Záplavy v roce 97 začaly celkem nenápadně. Jeden den přišla bouřka a kroupy.Ale za to pořádné. Lítali jsme kolem auta (tenkrát to byl Olcit) a házeli na něj deky, Já obíhala kolem své nové magnólie a nadávala jak mi u ní kroupy rozšvihávají listy, před domem nám právě dělali kanalizaci a na ní měl přijít chodník, takže bylo teprve všechno zasypáno pískem. Domnívali jsme se, že to je taková letní bouřka která se přežene a bude klid. Jenže nebyl. kroupy sice přestaly ale déšť ne. A ani v dalších dnech neustával a řeky se pomalu začínaly plnit a plnit a pak přetékat a vylévat se do krajů, do vsí a páchat škody a brát životy. Nikdo si do té doby nepřipouštěl že by po všech možných regulacích řek k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A to mělo být o pár let později ještě hůř, a měla to odnést Praha a vůbec okolí Vltavy a Labe.
Tady u nás vsí protéká taková malá říčka, spíš větší potok, přes rok je v ní tak maximálně třicet centimetrů vody a od našeho domu je vzdálená tak padesát metrů, dost pod úrovní terénu a navíc máme dům vystavěný na metrové podezdívce nad terénem. Tím jsme se utěšovali když jsme pozorovali jak den za dnem a hodinu za hodinou řeka stoupá a stoupá. Sama o sobě pro nás velkou hrozbou nebyla, co bylo tak to je jeden z největších rybníků v kraji z kterého voda odtéká právě do téhle říčky. Ten se totiž naplnil po okraj a hráz začala povolovat. Patří rybářskému svazu a je to rybník chovný a nikdo z nich nechtěl povolit, aby se voda začala upouštět rychleji než se rybník plnil. Mlelo se o ztrátách, práci a všem možném, ale už nikdo nechtěl slyšet o tom, co by se mohlo stát kdyby hráz praskla a zatopila vesnici pod rybníkem a co by napáchala následná vlna na řece dál. Až v okamžiku, kdy hráz opravdu začala povolovat museli uznat že je reálná hrozba protržení a urychleně zvedli stavidla. A děly se věci, řeka se najednou začala blížit velkou rychlostí k našemu domu, a my začali stěhovat na půdu psy, kočky, papoušky, peneženky a doklady. Před oběma vchody byly už naskládané pytle z pískem a jen se čekalo co bude. Přišel večer a přestávalo být vidět ale voda stále stoupala. Z chodníku byla řeka s peřejemi a víry které se točily kolem dosud nezadělaných kanálů, hučela víc a víc a nervozita rostla a rostla. Některým lidem, kteří bydleli přímo u řeky voda protékala skrz dům okny a někteří už na svých zahradách jezdili vodní slalom na loďkách.
Děti to braly trochu jako dobrodružství, trochu jako bojovku ale naštěstí usnuly. my s manželem drželi stráž a stále hlídali jak voda stoupá. Přiznávám, že já odpadla ve dvanáct.....
Ráno jsem se okamžitě letěla podívat z okna jak vypadá situace a zjistila jsem, že máme před domem vodní příkop hluboký metr a půl a stejně tak široký a plný vody. Ta totiž všechen písek vymlela a odnesla do zatáčky silnice kde vytvořil metrovou hradbu.....Od manžela jsem se dozvěděla že nejvýš byla v noci voda u našeho druhého schodu, což je bráno na výšku hladiny + tři metry nad normál. Aby jsme se dostali z baráku, dali nám hasiči přes ten vodní příkop dveře od nějaké kůlny, které se u nás zarazily.
Nemuselo to vůbec dojít až tak daleko, respektive vysoko, kdyby se rybáři rozhodli včas a dali přednost bezpečí před penězi. Nakonec stejně tím, že museli tak rychle začít vodu odpouštět o spoustu ryb přišli a nám ještě dva dny po opadnutí vody nosili psi dom uhynulé a řádně smrdící ryby ze zahrady.....
A tady jsou ty slíbené fotky, nejsou kvalitní, protože pocházejí z oskenovaného
kinofilmu a fotil je můj tenkrát dvanáctiletý syn. Ta první je focená
kousek od našeho domu, časově tak nějak kolem čtvrté odpolední ,
kdy upouštění teprve začalo, poslední je focená dnes, ze stejného
místa pro ilustraci jak hluboko a daleko řeka je. I podle zábradlí
v dálce z kterého kouká nad hladinu jen nějakých třicet centimetrů
je vidět o kolik voda stoupla....
!
