Páté kolo a čtvrté vyhlášení .....

Zase se sešel měsíc s měsícem a máme tu už čtvrtého vítěze, tedy respektive vítězku.

Podruhé se na příčce nejvyšší umístila .....

SIGNORAA

a děkanský kostel Všech svatých v Litoměřicích

Moc velká gratulace a dík za účast!

V tomto novém kole máme opět jednoho hosta, ovšem žádného nováčka,

neboť jsem mu propůjčila svůj blog už dvakrát, takže tu na blogu

budou opět po čase články o kostelích dva. Já vám chi dnes představit

další z kostelů v bližším či vzdálenějším okolí a to

KOSTEL NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE

v obci Žichlínek. A jakkoli jsem hledala a pátrala, o tomto kostelu

jsem vypátrala jen to, že kostel byl od roku 1380 jakofiliální do Lanškrouna

a že v sedmdesátých letech 17. století byl kostel dřevěný. Od roku 1725 je znám

v nynější podobě. Spadá pod známého faráře a člověka, o kterém se ví, že nic nového

mu není cizí, jezdí na motorce, chodí do fitka, zná se z mnoha našimi "celebritami" a

jeho zásluhou je, že přitáhl k církvi spousty mladých lidí. Není to samozřejmě

nikdo jiný než farář Zbigniew Czendlik. A to je asi tak vše čeho jsem se dopátrala .....

Okolo kostela se rozkládá hřbitov, a není moc míst odkud by se kostel samotný dal dobře nafotit.

---

Ke kostelu se jde po mostku přes Moravskou Sázavu. V roce 97 při záplavách i ona napáchala

dost velké škody.

Hřbitovní zeď brání všem pokusům o vyfocení kostela celého

Klika obyčejná ....

U paty kostela jsou postavené staré náhrobní kameny

Z boku kostela stojí sochy dvou světců, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Evangelisty

Na závěr koláž z různých detailů

Na kraji ....

Nad propastí času .....

..... viset a nevědět kdy spadneme.

Zda křídly včas mávneme, a na proudech vzduchu

odlétneme .... kam?

Nad propastí lásky viset a nevědět kdy odejdeme.

Srdce roztříštěné na tisíce střepů, krvácíme a hledíc do její

hloubky čekáme ..... na co?

Nad propastí samoty se potácíme a nechápeme,

jak dny své utrácíme v marketech života.

V honbách divokých .... za čím?

Pelmel z jara ....

Když jsem byla naposledy fotit, nešlo jen o

magnólie, i když ty byly hlavním důvodem. Po jejich nafocení jsem si ještě

vyšla kousek nad hřiště, kde vetly trnky. Pár obrázků jsem udělala

a zas šla domů, protože přeci jen ten můj bolavý loket se začal

ozývat a chtěla sem mu dopřát ještě chvíli oddechu.....

Nádherné anemonky svítí svou modrou barvou do dálky. Kdysi jsem je měla,

ale podstatně menší. Takovéhle krásné velké jsem ještě neviděla. Květy můžou

mít tak šest nebo sedm centi v průměru....

Trocha zeleně z javoru. Foukalo a tak se opět dost blbě zaostřovalo tam kam by mělo.

Škoda, že není přenosná ta krásná hořkosladká vůně kvetoucích trnek.

V jejich středu to bylo přímo omamující .....

A nakonec něco žhavé rudé. Jediné co teď tak trochu člověka zahřeje .....

Hruškování ....

A zas je tu čas, kdy mi před oknem krásně kvete

okrasná hrušeň od sousedů a láká k tomu abych jí fotila

až do bezvědomí. Je nádherná a já samozřejmě neodolávám.

I když už se hodně krotím. Takže dneska jsou to slunečné fotky,

až bude pršet, tak si cvaknu pár dešťových .....

Tedy to co předcházelo tomuto článku mi vzalo na dlouho (tedy na jedno další

čtvrtletí) radost ze života. Kontrolní hlášení o DPH a elektronické podání DPH je

věc, kterou čím dál tím víc začínám nesnášet spolu s ministrem, kterej tenhle

paskvil vymyslel. Čím víc si myslím že už chápu, tím míň je to pravda. A už vůbec nevím

co tedy bude až se bude muset zakoupit něco na slavnou EET. Tedy pokud do té doby

vůbec ještě budou v Čechách nějací drobní živnostníci. jdu si dát panáka na oslavu

toho, že jsme se s mužem nepozabíjeli .....

Magnólie III ......

Tady jsem se sice dočkala, ale jinde mi utečou.

Bohužel. Každý den vyhlížím z okna na protější kopec, kdy už

pokvetou v jedné zahradě magnólie růžové, tedy pro mnoho lidí

"ty klasické". Včera jsem se v pozdním odpoledni, aby sluníčko

nebylo už tak ostré konečně vypravila, abych ke své lítosti

zjistia, že jedna kde se mi krásně fotily vždycky detaily květů

je naprosto diletantsky ostříhaná a druhá že má i po těch slabých mrazících

spousty květů popálených. Dalo mi hodně práce najít ty

které byly nakvetlé a přitom nebyly zahnědlé. Je škoda, že se

dostanu k jiné, kterou fotím strašně moc ráda v době, kdy už

bude odkvetlá. Už druhý rok se nějak na jaro nemůžu dostat

na chatu a když, tak už je po všem .....

V tomhle má ta moje ohromnou výhodu, že kvete dávno po mrazech,

pokud se nestane že přijde koncem května mráz jak už tomu

jednou bylo. Jenže svou krásu květů ukrývá v ohromných listech

takže zas tak moc nevyniknou .....

Letos tedy jen trochu fotek, pokud se mi náhodou nedostane

před objektiv ještě nějaká z těchto krásek....

---

Bobeš, Baldrick a Mates .....

Dneska ani kytičky, ani barvičky.

Dneska jen naše zvěrstvo.

Trocha portrétů.

Fotila jsem v různé doby a nějak pořád nebylo kdy bych je sem mohla dát.

No a dnes na ně došlo .....

---

Začínáme hlasovat po čtvrté .....

Tak, dost snů a z jejich nebezpečných

vod hurá do reality. I když možná někdy taky trochu snové,

protože to co v sobě ukrývají kostely, kaple či boží muka

jsou vlastně také sny. Sny mnoha generací lidí kteří se zde za ně modlili.

Dnes si představíme pět příspěvků které se na duben sešly .....

1. Poutní kostel Narozenní Panny Marie na Mariánské Hoře

(VendyW)

2. Děkanský kostel Všech svatých Litoměřice

(SignoraA)

3. Kostel sv. Jiljí Vrbice

(Sceneryphoto)

4. Kostel sv. Václava Starý Jičín

(MarijaKes)

5. Kostel sv. Mikuláše v Šaraticích

(Frypat)

Dost již bylo snů, dál už nechci ....

Ve tmě sedím a pláču, volám tě do snů každý den...

Nepřicházíš, ale proč? To už mi nepatří ani ten sen?

Ve tmě vidím pomalu se rozvíjející den a v něm černé hřívy koní....

To je zase tvůj splněný sen.

Dusot kopyt, vlání hřív.... Škoda, že nepotkali jsme se kdysi dřív...

Svět krásy kterou není těžké pochopit...

Je to celé tvé bytí, ale pro druhé je ho těžké žít....

Tam já za tebou nemohu, snad občas jen...

Tvůj je mezi nimi svět, z nějž nerad se vracíš zpět.

Miluješ je nade vše, jim patří každý tvůj den.

Těžcí věru soupeři, ale krásní, při pohledu na ně se i má tvář zjasní.

Černé hřívy, černé hřbety v letu a trysku, kvůli nim zapomínáš na vše...

Nemůžu ti mít za zlé tvou lásku, vždyť i já milovala bych je nadevše.

Ten svět však nepatří mi a nikdy patřit nebude, leda tak někdy ve snu...

Ale ani ten ke mne nechce, a já sedím ve tmě,

a čekám na zázrak, že tahle noc tvá bude.

Sedím a pláču a obzor se jasní...

Tam někde v dálce je vidím, jsou hrdí a krásní....

Už dost! už nechci snít, z mých snů už zmiz!

Neponesu dál to břemeno, co dřív krásné bylo

teď jak můra tíží, jak obtížný hmyz ...

Já kvůli snům svůj život nežila, jen jak

přízrak se jím ploužila ....

Ale teď, ať ve snech či z masa a kostí

už mne nech, už nechci nikdy v nich být jedním z hostí .....

Trvalo to zas celou zimu, ale nakonec to přišlo ....

Tak mne napadá, že ten název se vlastně dá využít na dvě

dnešní situace. Ta první je, že jsem byla konečně na ortopedii

kvůli bolestem, které mne také dost, mimojiné, vykolejily

že jsem se tak nějak sesypala z nervama (článek Koniklecení) . No i když

mi bylo předhozeno jedním blogerem že mi to patří a že to mám za to, jak

se chovám k jiným lidem. Ona prostě uražená mužská ješitnost má

snad ještě delší trvání než ženská, protože těmi lidmi myslel hlavně sebe.

(Jak nesobecky sobecké). A tam jsem se dozvěděla, že moje dlouhodobé bolesti

lokte jsou přímo ukázkové onemocnění zvané tenisový loket. Tak nějak

jsem s touhle diagnózou počítala, protože tři roky jarního a hlavně

podzimnozimního sezení u tvoření, pět intenzivních let u kompu

a zahradní práce vykonali své. Navíc poslední dobou bylo dost rychlých

zakázek na reflexní kytičky, takže i práce s tavnou pistolí k tomu

mírou nemalou přispěla. Takže jsem vyfasovala jeden chuťovkový

obstřik lokte a hurá na rentgen. Jenže zřejmě jsem měla trochu silnější

reakci, protože než jsem přešla pět metrů z jedné ordinace do druhé,

ruka začala neskutečně bolet jako bych přes předloktí dostala železnou tyčí

a na zápěstí mi někdo dupnul, odmítala absolutně spolupracovat a tak jsem

navrch musela dostat ještě jednu injekci proti bolesti. A radu, nic dva dny s

rukou absolutně nedělat, a pěkně si jí hejčkat pověšenou na šátku.

Pravačku! Opravdu skvělá rada.

Dnes jsem to vcelku ještě byla schopná i ustát, na zítra oznámila no penzion,

no restaurace a snad to už bude lepší. Vlastně i teď, když to píšu přestupuji

onen zákaz, ale když ono to už nebolí .......

A ta druhá situace? No přece jsme všichni, a ti kdo fotíme dvojnásob, čekali

na to až se v novém jaru začne příroda probouzet, bujet a kvést. (No, tráva na

zahradě a plevel v záhonech si klidně to bujení může nechat) Takže dneska tu je

malý přehled toho, jak se jí to daří .....

---

Opět něco oblíbeného jarního růžového tónu

A něco bílé .....

Vláčela jsem sebou dneska foťák pro případ, že by kvetly sakury. Ale ani ň.

Tedy kvetly takové ty jednoduché, ranné odrůdy, růžová klasika se nekonala ....

..... a navíc jako vždy když to není potřeba funěl vítr

Z jedné malé macešky, kterou jsem našla v trávě, kam zabloudilo semínko od sousedky

jich mám teď všude spousty. Na záhonku v trávě, okolo záhonu a navíc ještě v různých barevnostech ....

A jeden levitující narcis na rozloučenou .