Pro každého jiná....

...může být cesta za lepším životem. Záleží na tom, co zrovna ten dotyčný prožívá. Pokud je to peklo domácího násilí či psychického teroru, může tou cestou být rozvod a odchod od trýznitele. Pokud je to nespokojenost s prací, potřeba se realizovat jinak, či vystoupit ze stínu méně schopného ale třeba víc protěžovaného spolupracovníka, je tou cestou hledání jiného zaměstnání nebo odchod za prací do zahraničí. Pro jiného je cestou za lepším životem nákup drahého auta a tím snaha dát všem na vědomí " Podívejte se já budu za chvíli lepší než vy všichni kolem ". A jiní nachází svou cestu za lepším životem v tom, že pomáhají nezištně druhým, nebo se snaží pomáhat týraným a opuštěným dětem. A další se snaží najít lepší cestu životem opuštěným a také mnohdy krutě týraným zvířatům. Mezi těmi lidmi jsem v poslední době díky sociálním sítím našla spoustu dušiček spřízněných a zatím virtuálních kamarádů, kterým v jejich snažení fandím a držím palce. A hlavně jim závidím tu odvahu a vervu z kterou se za ta opuštěná a nešťastná stvoření perou. O to aby ti ztracení našli zase co nejdříve své pány, a ti ostatní se co nejdřív dostali k někomu, kdo je bude mít rád a dá jim zapomenout na to hrozné co se jim v jejich zvířecím životě stalo, a co jim někteří z nás říkající si Homo sapiens provedli. A že to někdy jsou hrůzy všech hrůz, čeho jsme schopni se ať už na dětech nebo zvířatech dopouštět.

Ale já sama ze své zkušenosti vím, že cestou za lepším životem může být i jedna jediná operace. Pro mne se začala před sedmi lety. Kdo někdy trpěl déle trvající bolestí mi určitě dá za pravdu, že zbavení se této je nádherná chvíle. Je to jak znovuzrození. Já mám vrozenou vadu páteře, kdy mi sebemenší vyhřeznutí plotýnky působí silné bolesti. A dostala jsem se do stádia, kdy ty bolesti byly už nesnesitelné a co hůř skoro žádné prášky už na ně nezabíraly. Prochozené noci v obýváku, kdy jsem bolestí nemohla spát, v sobě čtyři pět nejsilnějších Brufenů smíchaných s dalšími analgetiky a čekání kdy se buď zhroutím z předávkování nebo alespoň na chvíli ten mix bolest utlumí a já na dvě hodiny usnu. Každý večer stejné trauma z noci, žaludek už odmítal všechny ty brufeny, nimesily, tralgity a jiná svinstva a bolel. A čekání....na to jestli někdo onemocní a nebude moci jít na naplánovanou operaci a já budu moci místo něj. Dokonce jsem i začala chápat lidi, kteří to v takovém případě řeší tím, že prostě od té bolesti utečou navždy. Je to totiž neskutečně vyčerpávající a ohromný nápor na nervy všech. Rodiny i toho koho se ta bolest týká.

Měla jsem ale ohromné štěstí, že jsem si tohle stádium "užívala jen" měsíc a půl, pak mne bylo oznámeno, že mohu nastoupit k operaci. Veškerá rizika a obavy z narkózy mi byla v tu ránu ukradená, protože ta vidina toho, že se z ní vzbudím (nic jiného jsem si ani nepřipouštěla) a bolest bude pryč byla něco nádherného.

A všechno dopadlo tak jak jsem si představovala. Nic, nic, nic, žádná bolest po probrání, ohromná úleva a i taková maličkost jako že měsíc nesmím ABSOLUTNĚ A V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ sedět mne nějak nedokázala z té euforie vyvést....

Každý máme nějaký způsob který pro nás znamená cestu za lepším životem, pro mne to byla jedna jediná operace na neurologii v nemocnici Na Homolce. To, že ta cesta už napořád bude provázena určitými obtížemi a omezeními jsem již zjistila, ale stále i tak platí, že pro mne byla a je Cestou za lepším životem...... a možná za životem vůbec.