01 listopadu 2019

Nespravedlnost veliká ...




.... je to, jak se ke mě maminka chová! Vypisuje se tu o všech možných výletech, návštěvách, o tom kdy tu lítá to malé dvounohé štěně (které se mi mimochodem docela zamlouvá, netrápí mě, netahá za uši a ocas, a dělá mi malá), ale o tom, že tu byla na návštěvě moje lidská maminka s mou rodinou a lidskou tetou ani slovo.... a to už je to měsíc! Chtěl jsem po Bobešovi, aby to napsal on, ale ten jen zamručel že tedy JEHO rodina to není, a ani jsme ho k nim nepustili, tak ať si to pěkně napíšu já. Tak já to zkusím, nikdy jsem to vlastně nedělal ....
Moje lidská maminka č.1 se za mnou občas jezdí dívat když jsme na chatě, je stejně jak já, zdaleka, až z Bíliny, takže sem za mnou domů to má hodně daleko, na chatu to má jen polovinu cesty. Ale tentokrát se chtěla podívat i za bráchou kterej bydlí v Pardubicích, tak jí moje lidská maminka č.2 navrhla, ať tedy sebere tetu a bráchu v Pardubicích, přijedou sem za mnou a na zpáteční cestě je zas v Pardubicích vysadí. Tady si můžeme lítat po zahradě a všechno jim můžu ukázat. 
A tak předposlední zářijový den maminka i teta přijely. A ukázalo se, že nepřijely samy a ne s prázdnou! Mě dovezla maminka granulky, tedy ne že bych z nich byl odvařenej, jsou rybí a děsně smrděj, ale prý jsou dobré na srst, pak mě a Bobešovi  sušené masíčko, což je mňamka největší, teta přivezla Bobímu plenky a pás na ně, protože jí umřeli na jaře oba dandíci a jeden z nich měl stejný problém s počůráváním jako Bobeš, a mamince čokoládové pralinky. Musím si postěžovat, vůbec se s námi nechtěla rozdělit!
Ale co vůbec bylo žůžo, s maminkou přijel můj táta, děda i psí maminka. My jsme hodně velká rodina, mám ještě pět dalších sourozenců, ale ti jsou rozlétlí po celé Evropě. Maminka, táta i děda byli na mě hodní, očuchali mě a vůbec mi nenadávali, za to brácha je pěkně protivnej. Celou dobu na mě vrčel že jsem pako vylízaný a další urážky, a když jsem mu řekl, proč tedy za mnou jezdil, odštěknul že jeho nápad to nebyl, a že by byl radši doma v pelíšku než trajdat někde po návštěvách. Možná se urazil, protože jak teta tak maminka mu zkritizovaly přední packy a mě naopak pochválily jak mám krásný postoj. Já se mu snažil zas vysvětlit, že oproti mě má krásnou šošolku, protože nehoní kočky jako já a nedře si jí o plot. Za to mě zas nepochválila maminka č.1.
Tak jsem mu štěkl ať si trhne packou a nevšímal si ho. Vzal jsem ostatní na prohlídku zahrady a ukázal je sousedům. Těm jsme nahnali strach, protože si mysleli, že tu zůstanou všichni a budou taky štěkat tak jako já s Bobešem. No jo? Ale jak máme všem říkat co chceme, co se nám nelíbí a co líbí. Jan maminky občas pochopí co chceme říct, ale ty nás znají ...
Maminky si daly kávu a perník, poklábosily, pomluvily nás, probraly naši budoucnost, jestli budu jezdit na výstavy nebo ne, ale to stejně je zatím výhledově a na mamince č.1. Ta bude rozhodovat co a jak. Pak se zas všichni naskládali do auta a vyrazili zpátky. Já pak s Bobešem ještě rejdil po zahradě a četl vzkazy, které mi tam všichni nechali ....

31 října 2019

Houby a houbičky ...





.... velké, střední i malé. Jedlé i nejedlé. Ale všechny byly velmi fotogenické. Původně jsem vyrazila jen fotit, všechno se zvrtlo, a tak jsem nejen fotila, ale i sbírala. Výběr byl ohromný. Dokonce jsem si zas po dlouhé době mohla vybírat které houby se mi líbily a které už jsem nesbírala. To jsem naposledy zažila právě v těch jižních Čechách kam jsem původně měla jet. A u hřibů! Ty už teď nebyly, přeci jen je na ně hodně pozdní doba ....

30 října 2019

Začátek ...




.... prodlouženého svátečního víkendu se odehrál úplně na jiném místě než měl. Původně jsem totiž měla v pátek odjíždět směr jižní Čechy. Ovšem kamarád, který vlastně všechno spískal, nakonec od cesty a setkání ustoupil, a tak se nic nekonalo. No, když už jsem si vzala na pátek volno, bylo by blbost toho nevyužít a tak jsem vyrazila na chatu. Nejen kvůli domluvenému výletu s Míšou, ale i setkání s hudebním kamarádem. S Míšou domluvit termín není snadné, s kamarádem ještě ovšem horší, protože když nehraje s O.H. +MM, hraje ve Vinohradském divadle v kapele při představení o Karlu Hašlerovi. Takže každý volný termín je náležitě využit. Ale občas se stane že mu vyjde i cesta za mnou, což bylo právě tento víkend. Počasí dál pokračovalo teply na tuto dobu nečekanými, ovšem zkazilo mi náladu v jiné věci. Celou dobu jsem se těšila na mlhu. Hustou a bílou jak mlíko. Takovou, jaké tu byly celý týden, kdy jsem kvůli práci nemohla ráno jít fotit. Jenže jako na potvoru se mlha prostě nekonala. Ani jeden jediný den ...
Když jsem se tedy náležitě zásobila jídlem, zatopila, zjistila že mi divoký svině zas vlezly na pozemek a začaly mi ho čechrat, řekla jsem si že se půjdu s foťákem podívat do lesa. Sice jsem si vzala tašku, ale sama sebe přesvědčovala, že mám tolik jídla a tak málo času na to ho zkonzumovat, že neexistuje sbírat houby. Jenže nakoupená vajíčka v lednici mne tak trochu usvědčovala ze lži, neboť jsem měla v plánu si alespoň jednou udělat smaženici, nebo osmažit jednu bedlu. Jenže ..... člověk míní a situace mění. Při vstupu do lesa se na mne začaly z mnoha míst smát bedle jak jedle, a to množství krásných mladých babek a hnědáčků se nedalo prostě jen tak obejít. 
Stalo se mne zvíře, vzbudily se ve mě pudy pradávných předků - sběračů a já zapomněla na všechna předsevzetí o tom, vzít si jen pár houbiček. Přinesla jsem si nakonec půlku tašky těch drobných hub a pět nádherných bedel na osmažení. No co, tak holt budu mít aspoň čím uctít k večeři návštěvu .... Dopadlo to ale tak, že bedly zblajzla po mnohém ujišťování, jestli si jsem vážně jistá, že to jsou bedly, Míša, část hub jsem dala sousedce a ještě domů vezla čtvrt tašky. V sobotu jsem ráno vyrazila na první z výletů, zjistit jak probíhá renovace francouzského parku a projít si další část anglického, kudy jsem ještě nešla ....

29 října 2019

Po na můj ....




.... vkus trochu krátkém, byť i tak prodlouženém víkendu na podzimních Brdech a tím pádem i psací přestávce se opět hlásím do blogové služby (ta mne tedy baví rozhodně víc, než ta pracovní). Tedy mohla jsem si pobyt prodloužit ještě o včerejšek a vracet se dnes, ale po minulé infarktové situaci na D4 těsně před Prahou, kde jsme se dostali s autobusem do kolony a já viděla na hodinách jak mi odjíždí ze Smíchovského nádraží na Hlavní jeden vlak za druhým a jak to nestihnu na Hlavní nádraží ani metrem na ten spoj, na který mám koupený e-lístek, jsem po prodlouženém víkendu raději volila návrat o den dřív. Aspoň jsem zas v klidu mohla alespoň trochu napravit obvyklé škody, které vznikají za hospodaření mého muže.
A konečně si i trochu odpočinout. Byl to na pohyb velmi náročný víkend kdy jsem nachodila něco mezi patnácti a osmnácti kilometry během po sobě jdoucích tří dní, rozštípala pár solidních špalků do kamen, pohrabala listí a ještě dovláčela k plotu kus plechu, protože nám opět přes něj prošly divoký svině a začaly mi rozhrabávat zahradu. Do toho ten děsnej posun času a tak nebylo divu, že v neděli jsem padla už o půl deváté do pelechu a usnula. A vlastně to samé se opakovalo včera. Ale bylo to stejně krásný.... Výlet na Dobříš, výšlap okolo Mníšku s Padesátkou, milá návštěva hudebního kamaráda, dobré dorty a sluníčko a teplo. To hlavně. To mi ten podzim strašně moc zpříjemňuje. I když dneska zas svítí, to ochlazení je opravdu markantní, nicméně se sluníčkem se to pořád dá zvládnout ....


A fotila jsem, samozřejmě, té kráse se nedá odolat. Takže tu povládne podzim krásný, zlatý a slunečný ...

24 října 2019

Nejvyšší nabídka ...




.... vždy neznamená výhru ....

O tom se na vlastní kůži přesvědčil Virgil Oldman (Geoffrey Rush). Trochu dost podivínský, ale geniální, celosvětově známý znalec umění, majitel aukční síně. V soukromém životě to je starší muž, trpící mnoha obsesemi. Nevezme nic do holé ruky, telefonuje zásadně z telefonu zabaleném ubrouskem, o mobilech tvrdí že jsou životu nebezpečné, musí mít  v oblíbených restauracích své skleničky, talíře a příbory označené monogramem, do svých 63 let nepoznal ženu, bojí se jich a nemá žádné přátele, protože z lidí má tak trochu strach. Existují jen dva lidé které zčásti pustil do svého života. Mladý talentovaný restaurátor starých hodinových strojů Robert ( Jim Sturgess) a dlouholetý nahrávač při aukcích Bill (Donald Sutherland). Virgilovou velkou životní vášní je sbírka ženských portrétů ze všech možných dob, a pokud chce nějaký obraz, Bill při aukcích za něj přihazuje. Žije sám v luxusním sídle a každý večer tráví v tajné místnosti kde má na zdech pověšené ony portréty. Jeho život se ale změní (i když on sám to ještě vůbec netuší) když mu zavolá žena jménem Claire Ibbetsonová (Sylvia Hoeks) a požádá ho o odhad majetku po rodičích. Tato zcela  nevinná prosba mu ale převrátí život vzhůru nohama. 
Když se dostaví do staré vily, najde zde jen domovníka který ho provede po celém domě, ale po zadavatelce objednávky není nikde ani vidu. Silně rozladěný Virgil odchází, ale Claire ho znovu kontaktuje s omluvou, že skončila po nehodě v nemocnici a znovu ho prosí, aby sepsal všechen majetek. Tak to jde každou jeho návštěvu. Dům mu je k dispozici, provází ho domovník, nicméně Claire se stále neukazuje a vždy se na něco vymluví proč nemohla přijít. Virgil se tedy snaží od domovníka zjistit proč tomu tak je, a dozvídá se, že Claire trpí určitou fóbií a nevychází z utajených pokojů v domě. A že od svých patnácti let nikdy nebyla mimo dům.
Virgila tato zvláštní hra začíná přitahovat a snaží se zjistit kdo je ona Claire. Použije malou lest a zjistí, že to je velmi krásná mladá žena která ho začne stále víc a víc přitahovat. Snaží se jí pomoci a zbavit jí fóbií a vlastně sám  sebe začne uzdravovat ze svých obsesí a zjistí, že se do dívky zamiloval vší silou svých opuštěných let.
Dalo by se říct, že zazvonil konec a pohádce je konec. Jenže teď teprve vlastně začne něco, co člověk mlhavě tuší z určitých náznaků, začne hra která má pro Virgila velmi špatný konec ....

Byla jsem popravdě napnutá až do konce filmu, byť některé kroky se mi zdály trochu nelogické, a poslední dvacetiminutovka filmu je trochu náročnější na sledování detailů i dialogů, ale rozuzlení je hodně překvapující. 
Geofrrey Rush podává skvělý výkon, je zranitelný i tvrdý zároveň, Donald Sutherland je stejně démonicky veselý jako vždy, a i on stárne s grácií a  přes sněhově bílé vlasy a vousy je velmi sexy. Překvapivé je, že film je italský, ale bez oné klasické italské ukřičenosti a přehrávání. A jen pro zajímavost, poslední minuty filmu se odehrávají v Praze ....

NEJVYŠŠÍ NABÍDKA

2013, Itálie

Režie a scénář: Giuseppe Tornatore
Hudba: Ennio Moricone
Hrají: Geoffrey Rush, Donald Sutehrland, Jim Sturgess, Sylvia Hoeks  ad.

Film má dost vysoké hodnocení, 83% a vážně doporučuju si ho někde stáhnout a podívat se na něj.







Pokud by jste se chtěli na film podívat, zkuste na tomto odkazu
http://movies.sosac.tv/cs/player/nejvyssi-nabidka-2013







23 října 2019

Voda ...




.... živá, voda jiskřivá, voda líná. Tak by se dalo asi rozdělit téma fotek, které teď (z nouze) vznikaly. Už jsem tu zmínila někdy na sklonku léta, že nám po 22 letech od historicky první novodobé vlny povodní která, tak nějak zničeho nic, v roce 1997 začala devastovat po celé republice v různý čas a na různých místech mnohá města i vesnice. My tady jsme se svezli s Troubkami a dalšími moravskými městečky a vesnicemi, které tehdy jako první byli postiženy. Nebylo to tu sice tak katastrofální, nicméně lidé bydlící podél té občas zapáchající stužky vody, kde po celý rok teče tak deset centimetrů vody měli z domů průtočné koryto. Voda se tu pravidelně rozlévala skoro každý rok na jaře, podle výšky sněhové přikrývky zaplavovala více či méně některé nejnižší části, ale k žádným velkým škodám nedocházelo, neboť to byly většinou travnaté plochy. 
Až v tom roce 97 to bylo hodně ošklivé. Dokonce i my, kteří máme dům dobře ještě metr a něco nad úrovní okolního terénu, a jsme od řeky tak 50 m jsme měli v době kulminace vodu mezi druhým a třetím schodem. Za to, že nevylezla ještě výš můžeme poděkovat nedodělané kanalizaci, resp.chodníku, kde ještě nebyla položená dlažba. Víry proudící vody mezi kanály vymlely z výkopu všechen písek a odplavily ho doprostřed silnice u krámu, a my měli před domem v tu ránu hluboký vodní příkop kde by se dali úspěšně chovat krokodýli. Ale díky tomu se voda nedostala výš. Rok nato rozhodlo Povodí Labe o postavení bezpečnostních prvků, a revitalizaci koryta řeky. No jako všechno v tomhle státě to usnulo a nic se nedělo. Po pár letech sice vjely na některých místech do vody bagry, občas někde hrábly a zase na mnoho let odjely. Pak se na některých stromech objevily značky, a zas nic. Až letos v létě se u zastávky objevila honosná cedule o tom, že se zde začne s úpravou koryta řeky. Nejdřív se vykácelo po celé obydlené délce řeky přes tisíc tak zhruba 80 let starých olší, jasanů, lip a vrb, a pak už vjely do koryta bagry a začaly nemilosrdně bagrovat břehy a roztahovat koryto na šířku šesti metrů. Nikdo to tady nechápe, zastupitelstvo podávalo mnoho peticí, protestů a připomínek, ale k ničemu. Aby jste byli v obraze. Normální hloubka během roku je tak při šířce koryta zhruba 3 m max 20 centi vody. Průtok minimální, na některých místech to vypadá, že ta voda vůbec neteče. Takže si dovedete představit kolik té vody poteče v korytu širokém dvojnásobně .... 
Nikoho nezajímalo, že to je pstruhová voda, že tu hnízdí ledňáčci, na řeku létají lovit ryby černí čápy a volavky, že tu žije škeble říční. Prostě se vybagrovala na šířku a hotovo. Takže tu budeme mít průplav jak Brno, bez vody, bez života a za pár měsíců to bude zarostlé až hanba. Možná by pomohlo, kdyby se zvýšil odtok z rybníka nad námi, který řeku napájí, ale to zas nedovolí rybáři. Ostatně díky nim jsme v tom 97 málem dopadli jak ty Troubky. Protože nechtěli kvůli rybám začít odpouštět vodu dřív a víc, hráz na několika místech začala praskat. Až spojená intervence policie a starostů vesnic pod rybníkem je k tomuto kroku donutila. A co by napáchala voda z prasklé hráze největšího rybníku v Pardubickém kraji, navíc tísněná hlubokým údolím si asi dokážete představit. 
Popravdě, nedokumentuju tuhle změnu, pořád jsem hodně rozzlobená na to, jak se u nás z jedné  strany volá po návratu vody do krajiny a na druhé straně se dělají takové zákroky, které to té vodě nedovolí. Ale myslím, že od některých lidí bych fotodokumentaci sehnala. A až bude hotovo, pár srovnávacích snímků sem dám ....

20 října 2019

U žhavých ...






.... tónů ještě chvíli zůstaneme. Občas se u mě najde i květ jiné barvy než fialové, a to třeba u begonií. Z těch které jsem si koupila předloni a měla jsem z nich ohromnou radost jich zůstal jen zlomek, což už mi zas takovou radost nedělá. Ale ta která zůstala za to stojí. Vzala jsem si zas na ní starosklíčko s mezikroužkem a hle, z jemně lososové barvičky květu je tu najednou v detailech žhavá oranžová. Jen trochu se vymyká té žhavosti jeden z posledních květů letošních růží ....

19 října 2019

Slunce ...






.... ne v duši, nýbrž v listech. Když jsem fotila ty trávové fotky z minula, brousila jsem po zahradě a pozorovala jak se kde sluníčko opírá do vybarvených listů, případně jakou stínohru na nich tvoří. Co do barvy vedou u mě kanadské borůvky. Ta červená, kterou mají na podzim v listech je něco nádherného. A co je zajímavé, pokud se listy navzájem překrývají, ta část, na kterou nesvítí sluníčko zůstává buď zelená nebo žlutá. U žádné jiné rostliny jsem tohle nezaregistrovala. Takže teď vás zvu na procházku mezi
 listy ....

17 října 2019

Stejně jako ...





.... Blondí i já propadla kouzlu ozdobných trav. Začalo to klasickým Miscanthusem, který jsem dostala od maminky, pruhovaným který jsem dostala od sousedky, a pak už jsem si jen objednávala a objednávala. S některými jsem se rozloučila záhy, jiné mi dělají po zahradě parádu už spoustu let. Miscanthusy jsou přeborníky v rozrůstání, patří mezi trávy odnožující a pokud jim nedáte opravdu pevnou hranici za chvíli je máte všude. Nicméně takový Miscanthus gigantea se svou výškou do tří metrů je nádherným solitérem, který k sobě přitahuje okamžitě pohledy. Letos zas má kvetoucí rok Miscanthus chinensis " Zebrina " a tak jsem si počkala na zlatou hodinku a jala se její květenství fotit. Druhou trávou která mi dělala modelku je Calamagrostis brachytrica, česky Třtina chloupkatá. Tu jsem si nejdřív objednala, ale přišlo mi něco jiného, pak mi jí dala kus sousedka, jenže mi přes zimu v květináči vymrzla, a nakonec se ke mě dostala oklikou od dcery, která si koupila jednu trávu a rostly jí dvě. Každá jiná. Jenže zas jí neměla kam dát a tak jsem se jí konečně dočkala. Její jemná květenství vynikají hlavně proti slunci a tak jsem si na něj počkala ....

16 října 2019

Můžete mi ...




.... prosím vás říct, co je to tady všude za ptáky? KACHNY... notoricky známá replika z filmu
 " Rozpuštěný a vypuštěný "
 mne vždycky napadne, když někde kachny vidím. A stejně tak mne napadla když jsem fotila u rybníka na chatě. Na všech třech rybnících je kachní populace opravdu velká, a nezáleží u kterého zrovna jste, vždycky tam jsou a když zmerčí, že jste se zastavili, už k vám plavou nebo letí až z druhého konce. Nejvíc oprsklý jsou ovšem u rybníka Zámeckého, neb zde jsou lavičky a důchodci z nedalekého domova sem chodí na procházky a kachny krmí. A běda, pokud usednete na lavičku a nemáte sebou nic. To jsou schopné vám prolustrovat všechny kapsy. Já fotila u nejbližšího (ovšem bráno ze směru KU Mníšku), kde je travnatý svah, který dříve býval písčitou pláží. Našli jsme si, já i kachny, místo, kam dopadaly poslední paprsky slunce, než se schovalo za les a které tím pádem velmi zajímavě objekty mého focení nasvítily ....

14 října 2019

Dnes se...




.... rozloučíme s pražskou procházkou trochu netradičně. Pokaždé když čekám na Smíchovském nádraží v hale, pozoruji tam toulavé holuby kteří tlapkají po hale, sbírají drobky a somrují u lidí o další. Občas vytáhnu foťák, když ho tedy mám po ruce, a udělám si pár obrázků. Tentokrát mne zaujal jeden, který sem tam chodil před zataženou roletou obchodu, krotil hlavou na všechny strany a pak odtlapkal k jednomu zbytku rohlíku, který nejdřív opatrně ochutnal a pak se do něj zaklofl a vzal s ním roha. Napadlo mne z těch fotek udělat takový malý příběh ....






13 října 2019

Černobílá je ...





.... in. Ať v oblečení (nosím jí ráda, vypadám jak černá můra jak mi vždycky říkala maminka, a nosím jí proto, že zeštíhluje) nebo ve fotografii. Některé obrázky si o ní sami říkají, dostanou tak úplně jiný rozměr.  Ale i notoricky známé věci v barvě, v čb se stanou tak trochu méně známé a stanou se i někdy tajemnými. Třeba takové staropražské uličky.  V dnešní náloži fotek si tedy dáme věci známé i méně známé v černobílém provedení. Krom dvou jsou všechny z mých dvou pražských toulek s Čerfem a Padesátkou a fotka Hradu je archivní, z doby kdy jsem jezdila ještě za maminkou a bivakovala na Smíchově ....

12 října 2019

Haf, haf ....





.... nebojte se mě.... jsem roztomilý, mám krásný úsměv a umím dávat pac. Navíc jsem velmi dlouhověký a hned tak vás neopustím. Tedy pokud mne někdo neukradne do sběru ....
Ne, opravdu jsem se nezbláznila, ale přesně tohle vystihuje dnešní protagonisty mých fotek. Než totiž vejdete do pokladny Vrtbovské zahrady, budou na vás koukat dva psí krasavci. Je tu totiž galerie, kde jsou vystavení obyvatelé živočišné říše vytvoření z nejobyčejnějšího železného odpadu. Když jsem viděla tahle díla poprvé v Rakousku, hrozně se mi tam zalíbili ptáci z úžasnými výrazy. Tady mne zas oslovili dva rafani, jeden dokonce takový psí rastafarián. Dovnitř jsme nešly, už jsme byly dost uškobrtané a hladové takže spíš než umělecká díla nás lákal plný talíř. Tak jsem si je aspoň vyfotila a nechala se s jedním vyfotit (což normálně moc nedělám) ....


11 října 2019

Z přízemí ....





.... se dneska přesuneme do pater. Vrtbovská zahrada je členěná do tří parterů různých výšek. V nejvyšším, je vyhlídka na celou zahradu, ale i na sv. Mikuláše, Hradčany a Staré město. Ostatně fotografie Mikuláše i Hradčan z předminulého článku jsou právě z těchto míst ....

09 října 2019

Taková ...




.... malá přestávka, o kterou jsem z jednoho důvodu zrovna nestála, za to z druhého ano, byla příčinou toho, že jsem se teď dva dny vykvákla na blog. Ten první důvod je hodně smutný, v pondělí mi ráno napsal kamarád, co k němu občas jezdíme koukat na koníčky, že mu v noci zemřela žena. To mne naprosto uzemnilo, protože jsem jí za a) znala a za b) byla o deset let mladší jak já. Jenže také, narozdíl ode mne, velmi těžce nemocná. I proto, co všechno a jak zvládala jsem si jí vážila. Bohužel, nevydrželo její hodně nemocné srdce. Ale zemřela doma, ve spánku.... A tak mne kamarád, který ví, jak si ráda hraju v editorech, poprosil jestli bych mu neudělala na sítě smuteční oznámení. Musím říct že to bylo pro mne hodně těžké, a tak jsem chtěla aby to měl co nejhezčí. Jenže tak krásně to zas já neumím a proto jsem požádala o pomoc blogerku, která je s grafikou jedna ruka a umí. MarijaKes. Její kalendářové výtvory má leckdo na svém blogu, přáníčka zvládá levou zadní a i můj blog má kabátek od ní. Takže pondělí, ale i následující úterý jsem věnovala téhle smutné záležitosti. V úterý navíc dorazila dcera s Bobulí která tu měla po obědě spát. Měla, ale nespala. Tedy chvíli jo, než jí vzbudili přes chůvičku psiska která mne vítala po návratu z práce. Takže zbylou dobu kdy měla spát jsem jí utišovala a houpala, ale uspat se mi jí nepodařilo. Takže sednout si k počítači a něco psát bylo bezpředmětné, a jedině co jsem stihla bylo dodělání těch oznámení ...
Proto se k závěru naší zahradní exkurze s Padesátkou dostávám až dneska. Tedy, úplný závěr to ještě nebyl, ten byl až u Anděla na pozdním obědě v KFC, ale co se týče zahrad, byla v ten den poslední. Pro mne ale to byla premiéra, protože stejně jako ty palácové, tuhle jsem také navštívila poprvé v životě. Úplně moje vina to nebyla, ale v době kdy jsem v Praze žila byla zavřená, pak v ní byla školka, pak zase byla zavřená, potom jsme se odstěhovali, zahrada byla zrekonstruovaná a otevřená veřejnosti, jenže já trávila většinu času na chatě, anebo u našich, později  jen u maminky. Až teprve paradoxně teď, kdy jsem  ztratila v Praze veškeré zázemí, jsem se do ní podívala. 
Je to zahrada, braná jako nejkrásnější barokní zahrada svého druhu na sever od Alp. Jestli tomu tak je, nevím, ale určitě to je nejkrásnější a nejvýznamnější barokní zahrada v Praze. Zařezává se do svahu Petřína a sousedí se zahradami Schönbornskou z jedné strany a z Vratislavskou z druhé. Ani jedna ovšem není, narozdíl od této přístupná, neboť Schönbornská patří k velvyslanectví USA a Vratislavská ke stejnojmennému paláci kde sídlí velvyslanectví Irské republiky. Jmenuje se po majiteli paláce stejného jména a svém zakladateli, hraběti Janu Josefu z Vrtby. Takže už asi tušíte, že onou perlou je zahrada Vrtbovská. Vypisovat se zde z detaily o stavbě, podobě a vzniku se tu nebudu, je toho hodně a tak kdo má zájem, stačí si do strejdy Gůgla zadat heslo Vrtbovská zahrada ....