Musím i jako rodilý Pražák zkonstatovat, že Prahu vlastně ani pořádně neznám. Tedy, neznám ostatní čtvrti Prahy, kromě té mojí Prahy 5 a ještě Prahy 1, kde jsem většinu času prodávala v různých obchodech a Prahy 10, kde jsem také chvíli bydlela. Ty ostatní jsem vlastně ani nepotřebovala znát, protože jsem do nich ani nepotřebovala zajíždět. To je věc, kterou třeba vůbec nechápou lidé z vesnice. Když jsme se tam přestěhovali pršely na nás dotazy tipu "hele a tohle znáš, támhle to znáš, tam mám kamaráda, to bys ho mohl znát také, apod." A strašně se divili, že za a) tam to neznáme, i když jsme přece Pražáci a za b) že Praha má přes milion obyvatel a tudíž na jejich kamarádu Pepu nemáme šanci narazit natož ho znát. Byly ovšem i situace kdy se ukázalo, že jsme s někým z té vsi bydleli v jedné ulici na jednom sídlišti, jenže kdo zná bydlení na sídlišti ví o čem mluvím. Řady paneláků, stovky oken , desítky chodových dveří. Lide se tak sotva znají v tom svém vchodu, natož na konci ulice. Ale Praha to nejsou jen sídliště, Staré a Nové Město, Václavák, Hradčany a jiné turistické destinace, ale i čtvrti a městské části kde si myslíte, že jste na poklidné vsi a ne v rušné metropoli. Jednou z nich jsou i Horní Počernice a ještě přesněji Chvaly, kde právě v takovém poklidu bydlí a žije dnes již můžu říct i kamarádka Lýdie. Jelikož je také dandíkářka, několikrát jsme se setkaly na výstavě, jenže to bylo setkání ve výstavním shonu které se omezilo tak na gratulaci k dobrému výsledku našich pejsků. Až jsme na sebe narazily na Siti sítí, a zjistily, že máme hodně společných věcí. Lásku ke svým psům, k fotografování, k psaní blogu, že jsme stejná věková skupina( u mužů se tomu vzletně říká "abrahámoviny" u žen méně vzletně "padina". Že jsme měly skoro stejné životní osudy a trápení s dětmi. A tak pozvání na kávu mne velice potěšilo, jen v tom byl malý háček, 200 km mezi námi.
Jenže se mi poštěstilo teď na týden zůstat na chatě a tak jsme se na Síti domluvily na osobním setkání. A navíc jsem z radostí zjistila, že ač je to cesta z Mníšku až na úplně opačný konec Prahy, trvala něco málo přes půl hodiny. Takže metro budiž pochváleno!!!!! Den sice nezačal zrovna příjemně, protože od rána lilo natolik, ža to nevydržely ani moje boty a rozpadly se ale nicméně pak již neměl chybičky. Daly jsme si výborné latté, ještě lepší jahodové mojito, babsky pokafraly a zašly do Chvalského zámečku na zajímavou výstavu obrazů malíře Hejného, textilní výtvarnice Chvojné a navíc i pár krásných achátů. Já načerpala paradoxně energii s toho ruchu a shonu, který samozřejmě Pražáci už proklínají a strávila krásný a zajímavý den. A už teď se těším na další setkání, a to i s psíky, anebo po dalších částech neznámé Prahy. Díky moc Lýdie za krásný den.....
