Jak řekla Helenka .....

 

.... ty fotky jsou jak katalog. Já si katalogy prohlížím

ráda, a tak vás zvu k prohlížení i dnes. Má to tu výhodu, že oproti těm anonymním květům focených do katalogů, já si připomínám květy opravdové, živé, tak jak jsem si je mohla prohlédnout a očuchat. To je taková přidaná hodnota těhle fotek ....

Držte si peněženky ....

 

.... jdeme na hvězdné představení o několika

dějstvích. Vůni si už musíte představit sami. Ale barevnost a rozmanitost tvarů květů a jejich variabilitu, kdy poupě vypadá úplně jinak než růže když dokvétá a to nejen tvarově, ale u mnoha kultivarů i barevně vám postupně představím. Někdy by jste asi pochybovali že se jedná o jednu a tu samou odrůdu pokud by vám jí někdo dal do ruky a neviděli jste jak vypadá celý keř. Nefotila jsem všechny, protože některé ještě nekvetly, jiné už byly odkvetlé nebo mne na nich květ nezaujal. Navíc spousta růží je i nově vysázených a teprve se zde zabydlují.  Bylo by toho mraky, a to už by asi nikoho nebavilo. Ono i tak toho je hodně. Ale snad vás ta krása nebude

 nudit. Jinak pokud vás to zajímá, rozárium v Olomouci je druhé největší v České republice, hned v závěsu za průhonickým. Je zde cca 30 000 keřů šesti set odrůd českých i zahraničních ....

Těšili jste se ....

.... na fotky z Olomouce, tak jich tu budete mít

požehnaně. A nejdřív vás utopím v záplavě růží. První zastávka byla totiž v Rozáriu, odkud měla následovat, ale nenásledovala cesta do botanické zahrady. Proč, to jsem psala už v minulém článku. Ovšem nenajít rozárium, to už by bylo na pováženou a na objednání ke specialistovi na hlavu. To se prostě nedá nenajít. Je koncipováno jako park s vodní plochou, odpočinkovými zónami v podobě obr dřevěných mol ve tvaru vln a stínícími plachtami. Samozřejmě nechybí ani stánek s občerstvením. Jak jsem vypozorovala, slouží i jako místo pro různé akce, a hlavně jako vycházkové místo pro školky ale i pro základky a střední školy, které tu pořádají všeliké hrátky pro žáky. A samozřejmě tu probíhají i výstavy růží. Ta nejbližší s názvem Vyznání růžím romantické .... začíná již tento pátek a tuším že trvá po tento víkend. Takže kdo by jste chtěl na pěkný výlet spojený s kocháním a očmucháváním růží v krásném prostředí, neváhejte a do Olomouce jeďte ....

Jelikož se nedá projít a tu krásu nefotit, nacvakala jsem tu dobrýcch sto fotek. Možná i víc. A tak jsem udělala koláže, protože pokud bych měla dávat jednotlivé růže budeme na ně koukat hodně dlouho. Navíc jsem pro zahrádkáře/ky nafotila i jména růží, pro případ že by po některé z nich zatoužili. Jmenovka obsahuje jméno odrůdy, šlechtitele a rok vyšlechtění. Jak uvidíte, jsou tu druhy které patří jak mezi růže historické, jejíchž vyšlechtění sahá až skoro dvě stě let zpátky, ale i šlechtění nová. A některá jsou opravdové lahůdky. A určitě poznáte i některé růže které máte třeba doma na své zahradě. Já tedy mám dvě. Ale je pravdou, že některé čajohybridy ještě ani nekvetly. Najdete tu jak botanické druhy drobných růží, tak růže parkové, keřové, popínavé ale i čajohybridy s obřími květy.

Den v Olomouci ....

.... jsem trávila včera. Měla jsem kontrolu

tesáku na zubní klinice, a tak jsem si říkala, že tentokrát to nebude cesta autem, ale pěkně vlakem abych se mohla trochu projít po městě. navíc, autem tam jedem hodinu a půl, protože nemá manžel dálniční známku, neb jí normálně nepotřebuje. Vlakem to mám půl hodiny. Navíc klinika je od nádraží deset minut, navíc bylo po studené a profučené neděli krásně slunečno a teplo, tak bylo rozhodnuto.

Olomouc je městem církve, městem výstavních paláců, městem fontán, městem muzeí, městem zeleným, a to nejen přírodou ale i velkým množstvím elektrokoloběžek a městských kol. Narozdíl od Prahy ovšem slušně zaparkovaných na místech k tomu určených. A v neposlední řadě městem univerzitním, kde jednotlivé fakulty sídlí právě v bývalých církevních objektech či těch krásných palácích. Je to město které má staré centrum plné křivolakých úzkých uliček, ne nepodobné tomu pražskému. Je z něj cítit jeho dlouhá historie a není se čemu divit, vždyť se jednalo o druhé politicky nejvýznamnější město Českého království a druhým městem v království kde sídlil arcibiskup. A v neposlední řadě je spojeno s Přemyslovci. Třeba i tím, že zde byl zavražděn poslední přemyslovský král Václav III.

Z původně plánované " chvíle " bylo pět hodin procházení po velmi zajímavém městě. Měla jsem určitý plán, a to navštívit Botanickou zahradu a rozárium, pak hurá do centra, jenže prostě Chmelařová a mapy si absolutně nerozumí. Tedy, možná by si rozuměly, kdyby ovšem měla některá města řádně označené ulice jmény tak jako to je v Praze, kde má své jméno na začátku, uprostřed i na konci i ta sebekratší ulička. Takže přiznávám, rozárium jsem našla, botanickou ne. Věřím, že teď všichni z vás kdo tam byli si určitě klepou na čelo a říkají si něco o blbé blondýně, ale prostě já a mapa spolu odjakživa nekamarádíme. Nicméně zatím jsem v žádném cizím městě ať už u nás nebo v zahraničí nezabloudila. A možná že ani v pondělí by nebyla otevřená. Ovšem krásy květů jsem si užila i tak dost a dost. V rozáriu to kvetlo, bujelo, vonělo a bylo krásně. Pokud by jste měli zájem, od 18.6. v něm bude probíhat Vyznání růží.

Z rozária jsem prošla do sadu pod hradbami a z něj průchodem do zahrad na hradbách. Odsud už pak uličkami nejdřív do kostela Panny Marie Sněžné, pak na kávu do velmi příjemného prostředí zahrady nádherné secesní Vily Primavesi, odsud do chrámu sv. Michala (oba jmenované jsou shodně opravovány) na Horní náměstí k radnici a morovému sloupu. Pod radnicí jsem si dala obídek, obešla si náměstí a vydala se ke kapli sv. Jana Sankandera. A od ní zpět k Denisově třídě a po ní k dómu sv. Václava a kostelu sv. Anny. Zpět k Denisově třídě a původní plán, dojít k nádraží po ní se změnil jak jsem zahlédla z dálky zlaté cibule na střeše pravoslavného chrámu sv. Gorazda. Ten jediný nebylo bohužel možné navštívit. Od chrámu už jsem pak různými ulicemi a křižovatkami a bez mapy! došla přesně tam kam jsem chtěla. Na nádraží. Vyšla jsem přesně u nádražní budovy. Uchozená, ale plná zážitků a ve foťáku přes třistovky fotek. Ovšem tu ostudu že jsem nenašla tu botanickou prostě musím smýt, třeba i  vlastní krví z puchýřů! Takže další výlet do Olomouce na sebe určitě nedá dlouho čekat ....

Asi tu bude ...

 

.... momentálně na blozích přeorlíčkováno, jenže

když teď právě kvetou a dělají mi hodně zvláštní věci. Mění úplně od základu tvar svých květů. Přiznávám bez mučení, že jsem nikdy nebyla orlíčkový nadšenec, ale pak jsem dostala od sousedky jeden velmi zvláštní. Plnokvětý, ale s květem který vůbec nevypadá jako orlíček a ještě se zajímavou barevností. Pak jsem u druhé viděla ten samý plnokvětý ale v tmavě modrofialové barvě. Prosila jsem jí o semínka, ale nedala, nedala. Další sousedka mne okouzlila jejím světle růžovým plnokvětým. S tou jsem vyměnila jednu překážející rostlinu mého dvoubarevného za jednu její růžovou. 

No a začaly se dít věci. Od maminky z Prahy jsem si přivezla semínka modrých, bordó a fialových klasických orlíčků, jen s poloplnou sukýnkou, v klasickém tvaru s ostruhou. Jenže! Jak mi tu začaly růst, rok po roce se jejich květ měnil. A letos? Všechny jsou plnokvěté bez ostruhy! U dalších čekám, že květ příští rok bude také už naprosto jiný. Stejně tak se mi v trsu mezi nimi objevil jeden modrý, s bílým lemem. Takže se nakonec ukazuje, že ty úplně obyčejné a všední orlíčky, jsou vlastně velmi zajímavé a variabilní květiny! Které se ovšem navíc velmi intenzivně množí a pokud se jim včas nezatrhne tipec, jsou v záhonu všude, i tam kde by neměli vůbec být ....

Trvalo to dlouho ....

 

.... než jsem tyhle krásky dostala do zahrady, ale

přece jen si ke mě cestu našly. Jen si teď říkám, proč to vlastně trvalo tak dlouho. Řeč je totiž o azalkách a rododendronech. První přišla ke mě tak někdy před pěti lety, byla ve slevě a tak jsem si řekla, že si jí koupím. Ta patří do kategorie azalek opadavých. Pak přišla jedna krasavice s krásnou modrofialovou barvou z kategorie japonských neopadavých. Předloni k té modré přibyly další dvě japonské. Poslední co mi zakoupil překvapivě muž, byli dva rododendrony z Lidlu. Poučení pro ostatní. Rododendrony kupujte zásadně hned po rozkvětu! jsou to totiž velcí chameleoni co se týká změny barvy květů. Může se totiž lehce stát, že si zakoupíte krásně světle perleťově růžový, a když vám rozkvete druhý rok, najednou máte tmavě růžový. Případně koupíte žlutý, a ejhle, on je příští rok světle růžový. Ale ať jsou takoví či makoví, jsou prostě nádherní ....

H jako ....

 

....  Carmen Farkašová. Teď si asi říkáte

jestli jsem se nezbláznila. Ale kdepak. Dnešní interpret/ka na H opravdu i s tímto jménem sem právem patří. Hana Hegerová. Tak a už jsme správně. Své původní jméno si změnila a pod novým jí znal celý svět. Bohužel, minulý čas je pravdou, neboť se s námi letos v březnu navždy rozloučila. I proto byla mojí volbou a to jsem měla zas těžké rozhodnutí,  buď ona nebo Ondřej Havelka. Oboje je moje krevní skupina a můj top oblíbený žánr. Nicméně paní Hana to vyhrála. Navíc jsem vybrala písničku z období které mám nejraději. A to období spolupráce s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem. Je smutné, že z této trojice pokračuje už jen jedno H, a to Michal Horáček. A tak můj dnešní výběr je poctou dvěma H z tria Hegerová - Hapka - Horáček. Ráda bych tedy místo písmena CH věnovala  tomu H dvě písničky. Jako vždy výběr přetěžký, ale o jedné písničce jsem věděla s určitostí že ne, byť by se hodili v jedné písničce dva interpreti na dané písmenko, a tou je Levandulová. Mám už k ní stejný odpor jako k písničce Ewy Farné Boky jako skříň. Ale vybrala jsem písničku ze stejnojmenného alba, skladbu ke které hudbu napsal Petr Hapka, text Michal Horáček a která se jako celé album jmenuje Potměšilý host.

Druhá je krásná balada která mi hodně připomíná mou touhu. Stejně jako v písničce i já toužím vrátit se do svého domova, do míst která jsem milovala, kde mi bylo krásně či do podobné staré chaloupky mezi lesy, kde se kouří z komína, okolo teče potok a kde jsem prožívala ty nejkrásnější prázdniny

Bíle II ....

 

.... nebo - li v hlavní roli clematis montana, plamének horský.

Má ho súseda a má ho léta a těmi léty zmohutněl a krásně narostl a úžasně kvete a mě tak poskytuje možnost za a) závidět, protože mě prostě nejde namnožit, jí zakoření snad každá větev kterou zapíchne do země, právě i včetně tohodle plaménku a za b) fotit, fotit, fotit .... kvetoucí ale i odkvetlé. Za slunka, za deště, ráno i večer, a za c) vzpomínat na petřínskou Květnici, kde mají tááák nádherný a tááák obrovský tenhle plamének horský v něžné růžové barvě ....

Bíle ....

 

.... se vrátíme v čase. Zatímco venku vládne sluníčko,

teploty opatrně stoupají nad dvacet stupňů, máme zprovozněný už i bazén, tady se podíváme zpátky do doby když začínaly kvést a kvetly jabloně. No, nestihla jsem ovšem tu velkou ořezat od vlků, příští rok toho zas bude až nad hlavu, ale doufám, že mi už brzy dorazí objednaný, sice velikostí ne úplně velký, za to pomocí obrovský pomocník. Aku ruční řetězová pilka. Na tohle to bude přímo ideál! Konec pižlání a balancování na koncích větví, a hlavně bolesti ruky, než mě jí, snad, někdy zbaví plánovaná operace. Počítám, že se bude dát využít i na jiné věci, kutilské.

Trochu jsem tedy odbočila ze sféry krásna, do sféry technična, takže teď ale už zpět ....

Pampelišky ....

 

.... když kvetly ....

.... a když odkvetly ....

.... a když svítily ....

.... a když se staly tak trochu experimentálním obrazem ....

Tulipány ....

 

.... sice dávno odkvetlé, a dokonce i přes veškeré

kotrmelce letošního počasí dodržující svůj čas žloutnutí, ale na fotkách ještě zachované ve své kráse v plném květu. To je dnešní námět článku. Je to tak, prostě o měsíc zpožděná příroda se nedá oblafnout a tak je červen a tulipány žloutnou. Čímž mi dávají najevo, že budu muset vzít rejč a vytahat je ze záhonů. Tentokrát už z obou, protože záhon pod terasou nutně potřebuje rekonstrukci. Cihlová zídka se za ta leta trochu vyboulila jak pracuje zemina v záhonu, navíc není pospojovaná maltou, ale jen nasucho naskládaná na sebe, tulipány tam jsou už ix desítek let a už jich dost nekvete a co se týče krokusů, už potřebují též trochu pokrotit. Navíc mi z něj zašlo pár růží, takže  budu muset výsadbu trochu inovovat. Stejně jako okolo velkého záhonu půjdou do výsadbových košů, pro snazší manipulaci při vyrývání. Ovšem že bych se na to těšila .... není větší práce, než na místě kde se nedá moc pohybovat vyrejvat tulipány které jsou až půl metru pod zemí.  Právě kvůli téhle jejich zahrabávací vlastnosti je dávám do těch košů. Vyndám je všechny najednou a nestane se, že bych je rýčem přepůlila. To zas bude cibulí na sázení! Už jsem se naučila je opravdu vybírat a zbytek vyhodit, ale vždycky mi to trochu rve srdce a když pak vidím, jak se derou ven zjara na kompostu, je mi jich i líto ....

Pravdou je, že ....

 

.... na chatě jsme se tedy moc neohřály. Dcera je zvyklá

s Bobulí pořád někde rajzovat a tak i na chatě se tenhle rituál pevně dodržoval. Takže po příjezdu se uklidilo, zatopilo, nakoupilo tedy spíš v opačném pořadí, a šlo se na procházku do lesa. Sobotu jsme tedy pojaly jako celodenní procházku, v neděli po návratu od prababí  a obědě, jsme ještě vyrazily nahoru na Skalku. Tedy já vždycky když jsem na chatě si taky dělám výšlapy, ale tentokrát to na mě už bylo docela dost. Navíc pokud usnete někdy o půl páté a v osm už jste zas vzhůru, veškeré aktivity nevyspáním utahané tělo odmítá. Takže jsem byla docela ráda, že v pondělí už jen sbalíme a jedeme domů. A jak jsem se celý den těšila na to, až přijdu z práce, zavrtám se do postele s půlkou prášku na spaní a konečně doženu ten spánkový deficit.

Tak, a první den ....

 

.... v důchodu mám za sebou, a přemýšlím jestli

nepřejmenuju blog na Ze života důchodkyně. Jenže to by asi bylo psaní  dosti se vymykající představě o spořádané a slušné důchodkyni.... je to takové zvláštní, jeden den jdete spát jako pracující člověk, říkáte si při pohledu do zrcadla že na šedesát to není ještě tak nejhorší, jsou čtyřicítky co vypadají na osmdesát a dvacítky co vypadají na čtyřicet, a ráno vstáváte jako pracující starobní důchodce. Brrrr, ten název starobní, to je prostě děsný. To zavání představou takových těch viktoriánských chudobinců, kde končili staří lidé a babek zabalených ve velkých vlňácích s nohama obalenýma hadry. Proč si ministerstvo nedá práci a nepojmenuje to jinak? Taky jsem okamžitě musela utrhat obdržené části důchodu drápky. Poplatila a povracela jsem co bylo potřeba, objednala si na Ali ještě nějaké věci a doufám že stihnou přijít dřív než vstoupí v platnost zákon že se budou platit cla i pro nákupy pod dvacet doláčů a vyplňovat celní prohlášení.

Ještě zbývá objednat zvěři krmení, objednat Bobeše na preventivní prohlídku, a  další a další a důchod je v prachu... no ještě že přijde taky výplata. Člověk si říká Nepotřebuju toho moc, jsem zvyklá neutrácet, budu šetřit, ale běda! Jak se objeví peníze na účtě, najednou vyskáče tolik věcí které se musí zakoupit, zaplatit a najednou člověk zjistí, že by jich potřeboval dvakrát tolik. Přinejmenším. Spíš třikrát. Ovšem s určitou zvrhlou radostí se svým novým společenským statusem pochlubíte kamarádům a kamarádkám, které ještě v důchodu nejsou a mají to do něj ještě pár let, ti kteří tam už jsou vám pogratulují k obdržené almužně a řeknou, že teď už nebudete mít vůbec na nic čas, jiní se hned starají jestli nejste takový cvok, a nevzdali se své práce, protože s tou směšnou částkou která vám je přiznaná nemůžeš přece vyjít! Jo a ty jsi šla do předčasnýho? No to jsi si dala, přišla jsi o spoustu peněz který se ti už nevrátí! To je reakce zas jiných. Nejsem člověk zvyklý riskovat, jdu na jistotu, ale v tomhle jsem měla jasno, risknu raději že ještě dostanu nějaké peníze teď, než bůhví co za ty tři roky kdy bych měla jít do důchodu ofiko. Čas ukáže, jestli jsem si to podělala, nebo na tom něco málo vydělala. Ale už teď mne hřeje pocit, že když mě v práci opravdu hodně naštvou, můžu jim říct báj, báj, a nezůstanu bez peněz. 

Všechny zdraví, zatím nová ještě duševně čerstvá důchodkyně!

Želvy, šelmy a terénkozy ....

 

.... uzavírají výlet do ZOO. Želvy stejně jako mnoho

ostatních zvířat si užívaly v klidu v poslední době velmi vzácných slunečních paprsků a vyhřívaly se. Ostatně tuším, že ani jindy nepatří mezi exponáty zrovna pohyblivé. U nich jsme se opět potkaly s ridgbackem který tak usilovně pozoroval slony, i když tentokrát pomalu sám tvořil výstavní exponát, protože zemdlena, byla to fenka, odpočívala na zemi a bylo jí úplně jedno, že panička tahala za vodítko, jako že tedy jdeme dál, že jí hladí hromada dětských ručiček, a okolo stojí spousty lidí a fotí si jí. 

Od želv jsme to daly ke gorilám, leč bohužel, ty nebyly venku, jen ve vnitřním pavilonu, a vidět byla zdály jen jedna, podle paní hlídačky Kijivu. A to jsem se tak po mnoha videích na fb těšila na Richarda a jeho nejmladšího potomka Ajabu. 

U šelem byla situace obdobná. Narozdíl od goril sice byli venku, ale stejně někde zalezlí.  Letmo jsem zahlédla geparda, trochu víc byla vidět lvice a nejvíc tuším levhart. Ten se ve vysoké trávě mohl cítit jak někde v džungli. 

Od šelem jsme to vzaly zkratkou k výběhům terénkoz. Tímto názvem poctila dcera celou skupinu zvěře popírající veškeré zákony logiky pohybu po skalách. A je jedno jestli to jsou kozorožci, tahři, paovce, prostě to jsou terénkozy. Dál od terénkoz vede naučná geostezka, jsou zde různé zkameněliny, stopa Tyranosaura, jeho lebka i část čelisti pravěkého žraloka. Konec stezky je u dvou Gočárových domů, které původně stály jako provozní budovy na letišti Kbely, v 60. letech minulého století byly demontovány a převezeny do pražské ZOO. Jeden sloužil jako učebna pro děti a druhý jako služební byt. Ačkoli jsou, jak je u arch. Gočára zvykem kubistické, více připomínají tvorbu arch. Jurkoviče. Nejen tím, že jsou to klasické dřevěnice, ale i zdobností a barevností. Protože vznikly dva roky po vzniku republiky, dostalo se jim barevnosti trikolóry. V roce 2002 i je málem zničila povodeň, a tak bylo rozhodnuto o jejich přestěhování na bezpečnější místo, tedy do horní, nejklidnější části ZOO. V roce 2010 byla zahájena jejich rekonstrukce a dnes se opět skví v celé své kráse. V jednom je restaurace a druhý slouží jako malé muzeum ZOO, přednáškový sál a galerie. I když s tím klidem to je sporné, nedaleko od nich se počítá s výstavbou nového pavilonu pro lední medvědy, kde budou mít mnohem lepší přírodní podmínky než v tom původním. Paradoxně byl tento umístěn tam, kam celý den nejvíc svítí slunce, tudíž je i teplotně velmi exponovaný.

Pak už následovala cesta kolem jelenů, levhartů (spali) tygrů (byli zalezlí) zas dolů ke slonům a na slíbenou závěrečnou zmrzku. Celkem jsme měly za sebou čtyři hodiny, jeden oběd a zmrzlinu. Nebylo tedy divu, že když jsme sedly do auta, Bobule po pěti minutách úplně vytuhla ....

Ptactvo vodní i v nebesích ...

 

.... létající. Tedy když může. To jsou dnešní zastávky.

Kdysi se třeba takoví orly, supi či jiní větší dravci mohli pozorovat jen zvenku voliéry, dnes si k nim do voliéry můžete v klidu vejít a pozorovat je zevnitř. I oni nebyly zrovna moc akční, supové se prali někde ve větvích, byl slyšet jen skřekot a občas nějaký z větve shučel dolů, orlosupi si hověli na skále, luňák červený si jen tak přelétl voliéru a zase se usadil, a tak jediné kdo byly stále v pohybu byly straky, které si zřejmě našly nějaký otvor kterým se dostaly dovnitř voliéry, a vesele hodovaly na masejčku, které tam mělo osazenstvo naservírované. 

Od těchto velkých dravců jsme pokračovaly k další expozici a to vodního ptactva kde valnou většinu tvoří pelikáni. I k nim si můžete vlézt do voliéry a povídat si s nimi. Tedy pokud mají na to náladu. Jinak dřepí a čučí. Jedná se o odrostlejší mláďata, ale i tak mají sakra dlouhé a špičaté zobáky a asi není radno je nějak provokovat. Mezi pelikány se procházelo i pár nesytů, bílých a černých čápů a jeden jeřáb jakýsi a další vodní ptáci. Jen jsme prokoučovaly setkání s plameňáky, ti byli na opačné straně než jsme se vydaly my. No, prostě nám chyběl po ruce ten plánek ....