Jsem rošťák i džentlmen, gaučák i sportovec, kamarád i hlídač, ale hlavně JSEM DANDÍK !
.... a díky dlouhotrvajícím dešťům letošního nejsuššího roku
se konečně naplnila přehrada, a to tak, že jde voda s náramnou parádou i přes přepad, díky tomu teče potokem více vody než bývá zvykem, a tím pádem je i živější a na malých kaskádkách se konečně voda ukazuje tak, jak by se od lesního potoka čekalo. A to byl druhý důvod, proč jsem změnila plánovanou trasu té čtvrteční vycházky. Chtěla jsem zkusit nafotit nějaké vodní fotky ....
.... se mě zmocní vždycky, když je slunečno
a já se vyškrábu na kopec nad vsí. Jsou tu na okrajích cesty javory a když přijde jejich čas, a vysvitne sluníčko, je to nádhera se po cestě procházet. Ovšem až na tu zatracenou klíněnku, která že nejen decimuje kaštany, ale přešla i na javory. Takže jeden každý list ozdobí nehezkou obrovitou černou pihou. A ve čtvrtek bylo jak krásně, tak zlatý čas javorů ....
.... představila, sice ne v kvalitních fotkách, neboť něco
takového jsem nečekala, tudíž jsem neměla delší sklo, nového, resp. nové, neboť se jedná o párek, obyvatele naší přehrady. Včera totiž zas po delší době svítilo krásně sluníčko, doma mi nic tak moc nehořelo aby to nemohlo počkat na později a tak jsem vzala foťák a šla se po dlouhé době projít i po zdejším okolí. Původně jsem měla naplánované jít úplně jiným směrem, jenže díky posledním deštivým týdnům je všude neskutečné bahno a jít se tak dá jen po těch zpevněných cestách které se tu a tam vyskytují, takže po poli nebo lesem by to byla sebevražda. Nakonec tedy jsem to vzala klasicky k přehradě. Tam mne zaujal zvláštní pohyb pod hladinou, na rybu to bylo moc velké, navíc se to ve vodě občas zavrtěl, občas udělalo kotrmelec. Myslela jsem si nutrie, ty se teď dost rozmnožily po celé republice, jenže ta se nevydává pod vodou tak daleko. Bobr? to už by někde na potoce byla přehrada. Ondatra? Možná, jenže pak se to vynořilo a já koukám jak blázen, ono to má v hubě rybu! A bylo jasno.... a ještě víc když to doplavalo k břehu, vyskočilo a začalo to všelijak pískat a poštěkávat a se stejným zvukovým doprovodem se k tomu přidal i druhý jedinec.... no, takže už je jasné, kdo se nám tu usadil. No přece
Vydrýsek!!!!
.... do Rybníka. Tedy ono nás dělilo nějakých 70 kiláků, ale ty
jsme sfoukli ani ne za hodinu. Kdyby s tím mým mužským byla řeč, to by jsme si nadělali výletů! Vždyť to všechno krásné kolem máme dostupné všechno do hodiny. Ale ne, on na to prostě není. Je pravda, že co podniká, jezdí po servisech celé dny, takže se mu moc nedivím, že nechce ještě o víkendech, ale ani v Praze se mu na výlety nechtělo.
Vraceli jsme se domů přes Hanušovice a Šumperk kde jsou kouzelné silnice mezi lesy lemované zlatými a bronzovými buky, občas se na louce zazlatí osiky. Občas se mezi nimi zablýskne kostel se svou bílou fasádou. Takže dnes jsou fotky ryze cestovní z auta, tudíž občas se tam objevují nechtěné záblesky nebo odrazy věcí na palubce. A bude jich trochu víc... Zastávku jsme už nikde další nedělali ....
.... na Dolní Moravě. Jak každý ví z hodin zeměpisu, řeka Morava pramení na Králickém Sněžníku. A odsud si hopká jako horský potok stále dolů, pak se trošku rozšíří, takže vypadá jako o něco větší potok, a hopká si dál, a narůstá, rozšiřuje se, leniví až nakonec dospěje do majestátního toku opravdové řeky. A na Dolní Moravě vypadá jako takový trochu širší potok. Jak do ní svítilo sluníčko, byl to potok krásně jiskrný. A jako nás vždy po cestě okolo Neratova na Zemskou bránu a dál doprovází Divoká Orlice a tvoří hranici mezi Čechy a Polskem, stejně tak nás doprovázela na cestě domů Morava. Do Hanušovic, do Šumperka až nakonec se naše cesty rozešli, a my jsme se každý dali jiným směrem ....
.... pokračovala naše cesta po horách dál. Tedy, nejdřív
mi muž řekl kam chci dál, jestli to vzít jako tradičně přes Neratov a Zemskou bránu, nebo přes Dolní Moravu. První variantu už znám, a tak jsem volila druhou. Když už nepůjdeme na Stezku v oblacích, tak jí alespoň vidět zezdola. On by muž se mnou nahoru nešel, nesnáší výšky a musel by čekat celou dobu v autě, neb ani do restaurace na nealko pivko by nemohl. Na tuhle návštěvu se budu muset dohodnout s někým jiným...
Že jsme vlastně skoro na hranicích, a to jak na vnějších tak i vnitřních, a na hlavní předválečné obranné linii naznačovalo velké množství malých, větších i velkých řopíků a tvrzí ale i informačních cedulí. Ono přímo v Králíkách je jedna tvrz jménem Bouda kde je zároveň i muzeum opevnění, při jízdě přes Suchý vrch se dostanete do nejznámější pohraniční pevnosti Hanička. Takže tady máte skvělou možnost vidět to, jak dokonale by jsme byli chráněni kdyby jsme nemuseli potupně všechno vyklidit. Platí tu opravdu, že na každém kroku bunkr, pevnůstka či velká pevnost. Zprava i zleva, v rozestupech pětiset metrů a na dohled ....
.... jste vy a to, co se před vámi otevře, když buď pracně
vyšlapete po cestě z Králík nebo si pohodlně vyjedete autem na kopec ke klášteru. Z jedné strany Bukovohorská hornatina s vrcholy Buková Hora (958 m.n.m.) a Suchý vrch (990 m.n.m), z další panorama Orlických hor, a ještě z další masiv Králického Sněžníku (1423 m.n.m) Dolní Moravy s vrcholem Sněžník (1116 m.n.m) a nakonec Jeseníků samozřejmě s nejvyšším vrcholem Praděd (1491 m.n.m)
Nějakých 200 metrů od kláštera na kraji hory kde areál stojí, najdete dva kamenné pilíře a mezi nimi stojí socha Pozorovatele a zadumaně hledí dolů do údolí i panorama Orlických hor nad ním. Oficiálně se jmenuje Pozorovatel, ale místní mu říkají rytíř Franta. Socha je dílem německého sochaře Karla Emila Wieleho a pochází z jednoho z kamenických sympozií která se zde v Králíkách pravidelně konají. A jen o pár set metrů dál, na vedlejším vrchu Val (788 m.n.m) stojí rozhledna stejného jména. Je vysoká skoro 35 m, samotná vyhlídková plošina je ve výšce 22 m. Z ní je vidět na Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Orlické hory, Bystřické hory a Kladskou kotlinu ....
.... jsme se zase trochu chlubily? Je tu čas dalšího převzatého
svátku, který u nás není domácím, a popravdě mne stejně jako Valentýn nenadchává. Už asi víte která bije. Jo, jo, mám na mysli Halloween. Ale jedna věc, která s ním k nám doputovala mne bavila a baví, i když už jí zrovna moc nepraktikuju. Vyřezávaní dýní. Když jsme se nastěhovali, jediná naše zahrada svítila různě velkými xichtíky a xichty s vlastnoručně vypěstovaných dýní. Neuteklo mnoho vody, a i u sousedů a jiných obyvatel vsi se začaly objevovat. A stejně jak s vánoční světýlkovou výzdobou vždy čekali na to co se z nás objeví aby to pěkně okopírovali a vystavili na své zahradě.
Děti odrostly, dýně už nepěstuju, a tak zmizely i od sousedů a dalších obyvatel vsi. Došly jim nápady, nebo jim došly děti, nevím. Ve čtvrtek jsem byla za holkama a Bobule se na mne hned ve dveřích vrhla s prosbou. Babiko, vyžežeš mi dýňáka? A už se hnala pro dýni aby mi jí předala. No může člověk takovýmu špuntovi odolat? Příkaz od dcery zněl Nesmí to být zvracející dýňák a nesmí to dopadnout tak, že až ho Bobule uvidí, bude mít šok. Tak jsem udělala dýňáka zcela nekonfliktního, nestrašícího malé děti. A napadla mne takový výzvička. Kdo takhle tvoříte, pochlubte se svými dýňáky. Nebo pokud někde uvidíte nějaké které za to stojí, nafoťte je a ukažte na blogu nám všem. Mají omezenou dobu životnosti, tak hurá do toho! Do článku napište Výzva Dýňák.
P.S. Janinka a Bevíčková už mají tedy dýňopýrem a krásnou kočičí dýní splněno!
No a tady je tedy můj výtvor. To co svítí po straně, jsou na přání Bobule ouška. Ještě chtěla náušničky, ale to jsem jí zamítla. Pořádněj Dýňák není žádná zženštilá dýně, která nosí náušnice!
.... a matička příroda se nad vámi slituje
a v tomhle divném období vám sešle jeden jediný slunečný den, je hřích sedět doma. Normálně bych byla, tedy za dobrého počasí, na chatě a pořádala tradiční výjezd na podzimní Dobříš, jenže za a) svátek vyšel dost blbě na prostředek týdne a za b) sice nám chalupy a chaty zůstaly vládou milostivě zpřístupněny, ale když je takhle hnusně, raději se vinu kolem radiátoru, protože mám teplo bez práce a zadarmo. A tak jsem muže vytáhla na náš pravidelný podzimní výlet konaný po dvou letech, mezi tím ho totiž nikdy nikam nedostanu. Na otázku kam tedy chci byla odpověď sice těžší, těch míst je víc, ale jedno mne naskočilo skoro hned. Klášter Hedeč. Povětšinou jezdíme na tenhle podzimní výlet na Zemskou bránu, Neratov a nebo na Šerlich, to jsou sice úžasná místa, ale už je znám. Tohle místo znám jen z vyprávění a občasných fotek na fb. A popravdě, zapadlo i trochu do schématu mých výletů téhle podzimní doby. Poutních míst. Proč zrovna poutní místa když jsem zapřísáhlý nepřítel církve fakt nevím, ale spíš mi jde o tu architekturu těchto míst než o nějaký genius locí, i když, pravda na některých místech je obrovská energie kterou cítí i takový echt ateista jako jsem já. Takže po Mariánské hoře u Lanškrouna, Neratovu, poutním areálu Skalka na Mníšku, Svaté Hoře v Příbrami tedy přišel na řadu klášter Hedeč.
