Mezi mechy ...

Vzhledem k tomu ...

.... že opět jedu v práci dopolko i odpolko, během doby co jsem mezi oběma směnami doma připravuju od středy kance na dnešní narozeninový oběd pro mne opožděně a pro syna v předstihu, pak padnu na zbylou třičtvrtě hodinu na postel protože mne ještě kosí viróza, nemám moc času ani na čtení díky Dášině výzvě přibylých blogů do mého výběru sledovaných, ani na ten můj. A vlastně pořádně ani na odpovídání, neb to se děje většinou také jen když jsem v mezidobí u počítače. Dnes tedy skončím se sobotní komentovanou procházkou po Litomyšli pár záběry od a ze zámku. A rovnou se přiznávám, že k některým mi byl inspirátorem Čerf, snažila jsem se (neúspěšně) dívat jeho očima ....

Slíbené (možná) překvapení ...

.... na které jsem vás asi dost nlákala, se schovává ve sklepě bývalé koleje. A co že to vlastně je? Tak tedy ... možná jste zaregistrovali vloni jeden velký archeologický nález u Chrudimi v rámci průzkumu terénu pro výstavbu D35. Jedná se o 7000 let starou dřevěnou studnu, nález jedinečný, který je zatím nejstarším nálezem takové stavby na světě. Dílo z mladší doby kamenné udivilo archeology a historiky svou precizností opracování, zvlášť když si uvědomíme, že lidé té doby měli k dispozici jako nástroje jen mušle, pazourek, tvrdé dřevo a nic víc. No, a tenhle úžasný objev se vesele maceruje ve sklepě v cukerném nálevu právě v Litomyšli. Jelikož hned nebylo úplně možné přesné datování, bylo potřeba nejdřív udělat dendrochronologický průzkum, ten potvrdil, že stáří studny se datuje do let 5256 -5255 před Kristem, a tím pádem je opravdu nejstarším pravěkým objektem na světě. 

A jelikož se díky tomu, že celou dobu stála ve spodní vodě, zachovalo se v ní i spousty jiného biologického materiálu jako různá semena okolo rostoucích rostlin, pozůstatky různých brouků a živočichů, takže si biologové přijdou na své. Po maceraci a vyschnutí dřeva a následné konzervaci bude studna sestavená a vystavená ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Na celém procesu se podílí Mendelova univerzita v Brně a Chemicko - technologický ústav v Praze.

Tady si můžete přečíst víc ....

Jak vypadá ...

.... taková piaristická kolej střihnutá fakultou restaurování? Krásně a voňavě. Voní tu papír a barvy, a myslím že je radost takovou školu navštěvovat. Ostatně jedná se o velmi prestižní fakultu, zájem o ní je ohromný, ale platí tu dvojnásob rčení mnoho povolaných, málo vyvolených. Aneb spousty přihlášených, ale ke studiu se dostane jen málo těch, kteří projdou náročnými přijímacími zkouškami. Nejde tu jen o talent, ale i  o hlavu na dějiny a překvapivě hlavně chemii. Ale ti kteří uspějí, mají před sebou bohatý život. Už jako studenti mají možnost cestovat v rámci studia po celé Evropě všude tam, kde probíhají nějaké restaurátorské práce, kam jsou čeští restaurátoři velmi zvaní. Když jsem to tak viděla, litovala jsem, že nejsem ve věku kdy se hlásit na studium. Tohle by byla práce pro mne jak dělaná... kreativní piplačka, tedy něco co mne baví a navíc možnost dotknout se historie ....

Zámecké návrší, Olivetská hora ...

.... a nejnověji Náměstí Václava Havla. A vlastně pořád jedno a to samé místo. Okolí litomyšlského zámku, piaristického kostela, muzea a Klášterních zahrad. Po rekonstrukci silnice a chodníků i budovy původního litomyšlského gymnázia (toho kde učil Alois Jirásek) zde vzniklo centrum vědění a duchovna. Rekonstrukcí prošla i bývalá studentská kolej kde dnes sídlí Fakulta restaurování Univerzity Pardubice spadající pod UK. Navíc tu přibyla i nová univerzitní knihovna a právě ta a původní kolej, která dnes částečně slouží svému bývalému účelu byly naší další zastávkou s překvapením ....

MDP ...

.... aneb Mezinárodní den průvodců. To byla včerejší sobota. A v jeho rámci jsme s dcerou absolvovali dvě a půl hodiny komentované prohlídky po Litomyšli a jejích pamětihodnostech. A opět se potvrdilo, jak málo člověk věnuje pozornosti svému okolí. Do Litomyšle jezdím už hodně dlouho, a troufla bych si říct že jí znám dost dobře. Ostatně si to do včera myslela i dcera. Jenže při těch dvou a půl včerejších hodinách jsme zjistily že tomu zdaleka tak není. Mě třeba utekl malovaný orloj na radniční věži, oběma to, že radniční věž stojí přesně uprostřed náměstí a je tak jediným místem odkud můžete vidět jak horní tak dolní konec náměstí. To samotné měří 500 m, takže než si ho obejdete tam a zpět máte v nohou kilák jen to fikne. Na Radniční věži ještě krom orloje najdete tzv. Český loket. Je to míra která sloužila k možnosti si přeměřit látky zakoupené zde na trhu, pokud vznikl dojem že byl zákazník trhovcem ošizen. Obdobný najdete jen v Praze a Litoměřicích. Jako bonus jsme měli i dvě překvapení. To první se vázalo k domům na náměstí, to druhé ke škole restaurování a jedné velké vzácnosti ....

Sluneční průnik do soukromí ...

Dva v zápřahu ...

.... třetí na volno. Nebo - li když se zase hlídá. Včera jsem tu zas měla Bobuli na celý den, dcera potřebovala dle jejích slov provést deratizaci baráku, s malou prostě na pořádný velký úklid není čas. Ona si užívala úklid, já se bavila. Hodně dobře. To pouto mezi námi dvěma začíná být silnější a silnější, a zábava s ní větší a větší. Procházky dostávají úplně jiný rozměr. Psy jsem si vždycky dala na vodítko a bylo, Bobuli bohužel ne, takže občas je to boj kdo s koho. Zatím na ní platí zaklínadlo že si jí příště už k sobě nevezmu. To okamžitě přestane zkoušet co vydržím a je z ní usměvavé poupátko.

Naším rituálem je pokaždé procházka. Pokud jdu jen s Bobulí a foťákem, dá se to vcelku zvládnout, včera mne ale napadla ta šílenost vzít k Bobuli, foťáku i psy. A určit delší trasu. Tak bez psů, nebo jen s Myšpulínem by se to dalo, jenže neměla jsem srdce nechávat doma i Bobího kterej se i přes ten svůj handicap s vynechávající nožičkou hnal ke dveřím. Mám na ně rozdvojku, že nemusím mít dvě vodítka ale jen jedno, ale i tak to byl docela boj. Těžkej foťák klinkající se na krku, Bobule která stávkovala a nechtěla jít za ruku a dva psi v zápřahu kteří byli natěšení a táhli o sto šest byli opravdu to co si člověk při procházce přeje. Ještě větší problém nastal v tom, že obě hřišťátka kam to táhlo srdce Bobuli mají zákaz vstupu se psy, což mi přijde vzhledem k tomu, že jedno je vůbec v přírodě a druhé nezabezpečené proti průniku volně žijící zvěře uprostřed vsi jako docela směšné. Ale vysvětlujte to malýmu děcku, že? A tak zákaz nezákaz, dorazily jsme a mě nastal kolotoč obíhání různých atrakcí které Bobule navštěvovala v pravidelných okruzích aby nic nezůstalo nevyužito. Sice jsem začala realizovat nápad navštívit i třetí hřiště, ale pomalu mi začalo docházet, že v dané časové ose to nestihneme. Navíc mi nahrálo to, že se začalo hodně zatahovat a tak jsem se mohla vymluvit na to, že kdyby začalo pršet nemáme se kde schovat a že tedy se musíme pomalu vrátit. A pomalu to opravdu bylo. Každá kaluž se musela přeskočit nebo ještě lépe do ní skočit, a ještě před tím se v ní řádně prohlídnout, cestu si Bobule určovala sama, Bobeš už taky stávkoval, pak si Bobule umínila že chce nést, stejný požadavek zkoušel i Bobeš, jen Myšpulín táhnul jak blázen. Že jsem domů došla vyšťavená a zpocená jak dveře od chlíva snad ani není nutné dodávat. Jen Bobule s Myšpulínem byli stále plní energie ...

Obídek a spaní po o, to byla záležitost dvaceti minut, probuzení s úsměvem a okamžité zapojení dědy do hrátek už je celkem běžným standartním programem. Ale i tady už spala ve své dospělácké posteli ve svém, tedy zatím napůl se mými zálibami  sdíleném pokoji ....

Mám ráda blogové výzvy ....

.... různé soutěže, výměny a projekty. Několika jsem se zúčastnila, některé i sama vedla. Bavilo mne obé. Takže kdykoli se na nějakém blogu který sleduji něco objeví, nemůžu se nezúčastnit. Tudíž přemýšlet o tom, jestli se přidat k výzvě u Dáši.F  3x3 nebylo vůbec zapotřebí. Spíš bylo zapotřebí složit nějaké fotografie do ucelených celků. Něco co jim bude společné a co je bude spojovat, a nejlépe aby ještě nebyly na blogu. To se, přiznávám bez mučení, sice nepodařilo, ale zas některé měly dost úspěch a tak jsem je zařadila do téhle challange ....

Tak si tak na zemi ....

... ležela maličká hruštička.

Šla okolo s babičkou malá holčička.

Babička měla u sebe foťák a hruštičku si v její

osamocenosti vyfotila. Protože se hruštičce podařilo něco nevídaného. Být ve dne sama v celém velkém zámeckém parku.

Jaro budiž pochváleno ...

... a to všude. Probírala jsem uložené fotky z let minulých a hledala něco, co ještě na blogu nebylo. Nenašla jsem. Ale našla jsem tuhle fotku která mi připomněla mojí druhou návštěvu v areálu Skalka nad Mníškem. Byl krásný teplý den vrcholného jara, nikde nikdo, jen ptáci si mohli uřvat hlasivky či co to mají a mě z toho vyšla tahle fotka. Takže si aspoň to jaro tímhle způsobem trochu přiblížím. I když vím, že už tak život rychle utíká a říkat si už aby ho ještě víc urychlí. Jenže ... už aby to tu zas bylo!

Tekoucí křišťál ...

Jako Ryba miluju samozřejmě veškeré vodní radovánky a vodu jako doplněk zahrady v jakékoli podobě. Ale také miluju kameny a okrasné trávy všeho druhu. A tak mám jezírko osázené ozdobnými travami a obložené kameny, u jezírka tohle pítko pro ptáky a včely, a stále přemýšlím o dalších vodních prvcích v zahradě. 

Takže mi z toho nějak vychází, že asi jsem japonskej koi kapr!

Opuštěný domeček ...

... jsem fotila v nově zrekonstruované části minizámeckého parku na Mníšku. Díky své poloze na skále nad rybníkem a údolíčkem kterým vytéká z rybníku potok, nemá zámek moc místa na rozmařilé zahradní plochy. Takže část parku, nebo spíš zahrady, se rozkládá na svahu a vedou jím úzké pěšinky. Až se rozroste nová výsadba bude to krásný a důstojný rámec zámku. A fotit jsem šla sem proto, že jsem se vracela z Prahy, kde jsem courala s Padesátkou po Vyšehradě. Jelikož mi jel autobus k chatě až za půl hodiny, a já byla už dost nachozená na to abych se ještě táhla  další dva kiláky do kopce, zašla jsem se v mezidobí podívat právě na to, jak ten park změnil tvář. A tam na kameni na sluníčku ležel tenhle opuštěný domeček ...

Prostě máme svoje počasí ....

.... které je odlišné od celé republiky. Nikdy na nás nepasuje předpověď ani pro Čechy, ani pro Moravu natož pro Slezsko. Když všude sněží, u nás prší. Když všude prší u nás sněží, a když je všude zataženo, u nás paří sluníčko. Zatímco všude kolem řádila Sabina jak zběsilá, u nás to jen párkrát trochu víc fouklo a bylo. Nebo možná vycvičená vichřicemi a bouřkami zcela nepředpovězenými, kdy nám během chvilky zaparkoval altán na jabloni, popadala celá stráň nad přehradou a půl vsi mělo kus střechy dole a nějaké to rozbité okno k tomu, už prostě nějak ty předpovězené nejsou tady u nás nijak nebezpečné. Jenže nejen že máme jiné počasí než zbytek země, ale my máme ten luxus, že máme jiné počasí na jednom konci vsi, uprostřed a na druhém konci. S takovými extrémy jsem se snad v životě nikde jinde nesetkala. Ale je tu ještě jedno místo, kde si připadáte tak nějak divně. A tím je Kozlovský hřeben, ten odděluje teplou Litomyšl a okolí od studené Třebové a i zde můžete pozorovat zvláštní úkazy meteorologické. Zatímco vyjíždíte ze zelené nížiny třebovské, vyjedete si serpentýnami nahoru, a ve dvou třetinách kopce si už připadáte jak na horách. Sníh kolem, sníh na stromech, sníh na silnici. A úplně nahoře se k tomu přidají i nádherně namrzlé stromy. Ale stačí ujet jen pár desítek metrů a po vší té nádheře není ani vidu. Vše kolem je zelené, bez sněhu .... Stejně tak tomu bývá s mlhou. Nikde není, ale nahoře na hřebeni je jak mlíko. Jeden takový extrémek jsem v sobotu i fotila ....

Medvídek Hajánek ....

.... je dalším mým výtvorem na zkoušku, ale hlavně jsem myslela na Bobuli.  Opět inspirace z Pinterestu, opět láska na první pohled. Tedy k těm výtvorům a touha to vyzkoušet taky. Bobuli miluju... no vlastně také od prvního pohledu na ní. A ty její reakce na cokoli co dostane jsou prostě úžasné a radost nelíčená. Ze všeho. Třeba z toho, že dostala novou velkou matraci dřív než postel. Hned na ní musela spát a když jsem přišla, ani mne pomalu nenechala zout a za hurónského křiku " Babí, babiko, póď, honem" valila po schodech aby mi mohla ukázat jak spí na velké matraci jak velká holka a ne v dětské postýlce jako mimino. To samé když nám teď ukazovala už tu svou novou opravdovskou dospěláckou postel. Obloženou hračkama a polštářkama. Co mne hřálo, že většina byly mé výtvory. Ostatně doteď musí na spaní mít svýho fufu ( což je tzv. usínáček, háčkovaný čtverec z plyšové vlny který má na rozích i uprostřed stran naháčkované všelijaké přívěsky, které jako maličká cumlala) jak není fufa, nemůže se spát. A teď k nim tedy přibyl medvídek Hajánek. Bobule táta ho tedy překřtil na Levíska 501. Proč, uvidíte sami ....