Z výšky rozhledny .....

 

.... dolů ke Hradu. To byl další cíl naší kulturně - vzdělávací

procházky s Bobulí po Praze. Že byla z rozhledny, kolotoče a bludiště nadšená, to asi nemusím nějak komentovat, a tak jsme doufaly s dcerou, že i další část výletu se jí bude líbit. A nemýlily jsme se. Pražský hrad jí, stejně jako miliony jiných zaimponoval na první pohled. Před katedrálou udělala jen ách a výjímečně byla ticho. Dovnitř jsme zatím nešly, to zas někdy příště, pokud se podaří na podzim tam zajet, teď byly před pokladnou i vstupem hodně velké fronty. Prošly jsme druhé nádvoří a Býčím schodištěm do Rajské zahrady. Tady na vyhlídku pokochat se pohledy na Prahu, a nahoru zpět na Hradčanské náměstí. Takže dnes to bude jen a jen tak trochu monotématicky o téhle pražské dominantě ....

Dnes se podíváme na Prahu ....

 

.... z menší výšky, ale i z větší. Z té kterou nabízí

pohled z Petřínské rozhledny. Pokaždé když jsme byly s dcerou u babičky, vedly naše kroky na Petřín. A samozřejmě i k rozhledně. Ale pokaždé tam byla taková šílená fronta, že stáli lidé i ven z brány a částečně v parku před ní. Tentokrát jsme asi zvolily lepší hodinu, nebo prostě po covidových opatřeních stále není v Praze tolik pohledůchtivých turistů, ale když jsme k rozhledně dorazily, bylo před námi úplně prázdno. Původní rozhodnutí znělo statečně vyšlapat ty tři stovky schodů, ale nakonec jsme vzaly rády zavděk výtahem. A pak už jen stačilo se rozhlížet a kochat a fotit. Tedy pokud zrovna bylo u otevřeného okénka volno a nezdržovali tu selfíčkoví maniaci .....

U dortu a kávy jsme s dcerou ....

 

.... vymýšlely co za program na příští dny.

Trochu nám ho nakopla prababička, která skončila na pozorování v IKEMu protože jí zlobí srdce a nechtěla tak aby jsme za ní chodily. Původně totiž dcera naplánovala setkání u ní a pak přesun na nedaleké Kavčí hory kde slíbila Bobuli návštěvu Déčkosvěta. Takže bylo nutno vymyslet jiný plán. Dohodly jsme se, že je načase, aby malá začala poznávat starou Prahu a aby viděla proč se Litomyšli říká Malá Praha. A jelikož jet až s chaty autobusem dcera zamítla, jely jsme k Andělu kde jsme nechaly auto v OC a autobusem vyjely na Strahov. Odtud přes Růžový sad k rozhledně, zdolat jí a pak se přesunout do bludiště, odsud ke Strahovskému klášteru, přes Hradčanské náměstí na Hrad ke katedrále, po Býčím schodišti do Rajské zahrady a zahrady Na Valech zpět na náměstí, po Zámeckých schodech dolů na Malostranské náměstí, přes Karlův most na Národní a zpět tramvají k Andělu. Říkala jsem si, jestli jsem to nakonec nepřehnala, jestli to malá v tom teple uťape, ale obavy byly liché, je vidět, že dcery výchova v tom, chodit v zimě v létě na procházky nese své ovoce, protože malá byla nesmírně nadšená, neodmlouvala, nefňukala a statečně ten osmikilometrový okruh ušla bez jediné odmluvy či s nechutí. Naopak, hopkala vesele a závěrečná cesta tramvají pro ní byla strááášně krátká. Slíbily jsme jí tedy na pátek další pražskou návštěvu, na Příkopy do Hemley's a motýlího domu, k Prašné bráně, pak přes Ungelt na Staroměstské náměstí a pak podle nálady. A hlavně cestování metrem a tramvají! Ovšem na tenhle výlet už nedošlo ....

Po sobotním výletu ....

 

.... a krásném slunečném dni následovala opět

deštivá a tím pádem prolenošená neděle. Ale přece jen se později odpoledne na půl hodiny udělala mezi deštěm přestávka, a tak jsem vyrazila projít se konečně do lesa. Jenže už po pár metrech bylo jasné, že to není úplně dobrý nápad. V lese bylo jak v tropickém skleníku, dost blbě se dýchalo a po pár krocích ze mne lil pot jak v sauně. Šla jsem se podívat co po všech těch deštích dělá mokřadní jezírko, jestli už se naplnilo nebo ne. Kupodivu, i po týdnu dešťů, se naplnila jen přední menší část. Samotné jezírko bylo stále prázdné. Zaujal mne docela čerstvě padlý strom, který měl zajímavě (tedy pro mne) rozštípaný kmen. Tak jsem si šla udělat pár detailů dřeva.

Po těch pár fotkách jsem byla ale úplně hotová a šla jsem raději zpátky domů. Tam aspoň nebylo tak hnusně mokře horko .....

Můj první dovolenkový ....

 

.... výlet, když počasí a práce dovolily byl, jak jinak,

do Prahy a jak jinak opět s Míšou - Padesátkou. Na mojí oblíbenou náplavku. Miluju její atmosféru, která díky malým, větším i velkým kavárničkám a kavárnám připomíná náplavky ve světových metropolích. Nejdříve si vždycky projdeme farmářské trhy, protože tu mají výborný rybízák, a na najezení je tu stánek se skvělou pljeskavicí. Jenže tentokrát tu nebylo k mání ani jedno. Ale přece jen jsem si tu něco koupila. Už delší dobu jsem pokukovala po náramcích z minerálů, první jsem si koupila na Lázních ducha v Litomyšli, druhý na náměstí tamtéž a teď jsem si koupila třetí na prodejní lodi. Ano, na lodi, i tam se totiž prodává. Různé šmuky, oblečení (stejně sis měla Míšo tu bílou blůzku koupit, fakt ti moc slušela i když se ti to nezdálo) apod. 

Když jsme si prošly co jsme chtěly, přišel čas zahájit naší klasickou Aperol tour. A kde jinde než v jedné stylové kavárničce která vznikla ze zdejších skladových kobek. No sice ještě nebylo ani jedenáct, a angličtí lordi by nad námi lkali, ale co. Když si chce člověk hezky posedět, nasát atmosféru a připravit se na další cesty, tak se k tomu hodí káva a něco k ní, o tom žádná! Co mi tedy celou dobu kazilo požitek, byly různé náhražky plastových brček a proklínala jsem tu evropskou posedlost spasit svět jejich zákazem. Plastové kelímky ano? A plastová brčka ne?? Tak kde je pak logika .... sorry ale musím. V řiti! V téhle kavárničce recyklovali sklínky na marmelády a pilo se makarónem. No pořád lepší než papírové brčka na jedné z dalších zastávek

Sedět, povídat si, nechat plynout čas, pozorovat cvrkot kolem. Hlavní náplň návštěvy náplavky....

Jsou malé, jsou různé, jsou zajímavé a neotřelé a jsou útulné. Kavárničky ze skladových kobek 

I výtvarno zde najdete

Pod mostem .... se můžete octnout jedna dvě, a v dnešní situaci ještě rychleji. Tady dokonce i dobrovolně

Dvojloď - dvojkavárna - botel ve středomořském stylu jménem Matylda. A dokonce i psi zde mají svou osvěžovnu. Ostatně těch na sobotní náplavce najdete s pánečky opravdu hodně. Jen si říkám, co ti malí jorkové v tom velkém množství nohou okolo nich vlastně z takové procházky mají

" Vyfoť mi prosím to roští, je takový pěkný" ..... ano Míšo, už fotím 😉

Jenže po drinku a kávě jednomu vyhládne, a tak jsme se začaly zajímat i o uspokojení bříška, neb jak jsme jedna druhé pravily, Hladová jsem děsně protivná! Takže jsme to vzaly kolem Mánesa na roh Národní do Slavie. Je to až ostudné, ale já jako Pražák jsem ve Slavii nikdy nebyla! Asi jsem neměla nikdy ty správné partnery kteří by mne tam pozvali. Takže tenhle telecí tatarák byla moje premiéra ve Slávii. Byl výborný, byli v něm lískové oříšky a bylo ho hodně. Dvě topinky byly málo ....

Kdo z našich literárních či divadelních nebo hudebních velikánů u tohoto okna sedával. Byli to Š + G, nebo V + W + J? nebo která z prvorepublikových filmových hvězd odsud pozorovala co se děje okolo Zlaté kapličky? Pohled kavárenského povaleče na ruch města nikdy neomrzí ....

Když jsme se nadlábly a zahnaly žízeň, pokračovaly jsme dál po Palackého mostu směrem ke Kampě. Plán byl vyjet lanovkou na Nebozízek, tady se napojit na cestu k Petřínským terasám a dál ke Strahovskému klášteru, a odsud na Pohořelec a do zahrady u Černínského paláce, kterou Míša ještě neznala. K lanovce jsme došly, leč nejely. Změna pravidel v nákupu lístků.... Míša sice s lítačkou jet mohla, ale nakonec jsme to vzaly pěkně po svých. Bylo krásně, teplo, až vedro a tak jsme s povděkem zasedly ve stínu na Petřínských terasách. Tady už náš oblíbený rybízák měli takže volba byla decka rybízáku a půllitr domácí bezinkové limonády s kupou ledu. Přiznávám, oboje bylo strašně sladké. Ale aspoň led a citron trochu osvěžil. Bohužel brčko papírové, po chvíli v limonádě měknoucí

Díky mánii sdílet všechno na fb (no taky jsem jí propadla, i když tedy bez selfíčkování, brrr. To prostě nedávám) jsem zjistila podle komentáře Čerfa pod fotkou ze Slávie, že je také v Praze. Nelenila jsem a zavolala mu kam má namířeno. Prý na Pohořelec. To byl i náš cíl, takže jsme se domluvili že se tam u Černínského paláce sejdeme.

Našli jsme se, pokecali, nechaly mistra fotit a vydaly se do zdejší zrekonstruované a o víkendech a svátcích lidu přístupné zahrady. Tady jsme se ještě jednou s Čerfem potkaly abychom se definitivně každý vydal svou cestou. Ta naše vedla přes Nový Svět, do Jeleního příkopu, přes Hradčany po Zámeckých schodech dolů ke stanici metra Malostranská kde jsme svou Aperol tour zakončily posledním drinkem toho dne ....

Když jsem objevila v době kdy jsem jezdila za maminkou do LDN čistě náhodou, že u Černínského paláce je otevřená zahrada, nemohla jsem samozřejmě zahradu nenavštívit. Z mé první návštěvy byl na blogu rozsáhlý report, takže tentokrát jen pár obrázků

Na Novém Světě je rozkošná malá kavárnička okolo které neustále při procházkách tady chodím a  která vypadá jak kdyby sem byla přenesená z Francie. Chtěly jsme si tam dát kávu, jenže jako na potvoru po všech těch cestách kolem kdy bylo otevřeno jsme se trefily do dovolené. Tak aspoň pohled na krásné zákoutíčko u okna

Domy na Novém Světě mají svou úžasnou historii a skoro každý jeden z nich pod svou střechou hostil nějakého výtvarníka, spisovatele nebo herce. A mají nejen krásná domovní znamení ale i kliky a klepadla ....

Asi nejznámnější je dům U Zlatého beránka

A jsme v Horním jelením příkopu a trochu netradiční pohled na součást Pražského hradu

Protože cestu od Hradčan dolů k Malostranské jsem dokumentovala na blogu několikrát z jiných mých toulek ať s Padesátkou, Čerfem nebo jen když jsem tu byla sama, tak už jsem další snímky nedělala. Jen mne trochu vyvedl z míry tristní stav části ulice Thunovská která byla pro průchod uzavřená a zarůstá plevelem. Za chvíli ten pohled který jsem tam nafotila před pár lety a byl součástí výstavy Za sklem už bude minulostí, protože přes vysoký plevel nebude ani dolů do uličky vidět. Dorazily jsme, už docela uondané na stanici Malostranská kde jsme naší tour ukončily. Konečně s plastovým brčkem! Ještě že nám nebyla nabídnutá poslední varianta neplastových a to brčko kovové....

Dovolená za všechny prachy ....

 

....nebo - li chatařské galeje. Zná každý kdo 

vlastní jakoukoli rekreační nemovitost, a jezdí na ní dál než dvacet kilometrů. Rád by na ní byl klidně každý víkend, ale dálka mu to hatí. Takže pokaždé když tam dorazí, zjistí, že bude muset navléknout pracovní chatařský oblečení, odemknout kůlny, vytáhnout na světlo boží všechny přístroje k zušlechtění pozemku a makat, a makat, a makat. Představa klidné odpočinkové dovolené s popíjením koktejlů a opalováním vezme brzy za své, protože seká díky počasí pozemek s půlmetru vysokou trávou celý týden. Neb mu do plánů hodí vidle svatý Petr, který si usmyslí že zrovna teď a tady bude zalévat a zalévat. 

A pokud k tomu ještě navíc zjistí, že místo dílny má jednu vélkou a dlouhou sprchu, a plavou mu věci v regálech musí jednat. Načež mu začnou makat mozkové závity co s nastalou situací dělat. Využije tak půlden kdy si déšť dává pauzu, zajede do nejbližšího železářství a jako jedinou momentální možnou variantu zvolí nákup té největší plachty a tu prostě natáhne na střechu. Vypadá to sice zespodu velmi jednoduše, ale když se konečně na střechu vyškrabe a začne plachtu roztahovat, skončí dosud krásné bezvětří a začne bojovat s celou tou ohromnou plochou igelitu který si samozřejmě začne dělat co chce. 

Nakonec se zadaří bez propadnutí, bez větších škod na střeše jen s pár ulámanými nehty a dvěma přiklepnutými prsty kladívkem při připevňování plachty na daný objekt. Sotva všechno dodělá a pouklidí, opět začne déšť a tak tedy může hned zjistit jestli to náhodou nebyla úplně zbytečná práce. Když zjistí že ne, oddychne si, odebere se do chaty a zaslouženě odpočívá.

Následující den dopoledne definitivně doseká zahradu a může se hrdě postavit na schody a přehlédnout svou celotýdenní práci ....

A je tu poznání že je týden v prachu a je na čase udělat si nějaký výlet, pokud možno s nějakou spřízněnou duší. Ta se najde, a tak hurá na pražskou Náplavku. Místo které se neomrzí náladou, možnostmi posezení, nákupy nebo jen tak sezením a tlacháním. 

Ale Praha není jen náplavka, je to množství možností kam se vydat. Oblíbená trasa je přes Petřín na Hradčany, navíc s bonusem setkání se s dalším blogerem, byť setkáním ne úplně plánovaným. Z Hradčan zas dolů na tramvaj a rozloučení s krásným dnem i dobrou společností.

Druhý víkend opět zakončí déšť a bouřky a je tu druhý týden dovolené. Začátek co do počasí rozpačitý, chvilku slunce, chvilku mraky a chvilku déšť. Tedy akorát jen na to, aby se přesunulo ohniště na pálení velkých větví, do pytlů posbíral bordel a věci které je potřeba vyházet a kterých i po víc jak dvaceti letech stále na pozemku plno a díky postupnému kácení a vyřezávání nechtěných stromů a keřů se k nim lepší přístup. Jenže to už sluníčko svítí naplno, takže všechna práce jde stranou a konečně dojde i na to pravé plánované lenošení a opalování. Stejně tak druhý den, ale ten je dnem očekávání na příjezd vzácné návštěvy. Mají dorazit dcera s Bobulí! Takže pořádně všechno vyklidit, uklidit, vyluxovat, vyprášit a vyvětrat aby návštěva nedopadla stejně jak vloni, že jeden den jsme přijely a druhý už zas frčely rychle zpátky. A jsou tu a od toho okamžiku se čas zrychlí na dvojnásobek, procházka tady, procházka tam, opět výlet na Hrad, zasvěcení nového ohniště, spálení tří hromad větví které dva roky hyzdily zahradu od doby kdy nám kvůli drátům které nám jdou přes pozemek zase zkracovali stromy které pod nim rostou, dokonce i úklid dalších popadaných po celém pozemku i spálení nějakých starých papundeklů které se konečně daly vytahat. I když tentokrát se obávané záchvaty u Bobule nedostavily, přišel jiný problém. Zvýšená teplota, špatná nálada, pálení očí a rýma a rozhodování co dál. Zůstat nebo se vrátit? Rozhodnutí za nás udělalo v pátek ráno počasí. Zataženo a dvanáct stupňů rozhodlo že se jede domů. Byť mě osobně to zkrátilo plánovanou dovolenou o dny dva. Jenže co tam když je zima a prší. Sedět na zadku, topit a čučet ven na provazy deště? 

P.S. A jako klasicky, domů jsme přijely do slunečného počasí ....

P.S.S. Nakonec se ukázalo, že to jsou u Bobule plané neštovice ...

Tak trochu nám z toho hráblo ....

Ale pak se vše vrátilo do normálu .... tedy snad

Mikeš, Bobeš, Nácíček a ti druzí ....

 

.... jsou už nastálo v srdcích mnoha generací

dospělých a stále okouzlují další a další děti. Takže už asi tušíte která zastávka byla poslední. Ano, jednalo se o vesničku Hrusice, kde se narodil a žil malíř, spisovatel, ilustrátor a scénograf Josef Lada. Zastávka tu byla opravdu krátká, akorát tak na obejití zdejšího kostelíka tolik známého z Ladových obrázků, vyfocení restaurací které jsou známé z Ladových knih a zase jsme frčeli zpátky domů.

Takže se pojďme podívat alespoň na pár míst kde žili Mikeš, Bobeš, Nácíček, kde sedávali hastrmani a strašili bubáci .....

Pávi sem, pávi tam ....

 

.... aneb všude kam se podívám. To že jsou tu někde kolem

bylo jasné už když jsme pod zámkem vystoupili z autobusu. Jejich nezaměnitelný hlasový  projev bylo totiž slyšet už na dálku. Postupně sílil a když jsme sešli do Růžové zahrady konečně jsme také viděli i jejich produkovatele. Pávů tu bylo kolem patnácti, nosili se po zahradě a táhli za sebou své nádherné ocasní peří s noblesou hodnou králů. Za to pávice, chudinky byly se svým hnědým nezajímavým peřím jak Popelky. Ale jak působily na své protějšky můžete vidět na následujících fotkách ....

Když jsem přestala ....

 

.... bloumat po Růžové zahradě, přesunula se moje

pozornost ke skleníkům v její střední části. Po zaplacení 80 Kč vstupného (bohužel vstupenky na zámek měla u sebe průvodkyně, jinak by to bylo zadara)  jsem se rázem ocitla v tropickém pralese. V centrální část skleníku která je nejvyšší, rostou palmy a tropické kapradiny ještě z výsadby FF. V bočních křídlech jsou různé druhy tropických květin a kaktusy, najdete tady i jezírko se zlatými rybičkami a mokřadními rostlinami, několik orchidejí, i rostliny na prodej. Ve skleníku se mi podařilo také přestát prudkou přeháňku která se objevila na předchozích fotkách ze zahrady ....

Růžová zahrada, tropický skleník a Korkový pavilon ....

 

....jsou dalšími součástmi okolí zámku Konopiště.

Jelikož na růže bylo ještě brzy, tak tato atrakce se nekonala. Místo rozkvetlých růží tu dělali barevnou parádu jiní ale to později. Korkový pavilon už je jiná. Je to svého druhu ojedinělá zahradní stavba nejen u nás ale i v Evropě. Jedná se o zahradní pavilon jehož celá kostra je obložená korkem. Ono se řekne, co je na tom tak zajímavého! No tak je to obložené korkem, dělají se z něj obklady na zeď i podlahy, takže zas tak nic nového to není. Pravda, není, ale zajímavý je totiž strom z kterého se korek získává i to jak dlouho se vlastně na to čeká....

Takže opět trochu přírodopisu. Dub korkový roste na Sardinii, ve Středomoří, na Pyrenejském ostrově a v severní Africe. Tloušťka jeho borky je až deset centimetrů. No a ona je právě tím z celého stromu nejžádanějším. Když se zjistilo, že dub korkový má úžasnou vlastnost v tom, jak dokáže regenerovat svou kůru, a že výrobky z ní jsou lehké a odolné, začal se pěstovat ve velkém. Jenže všechno má své pro a proti. Sklízet korek lze až od 25 let stromu a ten opravdu nejkvalitnější až v 75 letech stromu. Ten se používá právě na zátky vín. Korek z prvních sklizní se používá na dekorativní účely. Kůra se ze stromů sklízí v intervalech 6 - 12 let. Strom samotný se dožívá až 200 let, takže si spočítejte kolik sklizní se z něj podaří a proč jsou výrobky z něj tak drahé. V produkci korku je na prvním místě Portugalsko, které dodává na trh korek té nejvyšší kvality. Stromy rostou v obdobných sadech jako stromy ovocné, ale jsou velmi přísně střežené. 

Korkový pavilon na Konopišti už také, protože si tu návštěvníci hráli na Perníkovou chaloupku, jen s tím rozdílem že místo perníčku loupali korek. Pavilon prošel mezi lety 2008 - 2014 velkou rekonstrukcí, protože nebyly peníze na údržbu a tak začala dřevěná konstrukce chátrat a hrozila zřícením. Oprava, včetně doplnění oloupaného korku stála milion třikrát sto tisíc. K jeho znovu zpřístupnění pak došlo 1.6.2014 ke stému výročí Sarajevského atentátu. Malou pikantností je, že František Ferdinand zde snídal s německým císařem Vilémem II. dva týdny před svou smrtí ....

Představovat druhý cíl ....

 

.... druhého květnového výletu, je asi 

jako nosit sovy do Atén. Nebo dříví do lesa. Je to tak notoricky známý zámek, že nic moc nového o něm říct asi nelze. Ale i tak si udělejme výlet do jeho historie. V roce 1294 nedaleko svého rodového sídla v Benešova nechal postavit významný pražský biskup Tobiáš z Bechyně tvrz po vzoru francouzských pevností s mohutnou válcovitou věží, parkány, čtyřmi branami a padacím mostem. Nazval jí Konopiště.

Po vymření rodu Benešoviců přešlo Konopiště skoro na třista let do majetku Šternberků.

Mezi 17. a 19. stoletím postupně přecházelo do majetku mnoha vlivných českých šlechtických rodů. Hodějovských z Hodějova, po Bílé Hoře nakrátko Albrechtu z Valdštejna, Michnům z Vacínova, Vrtbům z Vrtby (v Praze na Újezdě jim patřil krásný palác s neméně krásnou a známou Vrtbovskou zahradou), Lobkovicům a dalším.

Až do 15. století si zachovával svou středověkou podobu, první zásah do ní provedl Jiří ze Šternberka. O dvě století později další přestavbu provedli Hodějovští a poslední, barokní podobu mu vtiskli Vrtbové v 18. století.

V roce 1887 od Lobkoviců Konopiště a celé panství odkupuje František Ferdinad d'Este, zámek nechává přestavět do historizujícího stylu a okolí přeměnit v krajinářský park. Založil Růžovou zahradu a nechal postavit nádherný tropický skleník. Na zámku uložil sbírky rodu  Este které mu dědictvím připadly, ale rozšířil je i o své vlastní. Velmi známou je sbírka zbraní a brnění a naprosto morbidní sbírka trofejí čítající kolem 200 000 kusů. Trofeje pocházejí z různých částí světa, kam František velmi často zajížděl.

Z Konopiště také odjel na svou poslední cestu v životě, na které ho poprvé v životě doprovázela jeho manželka Žofie, kněžna z Hohenbergu, rozená Chotková (titul jí udělil císař aby alespoň trochu zmírnil dopady synovcova morganatického sňatku)na manévry do srbského Sarajeva. Jak to dopadlo všichni moc dobře víme ....

Po válce český stát převzal (rozuměj ukradl) zámek jeho dědicům, Žofii, Ernestu a Maxmiliánovi, knížatům z Hohenbergu. Paradoxně oni nesměli mít nic společného s Habsburky (sňatek jejich rodičů) ale český stát jim zámek sebral právě kvůli tomu že byli Habsburkové. Kocourkov. Ze zámku museli odejít jen s minimem věcí, čili mohly to být troje šaty, jedny boty a jen minimum osobních věcí. Odnést si nesměli ani fotografie rodičů. 

Jejich osudy nebyly zrovna šťastné. Nejstarší princezna Žofie zůstala i po I. světové válce v Čechách, kde se v roce 1920 v Děčíně provdala za hraběte Fridricha Nostice - Rienecka. Narodily se jí čtyři děti. Bratři Ernest a Maxmilián odešli do Rakouska, kde jim majetky zabaveny nebyly. Ve Vídni vystudovali vysoké školy a nelibě nesli Hitlerův nástup. Otevřeně se postavili proti anšlusu Rakouska a stáli v čele protinacistického monarchistického uskupení. Tím se stali prvními na seznamu nežádoucích osob a byli zatčeni. V roce 38 se oba dostali do koncentračního tábora v Dachau. Díky svému původu se stali oběťmi šikany ze strany dozorců a museli vykonávat nejtěžší a nejpodřadnější práce jako vyvážet latríny apod.

Ale dozorcům se je nepodařilo zlomit a oni naopak byli ti, kdo držel ostatní spoluvězně nad vodou a dělil se s nimi o svoje skromné zásoby jídla. Maxmilián byl v roce 1940 propuštěn, Ernst putoval ještě na dva roky do tábora v Oranienburgu. Oba bratři sice válku přežili, ale koncentrační tábory se tvrdě podepsali na jejich zdraví.  Ernst zemřel v padesáti letech, Maxmilián jen o devět let později.

Nejdéle žila Žofie, i když i ona přišla ve válce o dva syny kteří museli díky původu narukovat do wehrmachtu. V roce 45 emigrovala do Rakouska kde zemřela v roce 1990 ve věku 89 let.

Za Františka bylo Konopiště na svou dobu vybaveno velmi moderně. Nechyběla elektrika, telefony, velké množství koupelen zásobenými bojlery na teplou vodu (ve velké věži byly umístěné nádrže na vodu a z ní vedly rozvody po celém zámku) a jiné technické vymoženosti. Díky mnoha fotografiím které pořizovala sama Žofie se po válce, kdy v něm sídlilo velení SS, a kdy mobiliář rozkradli, podařilo opět většinu mobiliáře najít a znovu instalovat v pokojích. Dnes jsou skoro v totožné podobě jak za života Františka Ferdinanda a Žofie ....

Než se přesuneme ....

 

.... na další místo zájezdu, ještě si 

prohlédneme nějaké ty pozdně jarní a brzce letní květy v průhonickém parku. No, v popisu zájezdu se hovořilo i o velkém množství pivoněk a kosatců, já bych to až tak neviděla. Buď tedy jsme přijeli pozdě nebo brzy. Kosatců jsem viděla jen pár a to ještě byly žluté kosatce bahenní u Podzámeckého rybníku, nebo nad ním pár kosatců sibiřských, ale pokud se zde mají vyskytovat i kosatce klasické jak je známe ze zahrad, tak byly umně schované, na jiném okruhu nebo už odkvetlé. Pivoňky to samé. Těšila jsem se na rozmanitost květů a barev, ale ve finále jsem viděla jen tři druhy. Tak není holt každý den posvícení ....

Průhonické rododendrony jsme si ....

 

.... i když jen částečně, prohlédli, a tak se

můžeme rozhlédnout po parku co tu kvete dál. Touhle dobou, tedy od března do května to je mnohem pestřejší nabídka, než třeba v srpnu. To už toho moc nekvete, jen tu a tam nějaký vyšší hořec tolitový, sem tam dokvétají keřové hortenzie a růže, a to je asi tak všechno. Ale teď je to pastva pro oči. Kosatce bahenní i sibiřské, pivoňky, máky, různé skalkové hvozdíky, kakosty a jiné. Ani jsem všechny druhy které jsem fotila neznala. Pojďme se tedy podívat co všechno jsem nafotila. A jelikož toho je hodně, byla jsem nadšená jak krásné fotky mi na makro dělá telefon, že jsem se rozhodně neomezovala. V tom je jeho velké nebezpečí. Opět to člověka svádí k tomu cvakat a cvakat a nevybírat, a moc nepřemýšlet nad záběry .....

Průhonické rododendrony ....

 

.... jsou evropský unikát, a vlastně tak i celý park

který je zapsán na seznamu UNESCO. Množství a rozmanitost barev i druhů a podob z nich dělají opravdu nádherný doplněk zeleně stromů. Jsou jak drahokamy položené na zeleném sametu. Takže dnešní příspěvek je věnovaný právě jim. Co se týče focení, tady mi ještě foťák šlapal, takže jen pár posledních fotek je mobilem. Ale musím říct, že bych si na to focení mobilem asi za chvíli zvykla, ono přece jen na web člověk nepotřebuje mít IA kvalitu, byť já jsem ni na tohle detailista a každou trochu mázlou fotku hned vyhazuju. Jen když by si člověk chtěl někdy nechat udělat některou z nich na větší formát, nevím jak by to vypadalo ....

Na květen ....

 

.... jsem měla vybrané zájezdy dva. Oba si byly tématicky

blízké, jen s tím rozdílem, že první mne zavedl do Horní Lužice a druhý " jen " do Středočeského kraje. Myslím, že už některým návštěvníkům došlo, že tentokrát jsem se byla podívat na rododendrony v parku zámku Průhonice. Ano, už slyším No jo, proč na dva skoro stejné zájezdy? Vysvětlení je jednoduché. Proto, že ačkoli  to do Průhonic z chaty nemám daleko, zatím jsem se tam nikdy z jara kdy je park rozkvetlý nedostala, byť slibováno mi to bylo mnohokrát. Vlastně jsem tam byla jen jednou a to v době kdy jsem čekala dceru a podruhé už s ní, před pár lety, ale ani při jedné z návštěv rododendrony nekvetly. A když se tedy v nabídce cestovky tenhle zájezd objevil, nelenila jsem a koupila si ho. Byl spojen i s návštěvou zámku Konopiště, kde jsem byla naposledy se základkou, takže ještě před více lety. 

Tentokrát už to vyšlo na tu správnou dobu, a já tak mohla srovnat Rokli azalek a rododendronů a průhonický park. Kromlau je krásné, parku vévodí Ďáblův most, ale co se týče rozmanitosti druhů a barev tak v tom jsou prostě Průhonice nepřekonatelné. A to neříkám jen jako patriot, ale i fotograf.

Ale než se ponoříme do hlubin parku, projdeme se okolo zámku ...

Už v Kromlau se mi stalo, že mi najednou foťák zdechnul. Trochu mne to vystrašilo, ale přehodila jsem baterky a po chvíli se zas resuscitoval. V Průhonicích mi ale udělal to samé, přehodila jsem baterku a nic. Dala jsem druhou a zas nic, a ani třetí ho nerozdejchala. A nerozdejchávala jsem to pořádně ani já, protože jsme byly na začátku výletu kde jsem počítala s velkou dávkou focení. Takže foťák putoval do batohu a na jeho místo nastoupil mobil. A tentokrát jsem si gratulovala k tomu, že při jeho koupi jsem už hleděla i na kvalitu foťáku. Osvědčil se dokonale a potvrdilo se i to, že má jeden z nejlepších makro objektivů v telefonech. Takže část fotek je ještě telefonem, a část už jen mobilem. Tím jsem pak fotila po celý zbytek dne ....