Zatímco všude vládne advent ....

 

.... my se dneska vrátíme na chvíli do prvních 

listopadových dní. Bylo krásně sluníčko, takže mě to táhlo ven. Ostatně jako vždycky když se takové počasí vyvrbí. V tom si myslím nejsem výjimka. Zvlášť když to je vždycky první den po dlouhé řadě zatažených dnů. Takže Nexík se starosklíčkem na krk, Myšpulína na vodítko a jde se. Ještě že už se ten hafan naučil, že když řeknu čekej,  a vezmu do ruky foťák, tak si zhnuseně sedne s vražedným pohledem a otráveně čeká až si vyfotím co chci. Naštěstí. Dřív vždycky byl problém že mi tahal rukou že chce pokračovat dál 😉

což většinou udělal vždy v tom nejdůležitějším okamžiku ....

Divoký západ nad Amerikou ....

 

.... nám tak trochu vynahradil celodenní 

upršené počasí. Od jeskyní jsme vyjížděli něco po čtvrté hodině hodině a před pátou jsme byli na místě....

Když se řekne Amerika, tak každý Pražák ví vo co gou. Ikona trampů, místo adrenalinových setkání undergroundu a disidentů, i místo konců nešťastných duší. Pověstné štoly v kterých bloudí duch německého vojáka Hagena i místo setkávání milovníků nudistického ražení rozháněného policií. Místo kde se natáčel Limonádový Joe ale také cíl mnoha nepohodlných politických vězňů, český Grand Canyon. To a ještě víc je nejznámější vápencový lom z mnoha okolo obce Mořina Velká Amerika. Nedaleko se ještě nachází Malá Amerika, a v úplně těsné blízkosti Mexiko, nebo též Trestanecký lom. 

Zatímco Velká a Malá Amerika nabízí pohledy na krásná modrá jezírka na dně, Mexiko v duchu svého jména jen džungli stromů ne nepodobnou té mexické. 

Velká Amerika je dlouhá 800 m, široká 200 m a hluboká 100 m. S přístupem dolů, do lomu je to takové trochu nejasné. Z bezpečnostních důvodů je průchozí štola snad neustále zavřená, takže lidé riskují sestup po stěnách lomu, ale za naší návštěvy tam přijížděla a odjížděla auta, lidé tam venčili psy. Kvůli hloubce a průzračné vodě v jezírkách zde momentálně nejvíc najdete potápěče kteří tu mají výcvikové středisko. Zespodu to musí být impozantní pohled, ale z vrchu je opravdu jedinečný. Lom se po cestičkách dá obejít kolem dokola, ale nejkrásnější pohledy na něj jsou dva. Z obou protilehlých konců, kdy máte celý lom před sebou a kde jsou také vyhlídkové plošiny ....

Když to vezmu co do počasí ....

 

.... byl tento výlet jeden z nejhnusnějších. 

Od brzkého rána kdy byl odjezd pršelo a pršelo, když jsme šli od autobusu nahoru na hrad pršelo,  a pršelo do doby než jsme vlezli do hradu. V okamžiku kdy jsme ho opustili začalo zas pršet a opět pršelo až k příjezdu ke Koněpruským jeskyním. Jestli pršelo i po dobu prohlídky to nevím, okna tam nebyla, ale když jsme vylezli ven bylo velmi zataženo a velmi větrno. K autobusu jsme už ale docházeli za dalšího deště. Počasí se nad námi smilovalo až při poslední zastávce a dokonce nám zapadající sluníčko a mraky připravily na závěr dne krásnou podívanou. 

A zabrousíme opět do historie. 

Koněpruské jeskyně jsou nejdelším jeskynním systémem v Čechách. Nacházejí se v CHKO Český kras asi 5km od města Beroun a 4 km od města Králův Dvůr pod návrším Zlatý kůň. Jde o třípatrový jeskynní systém v devonských vápencích. Mezi jednotlivými patry je rozestup 70 m. Jako první bylo objeveno náhodně v roce 1950  střední patro při odstřelu v nedalekém vápencovém lomu Čertovy kameny. Jeskyně byly zpřístupněny v roce 1959. V jeskyních se nachází mnoho komínů které vytvořila ve vápenci voda. Koněprusy nemohou co do krápníkové výzdoby konkurovat Moravskému krasu, ale najde se tu i nějaká ta raritka. Jmenuje se Koněpruské růže a obsahují v sobě opály. Našlo se zde i mnoho kostí prehistorických zvířat i zbytky kostí ženy druhu Homo sapiens sapiens staré 40000 let. V nejvyšším patře se našla i penězokazecká dílna z 15. století.

Celková délka přístupných částí je 620 m a vyšlapete na ní úctyhodný počet schodů, celých 530 včetně závěrečného výstupu po točitém schodišti k východu z jeskyní. Ale mohu říct, že já na schody nejsem, ale vůbec si to neuvědomíte že jich je tolik. Asi proto, že se jimi sestupuje víc dolu, ale nahoru se jde spíš stoupajícími chodbami. Při návštěvě se vyplatí sejít i do bývalého lomu pod vchodem do jeskyní, je tu totiž okolo jeskyní zajímavá naučná stezka a jako bonus si můžete v lomu najít i nějakou tu zkamenělinku. My tam tedy v rámci zájezdu nešli, ani to počasí tomu nenahrávalo, ale určitě za pěkného počasí je ta procházka určitě velice pěkná ....

K věcem poněkud přízemním ....

 

.... leč nutným se dostaneme v dnešním posledním

zastavení na Karlštejně. Tedy lépe řečeno v podhradí. Ale abychom toto první zastavení které se neslo i v duchu duchovna nekončili úplně přízemně a materialisticky, ještě si uděláme takový malý výlet do historie. Určitě si pamatujete že se pan purkrabí z Vartenberka ve filmu Noc na Karlštejně několikrát zaklínal jménem sv. Palmácia. Já a možná nejen já, si myslela, že jde o postavu fiktivní, ale při výkladu průvodce v Pokladnici hradu mne najednou jeho jméno probralo z určité letargie. Spojovalo se s některou z vystavených monstrancí či jinou památkou kde by měl být jeho ostatek. Takže mi to nedalo, a zapátrala jsem v tetě Wiki a ta na mě vyplivla toto. 

Sv. Palmácius byl údajně! římským politikem narozeným v Trevíru a popraven jako mučedník. Měl být římským politikem a senátorem, ale přímý důkaz o jeho existenci není dostupný. Měl se zúčastnit povstání Thébské legie v Xantenu, kdy se odmítli křešťanští legionáři zúčastnit pohanské bohoslužby. Za to byli popraveni a s nimi právě sv. Palmácius a také už tedy známější svatý sv. Mořic.

V římskokatolické církvi je uctíván jako světec a jeho svátek připadá na 10. května. Takže kdo ví, třeba to opravdu je jen fikce .....

Okolo a kolem ....

 

.... hradu se podíváme v dnešním příspěvku.

I když dal by se nazvat i " Do věží ", protože se v něm i na ty věže podíváme. Na některé zvenku, do některých zevnitř ....

Mariánská věž ....

 

....  je tou nižší ze dvou karlštejnských věží. 

Do ní se prochází z Císařského paláce krátkým zastřešeným můstkem. V Mariánské věži, tedy v jejím prvním patře se nachází Hradní pokladnice a Klenotnice, v druhém pak kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten je ovšem přístupný v jiném prohlídkovém okruhu. V Hradní pokladnici je pro změnu velký model Velké věže s umístěním kaple sv. Kříže a vitrína z některými částmi tzv. karlštejnského pokladu a panely z obložení kaple sv. Kříže, v Klenotnici jsou pak originály ostatkových obrazů Mistra Teodorika a replika Svatováclavské koruny ....

Další části Císařského paláce ....

 

.... patří mezi soukromé císařské komnaty

protože do nich patří ložnice s domácí kaplí, Audienční sál, Sál předků a Hodovní síň. Pokud si někdo představuje jak úžasně vybavenou měl Karel ložnici, bude překvapený. Buď se z ní moc nezachovalo, což asi bude příčina, nebo opravdu ve středověku nelpěli na přeplněných místnostech. Stejně tak Audienční sál, tady si museli případní  Karlovi návštěvníci vcelku docela dost postát a pokud se těšili že si budou moci sednout v jeho předsálí, tak museli být velmi zklamáni. Nakonec si mohli trochu odpočinout až v Hodovní síni při některé z Karlových hostin ....

Po krátkém výletu do .....

 

.... do novodobé historie hradu Karlštejn 

se v něm začneme porozhlížet. A začneme Císařským palácem, což dává tušit, že budeme mít možnost nahlédnout do soukromí jak jeho strážců a děkanů ale i samotného císaře a krále Karla IV. Prohlídku paláce jsem rozdělila do dvou částí. A začínáme v tzv. Dvořenínské síni, což byla taková určitá předsíň celého císařského paláce. Tady je vystavený velký model hradu v jeho původní podobě jak ho nechal Karel vystavět. Díky svému dlouhodobému pobytu na francouzském královském dvoře si osvojil nejen dvorské mravy, jazyky, politické a vojenské znalosti, ale i francouzskou dvornost, módu i oblibu francouzské zámecké a hradní architektury. Mnoho z toho i přenesl do výstavby Karlštejna .....

Na chvíli jsme .....

 

.... si odpočinuli od cestování a chození, a

tak se můžeme vydat na další výlet. Tentokrát po vlastech českých. Půjdeme nahoru do kopce a půjdeme i dolů s kopce do hlubin země.

A nakonec se pokocháme pohledem na to co za krásu vzniklo z lidské činnosti .....

Jako první na řadě (pro mne po desítkách let, kdy jsem tu nebyla ale během čtyř let jsem tu už potřetí) je hrad Karlštejn. Musím říct, že zájezd jsem si kupovala spíš kvůli jeskyním a návštěvě lomu Amerika na Mořině, takže ten Karlštejn byl takový trochu nechtěný přívažek. Ale zase pokaždé kdy jsem tam byla, prošla jsem jen nádvoří a studniční věž a tím to haslo. Proč ne, když odsud jsou zajímavé pohledy. Na prohlídkový okruh jsem se nehnala protože bylo na několik hodin vyprodáno a já byla buď omezená časem návratu anebo s námi byla vnučka, která ještě na nějakou velkou prohlídku neměla věk. Takže nakonec teď došlo i na tu prohlídku. Kdysi, když jsme tu za blahé paměti školních výletů byli, prošli jsme hrad za jedno vstupné celý. Porevoluční rozdělení hradů a zámků na několik prohlídkových okruhů placených nemalou částkou zvlášť, už tohle neumožňují a tak jsme v rámci zájezdu měli domluvenou  základní prohlídku Císařského paláce a části Mariánské věže.

Prohlídka začíná v Dvořenínském sále, kde je vystavený model hradu v původní podobě, pokračuje přes Rytířský (Manský) sál na Mariánské nádvoří, do interiérů děkanství, Karlovy ložnice, audienční síň, přes Královský sál předků, a hodovní síně. Z Císařského paláce se pak po krytém můstku přejde do spodního podlaží Mariánské věže kde je Hradní pokladnice, Klenotnice s vystavenou replikou Svatováclavské koruny, a hradní vězení. Tam jsme tedy nějak už nedorazili. Z Mariánské věže se vyjde po onom velmi známém můstku z filmu Noc na Karlštejně (určitě si vzpomenete na scénu kdy tu cukruje pan Pešek (Jaromír Hanzlík) s Alenou (Daniela Kolářová) a zdálky je sledují vévoda Bavorský Štěpán (Miloš Kopecký) a král Cyperský (Waldemar Matuška) na hradní ochoz z kterého je přístup do Hodinové věže. A pak zas po schodech na první nádvoří ....

Mnoho lidí (jak jsem slyšela z rozmluv účastníků zájezdu) neustále

překvapuje rozdíl mezi původní a dnešní podobou hradu. Málo kdo asi ví, že nynější podobu hrad dostal "teprve" před 150 lety na popud císaře Františka Josefa I. Do té doby, ač se to může zdát neuvěřitelné, hrad velmi chátral a nebyly peníze na obnovu. Jeho "záchranu" dostal na starost architekt Josef Mocker, který má zásluhu na úpravách dalšího známého hradu a zámku. Křivoklátu a Konopiště. A proč jsem dala slovo záchrana do uvozovek? Protože z jedné strany to sice záchrana byla, ale z druhé strany znamenala brutální, masivní a vlastně neopodstatněné ničení a bourání gotických částí hradu. Celá obnova a přestavba hradu se nesla v podobě už doznívajícího romantismu a purismu. Originální části konstrukce se změnili v hromady suti a byli nahrazeny kopiemi. Vznikaly tu novotvary které jsou nelogické k původní vzájemné funkčnosti hradu. Zbouráno bylo celé purkrabství včetně nejstarší části, sníženy hradby u Studniční věže, její vršek byl taktéž přezděn, na Císařském paláci došlo k přebourání oken a jejich přesunutí, původní podlahy zničeny a nahrazeny jinými. Vnější a vnitřní gotické a renesanční omítky byly otlučeny. Bourání neunikla ani Mariánská věž i Velká věž. Přestavbu kritizovali už ve své době i mnozí čeští architekti.

Díky této přestavbě nebyl třeba Karlštejn zapsán na seznam UNESCO kvůli nepůvodnímu stavu. Byť se nám samozřejmě hrad v jeho nynější podobě líbí, přijde nám majestátní a neuvěřitelně krásný, skrývá se za ní nevyčíslitelná historická škoda. Ostatně co všechno za této "záchrany" vzalo za své se dozvíte v tomto článku. I průvodci na toto de facto barbarství již dnes poukazují. 

Pokud by jste chtěli hrad navšívit a prohlédnout si víc okruhů, tak tady je ceník ať víte na co se připravit 😉

více zde. 

Dnes trochu odbočím .....

 

..... od fotografií k jinému způsobu obrazového

vyjádření, a to k filmu. Už nejmíň tři roky má manžel k tarifu na telefonu i O2 televizi. Stále mi nabízel, že se můžu také připojit, ale mě to nijak nelákalo. Ale přihodilo se, že jsem se kvůli přechodu internetu k O2 stala také majitelem základní nabídky této televize. Dlouho jsme se tak nějak obcházely, až jsem si jednou řekla, že to tedy zkusím. Co budu povídat, hodně jsme se skamarádily, obzvlášť teď když jsem doma a nemůžu nic moc dělat, tak sjíždím skvělé dokumenty na National Geographic, většinu dílů seriálu o Sherlocku Holmesovi se skvělým Jeremy Brattem v roli Sherlocka, a tu a tam nějaký film který mi buď utekl v televizi nebo jít na něj do kina nemám možnost díky pracovní době. Ale také tu narážím na filmy které mi jsou zcela neznámé, protože jsem jejich existenci nezaznamenala v jediné ať kladné či negativní recenzi na netu. Jedním takovým filmem je i francouzský film

AGNUS DEI (festivalový název NEVINNÉ)

Rok 1945 prosinec, kdesi v Polsku klášter benediktinek. Ve městě nedaleko francouzská mise lékařů Červeného kříže. To jsou hlavní linky tohoto (ne)válečného filmu. Jednoho dne dorazí do města mladá jeptiška a prosí zoufale francouzské lékaře o pomoc pro jednu z jeptišek. Lékař jí odkáže na polský červený kříž, ale jeptiška trvá na tom, že nechce polské lékaře ale ty francouzské. Rozmluvu poslouchá i mladá stážistka Mathilde ( Lou de Laage) . Když zjistí že jeptiška neodešla a ve večerním mrazu se modlí před nemocnicí, rozhodne se že s ní přece jen pojede aby zjistila víc. 

Když přijedou do kláštera a je uvedená k oné jeptišce pro kterou byla žádaná pomoc, z hrůzou zjistí, že rodí. A tímto okamžikem začne jedna z těch zvláštních situací která člověka staví před rozhodnutí pomoci nebo se striktně držet daných pravidel daných v případě Mathilde vojenskou disciplínou a na straně kláštera co s dítětem hříchu. Mathilde se rozhodne pro porušení disciplíny a pomoc, klášter se začne otřásat v základech. Pomalu začíná na povrch vyplouvat že ne jedna, ale hned sedm jeptišek je po opakovaných znásilněních nejdříve Němci a pak Rusy těhotných, sama abatyše je nakažená sifilidou. Otázkou je, jak se konvent v čele s tvrdou abatyší zachová. Přijme sice nechtěné a násilné mateřství nebo nechá děti narozené z hříchu zemřít .... další linkou scénáře je pomalé se sbližování Mathilde se sestrami, její pochopení života v řeholi a pochopení sester že se nemusí bát svěřit se Mathilde do rukou a přijmout od ní pomoc. V okamžiku kdy Mathilde zachrání svou pohotovostí klášter před opětovným útokem ruských vojáků konečně všechny pochopí že patří k sobě. Navíc když najde Mathilde před svým odchodem z Polska způsob jak mohou mít jeptišky možnost před očima veřejnosti bez hříchu vychovávat své děti je celoživotní přátelství i vděčnost nasnadě ....

Rozhodně nejde o film který by byl násilný i když je o násilí, o tom co jeptišky prožili se dozvídáme jen z vyprávění bystré a pochybující zástupkyně abatyše ( Agata Kulesza) sestry Marie (Agata Buzek), ve filmu není jediná scéna z toho co se v klášteře událo, ale ono násilí je v něm všudypřítomné. Je hlavně o tom jak se s ním vyrovnávají, nebo taky ne, jeho oběti. O jejich strachu z prozrazení a následků které by to pro klášter mělo, o strachu z odsouzení církevními autoritami, o pochybách jestli to je a byl boží záměr. I o pochybách v Boha samotného. O přijmutí toho, že jsem, byť jsem to nechtěla, matka a co to pro ženu znamená. A o vyrovnání se s tím, že jako žena jsem byla schopná utratit dva nevinné dětské životy ve vyšším zájmu. V zájmu toho, aby se zachovala tvář kláštera před světem. Všechno tohle je velmi citlivé a velmi citlivě zpracované. O to víc že je film natočený podle vzpomínek francouzské lékařky Madeleine Pauliacové, která od dubna 45 pracovala na osvobozovaných polských uzemích.

Film má i nemá happyend, záleží na tom z jakého úhlu se na to díváme. Jestli z úhlu všech těch nechtěně narozených dětí tak ano, pokud jde o jeptišky, pro některé také, ale co se týče abatyše tam už je to sporné ..... Na ČSFD má 74% což na tak vážný film bez akcí není málo.

AGNUS DEI ( Nevinné)

Francie / Polsko 2016

Režie: Anna Fontaine

Hrají: Lou de Laage, Agata Buzek, Agata Kulesza, Vincent Macaigne ...

Katarzyna Dabrowska 

Agata Kulesza jako abatyše

Agata Buzek jako sestra Marie

Lou de Laage jako Mathilde

Pavučinohraní .....

 

.... které jsem si chtěla vyzkoušet při cestě

za mlhy mi dalo vcelku zabrat. Zapomněla jsem si vzít brýle abych viděla jestli vůbec někde nějaké pavučiny jsou, takže jsem jen tak nějak odhadovala, a na každou rostlinu, větev či trávu jsem brejlila přes foťák. A když už něco někde bylo, tak vysoko a na světlém pozadí kde při focení pavučina byť z korálků rosy nebyla vidět. Nakonec se ale začalo dařit i když tedy najít pavučinu pohlednou, pravidelnou a tak aby se dala dobře fotit byl docela 

nadlidský výkon ....

Pampeliškohraní ....

 

.... začalo jeden mlhavý den tím, 

že jsem při focení kapiček které jste viděli minule narazila v trávě na tyhle odkvetlé pampelišky. I na nich jsem si všimla drobných kapiček a tak mne napadlo vzít si jednu domů a podívat se na ní více zblízka ....

Kapkohraní .....

 

.... při mlze, která tu byla během minulého

týdne skoro každé ráno. Někdy se rozplynula dřív a to do krásně slunečného dne, někdy vydržela hodně dlouho a den pak byl takový chvíli hezky chvíli zataženo. Ale vždycky po ní zůstaly kapky na všem možném. Na pavučinách, na koniferách nebo na odkvetlých pampeliškách. A protože si potřebuju rozcvičovat nový kloub, tak jsem volila příjemný a zábavný způsob. Vzala jsem nexíka, mezikroužky a šla na zahradu, případně s Nikoušem do lesa. Takže teď tedy jako čekám na další víkend a na další víkendový zájezd a čekání si krátím těmito hrátkami. (Ve skutečnosti jsou focené v uplynulých čtyřech dnech, dávno po tom druhém výletu, ten se konal ještě před operací, ale abych vás neunavovala chozením víc než je zdrávo) ....

Dnešním příspěvkem ....

 

.... bych chtěla uzavřít polský výlet. Zmínila jsem, že

poslední zastávka byla v městě  Zlaty Stok, nebo též česky Rychleby (dalo název i zdejším horám, Rychlebské) a německy Reichenstein. Jak v polštině (Zlatý svah) tak v němčině (Bohatý kámen) odkazuje název města na jeho hlavní zdroj bohatství, a tím byla do roku 61 těžba zlata a arzénu, který byl k získávání zlata ze zdejší rudy nutný. Zlato se tu těžilo už v desátém století a Rychleby byly nejstarším hornicko - hutnickým komplexem v Polsku. Po svatbě Karla IV.  s Annou Svídnickou připadly stejně jako Nisa českému království. V šestnáctém století koupil Rychleby Vilém z Rožmberka a nechal zde razit rožmberské zlaté dukáty a stříbrné tolary. Od poloviny sedmnáctého století patřily k Prusku, po druhé světové válce opět připadly Polsku. 

Z bývalé Gertrudiny štoly je dnes součást Muzea hornictví a hutnictví. V další štole, Černé, je jediný a největší podzemní vodopád v Polsku. Z Černé štoly vás odveze hornický vláček zase zpět k hlavním budovám. Pokud by si chtěl někdo udělat výlet do Bílé Vody, může z ní pěšky dojít právě do Rychleb a zdejší zlatý důl si prohlédnout ....

Neberte to tak ....

.... že jsem nějakej frfňa co se mu furt

něco nelíbí. Ale na těch mnoha zájezdech co jsem už byla se najdou i určitá hluchá místa, kde zastávky deklarované cestovkou jsou úplně zbytečné nic nepřinášející. Možná že kdyby se nekonaly, měl by člověk víc času na projití si toho co je mnohem zajímavější a nemusel by s prohlídkami kvaltovat a přijít tak i o podstatně hezčí věci. Příkladem je třeba ona zastávka na návsi v Hrusicích ze zájezdu na Konopiště. Nikde nic zajímavého, a to co by zajímavého bylo, tedy návštěva muzea Josefa Lady se nekoná. Místo toho koukáte na dvě pomalované hospody. O to déle si člověk mohl užívat procházku v zahradách zámku. Další pro mne úplně zbytečnou zastávkou je hráz Otmuchowského jezera. To je spolu s Niským jezerem součástí rekreační oblasti, která vznikla na Kladské Nise. Obě jsou jezera umělá, vznikla jako nádrže které měli zabránit Kladské Nise v rozlévání vody v místech kde přechází pohraniční hory do Slezské roviny. Obě mají plochu plus mínus kolem 20 km2 a nabízejí možnosti vodní rekreace nebo rybolovu. Tedy pro mne by to asi nebylo, protože ta rozlehlá plocha s absencí lesů a travnatých ploch kolem by mne nebavila. U Otmuchowského jezera najdete jen něco málo v okolí kempu na protilehlé straně od hráze. Hráz okolo je kamená, nevlídná a nahoře na ní je travnatá cesta. Fouká tu dost vítr, takže je to ideální místo pro plachtění, ale že bych to vítala jako nejachtista.... no co mám říkat, nenadchlo mě to a tak ani moc nechápu proč se tu tedy dělá zastávka která se skládá z vyšlapání schodů dolů na hráz, z dvaceti minutového zírání na hladinu a zas se jede dál. Ani si dát cokoli k jídlu z čerstvých ryb co zde nabízí stánek člověk nemá šanci. Možná za sluníčka a tepla to tu je příjemnější, ale moje vysněná dovolená tady by to rozhodně nebyla ....