Pohled do zelené ....

.... prý uklidňuje. Něco asi na tom bude, protože když jsem teď naposledy nahlížela do zeleně právě se rozvíjejících listů stromů či šťavnaté zeleně nového jehličí při procházkách na chatě, na chvíli zmizely všechny problémy a strázně života s koronavirem, ale hlavně s problémy v ekonomické situaci způsobené karanténou a různými zákazy z ní vyplývajícími. A v neposlední řadě i problémy v soukromé životní sféře. To všechno při pohledu na to zelené požehnání kolem najednou vysublimovalo a vytratilo se. I když bohužel ne napořád, na chvíli všechno co normálně stále dotírá a kazí spaní a náladu bylo fuč. Ovšem existují dvě výjimky, kdy mne pohled do zelené pro změnu velmi irituje. Když vidím jak fofrem roste tráva která se musí sekat, a plevel, který mi zapleveluje záhony ....

A zase ty ...

.... koniklece. Ovšem teď už ne v květu, ale jako hromada chlupáčů. Mám je ráda, protože jsou pohlední jak v květu tak i o po odkvětu. To pak mají krásně rozcuchané hlavy a i tak je to, na rozdíl ode mě, zdobí. A nemají tím pádem ani problém se zavřenými kadeřnictvími, protože nepotřebují dobarvovat. Navíc podle jejich 

chlupatých hlaviček můžete poznat kolik letos měli květů. Na to, že jsem je vloni sázela jen s jedním ....

Původně jsem chtěla ...

.... dneska dát nějaké sluníčkové fotky, když je tak pošmourno. Ale světe div se, nemám pořádně ani jednu. A tak mne napadlo, představit vám jeden dost zvláštní strom. Ne, nebude se proplétat s jiným, ani neporoste na nějakém podivném místě. Nic takového. Roste spořádaně v jedné krásné a velké zahradě v Bílině, je krásně rovnoměrný a kvete. Nepatří zrovna k moc známým či v zahradách rozšířeným, i když nějak nechápu proč. Nemá zvláštní nároky, není z největších, a když kvete je to pastva pro oko. A když má listy, jejich tvar je také velmi zajímavý. Jsou jako stovky zelených srdíček. Jen ten název je takový trochu .... no k tomu jak je strom  krásný .... takový nehezký. Jmenuje se totiž

ZMARLIKA JIDÁŠOVA

a proč? Protože právě na tomhle stromě se podle bible

 Jidáš oběsil ....

Jak jsem zjistila ....

.... tentokrát jsem fotila vážně snad samé kytky. A tím pádem nemám přímo zdokumentované svoje vycházky a výlety tak jak bývá zvykem. Jen ten severočeský byl takový víc ucelený, výlet na Dobříš a Starou huť už vůbec. Nějak se mi nechtělo už fotit stokrát focené, to si chci nechat až na nově otevřený park a renovovanou Oranžerii. Ale občas se i v té zeleni a květech našel trochu ucelenější příběh. A to z mé procházky do lesa okolo chaty, kdy jsem se už nemohla dočkat až konečně bez roušky budu lokat čerstvý vzduch vonící smůlou, zeleným čerstvým jehličím a sluncem. Těch dvou stromů, o kterých to dnes je, jsem si všimla už dávno, a překvapilo mne co příroda dokáže. To ještě měli mnohem tenčí kmeny, ale za nějakých dvacet let zesílily a stalo se to co se muselo stát. Dva úplně rozličné stromy srostly a vrostly jeden do druhého. Jsou jako milující se muž a žena. Jsou už do konce svých dnů pevně spojeni jeden s druhým, když padne jeden, padne i druhý. Já doufám, že to bude trvat hodně, hodně dlouho ....

Na odvolání ...

.... zákazu volného pohybu jsem čekala jak na smilování, stejně jako mnozí jiní. Už jsem nutně potřebovala změnit vzduch, protože jsem si tu připadala jak v kleci. Pořád stejné místo, stále stejní lidé a stereotypní dny stejné jeden jako druhý. Takže ono odvolání přišlo jako na zavolanou. Při první příležitosti jsme sbalili psiska, vodu, dřevo a hurá na chatu. Navíc se poštěstilo že jsem mohla zůstat déle než jsem původně měla v plánu a tak si užívat volnosti. Tedy jak už jsem se zmínila, ta volnost se přetavila v několik dní tvrdé práce, ale i to bylo lepší než ten divný stav tady. A bonusy v podobě cesty do Bíliny a výletu s Padesátkou, možnost zas být s někým s kým se dá mluvit byly k nezaplacení ....

Utěšená je ...

.... ta naše česká země. Myslím tím napohled. To co s ní s v ní provádí hrstka lidí teď nechám stranou, byť následky jejich činnosti jsou v krajině nelze nepřehlédnout, a tím myslím ten žlutej babišův mor. Když jsme jeli z chaty směr Bílina, jako vždy, když jedu tímto směrem mne uchvátí pohled na České středohoří. Ten kontrast náhle se zvedajících kopců po fádní polabské rovině je fascinující. Nejsou moc vysoké, až na Milešovku, Sedlo a Lovoš mají plus mínus kolem pětiset  metrů nad mořem. Jenže tu monumentálnost jim dodává právě ta absolutní okolní rovina. Znám pohled spíš z dálnice na Ústí nad Labem, kde dominuje Říp a již zmíněná Milešovka a Lovoš, doplněné zříceninou hradu Házmburk, jenže když jedete směrem na Louny, těch kopečků je tu náhle mnohem víc. Zde dominuje krajině Raná, Mekka všech českých rogalistů a paraglidistů. Naproti ní je zas jiná lokalita, která pro změnu na jaře přitahuje všechny fotografy. Kopec Oblík s jeho obyvateli hlaváčky jarními a konikleci. Ony ty kopečky nejen že vypadají hezky, ale mají i poetická jména. Oblík, Vraník, Hlaváč, Milá, Kočičí vrch, Raná, Srdov, Panna .... Je tu krásně a je smutné, že kvůli pár místům, které bohužel dehonestují celý kraj jsou právě severní Čechy brány jako nějaký fuj kraj. Fuj chemie, fuj doly, fuj celý kraj. Jenže tomu tak není, je tady stejně krásně jako všude jinde. A přiznávám, že i já z toho byla hodně překvapená ....

Nějaké ty radosti ...

.... na které, jak už mi trochu otrnulo díky určitému, byť very, very chaotickému uvolnění situace s tím prapodivným virem, docela zapomínám, se mi připomnělo při návštěvě dcery. Nejen že to je vždycky léčba úsměvem a kousky které provádí Bobule, ale tentokrát to byla radost (tedy do té doby, než jsem druhý den zjistila kolik činila má výplata) z krásna. Jmenovitě z rostlinek. Když mne vezla dcera domů, vzaly jsme to do zahradnictví pro jeden keřík do její výsadby. Ovšem.... místo jednoho keříku jsme vezly plný kufr! No, odolejte když mají akci na japonské azalky, a azalky a rododendrony miluju ... a tak jsem si místo trvalek které jsem potřebovala dokoupit vezla dvě azalky, jednu tavolu, ostrožku a nádherný tmavě červený čilimník. Samozřejmě že teď, když je všechno v zemi zjišťuju, že ty azalky by klidně mohly být čtyři, a ještě by se šikly tak dva motýlí keře. Tak zas někdy příště ....

Další mou radostí, a to velkou, jsou ozdobné česneky kterým jsem, přiznávám, propadla po návštěvě rakouských Kittenbergerovských zahrad. Ty ohromné, fialové koule na metr vysokých stoncích mi okamžitě učarovaly. Zapátrala jsem a zakoupila nejdříve jedny, posléze další a pak zase další a vloni na podzim rovnou dalších pět druhů. Těšila jsem se, jestli budou takové jak na obrázcích podle kterých jsem je objednávala, jenže jsem zjistila, že stejně jak s tulipány, dopadla jsem i s některými česneky. Jak sedlák u Chlumce. Uhnily jim už nasazená poupata. A to mi vzešly všechny! Tak alespoň se začínám kochat tím co začíná rozkvétat ....

Tak jo ...

.... dneska návrat ke kořenům blogu. Před pár dny, přesně jedenáctého května tomu bylo deset let, co vznikl tenhle blog. Vznikl kvůli velké chlupaté lásce, jménem Borek Prokopské jezírko, neboli Bobešovi. Byl to on, kvůli komu jsem si blog založila abych mohla psát (ó ta moje ješitnost) o jeho výstavních úspěších a mohla lidem představit tuto dost neznámou psí rasu. Nakonec se ale blog tak nějak zvrhnul ve slovesno - fotografický deník všeho, co se kde okolo nás šustne, co kde kvete, co je kde pěkného, kde jsem se zrovna byla podívat a kde se vyskytuju. Sama, se psy, s kamarády či některými blogery které vlastně už také mezi kamarády můžu počítat.
  Tentokrát jsem to nezapomněla, ale jaksi nebyla ze známých důvodů možnost napsat výroční článek. A tak si díky jednomu výletu tohle výročí připomínám článkem až dnes. Ale teď už předávám slovo Bobešovi a Myšpulínovi ....

A bílá ještě ...

.... jednou. Krom jedné fotky opět starosklíčko v akci ...

Bílá ...

.... jede! No tedy, ona už jela dříve, ale teprve teď jsem si mohla stáhnout všechno co jsem měla nafocené v době kdy jsem měla noťas na opravě. Anebo co už bylo stažené, leč jsem se k tomu jaksi nemohla dostat. Jo, a zase vás čeká velká nálož fotek květinových, stromových, krajinových a sem tam i nějaké to

 psisko ....

Konečně ....

.... mám noťas opravený doma, stažené fotky z uplynulých dní, kdy jsem měla sice v plánu jen lehkou práci na zahradě,ale spíš víc procházek, ale znáte to. Člověk míní .... a tak skutečnost byla taková, že jsem od pátku 1.5 ( s výjimkou soboty, kdy jsme jeli s Myšpulínem do Bíliny na návštěvu a úpravu k chovatelce) až do středy 6.5. stále jen likvidovala škody na trávě způsobené nesprávným sekáním (muž a křoviňák prostě nejsou zrovna kamarádi), suchými zimami kdy se nerozložilo to co se posekalo ale neshrabalo, či opětovnou návštěvou divokejch prasat i stále patrné stopy po hrabací činnosti sousedovic Belky v době kdy tam bydleli. Takže jsem sekala a hrabala, zase sekala a zase hrabala no a pro změnu napotřetí zas sekala a hrabala. A když ne, tak jsem přehazovala komposty. Někde se mi podařilo trochu terén srovnat, ale povětšinou prostě stále vítězí trčící zbytky trsů trávy a mezi nimi dolíky kam se propadám do mechu. Jediná šance na srovnání je, a to jsem také někde začala praktikovat je zavážení kompostem a následné zválcování. Což jsem také vyzkoušela. Suma sumárum, ano vypadá to lépe, ale za cenu že jsem si uhnala silné namožení šlach v loktech po vyvožených cca 50 koleček přesátého i nepřesátého kompostu, a byla jsem ráda, že jsem vůbec uzvedla hrnek s kafem bez toho, že mi vypadl bolestí z ruky a pěknou alergii na plísně a prach s přídavkem pylové alergie díky kvetoucím jehličnatým stromům a všudypřítomné řepce. Takže jsem si ve čtvrtek 7.5 ráno po probuzení řekla dost, a zbytek dní už jen lenošíš (no.... ještě jsem tedy vyplela dva záhonky a ostříhala túje) a procházkuješ. To jsem tedy dodržela a dala si ve čtvrtek nějakých šest sedm kilásků kolem Mníšku a v pátek opět po dlouhé době s Padesátkou jsme vyrazily na mou oblíbenou trasu anglickým parkem u dobříšského zámku, ovšem s tím, že jsme odbočily směr Stará Huť a památník Karla Čapka. Trochu jsem doufala, že bude alespoň otevřený park kolem domu, ale bohužel nebyl. Otvírali až o čtyři dny později. Tak jsme si prošly naučnou stezku okolo a zamířily zpět do Dobříše na autobus, což dalo zhruba nějakých deset kiláků (furt si říkám, že si musím stáhnout nějakou apku která by mi měřila ty moje procházky) návštívily cukrárnu u stanice autobusu (zmrzlinový pohár luxusní, tedy cena taky luxusní, za to dort sice napohled pěkný, ale ve finále předražené nic, zlatí Jarolímkovi na Mníšku) a pak cesta domů. Odpadla jsem a jen s povděkem zalezla do křesílka a čekala až muž ugriluje mňam masíko. Víkend už byl opravdu čistě relaxační, s dvěma projížďkami na kolech které mi polovice po letech zprovoznila. V pondělí rozlučka a cesta domů. Sice jsem klidně mohla zůstat ještě skoro celý týden, nakonec jsem do práce nemusela, ale zimy jsem si užila ten předchozí týden dost, takže jsem tuhle variantu zamítla. A hádejte, co budu dělat tady.... tedy až přestane pršet a uschne tráva ...

Tak trochu...

.... neplánované blogové prázdniny mi nastaly od pátku. Chtěla jsem konečně zase dát notbůčkovi čistý kabátek, jenže místo očekávané čistící pěny mi na klávesnici vylítlo něco silně připomínající jednu tělní tekutinu kterou pánové vylučují ve chvílích nejvyššího vzrušení. Docela mne to vyděsilo, honem jsem ten divnej matroš rozmatlala po celém noťasovi, pořádně vyčistila, vyleštila a s láskou se kochala že zas vypadá jak nový.

Horší to ovšem bylo v sobotu, když jsem ho chtěla pustit. Nejdřív se ozval táhlý nepřerušovaný tón připomínající sirénu, takže jsem ho okamžitě zas vypla. Při druhém zapnutí bylo sice ticho, ale objevilo se zas nějaké hlášení. A tak to šlo pořád. Siréna, hlášení, siréna, hlášení... Když jsem to předvedla polovici, řekl že zřejmě to čistidlo slepilo klávesnici či přerušilo kontakty a vzal notbůčka ven kde mu prosprchoval klávesnici lihem. To mělo za následek to, že sice opět při zapnutí začala ječet siréna, ale po chvíli přestala a noťas normálně naskočil. Ovšem velmi nenormálně (ne) funguje klávesnice. Takže dnes musí notbůček do nemocnice. Doufám že mi ho tam uzdraví, protože psát cokoli delšího než smsku nebo odpověď na chatu na tabletu je šílený vopruz, navíc vkládání fotek jsem doposud taky nezvládla, nemluvě o tom, že nevím jak do něj ty fotky vůbec dostat.

Tudíž suma sumárum. Číst vaše blogy ano, odpovídat to už bude horší a u mě ticho po pěšině. Doufám že ne napořád. 

Tak nám soud ...

.... trochu počechral peříčka. Tedy spíš vládě a její strategii. Vyhlásil, že některá z opatření která de facto zlikvidovala valnou část třídy podnikatelů a živnostníků, zákaz pohybu a ještě něco málo navíc byla neoprávněná, nebo vyhlášená dle špatného klíče, a že tedy jsou neústavní. Vláda, aby si zachovala alespoň poslední špetku důvěry a zachovala tvář tedy dovolila lidem pohyb volný, ovšem jen po deseti lidech (cizích) rodiny můžou mít počet členů jaký chtějí. A otevřela hranice! Aspoň pro Čechy, kteří si prostě nemůžou pomoci a místo poznávání naší krásné země, kterou vlastně už některé generace mnohdy ani neznají, musí jezdit všude možně jinde. Neříkám, že nepoznávat i širší svět není dobrá věc, nicméně stále si myslím že by mělo platit že zdraví je na prvním místě, a trajdat po světě není až taková priorita. A teď jen můžeme čekat co z toho všeho vzejde. Soudní výnos pootevřel cestu podnikatelům k žalobám o náhradu škody, které se stát chtěl vyhnout tím, že zrušil jedno opatření (to o krizovém stavu, kdy by platit musel) a nahradil ho jiným ( tím o zdraví, kde se placení náhrad vyhnul). Pro mnohé to asi je dobrá zpráva a žaloby asi začnou lítat vzduchem jak vlaštovky před deštěm, jenže otázkou je, kdo tohle všechno zaplatí.... mocná strážkyně státní kasy už teď chrastí zbraněmi v podobě zvýšení daní, byť její rodné sdružení ve svých volebních kampaních svatosvatě slibovalo, že ono daně zvyšovat nebude! Aby ANO, mohlo být líp.... jako člověk, který podnikal a jako žena drobného živnostníka který už dlouhou dobu bojuje o přežití chápu, že to je pro mnohé jediná šance jak alespoň trochu zachránit svoje firmičky a podnikání, leč mám velké obavy, a ekonomové to potvrzují, že nakonec všechno to co nám vláda tak krásně servírovala a čím se chlubí jako podporou, ve finále zaplatíme opět všichni na vyšších daních ze všeho ....

Kvítka lesní i zahradní ...

.... která jsem kde objevila. Některé jsou opravdu úlovky z lesa, jiné, byť je tam také můžete najít, jsou ze zahrady kde mi také rozkvétají ....

A zpátky ...

.... ke květům. Jmenovitě ještě ke koniklecům. Ti už mi rozkvetli všichni, a musím říct že mi udělali ne malou, ale ohromnou radost. Vloni zakoupení v Polsku, takoví nijací chlupáčci s jedním květem a pár listy se stačili za zimu zmátořit do solidních bochánků plných květů. A stále rozkvétají nová poupata. K nim o něco později přibyl i jeden koupený tady, ten se tedy pochlubil jen dvěma květy. Takže jen ten, který je tu už tři roky se letos moc neukázal. Ale jsem ráda za to, že alespoň vydržel a nezašel. No je vidět, že tu není jejich hlavní likvidátor Bačí, nevím proč, strašně si oblíbil je očůrávat, čímž mi je vždycky spolehlivě zahubil ....