Želvy, šelmy a terénkozy ....

 

.... uzavírají výlet do ZOO. Želvy stejně jako mnoho

ostatních zvířat si užívaly v klidu v poslední době velmi vzácných slunečních paprsků a vyhřívaly se. Ostatně tuším, že ani jindy nepatří mezi exponáty zrovna pohyblivé. U nich jsme se opět potkaly s ridgbackem který tak usilovně pozoroval slony, i když tentokrát pomalu sám tvořil výstavní exponát, protože zemdlena, byla to fenka, odpočívala na zemi a bylo jí úplně jedno, že panička tahala za vodítko, jako že tedy jdeme dál, že jí hladí hromada dětských ručiček, a okolo stojí spousty lidí a fotí si jí. 

Od želv jsme to daly ke gorilám, leč bohužel, ty nebyly venku, jen ve vnitřním pavilonu, a vidět byla zdály jen jedna, podle paní hlídačky Kijivu. A to jsem se tak po mnoha videích na fb těšila na Richarda a jeho nejmladšího potomka Ajabu. 

U šelem byla situace obdobná. Narozdíl od goril sice byli venku, ale stejně někde zalezlí.  Letmo jsem zahlédla geparda, trochu víc byla vidět lvice a nejvíc tuším levhart. Ten se ve vysoké trávě mohl cítit jak někde v džungli. 

Od šelem jsme to vzaly zkratkou k výběhům terénkoz. Tímto názvem poctila dcera celou skupinu zvěře popírající veškeré zákony logiky pohybu po skalách. A je jedno jestli to jsou kozorožci, tahři, paovce, prostě to jsou terénkozy. Dál od terénkoz vede naučná geostezka, jsou zde různé zkameněliny, stopa Tyranosaura, jeho lebka i část čelisti pravěkého žraloka. Konec stezky je u dvou Gočárových domů, které původně stály jako provozní budovy na letišti Kbely, v 60. letech minulého století byly demontovány a převezeny do pražské ZOO. Jeden sloužil jako učebna pro děti a druhý jako služební byt. Ačkoli jsou, jak je u arch. Gočára zvykem kubistické, více připomínají tvorbu arch. Jurkoviče. Nejen tím, že jsou to klasické dřevěnice, ale i zdobností a barevností. Protože vznikly dva roky po vzniku republiky, dostalo se jim barevnosti trikolóry. V roce 2002 i je málem zničila povodeň, a tak bylo rozhodnuto o jejich přestěhování na bezpečnější místo, tedy do horní, nejklidnější části ZOO. V roce 2010 byla zahájena jejich rekonstrukce a dnes se opět skví v celé své kráse. V jednom je restaurace a druhý slouží jako malé muzeum ZOO, přednáškový sál a galerie. I když s tím klidem to je sporné, nedaleko od nich se počítá s výstavbou nového pavilonu pro lední medvědy, kde budou mít mnohem lepší přírodní podmínky než v tom původním. Paradoxně byl tento umístěn tam, kam celý den nejvíc svítí slunce, tudíž je i teplotně velmi exponovaný.

Pak už následovala cesta kolem jelenů, levhartů (spali) tygrů (byli zalezlí) zas dolů ke slonům a na slíbenou závěrečnou zmrzku. Celkem jsme měly za sebou čtyři hodiny, jeden oběd a zmrzlinu. Nebylo tedy divu, že když jsme sedly do auta, Bobule po pěti minutách úplně vytuhla ....

To černobílé uprostřed koláže není kočka, jak by se leckomu mohlo zdát, ale jedna ze tří opic které jsem za celou dobu viděla

Paní lvová upřeně něco pozorovala na nebi ....

Zatímco pan lev se otáčel k návštěvníkům zády

Pozorování je ovšem také velmi únavné

U terénkoz jsou doma i opice magoti. To byla ta druhá.

Bobule a stopa Tyranosaura ....

Bobule a hlavička Tyranosaura 

Jelen evropský v expozici Severský les

A zvědaví kiangové skoro tamtéž. Kiang je endemit z Nepálu a Tibetské plošiny. Je to největší z asijských divoce žijících oslů, a spolu s kolegyní z Afriky, zebrou Grévyho jsou největším žijícím divokým koňovitým druhem.

A již zmiňované Gočárovy domy. Fota jsem si vypůjčila z netu

A to je z návštěvy pražské ZOO definitívně vše. Tedy, ještě jsem tam nafotila i pár květin, to bych ani nebyla já, ale ty zas budou součástí záplavy květinových článků. 

Nakonec ještě kdo by chtěl vidět všechny fotky a ještě neviděl, tak tady je odkaz na galerii . Původně byl hned v prvním článku, ale nakonec jsem si řekla že bude lepší ho dát až do toho posledního.