Malá přestávka ...

.... mezi prvním a druhým výletem se myslím hodí. V mezičase mezi nimi se tu udělalo výjimečně jednou zimavo až jinovatkovo a tak jsem opět vyrazila fotit pro změnu po zahradě. A říkala si že by, vzhledem k místům které jsem se chystala navštívit, bylo fajn kdyby aspoň když už ne sněhavo, tak jinovatkovo bylo. Nakonec vyšlo tak trochu to první, ale o tom příště ....

Dnešní ...

.... článek je rozloučení s první adventní nedělí a zároveň s prvním adventním výletem. Pokud mám hodnotit, patřil k těm vyvedeným. Délka cest autobusem snesitelná, počasí sice mohlo být lepší, nicméně i tak se vydařilo protože nepršelo, a to je hlavní. Trochu mne mrzí, že jsem neviděla Königstein rozsvícený, rozhodně svítit tam mělo co. A závěrečné dvouhodinové ráchání v termálech bylo parádním zakončením ....

Do kraje ...

.... kolem stolové hory na které stojí pevnost Königstein dnes zamíří naše pohledy. Ono to nebude novinka, protože už po první návštěvě této lokality tady ty výhledy byly, jenže jsou natolik hezké, že jsem si je dovolila střihnout znovu a znovu vám je tady ukázat. On je v nich  rozdíl v počasí i roční době. Poprvé jsem tu byla v půlce září a dopoledne, dnešní jsou ze začátku prosince a pozdnějšího poledne. Poprvé byly mlhy, ale sluníčko se přes ně dostalo, tentokrát se sluníčku ven z mraků moc nechtělo. myslím si ale, že to na kráse okolní krajiny nic neubralo ....

Lilienstein ...

.... a jeho proměny ve světle sluníčka různě stíněného mraky. To se mi naskytlo k pozorování vlastně skoro hned jak jsme na pevnost dorazili a já se šla brouzdat kolem. Jak jsem mezi stromy zahlédla za a) krásně nasvícený letohrádek Fridrichsburg vylítla jsem jak střela abych ho zastihla a za b) co kdyby to nebyl jen on. A nebyl. Na protější Lilienstein se promítala celá plejáda různého osvětlení a mraků a tak jsem jen očarovaně stála a koukala a fotila. Možná se vám bude zdát, že fotky jsou stejné, za to se omlouvám, možná že to měnění se světla vidím jen já, ale není jich zas tolik, takže se to dá snést ....

Konečně ...

.... se dostáváme k tomu, co vlastně bylo hlavní náplní mého prvního prosincového výletu. Druhé adventní trhy a to na pevnosti Königstein. Zatím jsme si z ní ukázali všechno možné, ale záběry z trhů ne. Bude to dnes o trochu více fotek, snad to ale přežijete. Trhy mají v podtextu Romantické a pohádkové. Jestli může prostředí vojenské pevnosti nabídnout romantiku, to nechám na vašich preferencích, pohádkové snad. Našli jste tu různé malované pohádkové postavy, programy byly hodně koncipované pro malé návštěvníky, v Magdalénině hradu to byla třeba loutková představení, nebo vedle Staré zbrojnice vánoční Santův vláček či projížďky na ponících.

Všichni prodejci byli ve středověkých kostýmech což mi přišlo jako dobrý nápad, do prostředí pevnosti se to hodilo. Takže ta pohádkovost se tam najít určitě dala ....

Třetí adventní ...

.... víkend byl dosti náročný. V pátek jsem nešla ani spát, neb o půl jedné jsem odjížděla směr Rakousy, celou sobotu jsem prochodila, druhou noc jsem toho taky moc nenaspala, protože jsem jí strávila větší měrou ve velmi nepohodlné pozici v autobusu a menší v posteli u dcery, do které jsem se dostala až ve čtyři ráno díky absolutní absenci orientačního smyslu u jedné z účastnic zájezdu a jejímu totálnímu ztracení se dvěsta metrů od místa srazu, a z ní se vyhrabala o půl osmé kdy se probudila Bobule a s nelidským řevem se dožadovala svého ranního mléka. Takže jsem okamžitě po dopití kávy volala muže ať pro mne přijede a pokud jsem se těšila na to, že si okamžitě zalezu do postele a dospím co jsem zameškala, nebylo tomu tak. Musela jsem uklidit půlku baráku, následky Bobešových zdravotních problémů totiž manžel uklízí jen velmi sporadicky.Teprve pak jsem mohla z velkou láskou spočinout pod peřinkou a částečně v pohodlí a tichu dospat alespoň něco. Zbytek neděle jsem trávila dalším poklízením, praním, relaxem ve vaně ale hlavně stahováním fotek. Ta vana mne nakonec stejně zničila jak to chození takže jsem se doplazila nahoru, a s radostí zas zaplula do peří. Některé výlety jsou fakt pro jízdu autobusem strašně dlouhý, a ve výsledku zjistí člověk, že v autobuse ztratíte z programu zájezdu 12 hodin a samotnými procházkami a poznáváním jen 4. Ale i tak některé, pokud se ovšem vydaří počasí, za to stojí... Akorát sebou nesmí mít člověk neustále brblající a mrmlajíci dceru. To je totiž samo o sobě hodně únavné. 

Dnes si ale už přestaneme povídat o tomto víkendu, ale vrátíme se do víkendu před čtrnácti dny a podíváme se na expozici saského zbrojního umění, která je k vidění v budově Staré zbrojnice v pevnosti Königstein. Vlastně je to hlavně o dělech, v Sasku byly zřejmě dobré podmínky pro slévárny a kovárny kde se tato výzbroj tvořila ....

První ...

.... posádkový kostel v Sasku stojí právě v areálu pevnosti Königstein. Původně románská hradní kaple byla v roce 1676 vysvěcená jako kaple sv. Jiří a posádkový kostel. V roce 2000 po rekonstrukci znovu vysvěcen a dále slouží jako kostel. 

Však taky v době návštěvy se zde chystala mše a tak jsem v době než se tak stalo proběhla kostel a udělala nějaké fotky ....

Dnes z ...

.... jiného soudku. Trochu si odpočineme aby vás nebolely nohy, přece jen už jsme toho společně hodně nachodili. Momentálně se tu na blozích ukazují vaše vánoční výzdoby a tak samozřejmě nemůžu zůstat pozadu ... 

Vždycky se mi zdá mým  soukromým bojkotem vánoc a všeho kolem, že nemusím s ničím bláznit a tudíž ani vymýšlet jak vyzdobit truhlíky na oknech. Jenže najednou se ukáže, že advent je za dveřmi a já jsem stejně překvapená jak Ester v cíli. Ačkoli mám postahováno hafo inspirací, najednou zjišťuju, že nemám to a ono, do města hned jet taky nelze, a navíc zkušeností z krádeží truhlíků s výzdobou nebo jejímí komponenty už mám taky dost, tak co bych vydávala peníze na ozdoby pro jiné, že? A tak začnu hrabat v zásobách, a planýrovat túje na zahradě. Letos jsem jejich zkrácení nechala právě až na adventní čas, abych ty větve mohla použít na výzdobu. Jelikož hlavní motiv jsou vždycky světýlka, nedělám truhlíky moc zdobné (ono to pak moc láká) a letos jsem šla do tradiční červené. Myslela jsem, že tedy červených ozdob mám o dost víc, ale i tak to stačilo na všechno, co je směrem k veřejnosti.

Doma výzdobu dělám minimální. Do našeho domu - servisní dílny - zoo to prostě ani nejde. Protože s tím materiálem co mám doma prostě nikdy nebude náš dům nablýskaný, čisťounký tak aby ta výzdoba netloukla do očí mezi různými částmi tiskáren, kopírek a právě vypadlým chuchvalcem dlouhých kočičích chlupů. Ostatně nechápu, jak se je kočkám daří umisťovat i na strop.

Jedinou věcí tak je adventní svícen a svítící městečko v obýváku, kam jsem zamezila (aspoň jsem si to myslela) kočkám přístup. Jenže ony nejsou blbé a dvířka v mříži si stejně otevřou i přes silné magnety. Nicméně je to nebaví dělat stále a tak tam vlezou jen výjimečně, a pak těsně před Štědrým dnem vytvořím ještě svícen na jídelní stůl. Ten by totiž kočky ohlodaly a roztahaly z něj větvičky všude možně ....

Magdalénin hrad ...

.... největší sud na víno na světě, i to najdete na Königsteinu. Tedy ten sud už jen v náznacích, hrad celý. I když hrad je trochu zavádějící název, neb se jedná o sklad potravin a vinné sklepy. Času bylo na procházení dost a dost, a tak jsem se zašla podívat i tam. Magdalenin hrad dnes slouží jako výstavní budova, dole je expozice skladování vína plus milý stánek kde se prodává svařáček. Že má tvar a vzhled onoho proslulého sudu snad ani nemusím říkat.

Ten původní najdete už jen na fotkách, a jeho replika vyvedená z ocelových nosníků vyplněných vinnými láhvemi je přístupná jen z průvodcem a ti nebyli po ruce ....

Dnes se ...

.... opět vrátím na místo činu, tedy na místo, kde už jsem jednou v rámci výletů za hranice všedních dní pobývala. A tím místem je pevnost Königstein, vybudovaná na stolové hoře 240 metrů nad Labem. Protože jsem se této pevnosti důkladněji v řadě článků na původním blogu, o jeho historii se rozepisovat nebudu, tu si můžete přečíst v prvním z článků. Spíš jsem se tentokrát věnovala místům, kam jsem se při první návštěvě nepodívala. A neopomenula jsem si projít opět hradby kolem dokola celé pevnosti. Jestli to bylo i minule, nebo jen u příležitosti adventních trhů, otevřených s volným vstupem byla většina zhruba padesáti budov v areálu. Při návštěvě tady nahoře, na stolové hoře bylo počasí tak rozmanité, že sluníčko nasvěcovalo velmi zajímavě některé budovy. Dokonce bylo vidět podle kapek na stromech a květech, že ne moc dlouho před naším příjezdem tu i pršelo. Občas se udělal i takový lehký opar, jak škrtaly nízké mraky o vršek hory. Díky té proměnlivosti počasí a tím pádem i světla jsem některé objekty fotila i víckrát. Tudíž se za skoro stejné fotky omlouvám (Simi promiň ;-) ) ....

Adventní ...

.... trhy jsou také jedním z důvodů, proč si takhle na sklonku roku vyrážím za hranice všedních dnů. Vládne tam sice chaos ne nepodobný tomu na Staroměstském náměstí, lidí je tam všude habakuk, ale ta nálada je prostě úplně jiná. Možná proto, že na rozdíl od těch pražských (i když už se situace hodně změnila) zde najdete jen a jen vánoční věci. A možná že mi to jen připadá, ale tolik srdečnosti kterou člověk kolem sebe vidí v Čechách nevidíte. Jo, a našinci nikdy nikam nepospíchají, nepředbíhají se, nestrkají do sebe u stánků a neberou si věci z rukou že oni to viděli první...

V klidu si všechno obcházejí, okukují, poklábosí s prodavačem, popijí punčík či svařáček (nešizený! silný!!) Pokud chvilku stojíte a pozorujete cvrkot, okamžitě odhalíte tůristy. Bohužel, ani nemusí kváknout a poznáte že to jsme my. My se totiž okamžitě rozlétneme ke stánkům jak hejno koroptví do kterého střelil myslivec, letíme abychom tam byli první a při spatření cen se okamžitě trhy nese "Frantóó, se snad zbláznili, taková drahota!" a z opačného konce se ozve " Mařkóóó, s*r na to, podíváme se doma u Vietnamčíků. Mají to levnější a hezčí !" No, proti gustu ...

Z jedné strany má Mařka pravdu, pro nás je to někdy opravdu hodně drahé, snažím se sice od prvního okamžiku kdy si zájezd koupím nepřepočítávat a nepočítat kolik mne zdánlivě prvotně levný zájezd bude nakonec stát, ale někdy to prostě člověku nedá. (V mém případě se to děje pokaždé když vidím stánek s ochránovskými hvězdami) Z druhé strany nemusí být člověk živ jen hmotnými statky, může poškádlit i buňky chuťové, bratwurstem krásně dozlatova opečeným a servírovaným ve výborném brotchen, eirpunčem se šlehačkou a čokoládou nebo domácím punčem s oříšky a mandlemi případně svařáčkem z bílého, červeného a letos jsme zaznamenala jako novinku i růžového vína, opečenou či kyselou rybou nebo pečeným selátkem. Oponent může namítnout, že tohle všechno si může pořídit na trzích v jakémkoli městě u nás a nemusí kvůli tomu vstávat ve tři ráno a kodrcat se bůhví kam autobusem. Může. Samozřejmě. Ale nemá tu přidanou hodnotu genia loci daného místa a města kam zavítá ... A právě to je to, co mne na tom láká ....

Kostel sv. Jindřicha ...

.... nebo také Heinricha, je kostel který patřil do komplexu dominikánského kláštera založeného kolem roku 1300. V roce 1400 byl přestavěn na dvojlodní a přibyla mu nízká věž s neobvykle rovným zakončením. Když byl klášter zrušen, sloužil kostel jako skladiště. V roce 1952 jej katolická církev začala opravovat a dnes opět slouží bohoslužbám. Sousední areál bývalého kláštera slouží jako městské muzeum ....

Kostel Panny Marie ...

.... nebo také Marienkirche je jeden ze tří kostelů v městě Pirna. Stojí na místě románské baziliky, vystavěný v raně gotickém stylu. Jeho věž má bezmála 60 m a byla první změnou v jeho podobě. V letech 1502 se začalo s přestavbou vnějších zdí. Kostel patří evangelicko - luterské církvi a díky jeho skvělé akustice se zde pořádá mnoho koncertů.

V době kdy jsme byli ve městě zrovna mše a tak jsem ho fotila jen zvenčí. Moje spolucestovatelka ale měla trochu jiný program a tak se po mši zašla podívat i dovnitř a tak vám můžu díky ní ukázat i krásnou vnitřní klenbu ....

Zámek Sonnesntein ...

.... ukrývá pod libozvučným jménem Sluneční kámen temnou historii. Původně strážní hrad stojící 60 metrů nad městem Pirna strážil hranici mezi Českým královstvím a Míšeňským markrabstvím. Svou sňatkovou i diplomatickou politikou Pirnu získal Václav II. pro České království a k tomu patřilo až skoro do půlky 15. století. I když přešla Pirna do rukou saského kurfiřta Friedricha II. stále byla českým lénem.

V letech 1545 - 1548 byl hrad přestavován na pevnost s renesančním opevněním. Jeho pevnostní historie končí v prvním desetiletí 18. století. Pak byla pevnost přestavěná na kasárna saského vojska a sloužila i jako státní věznice.

Roku 1811 zde vzniká první Německý léčebný ústav pro tělesně a duševně choré. Jeho činnost trvala nepřetržitě i během napoleonských válek, jen s malou přestávkou, kdy se zde opevnila jednotka francouzských vojsk.

Během činnosti ústavu stále docházelo k různým stavebním úpravám až do dnešní podoby. Od roku 1928 začaly prosakovat zprávy o nehumánních způsobech zacházení s nemocnými až roku 1938 byl ústav zrušen. Jeho temnou historii dovršila II.světová válka, kdy zde bylo zplynováno 14000 postižených lidí a další tisícovka židovských obyvatel Pirny a okolí. To vše v rámci programu " EUTHANASIA" jehož cílem bylo vyvraždění všech tělesně a mentálně postižených v Německu.

V letech 2009 - 2011 proběhla další rekonstrukce a dnes v zámku sídlí okresní úřad saské Švýcarsko, rehabilitační centra a chráněné dílny. Ve sklepení je památník obětem programu "EUTHANASIA"....

Pirna podruhé ...

.... ještě na chvíli se vrátíme do uliček Pirny, tak jak jsem si jí v neděli procházela ....

Cesta nahoru na zámek byl pěkný bludišťákov, schody doprava, doleva, prostředkem, každé se nejmíň ještě dvakrát dělily, cesta kolem zámku to samé. Z jedné vyhlídky jsem si vyfotila tenhle trochu indiskrétní pohled. Nějak mi připomněl pražská zakoutí focená z věže sv.Mikuláše nebo výhledů z pod Hradu ....