Situace je ....

.... sice trochu růžovější, Bobí už může hýbat hlavou víc, už mne honí s jídlem, nicméně je vidět, že stejně ještě není ve své kůži. Zítra pro můj klid (stejně budu celej tejden nervózní) ještě zajedem na kontrolu k vetovi a zajistíme přísun léků pro případný další atak bolesti a pak děj se vůle boží. Takže dneska bychom si mohli dát část fotek v růžové. Těch se mi tu nastřádalo docela dost, a tak si dnes dáme takový rozjezd, a podle toho jak se bude situace lepšit, dáme i zbytek ....

Po včerejší ....

.... ne zrovna klidné noci, kdy jsme skončili s Bobím na veterině protože si bloknul krční páteř (nevím jak se mu to podařilo, zřejmě se zas chtěl vyrovnat mlaďákovi a blbě skočil či co) a protože vypadal vážně na umření a po následném zklidňování ještě pak doma, kdy jsme sice byli po injekci proti bolesti, nicméně než to zabralo byl hodně bolavej, a tak aby se mu rychleji ulevilo jsem mu namazala krk hřejivou mastí a zabalila ještě teplou šálou, moc barevnou náladu nemám. Bobeš je zdá se vyspalejší než já, už hýbá hlavou mnohem lépe, zatímco já bych jí nejraději strčila pod polštář a spala, a tak vypadá všechno o něco lépe. Zákon schválnosti je neúprosný, všechno tohle se děje buď těsně před odjezdem na dovolenou anebo když nemáte k dispozici doma šoféra, v mém případě oboje najednou. V pátek mám odjíždět na dovču a burcovat jsem musela synátora aby nás odvezl. Takže budu trochu (dost) celý ten týden nervózní jak Bobímu je ....

Smetanova Litomyšl ....

.... nebo také familiérněji Smetanka je už po mnoho desítek let (61) po Pražském jaru druhý nejstarší a nejprestižnější hudební festival klasické hudby. Koná se od roku 1949 a jeho hlavním dějištěm je nádvoří litomyšlského zámku. Ale nejen tam, ale i různě po městě a ba i v jiných městech v nejbližším okolí (Česká Třebová, Ústí nad Orlicí) se konají doprovodné akce. Před dvěma lety začalo město s tím, že i v Klášterních zahradách nedaleko zámku je pódium a ti kdo z nějakého důvodu nemají lístky na hlavní dějiště, mohou zde na velkoplošných obrazovkách sledovat koncerty ze zámku a tradičně i závěrečný koncert festivalu....

Jenže hudební složka není tou jedinou věcí, ona se totiž zároveň s hudební Smetankou koná i výtvarná, a tak jsou na mnoha místech města vidět artefakty všeliké. Předminulý pátek jsem byla hlídat Bobuli a tak jsme se vypravily po stopách té výtvarné Smetanovi Litomyšli. Nebylo to ani moc náročné, protože většina děl je rozmístěna v zámeckém parku, nádvoří a Klášterkách. Obešly jsme si všechno, bylo nám fajn, mamča se stačila vyspat po třech nočních za sebou a já si aspoň i něco nafotila ....

Máky ....

....na druhou mi snad odpustíte. Tady okolo nás žádné nebyly, po cestě kde jsem jich viděla hromady mi zas nezastaví mužskej a tak když se konečně dostanu na místa, kde je mám na dosah, musím toho samozřejmě využít a tak si stoupnu mezi ně a fotím a fotím.

Tentokrát se mi to zadařilo u dcery v Litomyšli v řepce, kterou mají hned za humny přes silnici. Bylo vcelku zábavné pozorovat udivené obličeje řidičů když jsem se tam s foťákem v těch mácích rochnila ....

Těhle krasavců ....

.... se letos urodilo tedy neurekom. Kde jsem jela, tam jich byly hromady. Někde dokonce do dálky svítily celé kusy luk a polí. O kom že mluvím? O vlčích mácích! Okamžitě mi vždy při pohledu na ně vytanuly na mysli prázdniny u nás na chalupě, a na tři nejrozšířenější květiny které jsme trhali maminkám. Kopretiny, vlčí máky a chrpy. A jednu komoditu kterou už na polích skoro nenajdete. Len. Občas jsme tu kytičku proložili zvonky broskvolistými které  rostly v jednom hájku nebo slunečnicemi. Tohle byly pro mne prostě ty pravé prázdninové kytky a pokaždé si na ty úžasné prázdniny které jsem tam prožívala vzpomenu když ty máky někde vidím. Což mi připomíná, že se musím dnes u dcery na poli podívat jak postupuje zrání makoviček, potřebuji si je nasbírat a vysít je tady ke kopretinám i na chatě do trávy ....

Letos si ....

.... daly pivoně co se týče kvetení hodně záležet, nebýt ale těch pár dní veder a dvou hodně větrných, kvetly by ještě teď. Vloni si daly pauzu, ale letos mi to vynahradily. Dokonce rozkvetly dvě které jsem vyměnila s Majkou, ode mne putovala tmavě růžová a mě přistála světle růžová a bílá. I když se zdá, že rozdíly v nich nejsou, když se člověk lépe podívá, mají jiné květy i ty barvy jsou rozdílné. Dokonce mi vyrašily ty, které jsem si dovezla z Němec, leč malej šedivej had mi je vyhrabal a roztahal po záhonu. Naštěstí jsem na to přišla brzy a tak se je podařilo zachránit. Jen škoda, že déšť a vítr vždycky tu krásu spolehlivě zlikviduje. Tak snad se někdy najde rok, kdy nebudou vedra a ani nebude foukat a budu se moci jejich krásou kochat déle. Jak na záhonu tak ve váze ....

Na zelenou notečku ....

.... si zahrajeme ještě jednou. Tentokrát už ne na dešťovou, ale snad taky trochu ochladí, byť dnes je venku příjemně. Ale začalo léto, tak k němu prostě teplo patří. Tak to beru já, protože nadáváním a frfňáním si stejně nepomůžeme, jen si prostě musíme den tomu přizpůsobit. Ona se s námi prostě příroda nebaví a vrací nám to, co jí způsobujeme a jak se k ní dlouhodobě chováme ....

Pro zchlazení ...

.... si dneska dáme trochu zelené a trochu mokra. Zas to bude z různých časových údobí, a z různých míst. Dneska má být nejhůř co se týče tepla a tak snad se trochu zchladíte při pohledu na ně ....

Včera barva chladila ....

.... dnes bude naopak hodně hřát. Podle toho jak venku stoupá teplota. Žluté období mne na záhonu teprve čeká, zatím jen lehce ho naznačili na jaře kamzičníky, ale ta největší várka se pomalu chystá rozkvétat. Řebříček, třapatky, vytrvalé slunečnice, krásnoočko, kokardy nebo zápleváky, tyhle květy budou zdobit záhon hodně dlouho zářivou žlutí. Dnešní obrázky jsou povětšinou ještě z jarních focení, kdy žlutá nebyla ještě tak agresivní v barvě jako bude ta letní ....

Fialová a její odstíny....

.... je u mě na zahradě zastoupená snad nejvíc ze všech barev. Není to úplně cíleně, nijak jsem o barvách při výsadbě neuvažovala, spíš šlo o to, co se mi líbilo jako květina a co ne. Ale nějak se to nakonec vyvrbilo tak, že jí je prostě nejvíc. Dnes už si pořizuji nové trvalky  pokud možno v jiných odstínech, dost jsem jich právě letos nakoupila, takže mám od jednoho druhu třeba tři barvy a víc  aby to nebylo jen o té jedné. Jednu chvíli mi kvete záhon modře, pak fialově a skoro celé léto žlutě jen tu a tam se najde záblesk bílé, růžové či stříbrné. A tak všelijak přesazuju, dosazuju a vymýšlím jak to udělat aby nebylo na jednom místě víc rostlin stejné barvy. Ale stejně nakonec zjistím, že jedna vládne všem ....

Vloni jsem ....

.... tohle udělala poprvé jen v malé míře, jenže letos se mi tu namnožily tak, že nesekat je všechny, mám zahradu jak zasněženou. A o čem je řeč? O kopretinách! V trávě je tu máme od začátku co jsme se nastěhovali. Prvních pár průkopnických chovatelských let, kdy Pražáci řádili jak utržený od řetězu a chovali všechno co se na vsi chová, od králíků, přes slepice po kachny a prasátka potřebovali seno. Hodně sena. Tudíž záhonek na kytky jen jeden, za to záhonů na zeleninu spousty takže zahrada se sekala dvakrát do roka. A jelikož povinnost seno obracet a v případě deště a nepřítomnosti hlavní velitelky (tedy mne) i kupkovat (polovice tehdy ještě dělala v Praze a dojížděla jen na víkend) připadala ratolestem, občas bylo v rodině dusno jak před bouřkou. Holt to neměly v krvi jak místní děti, které to už braly jako samozřejmost. A pak ho tahat na půdu a zase z půdy dolů, to celé přes půl baráku...dejte mi pokoj. Jsem ráda, že tohle všechno skončilo...

A díky tomu těch kopretin bylo stále spousta. Po částečném vyhynutí chovů na různé nemoci, atacích kun a tchořů a zdárnému přispění prvního Bačíka se se vším skoncovalo. Koupila se sekačka a zahrada se začala podobat zahradě a ne louce. A kopretin bylo stále dost. Jsou tak vitální, že přežily víc jak dvacet let sekání a vloni jsem jich pár nechala prostě v zahradě na různých místech kvést. Letos jsem měla půlku zahrady samou kopretinu. A tak jsem nechala  těch ostrůvků a ostrovů o něco víc a větších. Už to vidím napřesrok. To se budeme brodit po kolena v kopretinách!

My dva ...

.... tedy já Bobeš a můj mladý přítel Myšpulín, jsme podle slov naší maminky pěkná dvojka. No samozřejmě, abychom nebyli, když já jsem pětinásobný šampion a ten mladej cucák mi nebude nikdy sahat ani po paty, protože já v jeho věku už měl svůj první šampionát v kapse, tedy pardon v kožichu, zatímco on nebyl ještě ani na jedné výstavě. Leda že by vyhrál světovku, na kterou já nikdy nejel. Ale abych byl objektivní, v tomhle má hlavní slovo jeho bývalá maminka, protože s touhle naší ho mají napůl. A ta rozhodne kdy se půjde představit konkurenci. Jo, a to že mu říkám mladý přítel, neberte jako mojí náhlou změnu orientace, kdepak! Já jsem furt na holky, ale on je pro mne po Bačíkovi opravdu přítelem a parťákem na ožužlávání, okusování a občas i na honění se zahradou. Na to mi sice už moc neslouží moje zadní nožky, po záhadném skoroochrnutí se mi už nedaly nervy do kupy na 100% ale jen na 80% a tak mi nožky občas ujedou na jednu nebo druhou stranu a já si přidřepnu na zem. No, a vyfasoval jsem taky díky tomu potupnost největší, doma musím nosit plenku. Jak nějaký mimino! Ale já jsem přece kluk v nejlepších letech! Jenže maminka je neoblomná a říká, že vytírání má z práce dost a ještě aby furt vytírala po mě jak se občas! neudržím a počůrám se. (milej zlatej, ono to není jen občas! ono je dost často) A že jsem díky tomu smraďoch kterej zamořuje celej dům... 

Když já za to mamí vážně nemůžu !!!!

Ale vážně, díky Myšpulínovi jsem zas omládl o pár let, těší mě svět a zkoumání zahrady a je skvělé mít mladšího parťáka na rošťárny. Jen škoda, že mi nepořídili holku... Tedy, oni se mne vlastně na nic neptali, jednou mi prostě nasadili do kožichu malou šedou veš a prej aby mi nebylo smutno po Bačíkovi a samotnému. A komu by asi bylo smutno, když se zas všechno motalo jen okolo něj? No řekněte! Ale abych byl upřímnej, těch pár prvních dní bez Bačíka to tu stálo fáákt za vyližprd. Jenže pak jsem si už začal zvykat na své pohodlíčko, na to, že se všechno točí kolem mě, že jsem milovanej a hejčkanej (A teď pěkně kecáš, jseš pořád milovanej a hejčkanej a pořád jseš pro maminku ten Pan pes) a najednou takovej podraz. Malej šedej had.... Ještě že měl alespoň z předchozí smečky slušný vychování a věděl kde je jeho místo a jak se má ke starším chovat. Proto jsem ho taky vzal po prvních začátečních neshodách a rafancích na milost. A asi jsem vážně udělal dobře...

 A tak vám milé dámy a pánové doporučuji na omládnutí skvělý recept. Vykašlete se na drahé krémíky, cvičení, diety a podobné nesmysly, ale najděte si mladšího přítele nebo přítelkyni! 😉😋

Haf! Zdraví po dlouhé době se konečně k počítači dostavší
Bobeš 🐾🐾🐾

Jestli to brát ...

....zrovna jako kytku, to nevím, protože v téhle formě už jí není,

ale... před touhle metamorfózou byla. Byla žlutá, pletli jsme si z ní kdysi věnečky, ze stonků si dělali frkačky a maminkám znepříjemňovali život praním velmi urputně se tomuto ději bránícími fleky na oblečení od mléka z jejích stonků... Už víte co to bylo za kytku? No jasně, pampeliška, či správně botanicky smetanka. Pořád se snažím o jednu věc, jenže pořád nemám to správné místo a správný úhel záběru a správný čas. V ten totiž jsem vždycky v práci a když přijedu domů, už je většinou místo kde by se eventuálně dalo vyfotit to co chci bez slunka. Takže mám na to vždy jen víkend a to také vždy není slunečno. Takže se zase budu mít šanci snažit až příští rok....

Když rozkvétá Ismene....

.... je to krása. Já jí mám letos poprvé, koupila jsem si čtyři cibule na fb v jedné skupině která se věnuje prodeji květin. Sice jsem si říkala jestli to není riziko, ale nakonec jsem byla velmi mile překvapená. Nevěděla jsem jak cibule vypadají a čekala jsem něco ve velikosti cibule hvězdníku, jenže dorazily čtyři obrovské cibule se spoustou dceřinných, a s radou jak je nechat do výsadby přezimovat. Byla jsem natěšená a hned jak to počasí dovolilo, šly do vysokého květináče na terasu. Vylezly hodně brzo, i když jedna vypadala že přece jen asi z ní nic nebude. Jenže nakonec se pochlapila a tak jsem se mohla kochat zhruba dvacítkou květů na čtyřech stvolech. Ještě teď mi jich pár dokvétá ....

Dandíci (opět) na Dobříši ....

.... a opět v hojném počtu a skvělém rozpoložení. Vloni jsme se nějak díky různým zdravotním problémům a živelným katastrofám nesešli, takže jsem měla tak trochu obavy jak to dopadne letos. Dokonce jsem měla víc strach z (ne)účasti než z počasí, protože už vím, že sv. Petr je dandíkář a vždycky nám je nakloněný. Protože jak si jinak vysvětlit, že už na čtyřech srazích pořádaných v různou dobu a na různých místech máme vždy krásné slunné počasí. Trasu jsem vybrala už vloni, vede celou dobu ve stínu (to aby se starší účastníci jak z řad pánečků i pejsků stále nepekli na slunci) což se ukázalo jako výborné řešení. 

Sice jsem jak pořadatel přijela skoro jako poslední, protože si malej had usmyslel že si vleze až úplně dozadu pod širokou postel a nechtěl odtamtud vylézt za žádnou cenu. Nakonec jsem ho musela nalákat na šunčičku, aby přišel blíž a já ho za packy vytáhla ven. Nebetyčně ho to urazilo, a dával mi to celou dobu jasně najevo.

Všichni zas dostali obligátní dandičí kokardy a růže, a mohlo se vyrazit. Měla jsem obavy co vlastně Bobeš. Vím že mu po onom částečném ochrnutí hůř fungují zadní nožky a i je takový náladový, a tak jsem uvažovala o tom, jestli ho nenechat na chatě a jet jenom s Myšpulínem. Ale zas na druhou stranu se tak skamarádili, že kam jde jeden musí i druhý a tak mi bylo trochu líto, že by s námi nešel. Riskla jsem to a řekla mužovi že se uvidí jak se bude chovat vůči ostatním psům a podle toho se uvidí. Jenže soužití s mladým ho dokonale změnilo a byl to ten nejzlatější pes. Ba naopak, místo aby on vrčel jako vždy na ostatní psy, vrčeli oni na něj a jedna malá dáma po něm jela jak šicí stroj. Ale běda, když okolo ní prošel nevšímavě, to se hned začala vtírat aby ho vzápětí zase spražila. I cestu zvládnul v pohodě, nešli jsme právě kvůli tolika psům nijak rychle, chodil si mezi všemi sem a tam, občas dělal garde té a občas oné fence, na všechny házel své široké úsměvy ....

A ještě jedno velké a milé překvapení mne čekalo. Paní Maruška, která dorazila s manželem s Bečova nad Teplou. A jak se o nás dozvěděla? Jednou totiž narazila na blog a napsala, že má taky dandíka.  A jelikož má pejska od stejné chovatelky jako já Myšpuldu, slovo dalo slovo a ona dorazila. Takže, paní Maruško, jestli tohle čtete, byla bych moc ráda, kdyby jste mi poslala na vás nějaký kontakt, abych vám mohla příště poslat ofiko pozvánku na další akci.

Co bylo nejhezčí, a z čeho mám vždycky úžasnou radost, že přijedou lidé z různých koutů republiky a že jim stojí za to, najít si ten čas a sejít se se mnou, ale i ostatními, byť se vídají dost často na výstavách ....