Zámek je za námi ....

 

.... a tak se podíváme na kousek parku. Jde opravdu 

jen o kraj, protože jak už to bývá, moc času není. Prostě něco za něco. Ale i ten kraj napovídá že park je pohledný. Takže pojďte za mnou, jdeme se rozhlédnout ....

Barvy podzimu - fotovýzva .....

 

.... u JaryD. Ta mi sedla akorát do toho, co jsem nafotila 

v posledních čtrnácti dnech. Trvá sice až do začátku listopadu, ale počítám, že v té době budu mít ještě ruku v sádře takže nevím jak by se mi fotilo. A tak přeruším na chvilku nit vyprávění z prvního zájezdu abych se mohla, jak jsem slíbila, zúčastnit. Tak ono se de facto moc neodkloním, protože všechny fotky do výzvy jsou právě z těchto dvou zájezdů, jen z různých míst. Naštěstí všude tam se dalo pokochat i výhledy do krajiny a ty se mi tedy teď náramně hodí ....

Vždy mi přijde trochu ....

 

.... voayerské nahlížet do nejintimnějšího 

soukromí při zámeckých prohlídkách. Jako kdybych tam sama seděla a okolo proudily davy lidí kteří by se dívali do mé ložnice, koupelny, budoáru .... no a přesně to ale dělám i já sama v této kapitole návštěvy interiérů na zámku Moszna. Dnes totiž je na pořadu dne koupelna, ložnice, zámecká kaple a oranžerie ....

Jak jsem slíbila .....

 

.... dnes vás pozvu na prohlídku interiérů

zámku Moszna. Už na druhém hodně velkém polském zámku mne překvapilo, jak malé jsou tu pokoje. Z našich zámků jsme zvyklí na opravdu reprezentační a rozsáhlé místnosti, takže to může člověka docela zaskočit. Asi už tenkrát počítali s nějakou energetickou

 krizí 😉. Je znát, že historie zámku je vcelku novodobá, takže tomu odpovídá i mobiliář. Trochu mne zazlobil foťák, resp. bateriová šachta, dvě baterky nechtěly s kontakty spolupracovat, takže jsem až po pár prošlých místnostech přemluvila tu poslední aby začala makat. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a tak jsem nemusela letět do autobusu pro telefon .....

Předminulá sobota byla prvním ....

 

.... víkendovým dnem, kdy jsem zas po delší době

vyrazila na výlet. Bylo to takové díky kokotviru s výlety zamotané, něco se uskutečnilo, něco ne a něco se převádělo z roku na rok. Letos jsem byla na výletech v květnu a až teď v říjnu. Co se týče adventu, tak tam to je zatím velká neznámá. Navíc je tam jen jeden který by mne zajímal a který jsem vlastně měla původně zaplacený, leč byl jedním ze dvou, které se nekonaly. Za první jsem chtěla vrátit peníze a za druhý jsem si je nechala převézt na jeden z těchto podzimních výletů. První zájezd byl do Polska (ty mám ráda, nemusí se člověk kodrcat přes půl republiky a stávat tak kvůli tomu v takové nekřesťanské časy jako je půl třetí ráno a je tím pádem na místě i brzo a brzo i doma) a to jen kousek za hranice. Na zámek Moszna (Mošna), do města Nysy (Nisy) a do zlatého dolu Zlaty stok v Rychlebských horách. 

Druhý výlet byl po vlastech českých, a to na Karlštejn, do Koněpruských jeskyní a k lomu Velká Amerika. Právě kvůli dvěma posledně jmenovaným jsem se na něj přihlásila, byť ze závěru jsem byla pohříchu docela rozladěná. 

Dneškem vás tedy zvu na prohlídku zajímavého a tak vzhledem trochu pohádkového zámku Moszna. A jak je mým zvykem, nejdříve trochu historie ....

Zámek Moszna se nachází v obci stejného jména v Horním Slezsku. Jedná se z architektonického hlediska o zámek eklektický. Eklektismus je styl, který se objevil na přelomu 19. a 20. století a znamená že se používají a napodobují prvky z vícero a někdy i protikladných architektonických slohů a stylů spojovaných do nových kompozic a celků (pro ty kdo znají Pařížskou ulici v Praze, tak ta je přímo rájem eklektismu na zdejších domech).

I zámek je takovou "slátaninou" mnoha slohů. Barokní, nejstarší střední křídlo z druhé poloviny 18. století obnovené po požáru v roce 1896, novogotické východní křídlo z let 1896-1900 a novorenesanční západní křídlo z let 1912-1914. Všechno dohromady má prý 99 věží a věžiček. No nevím, nepočítala jsem, ale pokud se počítají různé ozdobné věžičky tak tomu tak možná i bude. Výsledek je tak trochu disneyovsky kýčovitý, ale  vcelku pohledný.

Zámek je nejvíce spjatý s rodinou slezských průmyslových magnátů von Tiele - Wincklerů, kteří v něm žili od roku 1866 až do konce II. světové války a kteří mu vtiskli dnešní podobu.

Zámek má 365 místností, část z nich tvoří prohlídkové okruhy, zbytek slouží jako hotel, restaurace a konferenční centrum. Zámek je tak nejznámější památkou Horního Slezska a symbolem Opolského vojvodství.

Základní kámen zámku byl položen v roce 1768, přecházel z jednoho majitele na druhého až k von Tiele-Wincklerům. V roce 45 jej zplundrovala Ruská armáda (horší než kobylky) ale naštěstí zámek nezapálila jak měla v oblibě. Po válce díky změně hranic připadl zámek Polsku a byl zestátněn. Od roku 1961 nejdříve sloužil jako oddělení psychiatrie, později coby sanatorium a naposledy jako Centrum pro terapii neuróz. V zámeckém hřebčíně se chovají koně pro polský soutěžní sport. Od roku 2013 slouží  zámek po předchozí rekonstrukci veřejnosti ....

Podzimní procházka .....

 

.... tak trochu předznamenala mou budoucí 

činnost která bude náplní dalších dnů, týdnů a měsíců. Ale teď to byl spíš důsledek výletu (byla jsem pěkně rozchozená) a krásného počasí (i když jsem byla utahaná, prostě se nedalo odolat) takže jsem vzala zas jednou pséka (nějak se začal chlapec kulatit) nexíka a šlo se. Byla jsem namlsaná barev které se kolem mě během cesty do Polska míhaly v lesích při průjezdu našich pohraničních hor. A jelikož tady momentálně vládne zlatá v různých odstínech na bucích a javorech, budou následující fotky v tomto tónu ....

Moc už toho .....

 

.... na zahradě ke koukání není. Spíš tedy to koukání 

připomíná, že mě tam ještě čeká hromada práce, ale obávám se, že už toho moc nepostíhám. Tento a příští víkend je ve znamení zájezdů, a v týdnu to je tak, že až do operace budu chodit jak dopoledne tak odpoledne do práce. A v té mezeře mezi dopolední a odpoledním nástupem se toho moc stihnout nedá, ani kvůli tomu, že jsem tolik utahaná, a to většinou dopadne tak, že si dám kávu a zvadnu. Na dnešek a příští pátek jsem si sice domluvila, že na večeře nepůjdu, ale musím pro změnu dohánět na úklidu co nestíhám v týdnu. 

I proto moc  nefotím, alespoň květy určitě. Moc už jich totiž nezbývá. Ale užiju si focení teď po dva víkendy a možná i, pokud to konečně vyjde, uprostřed dalšího týdne ....

Bizarnost, parodie, groteska ....

 

.... absurdita, kýč ale i určitá genialita v jednom 

filmu na jednom místě. To jsou nejčastější popisky v recenzích na jeden sice americký (režisérem) film ale natočený evropsky v Evropě. Ten film se jmenuje Grandhotel Budapešť a v roce 2014 ho natočil mladý americký režisér Wes Anderson. Možná někdo z vás, hlavně filmových fanjšmekrů některý  z jeho filmů viděl, ale já se naprosto ztrácím a tohle je první film který jsem viděla. Co mi připomíná nebo k čemu ho přirovnat mi stále uniká, nějak mi prostě stále chybí ten správný popis, ale dal by se trochu přirovnat k některým filmům Oldřicha Lipského (Tajemný hrad v Karpatech, nebo Adéla ještě nevečeřela) případně Menzelův Konec starých časů, ale třeba animovanými částmi i k Zemanovým filmům.

Film je jak omalovánka, hýří barvami, zároveň ale vypadá jak jedna velká kulisa loutkového divadla. 

A teď o čem vlastně tenhle film je.....

V jedné bohem zapomenuté zemičce jménem Zubrowka, mezi dvěma válkami funguje luxusní Grandhotel Budapešť a jeho dokonalou fukčnost zajišťuje šéf hotelového personálu pan Gustav (Ralph Fiennes) legenda ve všech světových hotelích. A zajišťuje ho až tak dobře, že je milován všemi návštěvníky jejíž přání plní ještě dřív než ho vysloví. Milován je i fyzicky, hlavně staršími i starými ale nutně bohatými dámami, kterým vrací s bravurou jemu vlastní pocit mládí a obdivu. Když mu jedna taková, madame Desgoffe und Taxis (Tilda Swinton)  odkáže před svou ne zcela dobrovolnou smrtí velmi vzácný a velmi drahý obraz, rozjede se kolotoč bizarních situací. Pan Gustav se stane terčem hněvu rozzlobených příbuzných hlavně syna Dimitriho (Adrien Brody) a jeho pravé ruky nájemného vraha Joplinga (Willem Dafoe) navíc po něm jde i místní policie v čele s velitelem Henkelsomem (Edward Norton). Ve všem mu pomáhá mladý hotelový poslíček Zero Moustafa (Tony Revolori) kterého si pan Gustav vychovává jako svého nástupce. 

Zero (F. Abraham Murray) jako starý pán je také vypravěčem celého bizarního příběhu  a vypráví ho Spisovateli (Jude Law), když se v tomto už své luxusnosti a hostů zbaveného a zašlého hotelu jednou sejdou. 

Pro mne je tento film hlavně hereckým koncertem pro Ralpha Fiennese a mladého herce Tonyho Revoloriho který je britskému herci rovnocenným partnerem. Ovšem i těch malých a nejmenších rolí se ujali hollywodské hvězdy jako je již zmiňovaná Tilda Swinton (dokonale maskovaná jako 85 letá hraběnka) Jeff Goldblum v roli advokáta, ale třeba i Bill Murray, Owen Wilson a Harvey Keitel.

Pro natáčení se hlavním městem stal německý Görlitz (Zhořelec) ale k vidění je zde i drážďanský Zwinger, skalní most Bastei nebo ikonický výtah v městečku Bad Schandau. Původně se měl film natáčet v Čechách, ale kvůli nevyjasněným podmínkám filmových pobídek se natáčel v Německu a Maďarsku. Jako interiér hotelu posloužilo historické obchodní centrum Görlitzer Warenhaus.

Režiséra Wese Andersona pro tento film inspirovaly texty knížek spisovatele Stefana Zweiga, proto se děj odehrává oproti původně zamýšlené současnosti v meziválečném období.

Film získal celkem 4 Oscary z devíti nominací. Za hudbu, výpravu, kostýmy a nejlepší masky a pět cen BAFTA (za stejné kategorie plus nejlepší původní scénař), zlatý Globus za nejlepší film v kategorii muzikál - komedie.

Ralph Fiennes - pan Gustav a Tony Revolori - Zero Moustafa

Jeff Goldblum - Kovacs

Adrien Brody - Dimitri a Willem Dafoe - Jopling

Tilda Swinton - hraběnka Desgoffe und Taxis

A všechny hvězdy filmu pěkně pohromadě

Momentálně je film k vidění na O2 TV případně v archívu tv PRIMA MAX

Mokro -slunečné ....

 

.... budou dnešní květinky. Něco ještě zbytek ze zahrady

a něco z parku v Dobříši. Ty už byly o něco veselejší protože svítilo krásně sluníčko. Což se o posledních dnech tedy říct nedá. Momentálně sice je víc modré oblohy než mraků, ale na můj vkus to je stejně málo 😏.....

Od středy jsou tu ....

 

.... první náznaky podzimu, který nesnáším.

Vlezlý déšť, sluníčko vykoukne jen na chvíli a zase se schová. Ovšem co předvádí počasí od pátku do dneška, tak to je echt hnusný podzim kdy více či méně prší celý den, fouká vítr ( vyšší trávy dostávají pěkně na frak) a je hnusně zima. Dokonce jsem na pokyn muže, který volal z nemocnice zapnula kotel aby se alespoň trochu dům zavlažil. Pravda, letos jsme začali docela pozdě. Byly roky kdy jsme začínali topit prvního září. Trávník je nacucaný jak houba, záhony rozblácené jak dno vypuštěného rybníka a stejně smutně vypadají. Jediné kdo toto počasí kvitují se zdají být fuchsie. Opět jsou některé z nich obsypané květy jak nebyly celé léto. Rajče které jsem měla na záhonu a bylo obsypané plody třetí den tohoto úžasného počasí chytlo plíseň, a dokonce i ta která jsou pod střechou začala taky. Na nich už naštěstí je jen pár plodů, takže se zas tak moc nic neděje. Je prostě, obzvláště dnes, ohavně ohavně. 

A tak ani dnešní fotky nebudou suché ....

Z rozhledny jsme se už podívali .....

 

.... nicméně v Černolicích ještě zůstaneme. 

Jelikož fotky hřbetu Černolických skal z prvního výletu už na blogu byly, tak jsem si jejich další focení až na výjimky odpustila. Ale podíváme se na jiné, ukryté v lese nedaleko rozhledny. Místo je to velmi zajímavé a trochu mi to připomnělo návštěvu Stezky Druidů z loňského roku v Ysperklamu. Skupiny zajímavých kamenů na vrcholku kopce přímo vyvolávají představu druidských rituálů. Navíc v krásné doubravě. Prostě pohanská lesní svatyně jak vyšitá! 

Ale nejen skály, ale i něco dalšího z přírody jsem tu nafotila. Což mne ovšem přivodilo velmi nemilou situaci. Ujel mi autobus, a další mi jel až za hodinu a půl a druhý ještě o patnáct minut později. Oba to jsou spoje jedoucí do Dobřichovic resp. až na Karlík. Jeden cyklobus a druhý normální linka. A sobotní intervaly bývají o dost delší než ve všední den. Co teď. Nabízela by se možnost zajít si do nějaké restaurace na oběd, pivko a v klidu si tam na autobus počkat. Jenže ani při druhé návštěvě jsem žádnou v téhle vesnici nezaregistrovala. Kdoví, kde tam je. Jestli vůbec. Takže co v takové vesnici kde chcípl pes dělat. Mohla jsem volit dvě možnosti. Jít po silnici do Všenor a tam jít na autobus anebo jít po silnici  do Řitky a tam si na autobus počkat. Zvolila jsem variantu Řitka. No .... jen málokterá ves má opravdu tak přiléhavé jméno. Jedině že na rozdíl od Černolic tu najdete restaurace dvě a jedno bistro. A možná že ještě nějaká mimo hlavní trasu bude. Jinak je Řitka hezky česky řiť. Ale upravená, to ano, a stále se upravuje. Ovšem nachází se tu zámek, který je ale veřejnosti nepřístupný. Sídlí v něm Jezdecká stáj a škola Norma. Nese jméno klisny s kterou vyhrála jako jediná žena v historii Velkou Pardubickou majitelka právě zmiňovaného zámku Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937. Od té doby se to žádné jiné jezdkyni nepodařilo. Ne že by se jich pár dostihu nezúčastnilo, ale buď nedojely nebo skončily v poli poražených. 

Zámek vznikl v barokní podobě v roce 1650 na základech zchátralé tvrze z 15. století. K zámku patřil mlýn, kovárna, pivovar a vinopalna. Pivovar fungoval až do roku 1900. Posledními majiteli byl právě rod Brandisů (Prandisů)  pocházející z 12. století původem z jižního Tyrolska. Zakladatel české větve byl Jindřich hrabě Brandis. Byli nositeli titulu říšských hrabat. Rod je příbuzný mimo jiné i s Kinskými. Po roce 48 jim byl zkonfiskován a sloužil jako sklad pražských obchodních domů. Nyní je ve vlastnictví potomka sestry Laty Brandisové Alžběty. Před deseti lety  zámek figuroval i v nechvalně známé metanolové aféře, neboť v té době zde měla sídlo firma jednoho ze dvou hlavních aktérů této tragické kauzy ....

Nejen šikmá věž ....

 

.... v Pise nabízí zajímavé pohledy. Ty totiž nabízí

jedna z nejnovějších rozhleden, a to rozhledna Korunka na vrchu kopce Červená hlína u Černolic. Že se nad Černolickými skálami něco děje, jsem zaregistrovala vloni. To se totiž začala nad korunami stromů objevovat záhadná kostrukce. Na podzim už se ale v plné kráse vyloupla rozhledna. A letos v květnu se otevřela pro veřejnost. Proč ale ona šikmá věž v názvu článku? Inu proto, že i tato rozhledna je totiž šikmá! V Pise se začala věž naklánět kvůli chybám stavitelů, Korunka je tak projektovaná od začátku. Odborně řečeno, rozhledna se sestává ze dvou nakloněných mimoběžných křižujících se rotačních hyperboloidů, kterými prochází svislé vřetenovité schodiště. Rozhledna je vysoká 30 m a nahoru na vyhlídkovou plošinu vede 118 schodů. Korunka jí nazvali místní, protože vršek stavby opravdu korunu připomíná. Výstavba trvala od roku 2019 a financoval jí poskytovatel internetu firma Eurosignál. Rozhledna tak slouží jako vysílač pro Dobřichovice a okolní brdské obce. 

Když! je dobrá viditelnost můžete dohlédnout na Berounsko, Brdy, Cukrák, Prahu, Černošice, část Berounky, Říp, Šumavu i Krkonoše.

Říkám když, protože ač bylo počasí hezké a slunečné, opravdu do dálky bylo přes opar vidět prd. Navíc, jak už jsem zmínila, jsem si na tenhle pobyt na chatě nevzala úplně vhodný aparát na dálkové fotky. Něco ale se mi přece jen podařilo nafotit...

Vcelku úsměvné bylo, dostat se k rozhledně. Mou nemilou vlastností je určitá zbrklost a hledání zkratek, které mne ovšem ve finále přidají mnoho kroků navíc a pak absolutní nekompatibilita mé osoby s mapami. Jakýmikoliv. Mám něco čemu říkám vizuální GPS, nicméně v mapách se vůbec nevyznám. Je div, že už jsem se dávno někde neztratila. Takže místo abych šla cestou, na kterou odkazovala cedule Rozhledna a šipka, dala jsem se cestou ke skalám, neboť vizuálně byla rozhledna kousek nad nimi. Což, jak se ukázalo byl naprostý optický klam, neboť kopec s rozhlednou je ještě o něco vyšší než vršky Černolických skal. Když jsem totiž nad ně vystoupala, a vyhlédla nad koruny stromů, zjistila jsem, že tedy rozhledna rozhodně není tam kde jsem si představovala že je, ale že je ještě notný kus přede mnou. Došla jsem sice na červeně značenou stezku, k tomu jít po ní jsem vydedukovala z červené šipky na začátku cesty, jenže ta se rozdělovala do více stran. A tak přišlo na řadu optat se nějakého domorodce. Našla jsem, ovšem ten jen mávnul směrem někam do lesa s tím že: " Běžte tudy, tam už jsou cedule. Asi, já nevím, ještě jsem tam nebyl" .... no dobrá rada nad zlato.

Šla jsem tedy směrem který mi naznačil, ovšem žádné cedule jsem nikde neviděla. Navíc mne po několika desítkách metrů upoutaly další skalní útvary a tak jsem se k nim vyplazila abych si je nafotila. 

Ale ouha, sešla jsem z cesty a další nevidno. Takže jsem se na vršku začala točit jak korouhvička za větrného dne a hledala kudy bych asi tak mohla jít, aniž bych musela slézt dolů a pokračovat cestou kterou jsem šla. Nezbylo mi nic jiného než vytáhnout mobil a zkusit něco, co jsem považovala za stejně naprostou zbytečnost. Mapu. Samozřejmě že mi to bylo k ničemu, mapa ukazovala dvě cesty a mezi nimi bod, evidentně mne, ale nějak mi prostě nedocházelo jak se na tu jednu dostat. Jo, les krásný, dubový, samé borůvčí bez borůvek, ptáčci zpívali, jenže já nevěděla kde jsem a kde je ta zatracená rozhledna! A jak jsem se tak stále točila na místě najednou před sebou asi tak ve vzdálenosti deseti metrů vidím kýženou ceduli Rozhledna! A když jsem sešla pár metrů na cestu, a podívala se nahoru, mezi stromy jsem viděla probleskovat hledanou konstrukci. Nakonec se ukázalo, že moje posedlost focením mi cestu o pěkný kus zkrátilo, protože na cestu, kterou jsem objevila bych došla stejně. Jen o něco později ....

Musela jsem se začít smát, neboť jsem si vzpomněla na svou babičku, která kdysi podnikla výlet na zámek Libochovice, stála zády k zámku a ptala se okolojdoucích kdeže tam ten zámek je! Prostě geny nepřelstíš..... určitou omluvou mi budiž i fakt, že tu rozhlednu vidíte opravdu až v posledním okamžiku, protože je velmi dovedně v té bučině schovaná ....

A tak přijměte moje pozvání na dobře utajenou rozhlednu😉

Když jsem v roce 2000 ....

 

.... zdědila chatu na Mníšku, tak dobrých patnáct 

let jsem se ocmrndávala vlastně jen v jejím nejbližším okolí. Do Dobříše jsme maximálně občas zajeli na nákup. Když jsem se konečně přestala mrcasit jen na zahradě, v lese a kolem Mníšku, začala jsem se rozkoukávat po okolí i více vzdáleném. Nahrálo tomu i to, že dopravce zajištující autobusové spojení v roce 2015 protáhl přímou linku kterou jsem jezdila ze Smíchovského nádraží na chatu až do Dobříše. A tak volba byla jasná kam se podívat. Zámek, a oba parky. Tak začalo moje několikaleté pozorování rozkvětu hlavně francouzského parku. Jeho dominantami jsou krásné sochy, velká kašna, ne nepodobná té na zámku Schönbrunn, a velká oranžerie. V té době sloužila jako skleník pro exotické rostliny, a na uskladněni cibulovin z výsadby v záhonech. Fasáda byla částečně oprýskaná, sochy ve výklencích stejně jako všechny v parku zašlé. Nicméně na opravách soch se už pracovalo, protože byly některé snesené a pracovalo se na jejich replikách. 

Pak se začala opravovat i fasáda a objevila se informace o tom, že by se měla na severní stěnu vrátit i původní iluzivní výmalba, která mimochodem podle původního vyobrazení vypadala velmi krásně. 

Poslední tři roky byl park uzavřený protože procházel velkou rekonstrukcí a následně i reklamačními opravami. No a letos se už skvěla oranžerie v plné kráse. Její výmalbu, tedy jen první část, jsem zdokumentovala vloni při mé návštěvě kdy jsem se trefila do doby kdy byl park už otevřen ale ještě ne zavřen kvůli reklamacím. Už tenkrát jsem si říkala že to bude opravdu krása a teď jsem si to jen potvrdila. Zároveň v jejím původním zázemí byla otevřená expozice lesního a vodního hospodářství a v druhém křídle expozice věnovaná Zdeňku Milerovi a jeho Krtečkovi, další část je věnovaná zámeckým zahradnictví a tvůrci sochařské výzdoby parku Ignáci Platzerovi.

Zajímavé věci, ale za mě by se tato část dala využít jinak, protože rekonstrukcí vznikly z původního skleníku velmi zajímavé prostory, které by si možná zasloužily mnohem lepší využití. Ale to je jen můj názor....

Když kvůli kovidu ....

 

.... u Míši padl společný výlet, volila jsem tedy

samostatný. A kam jinam než na Dobříš. O dovolené jsem se tam ať už kvůli špatnému počasí nebo množství práce nedostala, tak teď jsem to chtěla napravit. Hlavně jsem chtěla po dvou letech rekonstrukcí a roce reklamačních prací vidět jak vypadá nová výmalba oranžérie a co se nyní skrývá v jejích útrobách. Už u zámku jsem zjistila, že tentokrát jsem nezvolila dobře co se týče aparátu. Vzala jsem si nexíka a k němu jsou jen pevné objektivy, a navíc při slunečném počasí je špatně vidět na displej. Sice jsem měla sebou viewfinder, ale i tak jsem měla velké problémy s tím, že bez možnosti zoomu jsem se prostě nevešla. Takže jsem se všelijak kroutila, poklekávala, zaklekávala ale i tak jsem nedostala do záběru co jsem chtěla. A tak nakonec jsem v mnoha případech rezignovala, vzala mobil a fotila na něj. Ještě že má objektiv na 64 mpx. S ním jsou fotky opravdu kvalitní. Ale i u něj je průser s focením na sluníčku. 

Dneska se rozhlédneme trochu po parku, záběry vám budou známé, protože už jsem je několikrát na blogu měla, ale proč si je nepřipomenout. Navíc park má každý rok jiné osázení květinových partií ....

Jen magor jako já ....

.... se bez pomoci chlapů dá do takového bláznivého

projektu, jako je vyhoštění host ze záhonu, kde už se rozrostly natolik, že utlačovaly všechno kolem sebe a navíc mi do záhonu lákaly slimejše, kteří je nesmírně milují. A tím pádem i nesmírně milují i další mé květiny a to tak, že mi je vždycky sežraly celé. Navíc přelom srpna a září je prý pro jejich přesazování nejlepší doba. No já spíš to brala tak, že po deštích byla nejlepší doba na rytí a vyrývání, protože zem byla tak akorát mokrá, žádné bláto ale ani beton. (Chlapy mám sice v rodině dva, jenže oba vcelku nanic. Syn má svých zájmů tolik, že už rok a půl ho prosím aby se mnou jel na chatu a pomohl mi tam s výměnou vany a polovice jak vidí jakoukoli práci na domě, chatě či zahradě omdlívá a je velmi, velmi skoro až na smrt nemocný).

Velkou výhodou je, že ač trsy jsou velké, a ty moje měly i přes metr a půl v průměru, kořenový systém je menší a hlavně mělký a krásně drží pohromadě, tudíž nemusí člověk rýt pracně do hloubky a skládat trs zpátky na nové místo jak puzzle. Největší problém tedy byl, najít pro ně místo. Nechtěla jsem trsy zbytečně rozdělovat, ale taky jsem musela počítat s tím, že se dále budou rozrůstat a tak jim musím dát trochu prostoru kolem a mezi sebou. Vymyslela jsem si, že je totiž sesadím všechny k sobě, protože tak krásně vyniknou jednotlivé barevnosti, velikosti a tvary listů. Měla jsem vybraná dvě místa kde by ničemu nepřekážely, jenže mi úplně nedocvaklo, že na obou je jabloň a nutný přístup k živému plotu kvůli stříhání (ne že bych se s ním přetrhla, ale jednou se to udělat musí), navíc abych na ně viděla, musela bych přejít celou zahradu, a uznejte sami, když se chci něčím kochat, tak to musím mít pod nosem, a tak jsem musela vymyslet místo jiné. To se celou dobu přímo nabízelo protože stejně jsem tam plánovala prodloužení stávajícího záhonu, jen tedy o pár metrů delší. Do nového záhonu jsem zapojila jak převislou vrbu která už tam léta stojí tak i habitem docela trsům host podobný nízký tavolník který také už dlouho nahrazuje zašlé kiwi. Jak už jsem psala, rytí nových děr a vyrývání trsů nebyl zas až takový problém, ten nastal v okamžiku, kdy je bylo nutné přesunout z bodu A do bodu B. Hosty mají sice krásné listy, jenže s nesmírně křehkými řapíky které se při manipulaci s nimi lámou, a většinou v okamžiku kdy to nejmíň potřebujete. A druhý problém je váha. Takových dvacet až padesát kilo (ten největší) se hodně blbě v jednom přemisťuje. Trvalo mi to celé dva dny, než jsem těch deset největších trsů přesadila. Ale musím říct, že se zadařilo. Vypadá to dobře, jen musím ještě dokoupit mulč který mi nevyšel na úplně celou plochu. A dosadit mezi trsy pár vyšších rostlin. V tomhle případě půjde o Sporýš virginský, který bude k hostám pasovat barvou květů a svými květy tak vytvoří druhé patro které svým způsobem odlehčí jednolité ploše listů. A ještě jednu nebo dvě trávy. Adeptky na přesazení už jsou ....