Včelkování...

Pilný jako včelička....

Tohle pořekadlo má hodně co do sebe. Když je pozoruju jak tady na slunečnicích vesele hodují a rejdí po jejich květech, říkám si, že být tak pospolití a pracovití my lidé, jak bychom se měli fajn....a navíc takový voňavý medík, hmmmm....mňam. Ať už lesní, květový, akátový nebo řepkový nasbíraný s tím úsilím a namazaný pěkně na čerstvý voňavý chleba....(pokud máte někoho známého kdo má letos zrovna ten akátový, vřele doporučuju, je to fakt mňamka)

---

Malý "bonus"....

Ještě k předchozím fotečkám

malý bonusový dodatek. A jak jinak fotohrátkový. Neodolám nově dodaným efektům v editoru a tak si je hned musím vyzkoušet. Ale ani stará dobrá BW úprava se hodí....

---

---

Splněné přání...

Když v skutečnost promění se sen,

i zatažený den se rázem změní v duhový.

Jeho barvy září, a i zamračených tváří

rázem je míň.

Vše kolem zdá se jasné, úsměv

v tváři neuhasne a v očích se třpytí slunce zář.

Jak krásné je že ten den je právě jenom náš.

Patří mě i tobě, patří nám....

Jdem deštěm a město je jen naše,

ruku v ruce a nevadí nám pranic,

že z mokrých ulic

kapky skáčou sem a tam...

Vždyť pro nás jen všude duha září,

úsměv s tváří

nesmaže ani stovky kaluží ...

Když splní se můj sen, nevadí mi nic,

mokro v botách i hluk z ulic...

když splní se nám sen

i ten nejšedivější den je rázem duhový

a jahody jsou sladké, a víno opojné...

a sen je skutečnost a skutečnost jak sen..

když spolu ruku v ruce městem jdem..

I slunce je život....aneb se sluncem na dlani

Poslední dobou mi

nějak TT nejdou pod nos. A i tohle poslední i když už svými možnostmi rozsáhlé mě nějak moc nelákalo k tomu něco psát. Však taky o čem a jak. O svém, před lety dost smutném období s alkoholikem? Tak o tom už jsem psala a koho by to navíc zajímalo? O svém dětství mezi Prahou a vsí? Pro mne určitě úžasném, ale pro ostatní? Nejsem poutavým vyprávěčem takže by to vyznělo asi velmi ploše a nudně. Ale pak vzniklo těhle pár fotek a mě došlo, že by se vlastně i ony k tomuto tématu docela dobře hodily.

Vždyť přece bez slunce není život! Bez něj to ve tmě a zimě prostě nejde! Takže z pár náhodných výcvaků vlastně vzešlo moje srovnání se s Tématem týdne....

---

Něžně bíle....

Na osvěžení....

....snad přijde vhod

sem tam nějaká ta kapička z posledního deště. No už je to dost dlouho kdy zapršelo. Něco málo by to zase sneslo. I když ty poslední dny jsou skvělé, není takové šílené vedro, slunko a azurová obloha...ale světlo už pomalu začíná upozorňovat, že podzim se chystá převzít žezlo.

---

---

Na jízdárně....

Když se octnou dva lidé

milující či chovající koně,někde těmto krásným zvířatům na blízku, jak jinak může dopadnout konec focení. A tak jsme zakončili lesní procházku kávou na jízdárně Suchá. Zdejší jezdecký oddíl se věnuje parkurovému skákání a mají moc pěkně udělanou jízdárnu s restaurací z které se na jednu stranu dá koukat do jízdárny kryté, a s terasou s které se dá koukat na venkovní parkurovou dráhu a na pastvinu za ní. Jenže narozdíl od naší první návštěvy zde tentokrát kamarád trpěl. A hodně. Ba co víc, šíleně se rozčílil že prohlásil: "Tak na tohle tedy koukat nebudu!". Dokonce jsem jednu chvíli myslela že tam probíhající výcvik zastaví a seřve tam trenérku.

O co šlo. Tedy z mého laického pohledu jsem to pochopila tak, že....jeden z koníků měl nějak zvláštně uchycenou hlavu různými řemínky tak, že ji musel mít neustále v jedné, řemínky dané poloze a nemohl si ani na chvíli nijak ulevit. Vysvětloval mi proč se to třeba dělá, ale jeho odborným pojmenováním jsem stejně nerozuměla, ale jeho ten způsob velice irituje. U druhého koně mi názorně ukazoval proč tak chudák aniž by vůbec ještě něco začal trénovat šíleně slintá. Způsobovalo to nevhodné udidlo, které se mu neustále každým přitažením uzdy hlouběji zarývalo do kořene jazyka a chudák kůň slintal jak kdyby doběhl dvojnásobnou Velkou Pardubickou. Nakonec zavele jdeme pryč a tak jsme ši do restaurace na kávu. A ostetnativně si ještě sedl zády. Já ho chápu, oni na ranči jezdí westernové ježdění jehož pravidla jsou pro koně podstatně uvolněnější, jejich všichni koníci nejsou kovaní a navíc všichni jezdí bez "železa" tedy bez udidla, jen na kožených ohlávkách. A že to jde i v zápřahu do kočáru jsou jeho dva frízové důkazem. Skvěle ovladatelní a poslušní jak beránci. A bez toho, že by je trápilo udidlo v tlamě.

Venku se něco chystalo a tak jsem si šla na chvíli stoupnout na terasu a dívat se co. Tedy nic dramatického, jen potřebovali odchytit na pastvině jednu kobylku z hříbětem a ostatní nahnat do stájí. Bylo zajímavé sledovat jak se nejdřív nedůvěřivě kobylky přibližovaly k volnému průchodu, ale když vedoucí klisna uznala že je všechno O.K. zavelela ostatním a vzápětí se všechny poklusem přesunuly do výběhu před stájemi.

Litovala jsem že nemám svůj skvěle přibližovací foťák, nějak si pořád nemůžu zvyknout na ten minimální zoom tohoto objektivu. Tak holt bude muset ježíšek donést i ten s větší možností zoomování. Anebo nosit sebou foťáky dva....

---

---

Vím, že na téhle cestě jsou staré betonové sloupy na elektriku, vždycky se mi moc líbily, mají takové zvláštní nostalgické kouzlo a vždycky jsem si je chtěla vyfotit. Poštěstilo se až po cestě zpátky, ale z auta, bylo už dost hodin a kamarád musel bezpodmínečně ve dvanáct vyrazit na zpáteční cestu a tak jsem ho nechtěla zdržovat.

Fialové vlání....

24 / 52

1/ 9.8.13

Trocha radosti z nakoupených krémíků a tělových mlík, pro léto se třpytkami. Ale zároveň i smutno z toho, jak se může člověk tak moc změnit....Bouřka venku pročistila vzduch ještě víc a příjemněji ho ochladila i doma při otevřených oknech je to už znát. Ale bouřky které se skrývají pod povrchem a které hrozí, budou asi o dost nepříjemnější.

2/ 10.8.13

Krásný vlahý vzduch, občas zasvitne sluníčko a krásně namočeno na zahradě. Takhle kdyby to bylo každý den, přes den sluníčko a v noci trochu deště tak to je ideál! A v časopise o psech opět po delší době článek o dandících! Mám z toho radost i když jsem to tentokrát nepsala já....

3/ 11.8.13

Abych unikla dusnu doma, vyrazila jsem se podívat jestli po deštích nejsou nějaké houby. Les sice je skvěle namoklý nicméně krom smradlavých hadovek jsem v něm jedlou nenašla ani nohu. Tak možná teď v týdnu by se snad něco mohlo vyklubat, i když noci začínají být opět studené. Ale i tak jsem si vyčistila hlavu, odpočala si od věčných hádek mé návštěvy, prošla se a nafotila nějaké obrázky. Je teprve neděle a já si už přeju alespoň jeden jediný den o samotě!

4/ 12.8.13

Asi vůbec nic, protože si nemůžu vzpomenout ani co jsem vlastně dělala (píšu ve středu) takže pokud by bylo něco co by mi udělalo i tu sebemenší radost pamatovala bych si to....Ach jo....

5/ 13.8.13

Nějak si ty třináctky zase vybraly svou daň. Sice jsem byla objednaná ke kadeřnici a strašně se těšila, nakonec z toho byl rodinnej vejlet na tři a půl hodiny, ale nějak to nedopadlo podle mých představ. A navíc mne po příchodu domů opravdu hodně vytočil manžel, který opět přestal plnit naše dohody ohledně jeho zdravotních záležitostí a já přestávám brát na něj ohledy. Ve všem... Vlastně jsem nakonec jen měla škodolibou radost z toho, že se návštěva venku zabouchla bez klíče a nemohla se chvíli dostat než mne vzbudila domů. Vím, jsem hnusná....

6/ 14.8.13

Po dlouhé době jsem udělala klasické lečo a děsně mi chutnalo, a nejen mě ale i rozmlsané a ne zrovna vše jedící návštěvě (no jo, ale proč když nic skoro nejedí má mladá metrák a mamča 78 kilo při výšcce 160 ?). Upekla jsem ještě navrch štrúdl a ukázal se synátor. A dokonce jsem opět dostala chuť začít udržovat záhon. Hurá!

7/ 15.8.13

Popravdě už jsem se těšila že dneska budu mít relaxový den, že totiž už bude odjetá jak návštěva tak mužskej. No nějak se to nevydařilo, návštěva odjede až v sobotu a mužskej zejtra. Takže relax se odkládá na neurčito. A já vlastně vůbec nevím z čeho dneska mít radost....