Dost již bylo snů, dál už nechci ....

Ve tmě sedím a pláču, volám tě do snů každý den...

Nepřicházíš, ale proč? To už mi nepatří ani ten sen?

Ve tmě vidím pomalu se rozvíjející den a v něm černé hřívy koní....

To je zase tvůj splněný sen.

Dusot kopyt, vlání hřív.... Škoda, že nepotkali jsme se kdysi dřív...

Svět krásy kterou není těžké pochopit...

Je to celé tvé bytí, ale pro druhé je ho těžké žít....

Tam já za tebou nemohu, snad občas jen...

Tvůj je mezi nimi svět, z nějž nerad se vracíš zpět.

Miluješ je nade vše, jim patří každý tvůj den.

Těžcí věru soupeři, ale krásní, při pohledu na ně se i má tvář zjasní.

Černé hřívy, černé hřbety v letu a trysku, kvůli nim zapomínáš na vše...

Nemůžu ti mít za zlé tvou lásku, vždyť i já milovala bych je nadevše.

Ten svět však nepatří mi a nikdy patřit nebude, leda tak někdy ve snu...

Ale ani ten ke mne nechce, a já sedím ve tmě,

a čekám na zázrak, že tahle noc tvá bude.

Sedím a pláču a obzor se jasní...

Tam někde v dálce je vidím, jsou hrdí a krásní....

Už dost! už nechci snít, z mých snů už zmiz!

Neponesu dál to břemeno, co dřív krásné bylo

teď jak můra tíží, jak obtížný hmyz ...

Já kvůli snům svůj život nežila, jen jak

přízrak se jím ploužila ....

Ale teď, ať ve snech či z masa a kostí

už mne nech, už nechci nikdy v nich být jedním z hostí .....