Dnes bez obrázků, ale .....

 

.... spíš takové zamyšlení. Inspiroval mne k tomu

jeden článek který jsem četla na netu. Napsala ho jedna paní učitelka, a týká se až přehnaného dohledu všech nad dětmi. Jde o to, že dnes vlastně nenecháváme dětem od mala určitý čas volnost, ale musíme neustále dohlížet nad tím co dělají. De facto nejméně deset hodin denně. Ve škole všude hlídají učitelky, doma pak mají děti neustále vedle sebe někoho z rodičů. Neustále hlídáme aby se tuhle neuhodilo, támhle si neodřelo náhodou koleno, případně nedej bože se neumazalo. Pokud se na pískovišti děti začnou hádat o lopatičky, okamžitě se strhne mela mezi maminkami která z nich má většího sígra, který jejich miláčkům ubližuje a ať si ho srovná. 

Děti žijí v bublinách které okolo nich vytvářejí rodiče aby je chránili před vnějším světem. Neuvědomují si ale, jak tím svým dětem ubližují. Život není bavlněný kokon v kterém je všechno růžové a zalité sluncem, kde se nemusí nic řešit, protože tu jsou hned po ruce rodiče a všechno za své děti vyřeší. Když dojde na konfrontaci, děti se neumí rozhodnout, nevědí jak se zachovat a co dělat. Jsou bezradné protože nikdy nedostaly příležitost samy řešit problém. Samy si určit co chtějí, co budou dělat. Neumějí se bránit agresi. Jsou ze střetu s realitou života frustrované, protože tu vždy byly ochotné rodičovské ruce, které umetly cestičku aby na ní nebyl jediný kamínek problému, jediné řešení nepříjemné situace. 

Není divu, že přibývá mezi dětmi, dospívajícími ale i dvacátníky a třicátníky psychických onemocnění. Protože je nikdy nikdo nepostavil před problém a neřekl Najdi řešení sám, není to vůbec těžké. Neříkám že by se dětem neměla věnovat pozornost, samozřejmě že ano, ale ne za každou cenu a neustále. Vysvětlit jim jak se mají chovat venku, ANO. Vysvětlit co je a co není správné, ANO. Naučit je opatrnosti, ANO. Ale nechávat jim volnost bez neustálého dozoru. Věřit jim, že co jsme s nimi probrali umí zpracovat a chovat se podle toho. Případně je sledovat opravdu zpovzdálí, nestát jim neustále po boku připraveni okamžitě zasáhnout. Všimli jste si, že dnes vidíte opravdu vzácně dětskou kamarádskou partu někde běhat po venku? Chodit v partě kamarádů do a ze školy? A proč? Protože dnes už se děti pořádně neumí ani kamarádit, to totiž chce aby byly sami sebou a mezi svými, aby si uměli mezi sebou řešit své spory. Ať už slovně nebo i nějakým tím pohlavkem. Jenže tomu brání neustálý rodičovský dozor. A běda pokud se o takové řešení děti pokusí.... Do školy je rodiče vozí autem. Nevím jak vy, ale já své dětství prožívala v naprosté volnosti. Ano, byla jsem vybavená radami jak se chovat, ale nikdo i když jsem byla jedináček a ještě vymodlený, mi nestál neustále za zády a neřešil moje dětské spory za mne. Po škole jsme se celá naše dětská parta sešla a hráli si kde a s čím se dalo. Lezly po stromech, jezdili na kolech, padali z obojího, rozpory mezi sebou řešili i třeba tou fackou, ale taky jsme se uměli domluvit, a i když ta facka padla, stále jsme se kamarádili, neutíkali jsme domů za maminkou, nebo ona nepřispěchala aby si to s případným "agresorem" vyřídila. Prázdniny na chalupě byla kapitola sama pro sebe. Od rána v trapu, přišli jsme jen na oběd, a zas letěli. Chodili jsme na několikakilometrové vycházky po lesích. Sami nebo v partě. Chytali jsme ryby, háčky neustále zaseknuté tu v uchu, tu v prstu. A všechno bez toho že by nás rodiče omezovali nebo neustále byli s námi. Přežili jsme ve zdraví, problémy jsme uměli řešit sami, nehroutili jsme se z toho že nám něco nejde nebo něco nevyšlo. Koupali se v rybnících a lomech. Sami. Jedli jsme ovoce ze stromů, pili vodu z potoků. Žádné dětské sterilní pitíčka, žádné svačinové krabičky. Co nám upadlo jsme sebrali, ofoukali a z chutí zblajzli. Nepotřebovali jsme ani žádné školní ombducmany, žádné školní dětské psychology ....

Při průzkumu mezi mladými vyšlo najevo, že mnoho z nich ani nejde na jídlo do restaurace. Ne že by na to neměli, ale oni mají psychický blok si objednat jídlo. Neumí to a bojí se vůbec oslovit personál. 

Když jsem jela do práce, všechno to co paní učitelka psala jsem viděla kolem sebe. Děti které do školy deset minut od domu vede matka, a to i takové páťáky, šesťáky. Kolony aut v kterých vezou matky jednotlivě děti do školy, ačkoli jak odsud tak i sem jede autobus tak aby se děti v pohodě do školy dostaly. Stanice mají hned před školou. Děti, které když náhodou jdou pěšky do stejné školy chodí jednotlivě. Nebaví se mezi sebou, jako by každý šel uzavřený v neviditelné bublině.

A bylo mi smutno .....

Když pršelo .....

 

.... jen se lilo. A přestat pršelo, tak se fotilo.

Tedy pardon, trochu jsem si upravila text písně Jiřího Suchého na situaci při které vznikly dnešní fotky. Aneb venku mokro, tady mokro. Venku déšť, tady déšť .....

Od výletů si dáme chvilku ....

 

.... (tak jeden dva články) pohov, nicméně si 

uděláme výlety mezi květy. Do doby, kdy jsem byla v tom nej období zkoušení nových objektivů. Snad každý květ který v dubnu na zahradě vykvetl skončil v mém foťáku. A že jich bylo.... až tolik, že jsem musela dělat opravdu přísné výběry a stejně jich je hromada

a pěkně barevných 😉 ....

Černolické skály .....

 

.... jsem už na blogu měla sice 

dvakrát, a rozhlednu Korunka jednou, nicméně se domnívám, že je to místo natolik zajímavé a pohledné, že za třetí uveřejnění fotek z jejich návštěvy se na mne snad zlobit nebudete. Navíc jsem na něm byla v různé roční doby, takže i vzhled lesů kolem nich je pokaždé jiný. 

Tentokrát jsem je navštívila s dcerou a Bobulí při našem dubnovém pobytu na chatě. Vlastně to byl náš první výlet po příjezdu. Holky měly naplánováno po celý pobyt hledání kešek na místech kam se chtěly podívat. V ZOO jim to tedy kvůli nadměrnému výskytu mudlů nevyšlo, ale jak u Korunky tak pak na samotném Mníšku a Kytíně jim to už vycházelo. Jedna novinka se ale u Korunky objevila a musím říct, že jí asi každý návštěvník kvitoval s velkým nadšením. A jen doufám, že tam vydrží hodně dlouho ....

Slíbila jsem vám .....

 

.... zámecké magnólie, tak slib plním.

V zahradě zámku jsou celkem tři. Ta krásná ohromná klasická růžová, pak růžová stellata a ještě jedna mlaďoučká velmi pozdně kvetoucí fialová. Tu jsem nafotila při své druhé návštěvě s dcerou a Bobulí. Při první, kdy vznikla většina dnešních fotek, ještě nebylo po květech ani tucha. Když jsem tam byla sama, dala jsem se do řeči s místním zahradníkem a údržbářem v jednom, za prvé jsem se ptala jestli můžu i na trávník abych si mohla nafotit květy které se jako na potvoru otvíraly právě jen na jedné větvi, a samozřejmě ne na té která je u cesty, a za druhé jak je vlastně ta magnólie stará. Prý neví, ale patří k magnóliím které se dovezly z původní domoviny do Čech. Takže asi nějaký věk už má. Povolení ke vstupu na trávník jsem obdržela a tak jsem něco nafotila. Ono jak se dostanu k magnólii, nevím kdy přestat .....

Dnes vás vezmu ....

 

.... na jarní procházku kolem zámku na Mníšku.

Zatímco muž šel na lov jídla, já se šla podívat jestli už kvete zámecká magnólie. Kvetla, i když z celého stromu nakvétala jen jedna větev, na ostatních teprve poupata čekala na svůj čas. Bylo mi jasné, že za dalších dvanáct dní kdy jsme na chatu měly holčičí jízdu s dcerou a Bobulí ale bude všechna ta krása pryč. Nafotila jsem tedy co šlo, a vydala se na obcházku kolem zámku .....

Když jsem se vracela ....

 

.... z našich pražských toulek, chytla jsem autobus

který nejel až nahoru k chatě, ale pod ní. Většinou to nemám moc ráda, protože se vláčím do kopce, ale tentokrát jsem byla za to vděčná. Ona část silnice je lemovaná po obou stranách myrobalány a ty zrovna byly v plném květu. A to mi velice vyhovovalo, protože jsem chtěla vyzkoušet nové starosklíčko. Sluníčko které se pomalu schovávalo za les krásně prosvěcovalo kvetoucí keře, což bylo pro krásný bokeh základním předpokladem. Obrázky vám přiblížit můžu, ale co nejde přiblížit, je ona nádherná hořkosladká vůně rozkvetlých keřů ....

Dubnové toulky ....

 

.... s Padesátkou po Praze opět začaly na 

Smíchovské náplavce. Tentokrát jsem tam dorazila první a řídila se příkazem "Běž na trhy napřed, já dorazím".... A dorazila a vůbec nechápu jak mě mezi těmi davy zezadu i poznala! Náplavka je náš oblíbený výchozí bod kde si nejdřív projdeme farmářské trhy, pojíme něco dobrého a případně se tím i pokecáme, dáme kafe a Aperol. Ovšem tentokrát na něj nedošlo, protože jsme usoudily že platit za řidinu s obrácenými poměry prostě už nikde nebudeme. 

A u kávy si vybereme cestu kudy kam. Tentokrát jsem měla v plánu najít dvě uličky, které mne, milovnici foglarovek, prostě volaly Pojď se na nás podívat, pojď!

 Kdo zná knihy Záhada hlavolamu nebo Tajemná Řásnovka už určitě ví že jde o uličku Ve Stínadlech a Řásnovka. Jsou od sebe jen kousek, obě ústí na Haštalské náměstí a obě dokonale připomínají ponurost večerních výprav Rychlých šípů do Stínadel. Byť za slunečného dne jaký jsme měly my, už to tak patrné nebylo. Než jsme ale k nim došly, čekala nás cesta za Národním divadlem k rotundě  Nalezení sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé, odsud na Betlémské náměstí, dál na Staromák, přes něj velkým fofrem, páč byly velikonoční trhy a hafo lidí do Dlouhé, přes Kozí plácek a hele! Ve Stínadlech je hned proti nám. Prošly jsme touto krátkou uličkou na Haštalské náměstí, poseděly na lavičce a přemítaly co dál. Padesátky návrh zajít na dršťkovou a točenou dvanáctku do Lokálu byl jednomyslně schválen a také hned zrealizován. Po občerstvení jsme se vydaly dál, druhou hledanou uličkou Řásnovka kterou jsme vyšly hned u kláštera sv. Anežky České. Po nábřeží k náměstí Jana Palacha (divný pocit vidět FF po tom co se zde stalo, byť na náměstí bylo živo protože i tady byly velikonoce v plném proudu) přes Mánesův most na Malou Stranu k metru Malostranská. Tady jsme měly v plánu posedět v zahradě u metra, jenže bohužel celé se to tam předělává, takže nic. Hupsly jsme na tramvaj a nechaly se pěkně dovézt na Malostranské náměstí a odsud jsme to vzaly do naší další oblíbené kavárny, Lžička caffé. Zde jsme v klidu spočinuly u kávy a pokračovaly v celodenním probírání života. Pak už jen jsme to vzaly pěšky k Tyršovu domu, tady sedly na tramvaj a dojely na Smíchovské nádraží kde jsme se každá rozjela na svou stranu k domovu. Za celý den jsme nachodily nějakých devět a půl kilometru a užily si slunného pražského dne ....

K dnešnímu článečku ....

 

.... mě inspirovala Evka z blogu ES - ideas 

která psala o své koupi krásných pivoněk, a svém pokusu je namalovat. Já malovat neumím, tedy barvami. Raději maluji světlem, čili fotím. S Evkou sdílím společnou lásku k pivoňkám, několik jich na zahradě mám, a stále vymýšlím kam dosadit další. A samozřejmě nikdy neodolám si je dát do vázy. Tím pádem se dostávám k jádru věci. Od loňska mám pár fotek kdy jsem si trochu hrála s vázou posledních květů které jsem po deštích ostříhala a foťákem. Nějak na něj stále nebyl čas, nebo se nehodil. Až teď, kdy nastává opět jejich čas ....

A zase hezky na ....

 

.... pevnou zem a z května do března. Protože všechno

začalo rozkvétat tak nějak kvapně a skoro všechno najednou, a já si zamilovaně zkoušela své nové akvizice na focení, lezla jsem a plazila se po zahradě o sto šest a zkoušela fotit z různých úhlů, pozic a výšek. U obou sonek si užívám luxusu výklopného displeje, byť tedy bych brala kdyby byl výklopný ve více směrech a ne jen dopředu. To už bych bývala musela hodně přitlačit, protože další řady už ho měly. Ale také tomu na bazarech odpovídaly ceny, které byly o mnoho vyšší. Nicméně i takhle je to ohromně praktické oproti statickému displeji nikouše. Takže se se mnou pojďte zase poplazit i projít jarně po zahradě ....

Už jste někdy strávili .....

 

..... první máj v nebi? A teď nemyslím že by jste

se vznášeli omámení láskou či nějakými jinými prostředky, ale opravdu opravdicky v nebi?

 Mě se to podařilo na 100 %. Asi mi je dáno trávit státní svátky na křídlech ..... Když mi vloni vyšel vyhlídkový let nad Karlštejnem a Slapy přesně k svátku a na svátek sv. Václava 28.9., domluvila jsem se se známým pilotem že na jaře až budu na chatě dáme druhý, tentokrát nad Orlíkem a Zvíkovem. Slovo dalo slovo a já minulý týden měla svou oblíbenou týdenní jarní dovolenou a jejímž rámci jsme na tento let byli domluvení. I když na sobotu 4.5. Jenže podle předpovědi měl v okolních končinách, ke kterým patří i letiště u Příbrami odkud se léta, úřadovat déšť, ba i bouřky. Takže jsme se dohodli na středě prvního května. Copak o to, sluníčko svítilo, bylo teplo, jenže taky funěl solidní vítr. Původně jsem myslela že i kvůli němu se nakonec let přeloží na jindy, ale pilot mne ujistil, že to není žádný problém který by se nedal zvládnout. Dobrá, on je ten kdo tomu rozumí, a když říká že ano, tak mu budu holt věřit. Takže na prvního máje byl sraz v jedenáct na značkách, čili u mě u brány. Dorazili jsme na letiště kde mě trochu sice vyváděl z míry vodorovně ve vzduchu ležící větrný rukáv, nicméně jsem si říkala ono to nějak dopadne. A kdyby jsme náhodou dopadli my, stejně by jsme to měli hned za sebou. 

Při nasedání jsem se trochu šprajcla, neb Cessna je o něco menší než Piper kterým jsem letěla minule, ale i to se vyřešilo, já se usalašila a mohlo se startovat. Od začátku by se dal náš let charakterizovat slovy Čert na koze jel. Ale na pěkně divoký a splašený. Vítr s námi nehezky házel a díky tomu jsem vlastně vůbec neměla čas mít strach. Spíš jsem měla co dělat, aby se i pilot neseznámil osobně s mou snídaní. Dalším problémem se ukázalo být focení. Když už jsem pracně zaostřila, tak se letadlo buď propadlo nebo naopak vylétlo nahoru a zas jsem mohla začít od začátku. Proto tentokrát nebude tolik fotek jak minule. Vzhledem k počasí jsem si ani nezopákla činnost z minule, tady to, že bych si chvilku zas zapilotovala. 

Při přistání si ještě na mě vítr připravil poslední lahůdku, a to, že jsme se zcela nečekaně propadli o pár metrů, a to s takovou razancí, že jsme oba na sedačkách nadskočili tak, že jsme hlavami vzali o strop kabiny. Ale aspoň se teď můžu v klidu ohánět tím, že jsem ofiko praštěná.

V sobotu sluníčko svítilo celý den, a venku se nepohnul jediný lísteček! 😖 Přemýšlím, kam se vypravit na příští státní svátek. Do oblak? Pod zem? Kdo ví ....

Když už jsem u toho zkoušení ....

 

.... tak jsem musela i vyzkoušet jak zvládají

strosklíčka fotit pohyb. A k tomu se nehodí víc, než pilné včelky na květech. Okolo krokusů jich bylo pořád dost a dost a tak jsem zkoušela heliose a nikouše. Předchozí fotografie byly focené prťoušem bezzrcátkem. Tentokrát jsem vzala těžší kalibr 😉 ....

Na tenhle objektiv ....

 

.... jsem byla hodně zvědavá. Na fb jsem ve

skupině starosklíčkářů vídala krásné fotky tímto objektivem, a když jsem ho náhodou našla na bazaru, neváhala jsem dlouho. A musím říct že se vyplatilo. Tohle starosklo vystřídalo na prvním místě v oblíbenosti Pentacony. Fotí krásně ostře do dálky i nablízko což jsem si teď vyzkoušela při focení v ZOO a to jsem občas dělala i brutální výřezy. A má fakt krásný bokeh ....

Pro srovnání jsou dnes ....

 

.... fotky z druhého úlovku, a tím je 

už je moderní objektiv na digitální foťáky. Je jím Sigma 24 mm 1/2:8 macro. Fajn že je pěkně široká pro focení ve městě, ale zároveň se dá fotit i nějaké to macro, tudíž je to takové 2 v 1 sklíčko. Jednu Sigmu už mám, ale ta je pro změnu zoom 24 - 300 mm, přenechala mi jí známá, protože na jejím nikonovi ostřila jen manuálně a ona špatně vidí, takže měla problémy s ostřením a musím říct, že mají svá určitá specifika narozdíl od nikoňáckých objektivů, byť jsou pro Nikon určené. Dalo by se říct, že jim pořád přicházím na chuť a nejsou to úplně skla kterým bych propadla hned jako třeba starosklíčkům ....

Bez starosklíček ....

 

.... to prostě nejde! A to tak, že se pomalu 

stávají jistou závislostí. Tedy jejich koupě 😁. Ne, ale vážně. Do staroskel jsem se zamilovala. Je s nimi sice trochu víc práce fotit než s novými digitálními objektivy, ale zase ty fotky mají své kouzlo. Pravda, občas nejsou ostré jak žiletka, většina z nich jsou pevné padesátky, takže se s nimi zoomuje nohama (jak s oblibou říká Čerf) ale věrné barvy a při focení na nejmenší clonu nádherný bokeh i určitá snovost fotek je jejich předností. A jelikož jsem měla narozeniny, a jelikož si dárky kupuju sama, čímž eliminuji takové, které jsou naprosto k ničemu, tentokrát jsem si k nim nadělila dvě starosklíčka, jedno normální digitální a když už, tak i nové i když věkem starší bezzrcátko. Samozřejmě postupně, ale měla jsem to všechno zamluvené na únor a březen. Výhodou bazarů je že fototechniku občas koupíte za hubičku. To se týká hlavně těch starosklíček. Vždycky jsem děsně napnutá, jestli mi to s nimi půjde tak jako těm ostatním kteří s nimi fotí, a u kterých na fb skupinách se člověk může učit. Dnešní fotky jsou ze starosklíčka které se ale dá bez redukce použít na Nikonovi protože má bajonet, ne závit. Takových moc není, a já jsem ráda že jsem na něj narazila za ohromně slušnou cenu. Jedná se o Helios 81N. Jaké z něj dokážu vydolovat fotky se můžete podívat dnes .....