Nakouknutí přes ploty.....

Minulý týden jsem neodolala

a nafotila lilie které má moje sousedka. Obě jsme přišly na chuť jednomu internetovému zahradnictví, které má opravdu obrovský výběr ve všem. Narcisy a tulipány počínaje přes nádherné odrůdy mečíků, denivek, jiřin, lilií, host až k trvalkám a ozdobným trávám.

Ona tedy vsadila na lilie, a musím říct že se jí nedivím. Je totiž strašně těžké z těch mnoha úžasných kultivarů a odrůd si vybrat tu která je hezčí a působivější. A jestli se jí to podařilo můžete posoudit sami....

---

Asi jsem vážně šílenec.....

Vážně, asi nejsem zcela normální....

Tedy podle mé dcery. Včera jsme se vrátili s mužem z výletu do Orlických hor, kam jsme se

vydali na zkoušení foťáků. Já nového a muž se učil s mým původním. Tak občas na výstavách s ním fotil, jenže nějak moc dobře mu to nešlo. Není to žádná složitost, ale prostě ho neměl "v ruce"....

Už tu na nás čekal syn který se na ten můj "zázrak" samozřejmě přišel jako fotografovací fanda podívat. Zvlášť po tom co jsem mu dala za úkol aby mi o tomhle foťáku zjistil šechno co se dá, od výhod po nevýhody a od kladných po záporné reakce. Vzhledem k tomu že záporných věcí našel opravdu minimum není divu že byl dost zvědavý.

Jak jsme tedy tak diskutovali a prohlíželi, on zkoušel pronesla do toho dcera onu větu která mi v hlavě pořád vrtá."Proč sis koupila takový foťák, když sedíš pořád doma a nikam nejezdíš, vždyť jsi za ty peníze mohla mít perfektní dovolenou!"

Ano, má pravdu děvenka. Nikam nejezdím, doposud jsem nebyla ještě nikdy u moře, ba co víc mohla jsem si splnit jeden ze snů a navštívit Řecko. Ty peníze z toho pojištění by na to pohodlně stačily a nemusela bych se o nic starat. Jenže...samotné se mi nechce, mužskej na tohle není a dcera by se mnou samozřejmě nejela. Tudíž jsem prošvihla v naší situaci asi jedinou a poslední šanci se někam podívat.

Mohla jsem si za to koupit i čtrnáctidenní pobyt v lázních, mým zádům by to jen prospělo, a těch čtrnáct dní bych i přežila, zvlášť třeba v takové Třeboni nebo Luhačovicích. Fotila bych si dál svým Fuji a záda by mi poděkovala.

Mohla jsem v pohodě obměnit šatník, botník, dopřát si kosmetiku, kadeřnice. Dokonce bych si po došetření ještě několika pár tisícovek mohla nechat udělat pěkná očička bez pytlů pod nimi a spadlými víčky. Nemluvě o nějakém hezkém obrázku na kůži....

Ale ne, já se nechám totálně zblbnout a dám na své srdce místo na rozum a koupím si foťák!!!

Buď to už je počínající stařecká demence nebo jsem vážně šílenec...protože takových šancí jsem si nechala ujít.

Jenže....

A jak jste na tom vy? Dáváte přednost rozumným řešením nebo se vrháte do šíleností? Převládá hlas srdce nebo rozumu?

Kvetou hosty....

Postupně mi rozkvétají

hosty. S květy na stonku od cca deset centi až po stonky vyšší než půl metru a stejně je to i z velikostí květů. S květy buď nahloučenými hustě na stonku, či jen tak pár poházenými. Jen mne mrzí že ani jedna z nich nemá květ bílý. Jenže ono je jen málo kultivarů právě s bílým květem. Ale tak či tak jsou krásné a jak jsem koukala po zahradách začíná jejich velký návrat co se jejich obliby týče....

---

Jsem zamilovaná....

Ano, přiznávám se,

jem zamilovaná. Jsem zamilovaná jak jen žena může být. Vznáším se na obláčku a těším se na každý nový den. Je to láska na opravdu ten nejprvnější pohled, takové to zajiskření jak když se spojej dva dráty na vysokém napětí a jiskry lítají po širém kraji.

Je to opravdu fešák a já jsem z něj unešená. Má skvělé pevné tělo, dobře stavěné, a když na něj položím ruku ten dotyk mne úplně elektrizuje. A jak kásně mi do té ruky padne! Jakobychom byli pro sebe určeni už dávno, jen jsme se bohužel potkali až tak pozdě. Ale hlavně že jsme se vůbec potkali! Někdy je život nepravedlivý že nám nabídne to nejlepší až nakonec... Není to žádný bledničkový typ, má krásnou barvu. Nikdy bych neřekla že se takhle zamiluju jak puberťačka a budu z toho tak nadšená. Měla bych být naopak dle mínění okolí ta usedlá matróna která už nezná žádné bouřlivé city a pomalu se chystá na podzim života. Jenže já ne....rady typu K čemu ti to je, nebo otázky Proč? jednoduše přehlížím a neustále přemýšlím jak to udšělat abychom byli spolu jen my dva, a jak bychom mohli být spolu co nejdéle.

Tak samozřejmě, je to asi poslední láska mého života, a tak si jí užívám z celého srdce a s takovou intenzitou která až spaluje. Když se na něj dívám jsem šťastná že ho mám a těším se na spoustu krásných chvil které doufám spolu prožijem. Vím to a moc se na to těším. Zvlášť až dojde na to zjistit jaké umí podávat výkony a jakou má výdrž, protože ne kvantita, ale kvalita je pro moje uspokojení to pravé.

I teď mne láká a vábí k akci a já vím že se nenechám dlouho pobízet a svou lásku mu budu moci naplno projevit.

Já se omlouvám a jdu se své lásce věnovat. Teď mě napadlo, že vám vlastně dlužím její jméno!

Takže dovolte abych vás seznámila. Moje láska se jmenuje NIKON D3200 .

Marmeláda z ptáčnic....

No, možná by jste to asi

do mne neřekli podle toho co zde na blogu předkládám, ale jsem člověk který šíleně rád zavařuje a matlá marmeládičky, džemíčky a jiné mňamky. Dejte přede mne ovoce a stává se ze mne zavařovací ďábel...

Dělám marmelády jednodruhové, míchané z ovoce klasického ale i experimentuji z různými druhy. Kompoty dělám z čehokoli co jde. Je ale pravdou že dokud byla děcka malá, měli jsme na zahradě spoustu rybízů, angreštů, malin a jahod. Jak postupně dorůstala, keře stárly a vymíraly a děti se odmítaly účastňovat trhání a raději čekaly až jim to natrhá maminka, snižoval se i objem zavařovaného a mazacího ovoce. O to víc se ale zase různil sortiment marmelád. Začala jsem totiž kupovat vždy určité sezónní ovoce a z něj dělat míň ale různorodých druhů a mixů marmelád.

Nejvíc jsem se angažovala v době kdy jsem trávila z tehdy dvouměsíčním synem a tříletou dcerkou , babičkou a prababičkou půl roku na bývalé chalupě. To jsem dle časopisu o zavařování pátrala a prohledávala lesy a stráně, nosila domů košíky s ovocem a pak zavařovala a zavařovala. Takže když jsme se někdy v září vraceli domů vezli jsme i dva plné velké prádelní koše kompotů a zavařenin plus nádavkem ještě čerstvě nasbírané ostružiny s kterých jsem dělala marmeládu až doma.

A tam jsem také poprvé dělala kompot a marmeládu z ptáčnic. Určitě znáte ty třešňové pecky potažené slupkou které jsou vynikající v okamžiku kdy naberou skorem černou barvu. Kompot byl výborný na dozdobování vánočního cukroví nebo dortů a marmeláda ač o něco pracnější o dost chutnější než z normálních velkých třešní.

A jelikož jeden strom ptáčnic máme na zahradě a jelikož je hýčkán jako pohledová zábrana, tudíž mu nehrozí skácení letos je obalený těmi malými červenými broky.

Díky nějaké zvláštní chorobě či napadení jsem o třešně na chatě přišla a tak abych měla alespoň něco v zásobě, vzpoměla jsem si na tuhle zavařeninu. Pokud máte trpělivost a v dosahu tyhle plané třešně, doporučuji vám vyzkoušet jí. Je chuťově vynikající a holt velikost plodů se dožene jejich množstvím.

Zavařuji s Gelfixem 3v1 tudíž dávka ovoce je 1 kg .

Nasbíráte si 2kg ptáčnic, protože jsou to víc pecky než to kolem.

Dáte do hrnce a půl hodiny dusíte. Propasírujete přes síto a vzniklý protlak odvážíte.

Přidáte Gelfix podle návodu, já tedy pro chuť a vůni někdy přidávám trochu buď rumu pokud je anebo rumové tresti a plním do skleniček....z kilové dávky jsou čtyři sklínky od marmelády z obchodu. Ale opravdu moc dobré!

Dneska jsem dělala mix z malinoostružin, malin, broskví a zbytku protlaku z ptáčnic. A ještě si natrhám ptáčnice na druhou dávku, páč mi opravdu chutná a taky abych měla i pro synka....

Další budou jahody s rybízem(jahody mám u mamči v mrazáku) a pak přijde na řadu rosol z letních jablek a nakonec až dozrají zahradní borůvky tak zavařenina z nich. Pokud se dokopu k tomu abych buď tady nebo na chatě vlítla do lesa na ostružiny tak bych chtěla zopáknout i tu ostružinovou. A pomerančovou a citrónovou a vůbec.... Experimentům zdar !!!

Zahrada....radost nebo starost?

....asi obojí. Když jste opravdu zapálený

zahrádkář, třeba jako byl Karel Čapek, je to pro vás něco jako droga. Sháníte, přesazujete pak zase jinam přesazujete, plejete, okopáváte a večer se nemůžete hýbat. Ale při pohledu na odvedenou práci máte takový hřejivý pocit u srdce. Když se dostanete k zahradě která je víc sad než zahrada, plné různých poloozpadlých staveb a plotů, bez jediného záhonku čekají vás mnohé večery kdy by jste se nejraději všeho vzdali, proklínáte svůj nápad chtít z toho udělat zahradu k obrazu svému. A vaše záda vám nadšeně dávají za pravdu.

Pokud ale nejste zapáleným zahrádkářem a máte spoustu dalších koníčků je zahrada řehole a věčná starost. Sekání trávy, plení neustále bujícího plevelu, přemnožení určitých druhů květin a úbytek jiných a s tím ruku v ruce v pravidelných pětiletých odstupech renovace celých záhonů, sestávající se z toho že vezmete rýč a na jeho hloubku všechno vyrejete, vyberete, roztřídíte a znovu zasázíte. A vaše záda vám vůbec nejsou vděčná a všemožně, tedy hlavně velkými bolestmi vám dávají najevo že tohle je tedy vůbec nebaví a že tohodle se nechtějí ale vůbec účastnit.

A pak také se může stát že jste takový mezityp, to jest člověk který má jak pracovní záchvaty trvající třeba dva měsíce střídající se z prodlevami a přestávkami trvajícími zhruba stejnou dobu. A váš cit pro zahradu a zahradničení osciluje pravidelně mezi neskonalou láskou a absolutní nenávistí při pohledu na jakékoli zahradní nářadí. Pokud se procházíte po čerstvě posekané zahradě a rozhlížíte se kolem sebe a vidíte ten pokrok a proměny kterými vaše zhrada za leta ničení si zad a rukou prošla říkáte si Jo, mám pěknou zahradu, povedlo se.

Ovšem v okamžiku když na záhonu který už tři měsíce dáváte dohromady a máte ho dokonale vypletý zjistíte že na něm opět bují vesele plevel vaše nálad klesne na bod mrazu a veškeré nadšení je to tam...

V tom okamžiku si říkáte: Sakra nebylo mi na sídlišti líp?

P.S.Proměny naší zahradě v čase můžete vidět zde:

Malé poohlédnutí zpět

...a pokračujeme ve vzpomínání

Snažila jsem se o pár zahradních panoramat která zachycují asi ty nejhezčí a nejzměněnější partie

A taky jak probíhala generálka záhonu. Tu hle část záhonku jsem zapoměla vyfotit před, ale věřte žeta džungle byla ještě větší než na té druhé půlce.....před

....a po

Momentální stav je takový že mám hotové dvě třetiny druhé části záhonu, jenže nejdřív deště a pak zase vedra práci zastavily. Je tu hodně jílovitá půda která když vyschne je jak kámen a pak se nedá nic moc dělat, zvlášť když potřebuju vybrat plevele až do posledního kořínku, což u takové bršlice je práce opravdu piplavá a v té zkamenělé zemině to jde opravdu velmi špatě. No a jak asi sami víte, toho deště je zase v poslední době pomálu.

A vítr se mi postaral o jednu nepříjemnost. Určitě jste tu zaregistrovali na fotkách že mám (tedy jsem měla) tu popínavou bílou růži vedenou po starém umřelém stromku. Jenže nějak jsem nezaregistrovala jeho rozklad a pak najednou fouklo a koukám strom spadlý....takže jsem musela z růžičky vystříhat všechny staré větve a nechat jen nové výhony které jsem zatím provizorně než pro ně vymyslím vhodnou podpěru přivázala na podporu z bambusových tyčí.(je to vidět na prostředním panoramatu)

Bojuju sama se sebou....4

Dostala jsem se do situace

kdy mi váha lítá sem a tam jak splašená, ale dolů už se jí chce strašně pomalu. Podle odborníků je to normální období které vždy nastoupí a ve kterém se nesmí nikdy rezignovat, protože dřív nebo později se zase váha začne zase posunovat směrem dolů. Pokud ovšem se ale tak nestane ani v dalších měsících je dost možné že člověk dospěl do stádia kdy tělo řeklo samo dost a další hubnutí se dá praktikovat ale většinou za cenu drastických diet jejichž trvanlivost je mnimální a jste na nejlepší cestě ke známému a obávanému jojo efektu.

Sama za sebe jsem ale na půlce šatníku zjistila opravdu velký efekt kdy se vejdu opět do věcí které ležely odložené pěkně dlouho.

Taky jsem ovšem začala dost flákat jak jídlo tak šlapadlo. Ne že bych se vracela ke starým zvykům, i když tu a tam uďobnu plátek sýra či šunky navíc, a i sem tam nějaká ta sladkost. To všechno není až tak samo o sobě hrozné, ale spíš se stane že vynechám jedno jídlo a to není vůbec dobré. I když není hlad, těch pět jídel denně je opravdu důležité dodržovat. Metabolismus se pak zase zpomaluje a tělo si začíná dělat opět rezervu.

A jak tedy dopadá bilance po čtyřech měsících?

Výchozí váha: 14.3. 90,2kg 14.7. 84,2 - 84,9 takhle mi to zvláštně lítá, ale to je mě vcelku stará známá věc.

HO, pas a boky zůstávají beze změny.

Takže to ani v nejmenším nevzdávám a ty čtyři kila prostě musím pokořit! A hodlám jít i dál pokud to půjde, protože když se na sebe podívám tak ještě hodně rezerv k shození je....

Jeden a jeden se rovná dva skvělé filmové zážitky....

V záplavě mnoha filmových repríz

jsem si vyškrábla dva filmy, které patří mezi mé TOP filmy. Oba jsou podle knižních předloh které jejich autoři sepsali ze svých zážitků, a oba ač americké provenience jsou skvěle zfilmované. První z nich je Sedm let v Tibetu

podle vzpomínek rakouského horolezce Heinricha Harrera a druhý Vzpomínky na Afriku dánské spisovatelky Karen Blixenové.

SEDM LET V TIBETU - SEVEN YEAR IN TIBET

USA 1997

REŽIE: JEAN-JACQUES ANNAUD

HUDBA: JOHN WILLIAMS

HRAJÍ: BRAD PITT, DAVID THEWLIS, B.D.WONG....

Začátkem druhé světové války se vydá skupina německých horolezců dobýt vrchol Nanga Parbat. Jsou ale zajati britskou armádou a internování v indickém Déhrádúnu. Rakušan Heinrich a Němec Peter ale uprchnou a putují přes celé Himálaje až dojdou do tajemného Tibetu. Ve Lhase se Heinrich setkává s dospívajícím Dalajlámou a stává se jeho učitelem angličtiny. Setkáním těchto dvou zcela rozličných osobností i kultur odstartuje přerod do té doby sobeckého, floutkovského a sebestředného Heinricha v člověka milucího Tibet a jeho obyvatele. Po anektování Tibetu Čínou se postaví na stranu Tibetu a pomáhá zajišťovat obranu. Je mu ale jasné, že mírumilovní a zbraněmi z devatenáctého století vyzbrojení Tibeťané nemají proti rozpínavým a krutým Číňanům žádnou šanci.

V roce 1952 se Heinrich vrací zpátky do Rakouska, kde navazuje opět vztah se svým synem a učí ho nejen lezení ale i lásce ke vzdálené zemi v horách....Přátelství s Dalajlámou vydrželo až do Heinrichovi smrti i když osobně se již nikdy nepotkali.

Heinrich Harrer se narodil v roce 1912 a zemřel v roce 2006. Po svém návratu do Evropy napsal spousty knih, ale největší ohla zaznamenaly Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. V roce 1997 vyšlo najevo jeho členství v NSDAP, SA a SS. Byl dost tvrdě za toto kritizován zvlášť když se o tom nikdy nezmínil. Když se ovšem prokázalo že se neúčastnil žádných násilností ani čistek byl i za pomoci Simona Wiezenthala označen za nevinného. V roce 2002 obdržel od Dalajlámy ocenění "Světlo pravdy" za jeho snahy o upoutat pozornost světa ke zvěrstvům které Čína páchala v Tibetu.

Druhým filmem jsou Vzpomínky na Afriku. Tento film je nádhernou oslavou přírody, ale i velké lásky a bolesti a síly jedné tvrdě zkoušené ženy a popisuje pohled na tuto zemi a její původní obyvatelstvo očima Evropanů které se podobalo náhledu Američanů na Indiány.

VZPOMÍNKY NA AFRIKU - OUT OF AFRICA

USA 1985

REŽIE: SYDNEY POLACK

HUDBA: JOHN BARRY

HRAJÍ: MERYL STREEP, ROBERT REDFORD, KLAUS MARIA BRANDAUER...

Dánka Karen miluje barona Hanse von Blixen, ten si jí však vzít nechce a tak se provdá za jeho nemajetného bratra Brora. A tím začíná její těžká životní pouť v manželství které je založené na finančním základě. V roce 1914 odjíždí Karen za Brorem do Keni, kde se berou a z Nairobi odjíždějí na jejich farmu, kde chce začít Brore vyzkoušet něco co tu doposud nikdo nezkusil a to pěstovat kávu. Jenže neumí zůstat na jednom místě a od své ženy neustále odchází na delší a delší čas. Tím jí odsuzuje k neustálému čekání na svůj návrat, na dítě které nikdy nepřijde, na vyléčení ze sifilidy kterou jí nakazí a odsoudí tak k bezdětnosti, na to až začne farma vydělávat....a Karen se mezitím seznamuje se životem Kikujů kteří pro ni dělají a zamiluje si je. Postaví jim i školu pro jejich děti. Svou tvrdostí, houževnatostí a cílevědomostí si vydobývá i úctu ostatních bílých farmářů.

V nejtěžších chvílích se seznamuje s anglickým lovcem Denisem Finch Hattonem, u kterého nachází lásku a porozumění. Ale i on od ní neustále odchází a tak Karen opět čeká na jeho návraty a na to zda někdy vůbec bude moci normálně žít s milovaným mužem po boku.

Když už se zdá že začne farma fungovat jak má, přijde rána v podobě požáru který zničí jak celou sklizenou úrodu tak i pražírnu. Karen se rozhodne farmu prodat a vrátit se i přes Denisovu nabídku pomoci, zpět do Evropy. Sežene tedy Kikujům území kde mohou dál žít svobodně tak jak jsou zvyklí a čeká jen na Denise který ji má dopravit do Nairobi. Jenže přichází poslední těžká rána v podobě Denisovi smrti. Po jeho pohřbu definitivně opouští Afriku aby se do ní již nikdy víc i přes to jak moc jí miluje, nevrátila....

Karen von Blixen - Finecke se narodila roku 1885 a zemřela roku 1962. Byla dánskou básnířkou, spisovatelkou a vypravěčkou. Brore byl ve skutečnosti jejím švédským bratrancem a opravdu ji sifilidou nakazil. Vyléčila se z ní v Dánsku aby se opět mohla do Afriky vrátit. Po návratu zpět do Evropy napsala mimo jiné i na základě svého afrického pobytu knihu Africká farma, nebo též Vzpomínky na Afriku. Úspěch jí zabezpečil finančně ale neustále se potýkala s následky těžké nemoci a to spolu s psaním její síly velmi vyčerpávalo.

Oba filmy nádherně zachycují jak krásu africké přírody tak velebnou krásu Himálají, u obou je skvělý hudební doprovod dvou velikánů filmové hudby Johna Williamse a bohužel již zesnulého Johna Barryho. Četla jsem i obě literární předlohy, nebo tedy spíše Návrat do Tibetu a pro něj jednoznačně i dopadá srovnání. Vzpomínky jsem odložila nedočtené protože na rozdíl od filmu mne vůbec nezaujaly....

Použitá životopisná data : Wikipedia

Použitá videa: YouTube

Trochu krásna....aneb příroda maluje

Ale aby i krásno se okolo nás

vyskytovalo a to zcela zdarma, jen tak pro radost a potěchu našich očí a duší se stará naše dobrá, a námi tak huntovaná, Matička Příroda. Dvě z jejích úžasných letních pláten vám teď předkládám....

P.S. Podotýkám, že tady jsem si ani trošičku nezahrála s jedinou fotkou....

Tak už nám ji našli, paní Müllerová!....

A kohože nám to našli?

No přece Ivetku Bartošojc.....Víc jak týden nás bombardovalo zpravodajství Velké Sestry Novy v primtimovém čase o nových a nových eskapádách (Ne)Svaté Trojice Rychtář - Bartošová - Macura. To abychom na bývalou pěnici a stávající notoričku a jejího hrubiánského přítele náhodou nazapoměli a čas je nespláchl do žumpy zapomění kam právem patří.

Připadá mi dost eklhaftové aby se peníze z daní všech plácaly na placení zásahu URNY, jen kvůli tomu že si to někdo jen tak mýrnyx týrnyx objedná. No někdo, jedna rádoby pseudocelebrita která se snaží neustále na někom zviditelňovat. No schválně, zkuste si jako obyčejný človíček tohoto státu objednat zásah URNY na souseda který vám neustále znepříjemňuje život, vyhrožuje a napadá vás. Prohlásí vás za blázna a v horším případě rovnou fláknou po zádech obuchem, aby jste je s takovou prkotinou neobtěžovali. Protože co je ohrožený život jednoho neznámého normálně pracujícího člověka proti alkoholem rozvrácenému myšlení jedné bývalé, a to ještě ne moc dobré, pěnice a jejího tvrďáckého přítele....

Tato středozemská telenovela naštěstí už skončila, i kdybych za sebe bych byla raději kdyby zůstala tato osoba někde ztracená, protože další díly určitě na sebe nenechají čekat, zvlášť když se do nich zamotal i horkokrevný italský rádoby hrabě. Spasitel Macura zmizel a chrabrý rytíř - zachránce Pepa s odhalenou hrudí pro případ že by bylo potřeba svést bitvu o ruku zachraňované Ivetky si může tedy svou Žambulku - bambulku odvést do Čech. Hurá! Zajásá bulvární duo Blesk - Nova, máme materiálu na celou prázdninovou okurkovou sezónu, zvlášť když se nám tím tak pěkně podaří odvrátit pozornost od excesů naší Vepřové prezidentské hlavy a megalomanských plánů (Ne)zvolené vlády. Kdo si v tom přívalu emocí, alkoholového odéru a srdcervoucích plačtivých scén povšimne toho že D1 se už nebude opravovat pět ale sedm let (zatím). Ano říká se tomu vrtěti psem, aneb jak odvézt pozornost od jiných, životně důležitých problémů k těm které jsou naprosto malicherné leč! dějí se těm kteří jsou na výsluní, ale já za sebe říkám

VELEBNOSTI, JDU BLEJT!!!

Z polí,lesů, luk a strání....3

Krásou jejich, kochali se básníci,

krásou jejich kochám se i já.

Opěvovali je snílci

zda právem?

To posoudit vám dám teď já....

VRBINA PENÍZKOVÁ - ČERKÁČ PENIAŽTEKOVÝ (Lysimachia nummularia)

---

KOPRETINA BÍLÁ - KRÁLIK BIELY (Leucantheum vulgare) a na ní si lebedí TESAŘÍK ČERNOŠPIČKÝ (Strangelia melanura)

ČERNÝŠ LUČNÍ - ČERMEL' LÚČNÝ (Melampyrum pratense)

SLÉZ LESNÍ (Malva sylvestris)

ČIČORKA PESTRÁ - RANNOSTAJ PESTRÝ(Coronilla varia)

VLČÍ BOB MNOHOLISTÝ - LUPINA MNOHOLISTÁ (Lupinus polyphyllus)

LOMIKÁMEN VŽDYŽIVOUCÍ - LOMIKAMEŇ VŽDYZELENÝ(Saxifraga aizoides)

Siluety.....

Když člověk leží na sluníčku

mívá občas různé nápady. Podle intenzity a délky pobytu mohou být vcelku dobré až po naprosto šílené. Nevím kam zařadit tenhle můj siluetový nápad, ale snad až tak šílený není !

---

19 / 52

Jak jsem už psala na sesterském blogu

projekt Moje velké i malé radosti přesunuji sem na Dandíka. Zjistila jsem že je to takový sám voják v poli, Popeluška zanedbávaná a tak jsem se rozhodla dát si ho sem na výsluní.....

1 - 2/ 5.7. - 6.7. 13

Radost z dobře vykonané práce převáží nad tím, že mi po ní tak vypovídala záda, že jsem ani nevěděla jestli se dostanu nebo ne ven z vany....ale za to mám uklizenou a urovnanou půdu i před ní, co mělo jít do regálů tam je, co se nevešlo a nepoužívá se je za nimi a zbytek už si musí probrat muž. Jsou to totiž jeho krámy a staré díly do kopírek. Rozebrala jsem a odnosila do kontíku i krabice kterými tu muž obkládal dům jelikož je pro něj šílená dřina tu krabici rozložit. Nechápu. A dnes jsem konečně rozebrala venkovní voliéru po papouších, protože jsem jednoznačně zavrhla pokračovat v chovu. Ti dva exoti co mám doma naprosto stačej!

3 - 4 / 7.7. - 8.7.13

Postavila jsem se a nic mne nebolelo, záda se zdají odpočinutá a já tak trochu taky. Jedině co mne mrzí že vždycky ráno vyleze sluníčko na bezmračnou oblohu a než se dokopu ven zmizí a ukáže se až zase navečer...Pesani si hráli tak intenzivně až přešli do regulérní rvačky a jelikož jsem ležela mezi nimi jak jsem je odstrkovala zapoměla jsem mezi nimi ruku. Výsledek dírka od zubu v dlani, modřina na zápěstí a bolí to jak čert. A proč to píšu do radostí? Protože to dopadlo jen takhle a nemusela jsem na šití jak s prvním Matesem a Bakem když jsem je od sebe odtrhávala. Zapoměla jsem u jezevce prst a stálo mne to šest stehů....

5 / 9.7.13

Sluníčko od rána pěkně svítí a neschovalo se, tedy až na pár chvil, manžel v pořádku dorazil z chaty domů, žádný srnec si s ním nechtěl dát ani rande ani závod jak už se mu jednou na motorce stalo, takže jsem si vlezla na chvilku na lehátko do bazénu. Jen ta studená voda mi moc radosti neudělala....a trak jsem šla sekat. Krásný pohled který mě vždycky zahřeje u srdce :)

6-7/ 10.7.-11.7.13

Mladej si odskočil pro bublaninu a seděli jsme si při čaji a buchtě jak za starých časů v altánku a rozprávěli o životě. Přidala se k nám i dcera, které přivezl sušenky o které ho prosila a bylo fajn. A definitivně už vím, že v úterý bude novej miláček. Já už se nemůžu dočkat!

No.14...

U tohoto obrázku opravdu komentář netřeba :)!

Kdyby nám raději postavili nějaký slušný dům....takhle bivakovat v autě je na nic!

Buchta ŽAVES....

Buchta zvaná ŽAVES(ŽÁdné VElké Sra..í) nebo též buchta chalupářská,

mne provázela celým dětstvím. Je to buchta lehká na práci a má univerzální použití. A proč chalupářská? Dá se totiž upéct všude tam kde je buď trouba nebo remoska a na odměření ingrediencí a jejich smíchání vám postačí jen polévková lžíce. Zastoupí jak bábovku, tak ovocný koláč s drobenkou či klasickou bublaninu.

I u mne je prazákladem všeho pečení a používám jí jako základ pro spoustu dobrot.

Rozpis je buď na velký plech nebo na malý pekáček či bábovku. Na plech jsou poměry v závorkách.

Základní recept je tento:

20 (25) lžic hrubé mouky

20 (25) lžic mléka

10 (15) lžic cukru krupice

10 (15) lžic oleje

1 (2) celá vejce

1/2 (1) prdopeč

1 vanilkový cukr

Ingedience smícháme v míse a je hotovo. Tedy máme tak základní těsto které se hodí skvěle na koláč ze žmolenkou. Pokud ale si chceme dopřát luxusnější variantu dáme do těsta jen žloutky a z bílků ušleháme sníh. To se hodí na řezy s polevou.Dalším vylepšením a to na bublaniny nebo na bábovku je když nejdříve vyšleháme žloutky z cukrem a olejem z bílků opět sníh, přidáme zbytek ingrediencí a nakonec vmícháme sníh. Získáme tím lehké těsto. A když si do půlky z něj nasypeme kakao máme rázem základ na mramorovanou bábovku. Přidávat můžeme namleté oříšky, kokos, mandle, rozinky (nejlépe namočené v rumu) tedy co jak kdo má rád. Sice jsem se jednou pokoušela dávkování zvážit, ale stejně dodnes používám polévkovou lžíci. Hodí se to právě všude tam kde chci zaperlit ale není po ruce váha....jen doma jsem míchání lžící vyměnila za stojací šlehač a otočnou mísu.

Tuhle buchtu nám vždycky pekla maminka na chalupě o prázdninách, my si nanosili borůvky, jahody nebo třešně a pak seděli na hrázi na kamenech a cpali se k prasknutí. Nutno dodat že jsme tím trápili maminku skoro obden, protože pořád bylo co sbírat a z čeho péct....a jelikož vajíčka byla ta správně domácí, mléko od krav a náplně z lesa byla to vždycky žluťoučká a šťavnatá dobrota!

DOBROU CHUŤ !