24 září 2012

Tajnosti vdaných žen....aneb Vždyť nevěra je tak snadná

Pod tímto názvem se skrývá kniha anglické autorky CAROL MASONOVÉ. Příběh tří kamarádek mezi třiceti čtyřiceti lety o tom jak podvádět je snadné, o tom jak si myslíme že vlastně dobře známe své kamarády(ky) a manžele....

Tři kamarádky Jill, Leigh a Wendy žijí v Newcastlu. Všechny tři jsou alespoň podle měřítek společnosti šťastně vdané. Leight a Wendy mají děti a Jill po něm touží. Když ale s manželem zjistí, že nikdy mít dítě nebudou, kvůli jeho neplodnosti začne prožívat dost nepříjemné období. Ke štěstí jí sice stačí věrný a milující manžel, jenže ten úplně ztratil zájem o milování a odmítá s Jill jakýkoli tělesný kontakt. Nakonec ztratí zájem vůbec o nějaký kontakt.

Leight je energická šéfka malé firmy vyrábějící sportovní oblečení, má dceru a muže který je místo ní v domácnosti a o kterém si myslí že ho stále ještě miluje. I když to jí nebrání ve flirtování s ostatními muži. Jenže najednou se objeví Ten který je Mistr, a ona se zcela uchvácená nejlepším sexem všech dob svěří kamarádkám.

Wendy má dvě děti, manžela skvělého policistu a díky němu a rodině se vzdala svého snu být advokátkou. Jak Leight tak Jill jí závidí že její muž i po letech stále po ní touží jako první dny. Jí ale už nebaví být stále doma a požádá Leight jestli by pro ni neměla práci. Ta jí zaměstná a začnou se dít věci.

Manželství Jill se zdá být v neřešitelné krizi a ona se na pláži seznámí s charizmatickým plavčíkem ruského původu, bývalým advokátem a začíná uvažovat jaké by to asi bylo začít si s jiným mužem. Leight která je naprosto posedlá svým milencem jí v jejím záměru jen podporuje, zatímco Wendy zrazuje. A tak jednoho dne....

.....všechno se stane strašně rychle. Dopadneme na postel a on mi rozepne košili. Uvolní prsa z košíčků,ústy se přisaje na bradavku ale pak tvrdě zkousne až vykřiknu "Au!"
A najednou si vzpomenu na ty rudé růže na schodech od Roba. Najednou jako bych to nebyla já, jako bych hrála nějakou roli v laciné frašce. Vznáším se a dívám se na sebe dolů. Ale vidím jen polonahou ženskou, s prsy venku, vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami. Žádná poezie ani romantika.....

....začnu se bránit jeho dotykům, líbání. "Ne!" chce se mi křičet. Odstrkuji ho dlaněmi, ale zjevne je přesvědčený že si to užívám a dál s tím svým přízvukem říká "Ach, bejby" a já mám chuť zařvat Ééééééé, sakra, fuj!Ale nemůžu. Pálí mne zlomené srdce.....

....pro pláč nedokážu promluvit ani slovo. Když procházím po chodbě utopené v mlze z cigaretového kouře, zpod dveří se stále ozývá osamělá hudba. Vyjdu ven a v tom mi to dojde.
Nechala jsem tam kabelku. S peněženkou, kreditkami, mobilem....Blíží se ke mně muž, postarší v havajské košili, venčí obtloustlého jezevčíka. Podívá se na mne a když uvidí můj uplakaný obličej nevěřícně zamrká.
"Ale no tak, vždyť je dnes tak krásný den," prohlásí.....

Nevěra je opravdu jednoduchá, ale následky bývají katastrofální. Všechny tři jsou jí nakonec převálcovány, ale jen dvě z ní dostanou posílené a otevře se před nimi nová budoucnost. Paradoxně ta nejsilnější a nejenergičtější Leight je tou které zbyde v ruce Černý Petr.....

A co napsala kritika o této knize?
"Konečně moderní příběh o životě v manželství. Žádné stereotypy, jen tři ženy po třicítce, které se snaží vypořádat se svým životem. Realistické i zábavné zároveň."

"Chytrý a poutavý román, jenž otevírá oči všem zadaným i nazadaným, kterým se zdá, že za plotem je tráva zelenější a jablka sladší."

Já za sebe dodávám, že opravdu možnost nevěry je snadná, a že je jen na těch dvou jak případné prozrazení jsou schopni unést nebo ne. Zda spolu dokáží najít kompromis a komunikovat spolu beze zloby. Je otázkou zda-li je lepší nevěru přiznat nebo ne. A zda je možné milovat dva muže najednou....já si myslím že ano, že to možné je aniž by tím trpěl ten druhý. Ale zřejmě to asi je názor dost kacířský :)....





Pro podzimní náladu jak dělaná....

....je tato písnička. Dlouho jsem jí hledala než jsem jí našla. Vím že jí zpívá i Frank Sinatra, ale nějak ji na YT nemůžu vykopat. Se stejným nebo podobným názvem různé písně ale tato ne. Nevadí, tak si jí poslechněte v originále od Elvise Presleyho.
Mne osobně ta melodie učarovala.... v podání kohokoli....

Podzimově barevné....

....jsou další fotečky, respektive koláže. Něco ještě z Prahy, něco už odsud ze zahrádky. A všechno to kolem začíná už červenat. Mám ráda ty výbuchy červené, oranžové a zlaté které na krátký čas rozsvítí pochmurnost šedivých a zamlžených podzimních dnů...



Tak přeji všem v tomhle týdnu co nejvíc krásných slunných dní plných krásných barviček....

23 září 2012

Fuchsiové....

Letos dostaly ty moje holky fuchsiové pěkně zabrat. Nejdřív je jako vždycky na jaře spálilo slunko a když už se konečně začaly dávat do kupy pro změnu pěkně namrzly. A tak není divu že teprve teď, vlastně v závěru sezóny začínají rozkvétat a to ještě ne nějak bohatě....
Popravdě zůstalo mi z nějakých třiceti odrůd časem jen snad deset a to ještě takových těch "obyčejnějších" protože jsem měla většinu odrůd opravdu velkokvětých kde některé květy byly až deset sentimetrů velké. Oč byly větší a krásnější, tím problematičtější bylo pěstování, ráda bych zase nějaké nové, ale už mám strach něco někde kupovat, protože jsou už dnes tak přešlechtěné a navíc je v "chovech" i dost chorob které způsobují vysoké procento úhynu sazenic ještě dřív než je vůbec stačím přesázet do truhlíků, další uhynou v truhlíkách během léta, a co si budeme říkat i ta cena už dnes také není nezanedbatelná.....
I když všechno toto může vypadat, že jsou fuchsie květiny těžko pěstovatelné, opak je pravdou. Pokud jsou to zdravé rostliny jde to jak o másle i na místech , kde by podle zahradnických knih v životě růst a navíc prosperovat a kvést ani neměly. Všude se píše že jsou to rostliny do stínu a plné slunce je pro ně zabiják. Já je od začátku kdy jsem si koupila první květináč s fuchsií měla nebo mám na jižní tedy slunné a teplé straně. Chce to jen přizpůsobit frekvenci zalévání. A tak místo jednou třeba zalévá třikrát denně, to v období opravdu velkých veder. Každý den při zálivce přidám trochu Kristalonu plod a květ a fuchsie i na tak exponovaném místě krásně prospívají.
S přezimováním je to také vcelku snadné, nejideálnější je studený sklep. Platí pravidlo, že čím studenější místo na přezimování tím méně světla by měly mít a naopak. Já mám na půdě stabilně kolem patnácti stupňů, což není zrovna ideální, ale zase díky dvěma střešním a jednomu štítovému oknu mají dost světla a tak se nevytahují do úplných nitek, ale i tak rostou i když to není moc žádoucí. Takže je pravidelně sestříhávám. První sestřižení a to opravdu radikální dělám hned před zazimováním a pak podle potřeby. Další těsně před vynešením ven na jaře.Ale i tak mi vždycky stačí na sluníčku se popálit.



Ale přes to přesevšechno zůstávají fuchsie mou květinkou no.1


63.Klubová výstava KCHT Mladá Boleslav

Takže konečně jsem se dohrabala do soboty 15.9. a jsme na Klubové výstavě KCHT (Klubu chovatelů teriérů) který sdružuje chovatele všech plemen teriérů tudíž i dandíků. Na tuhle výstavu jsem se těšila hodně a hlavně ne rozhodčí. To se stává málokdy kdy aby se někdo těšil na rozhodčí, ale tady to tak bylo. A proč? Protože....rozhodčí byla z kolébky chovu těhle úžasnejch psů, z Anglie a navíc i jejich chovatelka která je ve vystavování velice úspěšná a její dandík Boris vyhrál také nejprestižnější výstavu Cruft v dandičí skupině. Což je vůbec to nejlepší co může chvatele postihnout, opravdový znalec který ví jak má takový opravdu dobrý pes vypadat.Dalším lákadlem bylo to, že ona zná přes skupinu evropských chovatelů dandíků na Fb podle fotek a úspěchů veschny české dandíky tudíž věděla co jí tak zhruba čeká, ale nevěděli jsme to my, jak bde ona naše miláčky posuzovat. Co se jí na nich bude líbit a co nám řádně naopak zdrbne. A podle toho také vypadala účast. 31 dandíků z Čech a dva z Ruska je zatím nejvíc co kdy na klubovce bylo a jen to potvrzuje to, že když je kvalitní rozhodčí je i hojná účast. A vyplatí se to všem.

CZ.Ch. Borek Prokopské jezírko neboli Bobeš


A naši soupeři v kruhu Elf ze Zvičínské stráně (Fík) a Ray z Ruxburku sun (Ray)



Rozhodnuto, Elf je první, Bobeš druhý a Ray třetí....


A jedna ze stolu


A chodíme, chodíme!


Návštěva z Ruska fenka Rus Show Forever Black Brilliant, to je ruský odchov


A pejsek German Dandies' Orlando je pejsek z jedné z nejprestižnějších německých chovných stanic jejichž psi jsou opravdu velmi úspěšní na výstavách po celé Evropě ale i třeba v Číně.


A tohle jsou naše už nevím kolikáté neteře, štěnda po našem bráškovi Bernardovi který je v Polsku zakadatelem úspéšné výstavní linie dandíků a jehož štěnda už také začínají sklízet vítězné vavříny na výstavních polích. Ty dvě jsou z krytí tady v Čechách, ostatní jsou v Polsku a i Francii, kde je dandík skoro neznámý pes stejně jak byl donedávna a stále i je v Polsku. Beru na velikost zemí oproti Čechám, tady se také lidé ptají jestli to je z útulku či na výstavách co je to za rasu....nicméně přeci jenom se najdou i tací kteří vědí která bije když nás někde potkají.


Bernadette Boheme Amabilisdandnie....


....a Bella-dona Boheme Amabilisdandie


63.klubová výstava KCHT, 15.9.12, V2,res.CAC, rozhodčí Lynda BROMLEY (UK)

Na další fotečky jak ostatních teriérů tak i dandičího dorostu i šampionů a šampionek se podívejte v Galerii

22 září 2012

Jeden restík...

Tak, a dneska mi došlo, že mám jeden nesplnění restík a to za poslední hádání. Úplně jsem totiž zapoměla odměnit za správnou a hlavně bleskovou odpověď Jarmilku. Vím, že i další jste hádali správně, ale Jarmilka prostě byla ta úplně první....

Arachné....


Předem upozorňuji slabší povahy a čtenáře/ky trpící arachnofobií aby tento článek raději vynechali....
Když jsem se toulala po návratu z Prahy domů po zahradě, všimla jsem si spousty pavučin mezi travami a kytkami a v nich několik rozličných druhů pavouků a pavoučků. Neodolala jsem a některé, kteří mi nezdrhli před objektivem zvěčnila....
Zjistila jsem i dodatečně druh (alespoň rodově) tohoto pavouka, jde o slíďáka...


Tenhle v krásném pruhovaném pyžamu je Křižák pruhovaný







A tohle je klasický křižák


A z druhé strany


A zase slíďák



Příště zase budou kytičky Mrkající

Pár přírodních...



Malá Svatá Hora....

Kdo kdysi někdy jel z Prahy do Příbrami nebo Dobříše ještě po staré Strakonické, zná určitě výraz andělské schody. Stará silnice se vlnila po kopečkách, aby zase padala do údolí, ale vzápětí se zase šplhala nahoru. A na jednom z těch kopečků stojí restaurace a kaple. Restaurace jak jsem jí znala já už to není, tehdy před těmi 42 lety to byla opravdu bývalá zájezdní hospoda s dřevěnou velkou verandou, kde na velkém pozemku mezi lesem si majitelé pěstovali veškeré zvířectvo které se dalo hostům předložit. Kachny, slípky, husy a krůty a čuníky a králíky. Jako malá jsem to tam milovala a pokaždé když jsme tam šli pro piva a limonády a na oběd, vlezla jsem si do výběhu a sbírala si tam peří z husí a krůt a otec mi z něj udělal parádní indiánskou čelenku, jiné použil na šípy k luku.
Dnešní restaurace je dosti velká snobárna, zmizela ona krásná dřevěná veranda a na místo husí a kachen za ní parkují auta hostí. Ale hned vedle stojí kaple podle které se to tu jmenuje a celý ten vršek se jmenuje Malá Svatá Hora.
Pojmenování dostala podle toho, že je napůl cesty mezi Prahou a největším poutním místem v Čechách, Svatou Horou u Příbrami. Dřív než to tu zarostlo bývalo vidět právě na věže baziliky tam stojící.













Ještě jednu vzpomínku na tohle místo z dětství mám. Byla zde totiž stejně jak teď stanice autobusu, vždycky když jsme sem jeli a vystoupili tu, první co bylo že jsme šli do dubového lesa který tu byl kolem a sbírali tam, když tedy rostly, nádherné hříbky.....Stanice zůstala, jen les vzal za své....

Z lesa do krajiny....

Ještě stále dlužím nějaké fotky z minulého pátku, ze sobotní výstavy a i nějaké ponávratové... Takže popořadě. Po focení na kolejích jsem se šla podívat po lese jestli nejsou nějaké houby, ale žádná sláva to nebyla. Když jsem to porovnala s tím co jsem nasbírala po pangejtech, tak v tom lese to byla bída, bída....Jediné čeho tam bylo dost byly bedly. Nemám proti nim to nejmenší, naopak, mám z nich vůbec nejraději řízky, z ostatních hub už tolik ne. Jenže když nemáte košík ale jen tašku, špatně se transportují a většinou z nich moc nezbude. A já raději zas chodím s taškou, protože tu si alespoň dám do brašny k foťáku a nevypadá to blbě když nic nenajdu. Za to s prázdným košíkem je člověk pro smích veverkám. A to fakt nesnáším....
Jak jsem tak courala, vylezla jsem z lesa na místě, kde jsem ještě nikdy nebyla. Přesněji, kde jsem nebyla za svého dospělého života, jako malá holka jsem tam párkrát byla s otcem u studánky pro vodu. A to vždycky byla výprava...kárka, na ní čtyři mlékařské konve a hurá dva kilometry ke studánce a zase zpátky. Dneska, jelikož se nedá jít přes dálnici je to ještě delší. Bylo docela dobře vidět do kraje tak jsem udělala pár snímků....

Cesta po které jsem nasbírala víc hub než v lese....to bylo na začátku


Když jsem vylezla na pole, zjistila jsem že je vidět na Jižní město - Háje. Bylo to co by kamenem dohodil když si to člověk takhle přiblížil











Oklikou jsem došla tam, kde jsem byla už týden před tím. Určitě si vzpomenete na ten krásný srub u lesa. Tentokrát jsem k němu došla přímo. A vypadalo to u něj velice hezky.



A ještě jeden zajímavý dům tam stojí. Viděla jsem ho už minule, ale nějak se mi z dálky moc nelíbil. Divný tvar, navíc zděný styl spíš někam do města než do chatové osady. Ale při bližsím zkoumání se ukázalo že je to stavba velice zajímavá. Střechy ve tvaru vlny, dřevěná veranda kolem, a všechny rovné i trochu šikmé části střech byly ozeleněné! Buď trávou nebo skalničkami. Je fakt, že takových domů se u nás moc nevidí.





Další zastávka bude Malá svatá hora...