Mraky, mraky pořád mraky....

Každý den je krásně slunečno. Každý den navečer se zatáhne a začne pršet. Každý den do toho deště začne svítit zapadající slunko a já každý den s nadějí vybíhám na zahradu s foťákem v ruce, že někde nachytám na obloze duhu. Nikdy tam není. Tak nevím. Přestávají platit fyzikální zákony, nebo je sluníčko už moc nízko či to není ten pravý "duhový" déšť, to nevím...

Ale za to už třetí den jsou pak na obloze nádherné mraky, a já neodolám a fotím si je....

Některé jsou běloučké, některé sluníčko trochu zabarví do slabé oranžové a jiné jsou zase šedivé, ale všechny jsou alespoň pro mne, krásné a inspirativní....

Malý dodatek, tenhle pidičláneček je jubilejní třístý v tomto roce. No nějak jsem se rozplkala, jsem jen o něco víc než v půlce roku a už mám tři stovky, vloni to bylo za celý rok 349....Asi bych se měla trochu krotit, nebo se vám z těch mejch plků zavaří mozky. Což v tomhle teple které panuje není až tak nic těžkého...

Včera čmelák, dneska motýl?....

Včera jsem navečer chodila po zahradě a číhala na konipase, kteří tu po zahradě pobíhají a dost iritují Matesa. Ten je chce honit a oni se samozřejmě nedají. Bývají tu tak tři, čtyři a pochodují po zahradě a loví hmyz. Někdy si u toho povyskočí do vzduchu jak na pérkách. Konipasové se ale zrovna jako na potvoru nekonali a tak jsem obcházela ty zbytky kytek které kvetou a na monardě (indiánské kopřivě) jsem načapala čmeláka...

Dneska jsem na při hledání co na 365ku vyfotit jsem pro změnu na janebě uviděla tohle stvoření. Nevím jestli to patří mezi motýli nebo můry, přiznávám se že u kytek takový problém nemám a na brouky mám atlas, ale ny tyhle létavce nee. Tak poznám pár základních druhů baboček, otakárka a modrásky či bělásky, a ještě tak smrtihlava, ale tím moje vědomosti hasnou. Ale bylo to stvoření pěkné, ale jak jsem jí chtěla vyfotit s poloroztaženými křídly, a to proto že v tom okamžiku se její barevnost úplně změnila, tak se zbalila a odletěla....

Musím uznat, že si s tou janebou docela slušely...

Lidé a tajemství...

Ode dávna lidi lákala tajemství a snažili se je rozluštit. Vždyť sám svět kolem nich byl pro ně ohromným tajemstvím, nechápali proč se z oblohy na ně řítí blesky a zapalují vše kam udeří. Že dokonce i zabijí. Nechápali proč se střídá den s nocí, proč měsíc na obloze jednou za čas zmizí aby se zase opět ukázal. A tak se ta tajemství snažili rozluštit přijít všem těm záhadám na kloub. A neuvědomili si, že se tím vlastně posunují ve své podstatě dopředu.

Hledali odpovědi na své otázky ve hvězdách a rozluštili tajemství jejich pohybu. A vymysleli kalendář.

Mnoho věcí které dnes považujeme za samozřejmé vzniklo jen a jen dík lidské touze odhalovat a luštit tajemství.

Známe díky rentgenu vnitřní tajemství nejen našich těl, kostí a svalů ale i tajemství přírody, starých soch, obrazů....

Svá tajemství lidé chránili před ostatními šiframi, aby zas jiní jejich tajemství rozluštili.

Dík nezměrné touze rozluštit tajemství starých hieroglyfů dnes víme jak fungoval starověký Egypt, podařilo se rozluštit tajemství klínového písma a tak víme o Gilgamešovi, a Sumerech a jejich dávno zaniklém státu. Víme o tajemství Troje, o tajemství Mayů, Inků....

Naší touze přijít všemu na kloub neunikne nic. Co chvíli vědci odhalí tajemství ať již naší vlastní bytosti, tak vesmíru či oceánů. Odhalí tajemství DNA, genů, buněk. Planet, hvězd i nejhlubších mořských příkopů. Starých civilizací.

Ba co víc, neustále odhalujeme i něčí tajemství, která měla zůstat skrytá, rozluštíme i tajemství vlastních možností a toho čeho jsme sami v nejvypjatějších situacích schopni.

Máme každý svá tajemství která nosíme pod určitou maskou, jenže stejně přijde ten nestřežený okamžik kdy druzí naše tajemství rozluští a vynesou na světlo.....

Jsme schopní vyřešit tajemství prastarých záhad, vražd a zločinů. Ale nejsme stále schopni vyřešit tajemství které ukrývá to nejcenější pro nás, to jak se naučit žít ve svornosti, bez závisti a zloby, v souladu s přírodou, ale i moderně. Jak podat jeden druhému pomocnou ruku a ne se navzájem skopávat z útesů. Jak se nepodrážet a zrazovat...

Růže v pohybu....

Beruška....

Jedna malá beruška, vydala se sama poznávat tenhle svět.

Ale její krovky polámal někdo hned.

Sedla si unavená celá na zelený list, a přemýšlela dlouho

co bude dneska jíst....

Je to beruščí přivandrovalec ze světa, ne naše klasické sluníčko sedmitečné. Ale ta naše sluníčka likviduje. Takže není tak nevinné jak vypadá....

Pro mé děti....i když už jsou dnes dospělé

Jaká to tajemství ukrýváš pod víčky, halí hou

ty můj maličký. Jaká to tajemství, pod nimi plynou.

Když si tak sníš pod svojí peřinou....

Jaká to tajemství ukrýváš za víčka, halí hou

ty moje maličká. Tajemství pohádek, princezny

na hrášku, a co dál? Ty můj rarášku...

Jaká jsou tajemství když léta jdou, sny zmizí

jak životní obraty je odvanou. Tajemství života

schovaná za víčky, zhasnou ti rychleji než plamen u svíčky...

Budeš mít tajemství, svá malá hájemství

o kterých nepovíš nikomu nic. Jen čas od času a s plných plic

vykřičíš do světa, jaký jsi popleta, či jak moc zklamal tě tvůj princ...

Dnes ještě tajemství ukrýváš pod víčky,

až otevřeš je uvidíš svět. Tajemný, záhadný

po tisíce let. Budeš chtít rozřešit všechna a hned,

netušíš ještě že stát tě to bude přemnoho let...

Až rozluštíš tajemství lásky a něhy, až rozluštíš tajemství

všech něžných slov, až vyluštíš tajenku ženy a

záhadu zvanou muž, pak budeš moct říct už: " Já našel jsem

odvahu jít životu vstříc!"....

Tajemství zpod víček, tajemství

slziček, všechna jsou nicotná, tady a teď.

Pro toho kdo jednou rozluští

veliké tajemství s nápisem SVĚT....

Inspirace pro všechny cukrářské hračičky...

Tahle vychytávka na fb mne nadchla a myslím, že nadělá na slavnostním stole dost parády. Ovšem pozor! Nezkoušet za parného letního dne, to by taky mohlo být brzy po překvapení. ...

Škoda že mi to nepřišlo o pár dnů dřív, hodilo by se skvěle k TT....takže Hani, mám dojem že to je pro tebe ta správná výzva, co ty na to?

Kapičková 3....

Těch kapičkových fotek jsem včera udělala povícero, jak déšť přicházel a zase odcházel, vzala jsem foťák a šla fotit další...

Ale pokud bude pršet ještě dneska, dalšími už otravovat nebudu, to slibuju. I když.....

Vlaštovky na drátě....

Myslím že to rčení mnozí znají z dětství. Mě ho vždycky říkala babička..."Co tu sedíte jak vlaštovky na drátě, jděte něco dělat!". A my buď šli nebo ne. Ale dnes jsem pozorovala vlaštovky které tady seděly u nás u domu na drátě a jen jsem se divila. Pršelo a ony se tam sprchovaly! Doslova a do písmene....Seděly na drátě a vrtěly se tam, křidélkama si roztíraly vodu po sobě a užívaly si to. To že se k nám na bazén choděj koupat vrabci je vcelku normálka, ale sprchující se vlaštovky jsou pro mne novinka.

Evidentně šlo o mladé vlaštovky, protože ještě neměly své elegantní ocásky, ale bylo vidět že se jim ta sprcha opravdu líbí.

P.S. Fotky nejsou moc kvalitní, protože bylo už k večeru, zataženo a navíc jsem musel dost zoomovat.

Kapičková 2.....

Jelikož konečně zas zapršelo, a do toho začalo svítit sluníčko,

vyběhla jsem ven s nadějí že bude duha. Nebyla. A tak jsem

se prošla po zahradě a nafotila ještě nějaké kapičkové

obrázky.... to počasí je dnes opravdu jak na houpačce.

Chvíli svítí sluníčko, chvíli hřmí aby zase v zápětí

vylezlo zpoza mraků sluníčko, které opět vystřídají

hromy a déšť. Ten bohužel nemá nikdy moc dlouhé

trvání, ale díky alespoň za to. A možná to je lepší

protože se to stačí vsáknout a ne že se to spláchne

jen tak bez užitku v nějakých přívalech.

Ještě pár mráčků.....

Foceno před hodinou, kdy se ještě dalo slunit a koupat.

Pak se začalo zatahovat a teď když to píšu už zase hřmí

a fouká vítr. Uvidíme jestli to je zas jen planý poplach a

nebo jestli alespoň trochu zaprší....

Tak ty byly ještě šlehačkové. Ale ty poslední už tak pěkně nevypadaly....

Tedy vypadaly zajímavě, jen už hrozily víc....

Dopoledne v Třebové.....

Měla jsem se dnes zastavit u doktorky pro zprávu o zdravotním stavu, tu následně předat na ÚP. Už v půl osmé začalo hřmít, takže jsem nebyla dvakrát nadšená z toho že bych měla camrat v dešti domů, protože na autobus by se mi nechtělo třičtvrtě hodiny někde čekat. Do osmi hodin bylo po hřmění a zase vylezlo sluníčko. Při cestě do města opět se zatáhlo a začalo se blýskat a hromovat, ale naštěstí i teď nepršelo. Navíc na mě už čekal muž s tím, že mě vezme zpátky dom. Trochu to zabouřilo a zase se mraky přestěhovaly jinam.

Na téhle lavičce si vždy udělali svoje ležení bezdomovci. Měli to docela na strategickém místě, mezi marketem, kde si kupovali krabicáky a zdravotním střediskem, odkud jsem to fotila. To pro případ otravy alkoholem, lékařské ošetření promptně a hned.....no a na trávě pak tu opici vyspávali....

Dnes už tu byli jen holubi, bezdomovce tu už delší čas není vidět. Jestli si našli místo jinde, nevím, ale teď je to tu bez jejich blábolení, žebrání a pokřikování podstatně klidnější....

Blesková buchta podruhé....

Byla jsem v komentech požádána abych až budu dělat tuhle bleskovku doprovodila povídání fotkami. Dnes tak činím, protože jak jsou horka, mám větší a větší chuť na horkou kávu a na něco k ní.....a co je u nás doma nejdostupnější a nejrychlejší? No tahle bleskovka....

Krok první....smíchané všechny ingredience v jedno

Pro ilustraci aby jste si udělali představu do jak velkého hrnečku...klasický čtvrtlitrák

Hotová bleskovka. Nemusíte se bát, že by jste jí z hrnečku nevyklepali, ona z něj vyskočí sama už v mikrovlnce....

Zde už připraveno ke konzumaci.... to vše za dvě a půl minuty

Tichá bolest....

V jednom komentu už si nějak nepamatuju u koho, mne připoměla jedna poznámka o zakopané a zapomenuté slivovici jeden nádherný film. Jmenuje se Tichá bolest a vypráví o velké lásce vnuka k dědovi, o hledání bečičky s tou nejlepší slivovicí a vůbec o letech padesátých na Valašsku a o službě u Černých baronů - PTPáků. A ač natočen v roce 1990 není, nevím proč, z těch filmů které se stále na obrazovkách televizí točí dokola, a přitom je v něm úžasným způsobem ztvárněno právě ono trpké období padesátých let s jejich vykonstruovanými procesy.

Malý Janek Kadavý je svědkem toho, jak STB odvleče jeho otce jako zločince, odsoudí a nakonec popraví jako nepřítele lidu. Jeho maminka dlouho otcovu smrt nepřežije a Jankovi zbývá jen jeho dědeček, moudrý a laskavý člověk. Vychovává Janka tak aby se za žádných okolností nesklonil před ponižováním, útlakem a zlovůlí bolševického režimu, jímž je jeho rodina pronásledována. A zároveň mu stále vštěpuje smysl pro pravdu a spravedlnost. Janek dospěje a jako většina jemu podobných nastoupí na vojnu k PTP. I zde dál pokračuje jeho pronásledování a šikanování a zažívá velmi nepěkné chvilky. Ať již na vlastní oči viděnou smrt kamarádů, které nažene agilní velitel i z tankem do bažiny a oni zde zahynou, tak i pronásledování za nedovolené opuštění posádky, když nedostane dovolenou na pohřeb toho jediného kdo mu z celé rodiny zůstal - jeho milovaného dědečka.

Celým filmem se jako červená nit vine hledání jedné zakopané a zapomenuté bečičky té nejlepší slivovice, kterou dědeček schovával na slavnostní příležitost až Janek vystuduje vysokou školu, až se ožení, ale nikdy jí i přes to že je přesvědčen že ví kde hledat, nenajde...

Film natočil v roce 1990 režisér Martin Hollý ml. podle autobiografického scénáře Jiřího Křižana s hudbou Svatopluka Havelky (ano otcem režiséra, herce, zpěváka a hudebníka Ondřeje Havelky) a do hlavní role dědečka obsadil Rudolfa Hrušínského, který si opět střihl roli která mu tak seděla. Moudrého a láskyplného člověka, kouzelného dědečka a životního glosátora. Stejně jak ve filmech Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři nebo Slavnosti sněženek....

V roli Janka se objevil méně známý herec Ivan Jiřík, který zdárně Rudolfu Hrušínskému sekundoval. V dalších rolích Vítězslav Jandák jako fanatický velitel, který nakonec svým fanatismem přivede do hrobu jak sám sebe tak i nevinou posádku tanku, jako Jankovi spolubojovníci se objevili Martin Dejdar, Jiří Langmajer, Jiří Pomeje aj.

Podle mne tento film je to nejlepší co se v devadesátém roce natočilo o PTP a stojí opravdu za shlédnutí....a to i na YouTube.

Jako kdyby ani nezmrzly....

Posteskla jsem si tu, že mě zmrzla jak magnolie, tak katalpa a o fuchsiích nemluvě. Když jsem je tenkrát viděla chtělo se mi brečet a přemýšlaéla jsem jestli to bude konec nebo jestli se ty stromy někdy zmátoří. A ejhle, je začátek července a ani na jednom není vidět, že byly v tak katastrofálním stavu. Magnolie měla i pár květů, a katalpa? Ta jich nasadila pěkné množství. Takže vlastně jí to jen prospělo....

A i fuchsie už začínají nasazovat na květy nebo už kvetou.

Možná by jsme si měli z těch stromů brát příklad,nevzdádat se a nepadnout hned při sebemenší pohromě, ale jít dál...