Přání všem ....

 

Zhruba pět kilometrů ...

 

.... vzdušnou čarou od Chudobína, na stejné trase leží obec 

Řimice a v ní už v pořadí třetí pravoslavný kostel, kostel sv. Ludmily. Stejně nepřehlédnutelná stavba jako v Chudobíně. Takže bylo jasné, že ani zde neudělám výjimku a zaženu muže na odbočku ke vsi. A stejně jak v Chudobíně, i v Řimicích bylo okolo kostela na focení strašně málo místa.

Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje ....

 

.... je druhým chudobínským kostelem, jehož stavbu inicioval 

farář Josef  Žídek. Je to hned první stavba která vás uvítá při příjezdu do obce ze směru od Litovle. A hned přes silnici je hřbitov kde je Josef Žídek pochovaný. Má tak kostel neustále pod kontrolou. Vlastně on je tou stavbou, která vaše oči přitáhne už zdálky. Bohužel je ale také na místě kde je tak málo místa že pokud nechcete mít na záběru i silnici, na které zrovna nic moc hezkého není, mobilem se fotí opravdu hodně špatně ....

Jmenovat se Chudobín ....

 

.... neznamená vždy být chudobný. Určitě ne, co se týče kostelů.

Když jedete po dálnici do Olomouce, a blížíte se k Litovli, určitě vás v této rovné krajině zaujmou dvě zvláštní sakrální stavby, v části kde většinou vídáme přehršel  klasických moravských božích muk, dosti nezvyklé. Když jsme do Olomouce jeli poprvé, měli jsme dálniční známku, takže jsme frčeli po dálnici a já si jen v duchu říkala jaká škoda, že nemůžeme odbočit. Včera jsme už jeli bez známky, a tak jsme tyto dvě stavby míjeli ve větší blízkosti a navíc s odbočkou do vsi. Takže jsem hned mužovi nahlásila, že při zpáteční cestě se tam zajedeme podívat. A jak jsem řekla, také se tak stalo ....

Náladová ...

 

Co by se stalo, kdyby...tys byl můj a já tvoje?

Slova tiše plynoucí, srdce moje, a dvé svíček zář ve svícnech na stole u vchodu do pokoje...

 

Co by se stalo, kdyby.... tys byl můj a já tvoje?

Těla naše propletená, srdce moje, a pohled očí tvých rozpíjející se jak křídou psaná slova na chodnících....

 

Co by se stalo, kdyby ....tys byl můj a já tvoje.

Roje myšlenek kroužících a narážejících do sebe, jak tvrdá slova do zdí, vyřčená v tichu pokoje, ach a jak teď dál, srdce moje....

 

Co by se stalo, kdyby....tys byl můj a já tvoje.

Všechna moje touha byla by jen pro tebe přítěží a tuhým párem otěží, lásko moje?

Nenastal by čas pak na rozbroje, hádky, boje? A při tom to bylo tak krásné, srdce moje...

 

... jenže ty nejseš můj a já tvoje, a jen čas sám by nám odpověděl, na to, co každý z nás by teď rád as věděl, co stalo by se asi z nás, kdyby tys byl můj a já tvoje....

P.S. Nemám náladu na nějaké procházky, nechce se mi bahnit někde v lese po rozježděných cestách od bezohledných čtyřkolkářů, navíc ještě mám před sebou nějaké dopékání a plnění a mazání vánočního cukroví. A dneska navíc zas valíme do Olomóca na zubní kliniku abych se konečně zbavila problematického zubu. Tedy ne celého, ale jen vyčistit kanálek a zub zrekonstruovat. A bude snad zas na pár let pokoj. Takže vás ještě chvíli budu občas zásobovat tvorbou, jak hezky říká Čerf v řeči vázané z let minulých. Ačkoli ty básničky vznikaly v době, kdy jsem byla nejvíc zamilovaná, takže vlastně i šťastná, jsou všechny dost smutné. Asi už tehdy jsem nějak podvědomě tušila že to skončí ne zrovna košer.....

Ale kde jsou? ....

 

Mimikry .... a nejde o díl z Majora Zemana

 

Moje světlo ...

 

Bez světla není tma, bez světla není stín...

Se světlem jsem živá, se světlem mizí splín.

Světlo v tvých očích se blýská, je to smích.

Je to láska, je to život, nebo je to hřích?

 

Světlem se prodírám ke slunci, září jeho kráčím...

Nedokáži určit zda jsem stín, nebo zář....

Čekám co řekneš a jestli jen nesním, prohlížím snář...

Světlo v tvých očích je láska, patří mi vím, vidím tvou tvář.

 

Stín nebyl by bez světla, bez světla by vládla tma....

Bez světla nepřežiji, bez světla jsem sama...

Neber mi své světlo, nechci být stínem...

Já ráda je zaplatím, třeba svým klínem?

Zkrášlovačně - návštěvní ....

 

.... druhá adventní neděle je za námi.

Užívaly jsme si s dcerou zas konečně otevřeného kadeřnictví, letos to tedy vychytáváme pokaždé když se uzavřou. Celé natěšené a bác, máme po ftákách. Tentokrát jsme ale měly štěstí že jsme čekaly jen o týden déle. A navíc jsme si užívaly toho, že jsme měly celý salon jen pro sebe. To v rámci hygienických pravidel PES. Emička chtěla vědět jak se máme. Tak jsme jí poslaly pozdrav ...

Aby žena byla krásná, musí nejdřív vypadat jako návštěvník z cizí galaxie

Dcera mne dovezla domů, stačila jsem se tak akorát najíst a zas jsme sedli do auta, tentokrát s mužem a jeli k mláďatům na kafe s mikulášskou nadílkou pro Emču. Ani jsem se nedivila, po tom co jsme jí poslaly, že na mě mezi dveřmi koukala trochu nedůvěřivě...

Dnes jsem zpracovala první dvě várky připravených těst. Dva druhy lineckého a dva druhy vanilkových oříšků. Těsta umím dělat dobře, co neumím dělat jsou rohlíčky. Pokaždé mi z toho vylezou vanilkové příšerky. Už dlouho si chci koupit vykrajovátko, a už dlouho na to zapomínám. Snad konečně si během roku na to vzpomenu a s křížkem po funuse si ho zakoupím. Zítra se budu rozčilovat s ořechy. Pečenými. Miluju je. Co nesnáším je vyklápění z formiček. Povětšinou mi v nich první várka z půlky zůstane přilepená. Vloni jsem přišla na to, že lety omílané pravidlo vyklápět ještě horké, je to nejhorší co může být. Ale když je člověk nechá chvíli vychladnout, vyloupnou se jedna báseň. Nicméně i tak pošilhávám po formě silikonové ...

Počasí je stále stejně hnusné, dnes tedy echt hnusné, ale soused v sobotu vytáhl sekačku a sekal trávu. Nepřekvapil mne že to dělá, ale kdy to dělá. Ve tmě. No nic, každý máme svůj oblíbený čas na práci. Asi nechtěl aby byl viděn. Já se na totéž chystám taky, ne sice na celou zahradu, ale na sesbírání spadaného listí. Sekačka ho pěkně sešrotuje a ono na kompostu nezabírá místo. Manžel mi navrhnul, že bych to mohla udělat na Štědrý den. To určitě nikdo trávu neseká...

Když už jsme tu měli dva mimozemšťany, tak jedna trochu mimozemská večerní ....

Vlající ....

 

Vetřelec? ....

 

Co je to minulost ....

 

Co je to minulost? Když odejdeš a zbyde jen pokoj

plný tvé vůně, minulostí jseš ty a mé srdce stůně.

Po tvém hlasu, smíchu, slovech....po tvém úsměvu.

Ne, nebývá mi do zpěvu, když staneš se minulostí.

 

Co je to minulost? Když rozplynu se v tobě, když

rozplyneš se ve mně, když rozplynem se v sobě.

Když pocit mám že ocitám se v hrobě...svých přání.

Když už jen tvůj voňavý stín nade mnou se sklání.

 

Co je to minulost? Bolest, vzdor a zlost...na čas

který s přítomnosti dělá minulost, nemilosrdně

nás dělí, dělí naše životy, ta jeho neměnnost...

a sveřepost, s jakou vše od nás odklání. Tebe ode

mne, mne od tebe. Loučení zebe, studí, strach

ze sna mne budí. Ze sna kde minulost je jen slovo,

a ne skutečnost.

 

Budoucnost je zítřejší minulost, a ta jak nezvaný host,

stále se k nám vrací a do očí se směje, jak nemůžem

říct DOST! proti ní nikdo z nás neuspěje.... slza na řase

a u ní ten voňavý stín, ta vůně v pokoji, na mém těle.

Ta vůně která zbyde, když odcházíš a sluneční svit

na listech se chvěje....

 

 

Nechtěný ježíšek, mlsota a hurá advent ...

 

.... jsou věci, které mne poslední dobou potkaly.

Tedy spíše tak se nějak vyvrbily. Nechtěným ježíškem se stala kupodivu nová pračka. Ta stará se po dvou letech s rozbitým ložiskem definitivně přesně podle slov opraváře prostě najednou zastavila a nehodlala dál pokračovat ve své práci. Věděla jsem, že se bude muset koupit, ale zaříkávala jsem jí, ať vydrží až do jara, až si nasyslím víc na železné rezervě. Nepochopila a odešla do věčných šrotovišť. Nevíte, co vede veškeré domácí spotřebiče k tomu, aby své služby přestali vykonávat zrovna PŘED vánoci?? Byť byli třeba zakoupení v parném létě....

Předposlední sluníčková ....

 

V rámu ....