Dneska vás chci pozvat ....

 

.... na další procházku, tentokrát ani ne městem

ani ne zámkem, ale krajinou. Resp. krajinami. Jak se mi tu 

nashromáždily nějaké fotografie z různých dob které se mi do žádného článku nehodili. Nicméně hlavní roli v této procházce hrají rybníky.

V podzimním hávu ....

Máky potřetí ....

 

.... a v zajetí kapek. Občas si k focení 

přizvu dalšího pomocníka, sprej s vodou, a hraju si. Někdy fotím jen samotný mokrý květ ale občas i to, co vytvoří sprej když s ním stříkám před objektiv a daný focený objekt. Když se navíc podaří že svítí podvečerní sluníčko, vzniknou vcelku zajímavé fotky ....

Po výletu do Prahy ....

 

.... jsem na sváteční úterní den hledala

další inspiraci kam se vydat. Prvotní nápad, zajet si opět na Dobříš a tentokrát si projít konečně i zámek, nejen parky, ovšem vzal za své, když jsem zjistila že zrovna na 28.9. mají zavřeno. Ovšem ještě jeden zámek který mám po ruce jsem doposud nenavštívila, což už je také dost ostudné, zvlášť když je otevřený pro veřejnost už od roku 2006. A ten měl otevřeno. Takže bylo rozhodnuto. Jde se na Mníšek a na zámek. Navíc doplňkový program v podobě návštěvy zdejší vyhlášené cukrárny U Jarolímků je prostě neodolatelný. 

Když už jsem tady, tak si koupím všechny tři prohlídkové okruhy, tak jsem byla rozhodnutá, jenže jaksi už není úplně hlavní sezóna, není tolik průvodců a časově by mi to úplně nevycházelo. Stejně jsem měla do další prohlídky ještě skoro hodinu čas, takže doplňkový program nabyl jasnějších obrysů. Káva a zákusek. A lahodně strávená třičtvrtě hodina.

Velkým rozčarováním ale pro mne bylo zjištění, že se zde NESMÍ fotit. Což mi přišlo docela pikantní vzhledem k tomu, že poslední majitelka hraběnka Kastová byla focením přímo posedlá. Její vášeň tak velmi pomohla při znovuobnovení interiérů když se zámek po dlouhé době otvíral opět veřejnosti. Ovšem jak mne asi znáte, jsou zákazy které já prostě nedovedu dodržet. A tak pár fotek jsem přece jen ulovila. Nakonec to dopadlo tak, že díky mé jiné posedlosti, a to historii, kdy jsme si s paní průvodkyní v určitých věcech notovaly, se ona omlouvala mě, že nemůžu fotit, místo abych se omlouvala já, že zákaz porušuji ....

Na poslední chvíli ....

 

.... a díky Fukčarince jsem ještě stihla příspěvěk 

do Hudební abecedy. Zjišťuju, že poslední dobou mi nějak někam mizí dny. Co dny, celé týdny! Takže jsem vůbec nezaregistrovala ani vyhlášení výsledků písmena O, ale málem tím pádem ani uzávěrku pímena P. To by bylo rozčarování! I když dnes to nebude nikdo z naší scény, a vlastně nevím jestli by měli interpreti být správně pod písmenem F nebo jestli mi projde to P. Jak už vám asi došlo, mým favoritem jsou PINK FLOYD. Já se nikdy netajila, že oni jsou jedněmi z mých TOP interpretů, a když jsem propásla písmeno F, tak teď se tedy pokusím to napravit při P. Ostatně tahle skupina mi dovolila účastnit se i písmena G, neb David Gilmour má i svoje sólové projekty. Takže na poslední chvíli moji milovaní Pink Floyd a skladba snad z nejhezčím kytarovým sólem.... no, popravdě, není písnička kde by se prostě DG neblýsknul svým úžasným uměním....

Výzva č.3 .....

 

.... u JaryD nese název Barvy podzimu. Tak na ty jsem se těšila

moc. Jenže užívám jsem si jich jen málo. Co bylo barevné, to zlikvidovaly poslední mrazivé dny, a zbytek je, alespoň u nás, stále víc zelený než barevný. A je otázkou jestli se zbarví, nebo po mrazech opadá listí  dolů zhnědlé. Většinou jsem si tyhle dny užívala o některém z víkendů nebo dokonce prodloužených víkendů svátkem na chatě, ve zlatých bukových lesích Brd, jenže zatím to vypadá, že se tam v nejbližší době nedostanu. Nejen že mi ještě není úplně do zpěvu, tudíž na to, abych v pondělí už šla do práce v lepším stavu mám jen dva dny, ale ani počasí není zrovna takové, aby to člověka k nějaké cestě vůbec vylákalo. Něco málo se mi ale nafotit podařilo a to málo vám tu teď, monotematicky zaměřené na listy přísavníku jen s maličkou odbočkou ke chmelu, předkládám ....

Máky po druhé ....

 

.... v mých letních hrátkách. Aneb když je miluješ, není co řešit.

A  to já zas jo, já je miluju a propadám jejich kouzlu rok co rok, a pokaždé jsem jako malé dítě, když se mi podaří najít místo kde je jich hodně a hodně ....

Cestou nahoru a zas dolů ....

 

.... tak by se daly nazvat naše toulky s Padesátkou.

Čili z Nového města na Hrad a zas dolů. Ostatně trasu jsem vám popsala v předminulém článku, a dneska se podíváme na naše různá zastavení v obrázcích. Je to takový průlet časem a místem ....

Mezi jednotlivými pražskými ....

 

.... zastávkami si vždycky trochu připomeneme

moje milované vlčí máky. Vloni jsem jich, za mě s naprosto neznámých důvodů, měla po zahradě plno. Letos, když jsem si nasela semínka z loňské úrody jen dva. A to ještě na takovém místě kde se daly dost špatně fotit. Rostly totiž těsně u stěny bazénu. Takže najít takový úhel pohledu aby na něm nebyl bazén vždycky bylo dost obtížný úkol. Ale nakonec mi vydržely být inspirací celou sezónu co kvetly a tak jsem zas měla s čím si hrát ....

Pražské intermezzo ....

 

.... mého svátečního pobytu na chatě, plánované 

 s Padesátkou, se tentokrát konalo za krásného

slunečného počasí. Sraz jako vždy na Jungmannově náměstí a po Příkopech k Obecnímu domu. Tam jak už od Padesátky víte dělá její Prvorozený, ten ale byl momentálně na svatební cestě. Takže plánované kafe jsme si nakonec daly venku na předzahrádce a kochaly se a pozorovaly jak správné kavárenské povalečky cvrkot kolem. A ten byl nad očekávání velký. Po výtečném kafi a la Marie Terezie (já) a Alžírské kávě (Padesátka) jsme si obešly Prašnou bránu, a Celetnou se daly ke klenotu pražské kubistické architektury Domu u Černé matky Boží. Já totiž chtěla vidět ono ikonické schodiště, tisíckrát focené, ale stejně prostě úžasné. Dál pak přes Staromák na Mariánské náměstí, lehce jsme okolo Pinkasovy synagogy štrejchly Židovské město, přes Mánesův most na Malostranskou, odtud nahoru na Klárov s tím, že se opět na jídlo zastavíme v té skvělé italské restauraci. Nestavily. Restaurace nět. Restaurace zavřená. 

Tak jsme to vzaly přes lávku do Chotkových sadů, k Belvederu, kde jsem se těšila na Zpívající fontánu. Ta ovšem nezpívala páč byla vypnutá. Zahradou Belvederu jsme to vzaly bočním vchodem na Hrad, odsud Nerudovkou dolů a přes Karlův most na Národní na méně labužnický oběd do KFC. V metru jsme se každá upíchla na své straně nástupiště a vrátila se domů. Našlapaly jsme lehce přes deset kilometrů, já zas dobila baterky a pokecem si vyčistila hlavu plnou prapodivných myšlenek které musely ven, vyzkoušela naostro foťák i na normální focení, a ne jen s mezikroužky nebo na pár metříků. A doma si dala výtečný dortík který jsem měla v lednici jako sladkou tečku za krásně prožitým dnem ....

Výzva č.2 ....

 

Za okny čím dál ....

 

.... tím rychleji přebírá vládu podzim, a tak

se hodí začít si připomínat uplynulé léto. A jak jinak než v květech. Letních. A co je letnější než modré chrpy a bílý heřmánek? Nafotila jsem je jeden podvečer na chatě ....

Rafani ....

 

.... ne, nejde o recenzi na stejnojmenný film,

ale opravdu o rafany, psiska naše i cizí, která jsem si zkoušela fotit. Je pravdou, že těm našim se moc nevěnuji, s Myšpulínem zatím na výstavy nechodíme a asi ani nebudeme, Bobí má své zdravotní problémy a tak už z něj není ten akční pes kvůli kterému vznikl tento blog, a tak je nechávám na pokoji ať si užívají podle svého. Což znamená i pěkně se válet v čemkoli, prospat většinu dne u pánečka v křesle nebo posteli a vypadat jak z útulku. I když se opět blíží doba, kdy budu muset Myšpulína otrimovat. Bobeše už beru mašinkou, tam na kvalitě srsti nezáleží, ale mladej holt se trimovat musí. 

S druhým foťákem a možností ostření na nekonečno starosklíčky jsem si zkoušela i nafotit psí portréty, ovšem klobouk dolů před všemi kdo to dělají a umí. Já bych na to trpělivost neměla, byť Myšpulín, narozdíl od Bobeše, okamžitě 

před foťákem neprchá ....

Dneska to bude ....

 

.... jak exotika, tak i zvířátka vcelku domácí.

Protože třeba sice původem exotické kozy kamerunské u nás už zdomácněly, a najdete je na mnoha kozích farmách. Oproti tomu zebru na zahradě asi moc často nevidíte. A watusi by se vám nevešli ani do dveří ....

ZOO koutek Karlštejn ....

 

.... objevila dcera na na netu. Je na druhém

břehu Berounky, zhruba deset minut chůze od nádraží. My se do něj vypravily po dobytí hradu, protože jak Bobule z vlaku viděla skákací hrady nebylo s ní k vydržení. Areál je dost velký, počítám že postupně budou přibývat další výběhy, plný různých laviček, pohovek, židliček a křesílek rozestavených před klecemi a výběhy, takže si můžete pohodlně sednout a pozorovat zvířata. U vstupu si můžete zakoupit kbelíček s různými dobrotami pro zdejší obyvatele. Tedy jen pro ty u kterých nehrozí že vám ukousnou ruku i s kusem flákoty. Můžete tu najít ozdobné slípky a kachny, kozy ale i černé levharty a bílého tygra. Velblouda a oslíky, lvy i pár opiček.

Že byla Bobule nadšená je jasné, méně už peněženka dcery, i když jsou hrady v areálu, platí se na ně vstupné zvlášť. Asi možná i proto, že pokud děti nezajímají zvířata, mohou si jít skákat jen na ty hrady.

Najdete tu i bistro a velké parkoviště, kde můžete nechat auto celý den. Výhodné to je když chcete jít na hrad a neplatit nehorázné parkovné na ofiko hradním parkovišti. Tedy pokud vám ovšem nevadí, že v tom případě musíte použít pěškobus na delší vzdálenost.

I když se malá bavila hodně, ukázalo se, že na její alergii a podrážděné průdušky prach s pilin není to pravé ořechové, opět začala mít záchvaty kašle, a to dost ošklivé, takže jsme zavelely do auta a zpátky. Domnívaly jsme se, že jak se dostane z vlivu alergenů, bude to zas OK, leč nebylo. Kašel se stupňoval, léky které sebou dcera měla nijak nezabíraly a tak jsme usoudily, že dál trápit malou prokašlanými nocemi nebudeme a že se holky vrátí domů, kde pro případ, je v dosahu nemocnice a já pojedu domů v pondělí vlakem. Jenže když jsem viděla jak je malá nešťastná, že musí odjet z perníkového domečku, nechtěla jsem jí ještě víc rozesmutnit tím, že já tam zůstanu a tak jsem se sbalila taky. Když jsem se o půl osmé objevila doma, polovice byla dost překvapená ....

Dobýváme hrad podruhé ...

 

.... a rovnou ten nejikoničtější. Ale pěkně postupně.

Když mi nevyšla druhá dovolená, o víkendu než jsem zas šla do práce jsme dobývali zdejší Litice. O víkend později jsme s dcerou a Bobulí hrdě v pátek vyrazily na chatu s tím, že máme k dobru půl pátečního dne a vracet se budeme v pondělí. Plán OK, jen tedy já po obstřiku ruky neměla tři dny nic dělat. Ovšem to nebylo nic proti ničemu, neboť jsme stejně měly v plánu výletit a ne se válet na chatě či něco těžšího dělat.

Plán na sobotu bylo dobýt zas nějaký z hradů v okolí. Los tentokrát padl na ikonu hradů, na Karlštejn. Raději jsem ještě zkontrolovala jestli se náhodou zas nekoná nějaká akce, jak se mi stalo předloni (i když ono vinobraní není vůbec špatný doprovodný program) abychom se zas nedostaly do nějakých přelidněních míst. A jet jsme měly autem do Dobřichovic a odtud vlakem na Karlštejn. Malá ještě vlakem nejela takže jsem si říkala že těch deset minut přečká bez toho že by se stále ozývalo Už tam budem? Ovšem trochu nám ten plán nakopla hned první noc kterou malá prokašlala. A ne jen nějak obyčejně, ale dost ošklivým dusivým kašlem a to i přes to, že dcera sebou vezla čističku vzduchu kterou jim doporučil alergolog bo se ukázalo, že malá má alergii na prach, roztoče a co hůř, i na kočky. Po výměně pokojů a díky únavě nakonec usnula, ale moc jsme se nevyspal nikdo. Ráno jsem dceři navrhla, že by asi bylo nejlepší vrátit se domů, než malou trápit dalšími probdělými a prokašlanými nocemi. Dohodly jsme se na tom, že splníme první část plánu, a podle situace se uvidí.

Kdo kdy cestoval na Karlštejn, ví, že tenhle hrad s námi hraje pěkně lišáckou hru. Víme že tam je, ale nevidíme ho. Ukáže se jen na malou chvíli, aby zas v zápětí zmizel. Takže malá byla trochu z toho špatná, že tedy hrad sice viděla, ale kde nic tu nic. On si tu svou chvíli kdy se uráčí zjevit ve své plné kráse náramně užívá, protože nenápadně zpoza zatáčky pozoruje kyselé obličeje návštěvníků aby se následně pobavil jejich padlými bradami když se jim ukáže milostivě v celé své kráse. A malá tak ani nekňourala že je to, uf... kopec, a nadšeně šlapala. Aby jsme měly dost sil na další dobývání daly jsme si ale nejdřív pod hradem v restauraci Pod hradem vynikající oběd. Já kančí na česneku, dcera restovaná játra a malá kuřecí řízek. Když nám přinesli talíře, padla brada zase pro změnu nám. Ohromné porce, krásně upravené, a hlavně! mňamka největší. Když se k tomu přidá velmi příjemná a rychlá obsluha a cena která nám v dnešní době předražených jídel svou nízkostí vyrazila dech, vyhodnotily jsme oběd jako velmi velmi uspokojivý. Od jiných návštěvníků jsme se dozvěděly, že tam jezdí na ta játra a kančí už několik let a že se ani kvalita ani cena za tu dobu nezměnila. Takže pokud půjdete někdy navštívit hrad Karlštejn a budete se chtít opravdu dobře najíst v příjemném prostředí, doporučuji vám s čistým svědomím restauraci Pod hradem.

Po obědě jsme nastoupily cestu k dobytí vrcholu a kochaly se krásou téhle perly naší historie ....