Balada o smutné paní
Krajem líbezným, kdysi na svém koni toulavý trubadúr jel ….
Všem zpíval píseň, takou jakou kdo slyšet chtěl.
Vlasy černé jako uhel, úsměv na rtech se mu stále chvěl,
všem paním a dívkám se z něj svět kol dokol točil
a on jak nějakou zočil, jí hned sladkou píseň pěl.
Tak jednou k hradu přijel, kde smutnou hradní paní uviděl.
" Proč smutná je tvá líc? Ne, neříkej mi nic …."
"Tvůj muž je jak vinný měch, a jen k plnému džbánu jeho je spěch,
ty samotná v loži svém, svůj tajný sníš sen. O lásce, jenž neuvadne,
o loži které samotou nevychladne"
Paní pozvedla svou bledou líci, a do očí jemu hledící jen smutně
pokývla hlavou. " Ty snad víš jak najít lásku pravou? "
"Já nevěřím už, že je na světě takový muž, jenž pro mne by se bil,
a ze studnice mého klína hltavě by pil. Já jemu dala bych vše co mohu,
avšak jen pusto v srdci mám, a nikdo nechce můj svatý grál ….
Trubadúr na hradě dobře se měl, pán hradní jen chutnou krmi chtěl,
tak sladké časy nastaly mu, svou loutnu z ruky nedal, a jen všem pěl.
Však jednou hradní pán, snad z přebytku vína a jídla na lože ulehl,
Smrt na jazyku zdál se mít. Tu chvíli trubadúr seznal, že hradní paní chtěl by mít.
Srdce a duši její, samotou trpící, obloudil a na lože její se vloudil.
Sladce hovořil, rty její líbaje, ovíjel jí láskyplnými slovy, ona jak
štvaná laň v náručí jeho se chvěla, až v jedno splynula jejich těla….
Milovali se mnoho dní, až nastal ten poslední a trubadúr jel dál.
Před sebou kraj širý, kam jen pohlédl, však tam, kde stála smutná paní se ani neohlédl.
Ona sama zůstala zas, s hříchem svým, a proplakala kolik dní.
Však trubadúra již nespatřila více a tiše zhasla jako svíce ….
