Trošku jsem se zpronevěřila.....

....tomu, proč vlastně vznikl tento blog....

Když jsem si tak prohlížela zpětně obrázky a články, zjistila jsem, že jsem se dost v poslední době odklonila od toho, kdo vlastně způsobil vznik tohoto blogu. A od té činnosti která s ním souvisí. Tedy od Bobeše a výstav. Pravda, od prosincové výstavy v Rakousku žádná nebyla, tedy byla, ale neúčastnili jsme se protože jsem musela dál pokračovat v upravování abychom byli ready na únorový DUOCACIB. Páni, už vlastně čtvrté zahájení výstavního roku....toto letí....

Nikdy by mne nenapadlo, že se budu něčemu takovému věnovat. A navíc že mě to bude i bavit a dokonce si budu i sama pesana upravovat. Zřejmě vcelku i úspěšně, protože se nám podařilo ulovit jak Českého junior šampiona tak i Českého šampiona ve dvou a půl výstavních sezónách. A pokud všechno dobře dopadne tak by jsme za ten DUOCACIB měli dodělat i Grand šampiona, čímž by zbyl na domácí půdě k ulovení už jen jeden titul a to Šampion ČMKU (pro neznalé zkratka Českomoravské kynologické unie). Všechny tituly jsou tituly krásy, takže náš Bobeš je vlastně takový zatím dvojnásobný missák. Pak už by nám zbylo jen uchvátit ještě titul Interšampiona a jsem spokojená....

Dost lidí se mne ptá jestli mne to baví. A to i ti kteří někdy psa vystavovali. Odpovídám že ano, i když na tom vlastně nic moc zábavného není. Lítání okolo hafušáka, upravování, a čekání, a to někdy hodně dlouhé a když se zadaří dopoledne tak i čekání na odpolední soutěže, to je vlastně celá náplň vystavování psů. Pak vám ho ještě nějaká děsná baba/blbec rozhodčí neocení tak jak si myslíte že si váš miláček zaslouží a dostane to zrovna ta obluda vedle, která vypadá jako úplně jinej pes než má být, neumí pořádně odlepit packy od země, zatímco váš miláček se vznáší jak na obláčku. A srst? Škoda mluvit, vždyť vypadá jak smeták a ne výstavní pes!!! I tak někteří berou vystavování. Já ne, jezdím tam hlavně kvůli tomu, že se tam potkám s lidmi s kterými si mám co říct, je tam ruch a rumrajch který já naprosto miluju a když ještě se navíc zadaří tak je to taková třešnička na dortu.

Takže za necelý měsíc zase hurá do nové výstavní sezóny v které se nakonec uvidí jestli veškerá vynaložená snaha přinese také zasloužené ovoce.

A taky pár Bobíškových foteček by možná nezaškodilo .

Pohodář v křesle...velmi oblíbený kus nábytku, hned po naší posteli....

Pohled kterým jsme pronásledování pokaždé když máme v ruce něco, o čem je Bobeš přesvědčený že je k jídlu....

A ještě jedna z křesla..... a druhá z postle. Nerušit prosím !

To je páteční předpříprava na sobotní výstavu, taková malá generálka....

A že sledování večerníčku není jen zábavou a výsadou malých dětí, ale i malých dandíků....

Tchýně, pomsta a uzený.....

....jsou nejlepší studený.... To jsem kdysi kdesi četla už nevím kde. Jestli v knížce, nebo v nějakém časopise či jen tak někde načmárané na zdi nevím. Ale nějak mi to zůstalo v podvědomí a teď to vyplulo na povrch. Za sebe mohu říct, že s tchýněmi jsem vždy vycházela bez problémů, spíš naopak, obě mne dost hýčkaly a rozmazlovaly.... ale asi to bylo tím, že jsem nikdy nemusela s tchýní bydlet pod jednou střechou a když, tak jen velmi krátký čas.

S tím uzeným je to částečně pravda, ale já dávám přednost uzenému teplému.... voňavému a čerstvě vytaženému z udírny.

A teď ta pomsta. To už je oříšek. Nejspíš to znamená, že pokud se mám někomu pomstít musím to dělat s chladnou hlavou a rozmyslem aby bylo dosaženo opravdu kvalitní pomsty která se navíc neobrátí proti mě. Či že si mám nejdřív všechno rozmyslet a teprve pak jednat? Také se říká, že pomsta je sladká... Já nevím, nejsem člověk pomstychtivý tudíž ani s pomstou nemám žádné zkušenosti, nebo alespoň s pomstou s velkým P. Takové ty drobné pomstičky ve škole sice nějaké byly a jak se tak probírám pamětí právě mi došlo, že byly z "horké" hlavy a vlastně na nic. To když jsem se spolužákovi chtěla pomstít tím, že jsem mu chmátla po učebnicích a vyhodila je ze třetího patra školy na dvůr a vedle stojící zcela nevinný spolužák prohlásil, že sice jó na efekt pěkný, leč ty učebnice byly jeho... nebo když mne stejný spolužák vyprovokoval svými stupidními řečmi k tomu, že jsem ho zlila kýblem vody a on zareagoval tím, že se na mne vrhl s takovou tou širokou železnou lopatkou na smetí a chtěl mne s ní bít do hlavy. Naštěstí jsem si dala před obličej ruku, takže jsem to odnesla "jen" rozseknutým palcem....

Čímž se dostáváme opět k tomu, že mstít se máme s rozmyslem a chladnou hlavou aby se pomsta neminula cílem a zároveň jsme se nestali její obětí.....

Pravdou je, že spíš jsem vždy byla pozorovatelem pomsty někomu jinému a jejího výsledku než že bych já byla mstitelem. Tedy tím fyzickým, tím kdo tu pomstu vykonává. Mstitelem myšlenkovým a hlavně snovým byla a jsem stále za to excelentním. Ale opravdu jen ve svých myšlenkách a snech dál nikomu dalšímu netlumočených. Tam se mstím, o jé, jak já se mstím. Zorro Mstitel je proti mě slabej odvárek. Pomsta stíhá pomstu, oběti jen nestačí zírat jak se jim rozpadá všechno čeho doposud dosáhli.

Je to takové malinké odreagováníčko, a když se ráno vzbudím jsem zase svěží a s radostí vstupuji do nového dne.

Na pomstu jako takovou prostě nemám ani žaludek a ani nervy a říkám si, že síly na ní vynaložené raději napřu jiným směrem. Jak už jsem říkala, nejsem člověk pomstychtivý...

Ale varuji vás, nesnažte se mě nějak hóódně moc naštvat, protože pak v tom případě pomsta bude strašná!!!!!!!

Velké hlasy.....Marta Kubišová

S Velkým hlasem tohoto týdne zabrousím zase jednou do domácích vod. Opět zpěvačka s hlubokým sametovým hlasem a nešťastným osudem, který se sice trochu upravil k lepšímu, nicméně ta nejlepší zpěvácká léta jí byla ukradena a mi všichni ochuzeni o její možné nové a krásné písničky. Ale i člověk který právě proto, že byl natolik pronásledovám, se snaží pomáhat druhým a to jak lidem tak i zvířatům. To je Marta Kubišová.....

A je mi jasné že výběr písní bude hodně těžký, protože než byla režimem odstavena patřila mezi naše nejpopulárnější zpěvačky a nahrávala písní opravdu dost.

Chtěla jsem vybrat ty méně známé skladby, jenže těch je tolik, že by to vydalo na několik pokračování, takže jsem vybrala některé písničky z recitálu Proudy, který natočila Československá televize v roce 1969 ale na obrazovky se ve skutečnosti dostal až po revoluci, protože hned po dohotovení šel do sejfu. A jak je vidět uměly se u nás natáčet krásné videklipy už tehdy.

Pro každého jiná....

...může být cesta za lepším životem. Záleží na tom, co zrovna ten dotyčný prožívá. Pokud je to peklo domácího násilí či psychického teroru, může tou cestou být rozvod a odchod od trýznitele. Pokud je to nespokojenost s prací, potřeba se realizovat jinak, či vystoupit ze stínu méně schopného ale třeba víc protěžovaného spolupracovníka, je tou cestou hledání jiného zaměstnání nebo odchod za prací do zahraničí. Pro jiného je cestou za lepším životem nákup drahého auta a tím snaha dát všem na vědomí " Podívejte se já budu za chvíli lepší než vy všichni kolem ". A jiní nachází svou cestu za lepším životem v tom, že pomáhají nezištně druhým, nebo se snaží pomáhat týraným a opuštěným dětem. A další se snaží najít lepší cestu životem opuštěným a také mnohdy krutě týraným zvířatům. Mezi těmi lidmi jsem v poslední době díky sociálním sítím našla spoustu dušiček spřízněných a zatím virtuálních kamarádů, kterým v jejich snažení fandím a držím palce. A hlavně jim závidím tu odvahu a vervu z kterou se za ta opuštěná a nešťastná stvoření perou. O to aby ti ztracení našli zase co nejdříve své pány, a ti ostatní se co nejdřív dostali k někomu, kdo je bude mít rád a dá jim zapomenout na to hrozné co se jim v jejich zvířecím životě stalo, a co jim někteří z nás říkající si Homo sapiens provedli. A že to někdy jsou hrůzy všech hrůz, čeho jsme schopni se ať už na dětech nebo zvířatech dopouštět.

Ale já sama ze své zkušenosti vím, že cestou za lepším životem může být i jedna jediná operace. Pro mne se začala před sedmi lety. Kdo někdy trpěl déle trvající bolestí mi určitě dá za pravdu, že zbavení se této je nádherná chvíle. Je to jak znovuzrození. Já mám vrozenou vadu páteře, kdy mi sebemenší vyhřeznutí plotýnky působí silné bolesti. A dostala jsem se do stádia, kdy ty bolesti byly už nesnesitelné a co hůř skoro žádné prášky už na ně nezabíraly. Prochozené noci v obýváku, kdy jsem bolestí nemohla spát, v sobě čtyři pět nejsilnějších Brufenů smíchaných s dalšími analgetiky a čekání kdy se buď zhroutím z předávkování nebo alespoň na chvíli ten mix bolest utlumí a já na dvě hodiny usnu. Každý večer stejné trauma z noci, žaludek už odmítal všechny ty brufeny, nimesily, tralgity a jiná svinstva a bolel. A čekání....na to jestli někdo onemocní a nebude moci jít na naplánovanou operaci a já budu moci místo něj. Dokonce jsem i začala chápat lidi, kteří to v takovém případě řeší tím, že prostě od té bolesti utečou navždy. Je to totiž neskutečně vyčerpávající a ohromný nápor na nervy všech. Rodiny i toho koho se ta bolest týká.

Měla jsem ale ohromné štěstí, že jsem si tohle stádium "užívala jen" měsíc a půl, pak mne bylo oznámeno, že mohu nastoupit k operaci. Veškerá rizika a obavy z narkózy mi byla v tu ránu ukradená, protože ta vidina toho, že se z ní vzbudím (nic jiného jsem si ani nepřipouštěla) a bolest bude pryč byla něco nádherného.

A všechno dopadlo tak jak jsem si představovala. Nic, nic, nic, žádná bolest po probrání, ohromná úleva a i taková maličkost jako že měsíc nesmím ABSOLUTNĚ A V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ sedět mne nějak nedokázala z té euforie vyvést....

Každý máme nějaký způsob který pro nás znamená cestu za lepším životem, pro mne to byla jedna jediná operace na neurologii v nemocnici Na Homolce. To, že ta cesta už napořád bude provázena určitými obtížemi a omezeními jsem již zjistila, ale stále i tak platí, že pro mne byla a je Cestou za lepším životem...... a možná za životem vůbec.

My Tři králové.....

Všichni to znáte, zazvoní zvonek u dveří a když otevřete za nimi stojí Tři králové a zpívají svou písničku....My Tři králové, mi jdeme k Vám, štěstí zdraví vinšujem Vám....

Nebylo by na tom nic až tak divného, kdyby ti Tři králové kteří se přišli poklonit podle Bible Ježíškovi byli opravdu králové. Spíš než králové to byli mudrcové, hvězdopravci, babylonští Zarathustrovi kněží. Až ve středověku je začali nazývat králi. A další věcí která není tak jak se nám zdá, je ono K+M+B a letopočet. Já sama jsem se, stejně jak mnozí Biblí a latinou nevzdělaní, že to jsou iniciály Kašpara, Melichara a Baltazara, což ovšem také jsou jména o kterých se vůbec nedá doložit, že se tak pánové jmenovali. Ale je to velký omyl stejně tak jak se to píše. Písmena K M B nebo také C M B znamenají zkratku latinského CHRISTUS MANSIONEM BENEDICAT čili Kristus ať obydlí žehná či Požehnán buď tento dům.

Mezi písmeny se totiž nedělala klasická + nýbrž se kreslil kříž a tři kříže proto, že označují nejsvětější trojici.

Ať tak či tak, zvyk koledovat na Tři krále je zvyk milý a když je, jak je v posledních letech zvykem, spojen i s charitou zvykem bohulibým. Jen nějak to počasí nepřeje.....

Mé zahradnictví aneb tohle všechno na jaře ven a na podzim dovnitř.....

Mám ráda kytky. Mám moc ráda kytky, a tak se je snažím co nejúspěšněji pěstovat a mít jich hodně. Nemáme sklep. Nemáme ani garáž, ale za to máme ještě jednu velkou půdu.(Tu menší si syn předělal na pokoj). A mám bolavá záda. Hodně bolavá a tak aby se jim bolelo ještě víc a lépe, tahám každé jaro z půdy dolů všechny přezimující květiny a zase každý podzim je na půdu tahám zpět. Někdy mi pravda pomáhají děti, ale zpravidla v době když je nutno narychlo natahat kvůli počasí kytky zpátky jsou na potvoru v práci buď na denní (dcera do šesti večer) nebo má syn v servise nějaký špek na motoru a pachtí se s tím do osmi do večera. A na podzim se kvapem dny krátí a tak čekat až se dostaví domů, najedí a jsou schopni nějaké činnosti, znamená nosit kytky domů za tmy. Takže když hoří agrotechnické termíny musím je tam prostě natahat já. Na půdě pak chodím celou zimu kytkám domlouvat, opečovávám je, ostříhávám na fuchsiích narostlé vytáhlé výhony a s blížícím se jarem je i na půdě přesazuju. A ještě jedny obyvatelky tam mám. přezimují tam v sudu i rybičky z jezírka.

Na půdě pak kytky všude rozvěsím po trámech, naskládám na různá prkna a stolky a snažím se, aby mě při zalévání nepromáčely strop....

To je sbírka dceřiných fíkusů benjamína. Tedy těch menších, ještě má syn nacpaný v pokoji tři opravdu velké.....

Omlouvám se za ne zrovna upravené prostředí, ale je to v zatím ještě v nehotové části domu. Tedy spíš v nezrenovované....

Letos dělal opravu čest svému jménu....

Tyto dva vánoční kaktusy mám již několik let a přede mnou je měla spoustu let moje maminka. U mne skončily z toho důvodu, že jí nikdy nekvetly. Mě začaly hned ten rok co jsem si je přivezla. Ale dřív, už na podzim skoro hned po tom, co jsem je v říjnu dala domů ze zahrady. A každý rok si to o něco protáhly, až letos mi kvetly a kvetou opravdu o vánocích.....

Ještě mám tmavě červený, a bílo růžový, ale ti si to kvetení odbyly ještě venku, jak je zmátlo počasí....

Jaro nebo zima....ale určitě krásný západ....

Dnešek byl podle počasí skoro jarní, ale kalendářově stále hluboko zimní. Nedivím se přírodě že se začína v tom trochu zamotávat, ale může si za to tak trochu sama. Nějak se neumí rozhodnout jestli zima nebo jaro. Mě totak nadmíru vyhovovalo, jen mi trochu život a chůzi znepříjemňovalo bláto. Klouzalo to a i pesani z něj nebyli nijak nadšení....zvlášť po návratu, když museli schnout na místech a večer jsem z nich vyčesávala nejen bláto, ale i hromadu kudlibabek, lopuchů a smrkových větviček.....A stejně jaký byl krásný den tak byl i krásný dnešní západ slunce.

Takto na krásně azurové obloze konkuroval sluníčku pan Měsíc....

No řekněte sami, vypadá to že je třetího ledna?

A to už jsou růžovo - modro - šedo - rudé hrátky obláčků, oblaků a sluníčka.....

Velké hlasy....Dean Martin

I v novém roce pokračují mí oblíbení zpěváci a zpěvačky ve Velkých hlasech. Dnešní výběr padl na dalšího z party Sinatra, Crosby, Bennet a Kelly. Je jím Dean Martin. Nedosáhl sice takové popularity jako Frank Sinatra nebo Bing Crosby, ale to neznamená že nebyl skvělým zpěvákem a i jeho hlas si zaslouží být mezi těmi Velkými....

A jelikož je jen krátce po vánocích, tak se jedna vánoční také ještě dá snést.....

A tady jsou všichni pěkně pohromadě, plus jako bonus ještě Sammy Davis jun.

Nová anketa i nová rubrika....

Rozhodla jsem se, že nebudu bilancovat protože ten uplynulý rok moc dobrého na bilancování nepřinesl. Prostě byl a je pryč. Nový sice přišel, nicméně se teprve uvidí co se z něj vyklube. Máme se ho bát? Nebo všechny špatné předpovědi ekonomů a politiků jsou jen nafouknutá mediální bublina? Bude konec světa nebo jen jednoho záhadného kalendáře? Nevím.... Pomohu si citátkem s jednoho českého filmu: "Uvidíme, uvidíme, uvidíme....! "

A přes tenhle oslí můstek se dostávám k další novince. Od tohoto týdne bude vždy jeden "Citát pro tento týden". Aby se i trocha moudrosti dostala na tyto stránky . Takže co se týče letošního roku, odpovídejte v anketě, a pište mi vaše názory na to, co si myslíte o tomto právě začínajícím roce. Jestli už teď víte alespoň částečně jestli pro vás bude lepší nebo horší, jestli věříte na letošní konec světa nebo co od letošního roku čekáte. Budu se na vaše komenty těšit...

Lepší nebo horší?....

31. prosinec je můj nejmíň oblíbený den v roce. Vlastně ten den nemám vůbec ráda. No dobře, já ho přímo nesnáším... Bývaly doby, ale to už je hodně dávno, kdy byl pro mne opravdu vyvrcholením roku, třešničkou na dortu a těšila jsem se na něj už od začátku podzimu. Leč to bylo v době kdy jsem byla ještě mládě, a jezdila na Silvestry k nám na chalupu. Co rok, to Silvestr jinde, s dobrou partou lidí a i ti neznámí se brzy stali známí.

Když skončila doba mé svobody a já se vdala, slavili jsme Silvestry se sousedy nebo s přáteli trochu komorněji, u nich nebo u nás doma. Ale i to bylo fajn a i na to jsem se těšila.

Všechno skončilo našim přesídlením z Prahy na ves. Ještě dva tři roky se slavil Silvestr se známými sousedy v některé z místních hospůdek, pak pomalu začal zájem opadat až do doby kdy se všichni stáhli do svých ulit, a začali trávit Silvestry před obrazovkami televizí. Pozvání k oslavě u nás doma, jak jsme byli zvyklí z Prahy je vyvádělo dost z míry a rozhodně ho zamítali s tím, že se to NEHODÍ.... Nevím proč, zřejmě jim přípitek a ohňostroj uprostřed silnice připadal zábavnější. A od té doby jsem ten den čím dál tím víc nesnášela. Já jsem šílenej extrovert, musím mít pořád kolem sebe kupu lidí s kterými se pobavím, zasměju a je mi fajn. Najednou jsem se dostala do situace kdy kolem mne není nikdo, vzduchoprázdno....Tedy je kolem mne rodina, jenže co si budem povídat, když je okolo mne neustále celý rok, ráda bych se pobavila alespoň ten jeden jediný den s někým jiným...

Ale jak, když všichni naši kamarádi a přátelé zůstali v Praze a tady žádné ani za ta léta nemáme ?...Bydlíme v místě, kde je vrcholem (ne)vkusu dvojice Eva a Vašek. Kde všichni padají smíchy při produkcích různých imitátorů. Je to smutné, ale je to tak. Dřívější společenský život na vsi vzal za své, každý si hraje na svém písečku a nemá zájem o nic kromě něj...

Chybí mi pospolitost lidí které jsem znala když jsme bydleli v Praze, lidí, kteří když jsem měla na Silvestra službu na výměnících si vždycky našli chvilku a při společných přípitcích mi poděkovali za to, jak se jim pěkně starám o to aby měli teplo a teplou vodu, lidí kteří ač mne moc neznali, vždycky mě přizvali k sobě. Je pravda, byla ta služba trošku náročnější, protože těch výměníků na obchůzku bylo dost a těch přípitků taky, ale šlo to od srdce.

Pomalu ale jistě jsem si vybudovala alergii na tenhle den, protože mne nebaví jelikož se to žádá a všichni to dělají, sedět u televize a koukat na stokrát reprízované pořady a filmy, dívat se na třeskutý novácký humor v estrádách se stále stejnými tvářemi a přikusovat k tomu chlebíčky a zapíjet je vínem. Jenže když se doma zmíním o tom, proč to vlastně všechno dělat, nebo proč tedy alespoň někam neodjet jinam vždycky narazím u muže na bariéru typu "Všichni to tak dělaj, tak mi taky".

A navíc slavit odchod něčeho co vůbec za nic nestálo aby se to přehouplo do dalšího něčeho co bude stát ještě za větší prd?

Nevím, asi jsem divná, možná toho chci moc, ale nesnáším stereotypy. Jenže bohužel žijem tam kde jsou stereotypy dosaženým vrcholem životů....

Každého 31.prosince je mojí touhou zalést někam hluboko, s dobrou knihou a skleničkou dobrého vína, jít spát kdy se mi chce a dělat si co se mi chce. Jenže vždycky to dopadne tak, že se muž urazí když nechci jeho chlebíčky, když se nechci dívat na ty nablblé televizní programy, když si chci jít lehnout dřív než je půlnoc, protože jsem po celém dni uklízení, vaření a jiných domácích prací které se musí dělat Silvestr nesilvestr unavená. Protože je prostě SILVESTR a MUSÍM se bavit.....

Poučky prapředků jsou nevyčerpatelná studnice....

Takže opět jedna super poučka, kterou naši předkové nám ženám vdaným, či se na vdavky chystající zanechali......,!!!!!!

No nebyli sladcí, ti naši prapředci ???

Kam sakra vždycky zmizej?....

To že má zásuvka dva otvory kam se strkají kolíky ze zástrčky je vidět hned na první pohled. I na ten druhý a na další. Ale to platí u zásuvky na KTEROU je vidět. Dalo by se předpokládat že to tak bude i u těch které jsou nějakým způsobem méně přístupné. Tedy to, že mají dva otvory. Ale ouha ! Tady totiž vždycky, alespoň já určitě, tvrdě narazím. Potřebuji - li do takové zásuvky něco zasunout ony otvory zmizí. Prostě nejsou tam. Šmrdlám zástrčkou všemi směry a zkouším a zkouším a nic. Prostě se někam vypařily, zmizely, jsou fuč!

A teď co. Většinou jsem tak zkroucená že mne začnou chytat křeče do různých svalů a ne tiše, ale dost nahlas kleju. Takže se zkroutím ještě víc, nebo protáhnu ruku škvírou kterou by se dal protáhnout papír a šmátrám, hledám a nakukuji kde ty zatracený otvory jsou, tedy pokud tam jsou. A ono jo! Vítězoslavně tedy vezmu zástrčku do ruky, namířím kolíky tam kde jsem buď viděla nebo nahmatala otvory a......no samozřejmě, zmizely!

Vůbec největší lahůdkou jsou zásuvky s otvory našikmo, s těmi bojuji opravdu dlouho a tvrdě...

Nakonec po dlouhé době se podaří to, o co se s vypětím sil snažím, a zástrčka přece jen vklouzne tam kam má. Ale při další nutnosti jí tam zasunout se opět rozhoří nesmiřitelná bitva. Já versus zásuvka. Takže mi prosím pomozte a řekněte mi KAM SAKRA VŽDYCKY ZMIZÍ ????

Velké hlasy.....Barbra Streisand

Skvělá herečka, ještě lepší zpěvačka a dobrá režisérka. To všechno v sobě spojuje dnešní Velký hlas, americká zpěvačka Barbra Sterisand. Mám ráda její nádherný hlas a miluju jí v roli Katie Moroskyové ve filmu Takoví jsme byli.... Zdárně v něm sekundovala Robertu Redfordovi a i když to byla dvojice trochu ve stylu Kráska a zvíře, jen tedy obráceně, v některých scénách byla přímo nádherná. V Hello, Dolly je pro mne prostě nepřekonatelná a každou další inscenaci a hlavně výkon v hlavní roli musím neustále porovnávat s tím jejím. Funny Girl (mimochodem její první film) kde měla za partnera dalšího velmi charizmatického herce Omara Sharifa nebo pokračování Funny Lady. I když těch filmů nebylo na desítky, vždy byly kvalitní a její výkon byl vysoce ceněn. Její album duetů Guilty s Barry Gibbem jsem svého času nesundavala s gramofonu. Ale nazpívala duety i s jinými velkými zpěváky, Luisem Armstrongem, Krisem Kristoffersonem, Neilem Diamondem, Donnou Summer nebo Stevie Wonderem..... A nazačátek jedna superpecka, Memory z muzikálu Cats....

.....a opět jsem se dostala do pasti, které z písniček dát přednost a vybrat jí, je jich tolik a tak nádherných.....

Malá vzpomínka na časy minulé....

Ne, nebojte, nebudu nostalgicky vzpomínat na to jak bylo za bolševika líp, a co všechno jsme měli, jak by se dalo dle nadpisu usuzovat. Nic takového, chci tady vzpomenout na to, jak jsme trávili svatoštěpánský den. Od svatby jsme každý rok na sv. Štěpána pravidelně jezdili na oběd, pečenou krůtu s bramborovým salátem, k manželovým rodičům. Tchán od rána od šesti už rejdil v kuchyni a připravoval krůtu, vařil brambory, polévku (s knedlíčky) a připravoval na tácy cukroví. Všechno muselo klapnout na čas, protože úderem dvanácté se obědvalo. Přijela i švagrová s neteří a povídalo se, děti si hráli nebo se hádali, tchán prudil tchýni, manžel tchána a já se popravdě vcelku nudila. Ale jednou za rok se alespoň rodina sešla a to byl účel.

Když jsme se před dvaceti lety z Prahy ostěhovali, tradice svatoštěpánské krůty ale pokračovala dál. Já lítala v kuchyni (už tedy ne od šesti, protože jsme nikam nejezdili a děcka vylézala s pelechů většinou až kolem desáté), připravovala krůtu, nandavala do mísy bramborový salát, vařila polévku (s knedlíčky) a rovnala na tácy cukroví.

Když si našla dcera partnera tak se i on stal součástí tradice, také měl dán čas příjezdu a také jsme si po obědě dali kávu a cukroví a povídali si. A volali jsme rodíčům a přáli jim hezkého Štěpána.

A proč to tedy píšu? Dneska se ta tradice trochu změnila, po kuchyni běhá manžel, místo krůty připravuje kuře, a na tchýni i tchána už jen vzpomínáme. Na tchýni letos poprvé....

Tak vám všem přeji aby se ten poslední den odcházejících vánoc sešli celé vaše rodiny v pokud možno co největším počtu, a i když se budete třeba navzájem hádat, děti se mezi sebou prát, a vy se budete i trochu nudit užijte si to setkání. Protože se vám na to bude po letech krásně vzpomínat.....