Jestli si...

.... myslíte, že jste viděli z Hallstattu včera vše, musím vás vyvést z omylu. Procházku jsem včera skončila zhruba v polovině promenády v místě kde byly zbytky dvou shořelých domů. Nebyl to vůbec veselý pohled na zbytek ohořelých zdí. Ale půjdeme dál, směrem ke kostelům které tvoří hlavní dominanty městečka a až nakonec promenády kolem Halštatského jezera ....

Než vás ...

.... zahltím ikonickými pohledy na městečko Hallstatt, trochu se po něm projdeme. Díky tomu, že jsme s dcerou  prozřetelně odmítly návštěvu dolů, měly jsme narozdíl od ostatních možnost si ho v pohodě a klidu do doby odjezdu prohlédnout. Zbytek zůstal nahoře u lanovky až do tří hodin, kdy byl původně daný odjezd a ten se tím pádem odsunul na později. Takže si sice užili atrakce sjíždění dřevěných skluzavek, ale z města neviděli lautr nic. Ale nejdřív trochu nudných historických a zeměpisných dat. 

Městečko Hallštat ležící na břehu stejnojmenného jezera (rozloha 13,5 ha. Délka 5,9 km, šířka 2,3 km a max. hloubka 125 m) má 923 stálých obyvatel, ale zapleveluje ho mnohonásobné množství turistů. Leží ve výšce 508 m.n.m. Komu se zdá jméno Halštat povědomé, je vidět, že mu v hlavě ještě zůstalo něco ze školní docházky a hodin dějepisu. Dalo totiž název jedné celé dějinné epoše v Evropě, tzv. době halštatské. Je to doba, kdy se v Evropě poprvé objevili Keltové a začalo se zpracovávat železo. V 19. století se zde našlo víc jak tisíc hrobů Keltů patřící do nejstarší doby železné. Keltové kteří migrovali po celé Evropě dali vzniknout dvěma skupinám. Západohalštatský okruh zahrnuje území od Čech po střední Francii a od Alp po střední Německo a obývali je povětšinou Keltové.

Východohaštalský okruh zahrnuje území od Moravy směrem na jihovýchod a je spojen s Ilyry. Halštatská kultura zabírala území od Francie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Čech a Moravy (zde byl nejrozšířenější kmen Bójů) až na Slovensko. Toto území je považováno za pravlast Keltů. 

Hallstatt a pohoří Dachstein nad ním se vypínající spolu se Solnou komorou byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Celé město tvoří de facto jedna ulice a malé tržiště. Tedy původní středověké centrum. Vzhledem k tomu, že zde není vlastně vůbec žádné místo na rovině, jednotlivé domy se tísní buď na vysekaných místech ve skále, nebo naopak částí stojí na kůlech zapuštěných do dna jezera, což dodává městečku na malebnosti a pohádkovosti. Navíc ještě ve spojení s tím, že základy domů jsou kamenné a domy samotné jsou dřevěné. Což ale sebou přináší obrovské riziko požárů. Však asi týden před naší návštěvou zde shořely dva domy úplně a další dva naproti nim jsou dost poškozené.  Do konce 19. století se do městečka nedalo dostat jinak než lodí po jezeře anebo úzkou horskou stezkou. V roce 1890 se teprve postavila silnice která je částečně vedená tunely v masívu hor. 

Hallstatt je tak obdivuhodný, že v roce 2012 vznikla v čínské provincii Kuang - Tung věrná replika která vznikla jako developerský počin pro bohaté Číňany. Paradoxem je, že obyvatelé Hallstattu ani samotní členové zastupitelstva neměli dlouhou dobu ponětí proč se u nich pečlivě dokumentují domy a jejich vybavení. Replika je naprosto do posledního detailu věrná, včetně vnitřního vybavení domů. A teď se dostávám k problému, který mi trochu kalil radost z toho krásného místa. Rovnou upozorňuji všechny, kdo nemají v oblibě šikmé oči a neurvalost turistů. Nejezděte NIKDY ! do Hallstattu. Nenajdete tu totiž jiné lidi než z Číny, Koreje, Japonska a jiných šikmookých destinací. Neberte to ode mne jako že jsem rasista, ale pokud tři hodiny nepotkáváte nikoho jiného než zpovykané asijské mileniály kteří se domnívají že se zde mohou chovat jako v replice v Číně (mimochodem sem jezdí právě proto, aby si potvrdili že ta replika je opravdu stoprocentní a jsem zvědavá jestli tam spálí ty domy které shořely, nebo si počkají až budou znovu postavené a pak je upraví) už vám začnou vážně silně vadit. A což teprve chudáci obyvatelé, kterým lezou až do domů aby zjistili jestli i tam je všechno stejné. Určitě znáte neskutečnou posedlost těchto kultur selfíčky, tak tady to je vážně dovedené do extrému. Každé místo, kde je nějaký pro fotografy zajímavý výhled je obsypané hrozny selfíčkářů a selfíčkářek a pokud se zjistí, že  slečna dostatečně na fotce s městem v pozadí nešpulí kachní rty tak jak by chtěla, dokáží zde stát třeba čtvrt hodiny a sekat jedno selfie za druhým až ke konečné spokojenosti. Bez ohledu na to, že by si zde fotku chtěl udělat i někdo jiný. Nevím kam zmizela proslulá japonská slušnost, ale tady jsem jí nezaznamenala ani jednou. Jediné místo, kde nebyli byla vyhlídka nad městem a zřejmě i doly. Prostě pod zemí to selfie není tak zajímavé ....

Hory, hory ...

.... a zase hory. Důvod, proč se mnou jela dcera na tenhle výlet a z kterého jsem se na něj těšila i já. Ovšem když jsem jednou prohlásila, že já hory v zimě jako nelyžař nee, popudila jsem tím silně Ducha hor, a on se mi od té doby mstí. Jak? Tak, že pokaždé když se do nich vypravím je hnusně. Mlhy, déšť, zima a to i v srpnu. Prostě ber hory v zimě, v létě a jestli ne, zle pochodíš...

Takže když jsme dojeli na druhé místo v programu výletu, do Hallstattu, který se choulí na břehu stejnojmenného jezera a tulí se v náručí pohoří Dachstein, opět jemně poprchávalo a mraky se válely tak nízko nad jezerem, že vrchy nad ním vidět nebylo vůbec. Jen občas se udělala škvíra ve které byla, světe div se, modrá obloha a dokonce i některý z okolních bezmála dvoutisícových vrcholů. Plán zájezdu byl nahoru na horu, a zas dolů do dolů, jenže mi s dcerou zvolily jiný program a jak se ukázalo, velmi prozíravě. V solném dole jsme byly už v Berchtesgadenu, takže další exkurzi do slaného světa jsme oželely, byť zde se vrtá do nitra Morie tedy pardon, do nitra hory a sůl se rozdrcená dostává na světlo boží. Vyjely jsme si se všemi nahoru lanovkou která je tedy kurev*ky příkrá, a dlouhá 853 metrů nahoru nad město, kde je příjemná restaurace, mě tedy připomínající zámeček Větruše nad Ústím nad Labem. Tady jsme zamávali (obrazně) ostatním účastníkům zájezdu a šly na vyhlídku Sky walk z které je nádherný pohled na Halštatské jezero, samotné městečko a hlavně na vrcholy kolem něj. Je, ale my z něj neviděli nic. Jen občas se mraky pod námi roztrhly a ukázaly tu kousek města, onde zas jezera či nějaký ten vršek. A co víc, v okamžiku kdy jsme vystoupily z lanovky začalo nejdřív jemně sněžit, ale pak sněžení nabývalo na intenzitě, a v okamžiku kdy jsme už seděly v restauraci chumelilo tak, že nebylo vidět ven. Jen jsme si říkaly jak to dlouho bude trvat, jestli celý den nebo jen chvíli. Naštěstí to byla jen chvíle a jen tam nahoře. Daly jsme si super Suppe ( já Hungargulashsuppe mit Brotchen) dcera česnečku. Trochu procvičily své lingvistické umění, já německé, dcera anglické, čímž jsme trochu číšníkovi zamotaly hlavu, a nesměl chybět první adventní svařáček. Hustý, silný a výborný. Pojedly jsme, popily a vyrazily na lanovku na zpáteční cestu dolů do městečka ....

Išlské dortíčky a ...

.... jeden velmi všímavý Ind či Pákistanec nebo kýho čerta to bylo za národnost budou dvě věci které při vyslovení jména Išl (Ischl) mi vždy vytanou na paměti. Když už jsou ty vánoce, tak právě zde vzniklé vánoční pečivo které už v mnoha domácnostech domestikovalo měl ve velké oblibě i sám císař Franta Pepa Jednička (omlouvám se, ale prostě všude v Rakousku a navíc v doprovodu dcery - znalkyně Cimrmanovců prostě na toho Járu Cimrmana narazíte) Nenarazila jsem na tu na něj (na pečivo) nikde, (na FJ I. narazíte všude) při té krátké době kterou jsme zde měli na vycházku to ani nebylo možné zajít do mnoha z různých obchodů nebo navštívit zdejší adventní trhy, za to jsem narazila v jednom obchodě s minerály (nádhera, pro nás s dcerou past) na jednoho velmi všímavého přistěhovalého Rakušana původem odněkud z Indie či podobných končin který mne velmi a velmi mile překvapil. Jak jsem psala v minulém článku, a bylo to i vidět z jedné fotky, v Bad Ischlu docela dost pršelo. Což je pro člověka fotícího ne zrovna příjemná situace. Za prvé mu nekape na karbid, ale na objektiv, a za druhé objektiv je nejslabším místem aparátu v případě deště. A já se snažím dokumentovat fotkami hodně. Tudíž mám aparát neustále v pohotovosti. Takže když jsem šla v daném obchodě zaplatit za magnetku, všiml si onen dobrý muž mého poněkud vlhčího foťáku a nabídl mi jak utěrku na objektiv, tak i igelitovou taštičku, kterou bych si při focení mohla přes aparát natáhnout. Není bez zajímavosti, že zhruba pět minut před tím jsem dceři říkala venku že mne štve, že jsem si zapomněla vzít igelitový sáček k použití stejnému. Ráda jsem si jí od něj vzala a s radostí mu poděkovala a nechala pár centů jako dýško. A napadlo mne, jestli by to samé udělal někdo tady u nás. Nejen našinci, ale i tůristovi. Vzhledem k tomu, jak jsou čeští prodejci (bohužel) vyčůraní, počítám, že by mu tu taštičku, pokud by je něco takového vůbec napadlo, ještě pořádně cenově vosolili. Nakonec jsem taštičku ani moc nepotřebovala, zalezly jsme si rovnou do autobusu a později se počasí umoudřilo a pršet přestalo. Ale... začalo sněžit. Co sněžit, chumelit....

Ale o tom až příště ....

Vzhůru do komory! .....

.... ovšem že ne do té kterou máme většinou doma, plnou věcí které nepotřebujeme, úklidových věcí nebo potravin, ale do komory zvané Solná. Má to sice přes tu sůl s jídlem spojitost, ale to je tak vše. Solná komora ( Salzkammergut) je  oblast ve středním Rakousku zahrnující spolkové země Salzbursko, Horní Rakousy a Štýrsko. Díky pradávné tektonické činnosti, je její reliéf tvořen 80 většími či menšími jezery a ohraničen  ze tří stran mohutnými horskými masívy Totes Gebirge, Dachstein a Tenngebirge, Bertechtgadenské Alpy a na čtvrté přechází v Předalpí. Osu tvoří řeka Traun která napájí jedno z největších jezer Solné komory Traunsee.  Úchvatné scenérie hor spadajících až do jezer pod nimi dokonce způsobily, že v roce 1991 byla část okolo Dachsteinu a Hallstattu zařazena do Světového dědictví UNESCO. A právě do této části vás ode dneška po pár dalších dnů chci pozvat.

Že cesta nebude zrovna krátká svědčil odjezd o půl jedné v noci a první zastávka byla o půl deváté kousek za Salzburkem. Tudíž spánku velký nedostatek, a pohodlí taky nic moc, ale to je prostě v autobusu dané. A co hůř, počasí ač východ slunce nás namlsal, bylo chvílemi takové, že by psa nevyhnal. Lijavec, sníh s deštěm, zas lijavec .... na výlet věnovaný hlavně courání opravdu to nejlepší. 

A to jsem byla optimista a nevzala si deštník! Mám kapucu, tak na co .... naštěstí jen jedna zastávka a to krátká byla deštěm provázená, pak se počasí jakž takž umoudřilo. Vzhledem k tomu, že tentokrát se mnou jela dcera a té jsem přepustila místo u okna jsem seděla na nevýhodném místě do uličky tak žádné focení během cesty nebylo.

Pokaždé, když jedu směrem na Salcburk, vždy mne překvapí ten rychlý nástup vysokých zubatých alpských štítů. Z roviny najednou přímo v horách. A žádných krtinách, hned rovnou v dvoutisícovkách... a ty nás provázely celou cestu. Od Salzburku, přes cestu okolo jezera Traunsee, Bad Ischl, Hallstatt až k dalšímu jezeru Wolfgangsee a městu Sant Wolfgang a samozřejmě i po cestě zpět. Jejich krása bere dech a tak i dcera díky tomu přestávala chvílemi se svým brbláním a mrmláním a jen se tiše kochala ....

Malá přestávka ...

.... mezi prvním a druhým výletem se myslím hodí. V mezičase mezi nimi se tu udělalo výjimečně jednou zimavo až jinovatkovo a tak jsem opět vyrazila fotit pro změnu po zahradě. A říkala si že by, vzhledem k místům které jsem se chystala navštívit, bylo fajn kdyby aspoň když už ne sněhavo, tak jinovatkovo bylo. Nakonec vyšlo tak trochu to první, ale o tom příště ....

Dnešní ...

.... článek je rozloučení s první adventní nedělí a zároveň s prvním adventním výletem. Pokud mám hodnotit, patřil k těm vyvedeným. Délka cest autobusem snesitelná, počasí sice mohlo být lepší, nicméně i tak se vydařilo protože nepršelo, a to je hlavní. Trochu mne mrzí, že jsem neviděla Königstein rozsvícený, rozhodně svítit tam mělo co. A závěrečné dvouhodinové ráchání v termálech bylo parádním zakončením ....

Do kraje ...

.... kolem stolové hory na které stojí pevnost Königstein dnes zamíří naše pohledy. Ono to nebude novinka, protože už po první návštěvě této lokality tady ty výhledy byly, jenže jsou natolik hezké, že jsem si je dovolila střihnout znovu a znovu vám je tady ukázat. On je v nich  rozdíl v počasí i roční době. Poprvé jsem tu byla v půlce září a dopoledne, dnešní jsou ze začátku prosince a pozdnějšího poledne. Poprvé byly mlhy, ale sluníčko se přes ně dostalo, tentokrát se sluníčku ven z mraků moc nechtělo. myslím si ale, že to na kráse okolní krajiny nic neubralo ....

Lilienstein ...

.... a jeho proměny ve světle sluníčka různě stíněného mraky. To se mi naskytlo k pozorování vlastně skoro hned jak jsme na pevnost dorazili a já se šla brouzdat kolem. Jak jsem mezi stromy zahlédla za a) krásně nasvícený letohrádek Fridrichsburg vylítla jsem jak střela abych ho zastihla a za b) co kdyby to nebyl jen on. A nebyl. Na protější Lilienstein se promítala celá plejáda různého osvětlení a mraků a tak jsem jen očarovaně stála a koukala a fotila. Možná se vám bude zdát, že fotky jsou stejné, za to se omlouvám, možná že to měnění se světla vidím jen já, ale není jich zas tolik, takže se to dá snést ....

Konečně ...

.... se dostáváme k tomu, co vlastně bylo hlavní náplní mého prvního prosincového výletu. Druhé adventní trhy a to na pevnosti Königstein. Zatím jsme si z ní ukázali všechno možné, ale záběry z trhů ne. Bude to dnes o trochu více fotek, snad to ale přežijete. Trhy mají v podtextu Romantické a pohádkové. Jestli může prostředí vojenské pevnosti nabídnout romantiku, to nechám na vašich preferencích, pohádkové snad. Našli jste tu různé malované pohádkové postavy, programy byly hodně koncipované pro malé návštěvníky, v Magdalénině hradu to byla třeba loutková představení, nebo vedle Staré zbrojnice vánoční Santův vláček či projížďky na ponících.

Všichni prodejci byli ve středověkých kostýmech což mi přišlo jako dobrý nápad, do prostředí pevnosti se to hodilo. Takže ta pohádkovost se tam najít určitě dala ....

Třetí adventní ...

.... víkend byl dosti náročný. V pátek jsem nešla ani spát, neb o půl jedné jsem odjížděla směr Rakousy, celou sobotu jsem prochodila, druhou noc jsem toho taky moc nenaspala, protože jsem jí strávila větší měrou ve velmi nepohodlné pozici v autobusu a menší v posteli u dcery, do které jsem se dostala až ve čtyři ráno díky absolutní absenci orientačního smyslu u jedné z účastnic zájezdu a jejímu totálnímu ztracení se dvěsta metrů od místa srazu, a z ní se vyhrabala o půl osmé kdy se probudila Bobule a s nelidským řevem se dožadovala svého ranního mléka. Takže jsem okamžitě po dopití kávy volala muže ať pro mne přijede a pokud jsem se těšila na to, že si okamžitě zalezu do postele a dospím co jsem zameškala, nebylo tomu tak. Musela jsem uklidit půlku baráku, následky Bobešových zdravotních problémů totiž manžel uklízí jen velmi sporadicky.Teprve pak jsem mohla z velkou láskou spočinout pod peřinkou a částečně v pohodlí a tichu dospat alespoň něco. Zbytek neděle jsem trávila dalším poklízením, praním, relaxem ve vaně ale hlavně stahováním fotek. Ta vana mne nakonec stejně zničila jak to chození takže jsem se doplazila nahoru, a s radostí zas zaplula do peří. Některé výlety jsou fakt pro jízdu autobusem strašně dlouhý, a ve výsledku zjistí člověk, že v autobuse ztratíte z programu zájezdu 12 hodin a samotnými procházkami a poznáváním jen 4. Ale i tak některé, pokud se ovšem vydaří počasí, za to stojí... Akorát sebou nesmí mít člověk neustále brblající a mrmlajíci dceru. To je totiž samo o sobě hodně únavné. 

Dnes si ale už přestaneme povídat o tomto víkendu, ale vrátíme se do víkendu před čtrnácti dny a podíváme se na expozici saského zbrojního umění, která je k vidění v budově Staré zbrojnice v pevnosti Königstein. Vlastně je to hlavně o dělech, v Sasku byly zřejmě dobré podmínky pro slévárny a kovárny kde se tato výzbroj tvořila ....

První ...

.... posádkový kostel v Sasku stojí právě v areálu pevnosti Königstein. Původně románská hradní kaple byla v roce 1676 vysvěcená jako kaple sv. Jiří a posádkový kostel. V roce 2000 po rekonstrukci znovu vysvěcen a dále slouží jako kostel. 

Však taky v době návštěvy se zde chystala mše a tak jsem v době než se tak stalo proběhla kostel a udělala nějaké fotky ....

Dnes z ...

.... jiného soudku. Trochu si odpočineme aby vás nebolely nohy, přece jen už jsme toho společně hodně nachodili. Momentálně se tu na blozích ukazují vaše vánoční výzdoby a tak samozřejmě nemůžu zůstat pozadu ... 

Vždycky se mi zdá mým  soukromým bojkotem vánoc a všeho kolem, že nemusím s ničím bláznit a tudíž ani vymýšlet jak vyzdobit truhlíky na oknech. Jenže najednou se ukáže, že advent je za dveřmi a já jsem stejně překvapená jak Ester v cíli. Ačkoli mám postahováno hafo inspirací, najednou zjišťuju, že nemám to a ono, do města hned jet taky nelze, a navíc zkušeností z krádeží truhlíků s výzdobou nebo jejímí komponenty už mám taky dost, tak co bych vydávala peníze na ozdoby pro jiné, že? A tak začnu hrabat v zásobách, a planýrovat túje na zahradě. Letos jsem jejich zkrácení nechala právě až na adventní čas, abych ty větve mohla použít na výzdobu. Jelikož hlavní motiv jsou vždycky světýlka, nedělám truhlíky moc zdobné (ono to pak moc láká) a letos jsem šla do tradiční červené. Myslela jsem, že tedy červených ozdob mám o dost víc, ale i tak to stačilo na všechno, co je směrem k veřejnosti.

Doma výzdobu dělám minimální. Do našeho domu - servisní dílny - zoo to prostě ani nejde. Protože s tím materiálem co mám doma prostě nikdy nebude náš dům nablýskaný, čisťounký tak aby ta výzdoba netloukla do očí mezi různými částmi tiskáren, kopírek a právě vypadlým chuchvalcem dlouhých kočičích chlupů. Ostatně nechápu, jak se je kočkám daří umisťovat i na strop.

Jedinou věcí tak je adventní svícen a svítící městečko v obýváku, kam jsem zamezila (aspoň jsem si to myslela) kočkám přístup. Jenže ony nejsou blbé a dvířka v mříži si stejně otevřou i přes silné magnety. Nicméně je to nebaví dělat stále a tak tam vlezou jen výjimečně, a pak těsně před Štědrým dnem vytvořím ještě svícen na jídelní stůl. Ten by totiž kočky ohlodaly a roztahaly z něj větvičky všude možně ....

Magdalénin hrad ...

.... největší sud na víno na světě, i to najdete na Königsteinu. Tedy ten sud už jen v náznacích, hrad celý. I když hrad je trochu zavádějící název, neb se jedná o sklad potravin a vinné sklepy. Času bylo na procházení dost a dost, a tak jsem se zašla podívat i tam. Magdalenin hrad dnes slouží jako výstavní budova, dole je expozice skladování vína plus milý stánek kde se prodává svařáček. Že má tvar a vzhled onoho proslulého sudu snad ani nemusím říkat.

Ten původní najdete už jen na fotkách, a jeho replika vyvedená z ocelových nosníků vyplněných vinnými láhvemi je přístupná jen z průvodcem a ti nebyli po ruce ....

Dnes se ...

.... opět vrátím na místo činu, tedy na místo, kde už jsem jednou v rámci výletů za hranice všedních dní pobývala. A tím místem je pevnost Königstein, vybudovaná na stolové hoře 240 metrů nad Labem. Protože jsem se této pevnosti důkladněji v řadě článků na původním blogu, o jeho historii se rozepisovat nebudu, tu si můžete přečíst v prvním z článků. Spíš jsem se tentokrát věnovala místům, kam jsem se při první návštěvě nepodívala. A neopomenula jsem si projít opět hradby kolem dokola celé pevnosti. Jestli to bylo i minule, nebo jen u příležitosti adventních trhů, otevřených s volným vstupem byla většina zhruba padesáti budov v areálu. Při návštěvě tady nahoře, na stolové hoře bylo počasí tak rozmanité, že sluníčko nasvěcovalo velmi zajímavě některé budovy. Dokonce bylo vidět podle kapek na stromech a květech, že ne moc dlouho před naším příjezdem tu i pršelo. Občas se udělal i takový lehký opar, jak škrtaly nízké mraky o vršek hory. Díky té proměnlivosti počasí a tím pádem i světla jsem některé objekty fotila i víckrát. Tudíž se za skoro stejné fotky omlouvám (Simi promiň ;-) ) ....