovalo něco co bylo známo ze starého Egypta. Jeho jméno bylo vymazáno z historie české pop music, písničky doprovázející některé seriály byly nahrazeny instrumentální podobou, filmy kde hrál se nesměly promítat. Samotná skupina K.T.O. dostala na několik let zákaz vystupování.

V Americe bylo hlavní jeho činností vystupování pro české krajany a vydával i desky. Do Čech přijel s manželkou v roce 1990, kdy už zas směly znít jeho písničky jak v rádiu tak v televizi a mohly se zas promítat i filmy kde hrál. Natrvalo se do Čech vrátil až po své smrti v roce 2009 a to na Vyšehradský hřbitov. Příčinou byly jeho choulostivé plíce, které mu kdysi zabránily dělat skláře.

Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se narodily holčičky - dvojčátka, které ale bohužel záhy zemřely po komplikacích po očkování, ale později se mu narodil syn, druhé manželství bylo bezdětné, stejně jako dlouholetý vztah s herečkou Jitkou Zelenohorskou, který skončil bouřlivým rozchodem kvůli Olze Blechové. Ta se stala třetí paní Matuškovou a z tohoto manželství vzešel druhý syn Waldemar ml. Jeho diskografie je úctyhodná, poslední kompilace vyšla dva roky po jeho smrti. A těch nejznámějších písniček je taky spousta, namátkou Mám malý stan, Už koníček pádí, Jó, třešně zrály, Tulák se vrátil zpět, 1000 mil, Když máš v chalupě orchestrion ....

Já bych vám ráda spíš představila jeho věci z šedesátých let, protože to byla pro naší hudbu asi ta nejlepší léta kdy vznikaly nesmrtelné hity jak Waldy, tak Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Marty Kubišové, Karla Gotta a spousty jiných. Navíc na těch hitech jsem vyrůstala a tak je mám spojené i se svým dětstvím.

Třeba Jezabel ....

... nebo málo známý duet s Martou Kubišovou 

.... ze skvělého televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. je i duet s Helenou Vondráčkovou 1000 mil ....

Další skvělá písnička, Sedm dostavníků

Muzikál Kdyby tisíc klarinetů byl jako zjevení. navíc v téhle písničce je vidět jaký rozdíl byl ve Waldemarovi Matuškovi a Karlu Gottovi. Jeden s nenucenými pohyby šelmy, druhý prkenný. Jeden s vizáží čerta, druhý ušlápnutého úředníčka 

.... a samozřejmě nesmí chybět i nejznámější 

 písničky z filmu Noc na Karlštejně...

Modrá je dobrá ....

 

.... už je to tak. Po výletování se zas vydáme 

na chvíli do říše květů. Tentokrát, jak napovídá nadpis se podíváme na ty které mi tu kvetly v modře ....

Pokoukání z hradu ...

 

.... i okolo hradu. To nás čeká dneska. 

Podíváme se jak do dálky, tak i do blízkého okolí, protože i tam se dají najít zajímavé věci ....

Jak se asi žilo ....

 

.... hradním pánům. To si akorát tak můžeme

představit, ale rozhodně co se týče pohodlí to asi nebylo úplně nic co by se jim dalo závidět. Kamenné zdi, malá okna bez skel, snad občas potažené nějakou blánou, případně luxus uzavření před zimou okenicemi. Neustálé příšeří se snažily alespoň trochu rozehnat čadivé louče, které svým kouřem také zrovna nepřispívaly k příjemnému prostředí. Vysoké klenuté stropy a místnosti které vyhřívaly jen sporadicky velké krby. Zdi proto pokrývaly ohromné gobelíny nebo kožešiny, podlahy místo koberců vysoká vrstva slámy nebo chvojí. Jako na úklid asi nic moc, možná ty větvě alespoň trochu voněly. 

Záchody ve zdi a běda těm kdo zrovna pod nimi šli pokud si hradní pán odskočil. O hradní čeládce nemluvím, ti si odskočili kam se zrovna namanulo, nebo do společných latrín postavených nad vykopanými jámami. Suma sumárum, středověk na hradě nebyl asi nic příjemného ....

Dobýváme hrad ....

 

.... zvesela a dobrou náladou. Bobule se teď 

do výletů na hrady přímo zamilovala. Takže když se jí slíbí hrad, ani moc neprotestuje že musí jít do kopce. A ještě si u toho hopsá...

Minule jsem vám předložila něco málo historických faktů o hradu Litice, ale neřekla jsem kde přesně ho najdete. 

Hrad stojí na mohutném skalnatém návrší ze tří stran obtékaným Divokou Orlicí nad stejnojmennou vískou v Žamberecké pahorkatině asi osm kilometrů od Žamberka. Víska Litice nad Orlicí je součástí větší obce Záchlumí. Hrad byl postaven v rámci osidlování oblastí kolem Divoké Orlice ....