Původně jsem ....

.... chtěla dneska dát fotky se sluníčkem, které nám trochu komplikovalo v úterý focení, nicméně po propršené půlce neděle a pondělí bylo velmi úlevné se na něm vyhřívat. Ale vzhledem k tomu, že tu mám ještě spousty nafocených fotek detailů kapek, řekla jsem si, že i když je zas upršený den budou se k němu hodit.

Je pravdou, že se tou změnou v pátek v noci pomalu představuje podzim, je zima, prší, obloha je šedivá a celkově to je ee ....

ČE-CHO-MOR ...

.... ČE-CHO-MOR! Tak skandovalo včera večer plné první nádvoří zámku v Litomyšli. A mělo proč... Já tohle seskupení hudebníků kolem Karla Holase a Františka Černého můžu, a nejen já. Dcera i synek a dokonce i zapřísáhlý depešák, jakým je dcery partner. Umí skvěle propojit elektrický sound kytar a houslí s výbornými aranžemi lidových písní. Za těch 31 let, kdy se ještě jako ne úplně známá Česko-moravská hudební společnost objevila nejdřív na lokálních hudebních scénách až po nynější Čechomor, který do podvědomí posluchačů prorazil fenomenálním albem Proměny (3 Andělé, za skupinu roku, album proměny a stejnojmená skladba) ušli hodně velký kus cesty. Už jejich předposlední CD " Místečko " natáčené v Americe bylo asi pro mnoho jejich skalních příznivců překvapením, protože jeho zvuk se začínal stávat výrazně rockovějším, i když si i nadále uchoval základ repertoáru lidových písní. Za to poslední CD z roku 2018 " Nadechnutí jinak " je už hodně jiné. Výrazná rocková linka, basová kytara, doprovodná kytara,  plnohodnotné bicí, klarinet... Dokonce i Františka Černého s jeho akustickou kytarou uvidíte jen minimálně. 

Hodně dělá to, že se obsazení pro letošní tour velmi omladilo, z původního obsazení na pódiu uvidíte jen lídry Františka Černého a Karla Holase, jinak došlo k výraznému omlazení muzikantů což velmi prospívá novému zvuku skupiny. A pak hostování zpěvačky Martiny Pártlové, která nahradila původně hostující Lenku Dusilovou. Když jsem poprvé tuto zpěvačku ve spojení s Čechomorem zaregistrovala, nějak jsem nebyla moc nadšená. Nemusím moc účastníky různých Hlasů, SuperStar a jiných soutěží. Tím nechci říct, že se zde nenajdou vynikající zpěváci, kteří by třeba ani jinak neměli šanci se prosadit, ale většinou se ukáže že kariéra mnohých je jepičí a dál jen se spíš stávají dobrým byznysem pro bulvár. Po včerejšku se ale Martině omlouvám, její hostování se ukazuje jako skvělý tah. 

Při včerejším koncertu se v playlistu objevily písničky jak z dob začátků, tak právě i písně z posledních dvou alb. Hned od začátku se obecenstvo přidávalo se zpěvem, a veleznámé Proměny už zpívalo celé plné nádvoří. A tak to zůstalo až do konce koncertu. Nakonec si vytleskalo a vyvolalo další oblíbenou písničku Včelín. To už se při refrénu Dole, dole, dole .... zámek pomalu otřásal v základech. Byla jsem hodně překvapená spontánností návštěvníků, protože koncert byl k příležitosti zahájení Dnů evropského dědictví, tudíž velká část návštěvníků byli seriózní kravaťáci a velmi solidní pořadatelé této akce. I věkové složení bylo na rozdíl od koncertu který jsme s dcerou navštívily před čtyřmi lety v Třeboni více ve prospěch starších ročníků. Ale na nadšení to nikomu neubralo ... 

A milostivo nám bylo i nebe, přestože bylo hodně zataženo, vydrželo nepršet až do návratu domů. Když to tedy shrnu, můj předčasný návrat z dovolené se vyplatil. Velké štěstí bylo, že jsem se až na poslední chvíli dozvěděla od kamaráda, že jedou hrát s Ondřejem Havelkou do nedaleké Poličky, protože to by bylo hódně velký dilema kterou akci vlastně navštívit, protože se takhle sešla moje dvě nejoblíbenější hudební seskupení relativně blízko sebe.

Vzhledem k tomu, že jsem si chtěla ten koncert opravdu užít i s békáním a hopsáním, protože ta hudba vás prostě do sebe vtáhne a nenechá vás v klidu stát, neměla jsem sebou foťák, takže dneska to bude bez fotek a je jen na vaší fantazii jak si ten koncert promítnete v hlavě ....

Tolik...

.... jsem se na tenhle týden těšila a už je po něm. Dva měsíce čekání se přetavilo v šest dní sladkého nicnedělání. No, i když... Neflákala jsem se sice, ale to co jsem si předsevzala se až tak nepodařilo. Něco zhatilo počasí, něco nemoce a něco únava která se dostavila dodatečně po zklidnění pracovního kolotoče a ještě něco málo měly na svědomí i rozbouřené emoce.
I když nevyšla úplně všechna setkání, přece jen s pár mě milými lidmi to vyšlo. Ať už s Čerfem opětovná fotoprocházka Prahou s předávkou vína ze slavností v Dobřichovicích (už minulý rok mi ho tam kupoval) nebo setkání s mým hudebním kamarádem. To jsou věci které mne vždy nabíjí pozitivní energií na dost dlouho. Nafotila jsem nějaké nové fotky z míst, která mi až doteď zůstala neznámými, a určitě vím, že se tam ještě vydám. A budu doufat že se sejdu i s Míšou a že bude možnost si konečně dát ten slíbený Aperol a proprat chlapy  od hlavy k patě 🤗😉😆.
Zítra se tedy, byť o tři dny dřív vracím, ale ten návrat je oslazen jedním určitě jako vždy perfektním hudebním zážitkem jakým bezesporu  je koncert skupiny Čechomor. Pro nás se synem a dcerou tedy určitě...

Jedna...

... zpráva od člověka kterého neznáš, ale víš že existuje. Nejdřív se ti rozklepou kolena a žaludek se sevře a pak začneš mazat. Zprávy, fotky, telefony....

Pak nastane prázdno. Jseš zvyklá na rozhovory v telefonu i na psaní si. Sedíš před monitorem, prsty nad klávesnicí, jenže nepřítomně hledíš do monitoru a bojíš se. Začne ti připadat jako Sauronovo oko, které tě sleduje a nevíš kde všude. Máš toho spoustu co chceš říct, ale svírá tě strach. Kam až to Oko vidí, co všechno si čte. Co všechno ví. A tak ti nezbývá než čekat, možná se nějak dozvíš co potřebuješ. Nebo taky ne. Už nikdy....

Jenže co nevymažeš jsou vzpomínky. Na všechny hezké chvíle, na nesmělé začátky.  Někdy ty vzpomínky obsáhnou i celé roky. Ale nevymažeš svoje city, leda by sis vytrhla srdce a duši z těla . Na tohle neexistuje žádné tlačítko Delete. Možná za čas si nevzpomeneš na podobu, ale vždy tě bodne u srdce při pohledu na určitou věc, když zazní známá hudba nebo uvidíš tvář která se podobá té kterou si znávala...

Tohle všechno dokáže jedna zpráva. Protože síla slov je velká... 

Zase ty ...

.... kapky. Nedají mi spát a musím stále zkoušet různé kombinace objektivů a mezikroužků. Odebírat a přidávat, a zjišťovat co ještě udržím v ruce a na co už je potřeba stativ. Dneska ráno jsem si zas našla pár objektů s rosou, a znovu zkoušela. Co z toho vzniklo můžete dnes posoudit sami ....

Brána do paralelního světa ....

....se mi otevřela včera, kdy jsem si vzala starosklíčko a mezikroužky a šla po zahradě lovit kapky po večerním a nočním dešti. Tentokrát jsem si vzala mezikroužky rovnou dva, což sice byla fuška udržet, ale zase jsem se dostala do nitra těch nejmenších kapiček na jemných travách. Sama jsem byla překvapená (ostatně jako vždy) co z toho vlastně vzniklo ....

V ranní mlze IV ....

V ranní mlze III ....

V ranní mlze II ....

V ranní mlze ....

Je nutné ....

.... už myslet na advent. Že je to brzy? Možná se to zdá, ale jak by mi už v květnu připomínala moje maminka: " Kvetou kaštany, brzy budou vánoce" .... šíleně mě tím pokaždé vytáčela, jenže když se tak na to člověk podívá, ono to vážně strašně rychle od těch prvních květů po padající plody uteče rychle a od nich už je to k vánocům jen skok. A tak když mi přišla do mejlu nabídka od cestovky s kterou jezdím nabídka adventních zájezdů, nejdřív jsem se zarazila a pak si říkám, však on už je vlastně konec srpna a prosinec je tu co by dup. A nabídka byla bohatá, jen trochu časově nevyrovnaná. Z 11ti zájezdů 6 v jeden datum, dva dvoudenní a ze zbylých jsou tři do Vídně. Takže jasná byla volba prvního zájezdu. Hallstatt. Už u Miloše jsem obdivovala krásné scenérie tohoto městečka na břehu jezera, ale i fotky na fb v cestovatelské skupině vždy mou chuť povzbudily. Navíc se mi podařilo dokonce zpunktovat na tuhle cestu i dceru, neb ona hory miluje a tohle městečko přímo pod horami leží. Ze zbylých jsem si sice vybrala několik které jsou  do míst kde jsem ještě nebyla, ale tady jsem narazila na ten problém, že všechny jsou 14.12. Stejně jako ten Hallstatt. Byla jsem tedy na vážkách jestli ještě jednou absolvovat Drážďany a advent tam, anebo na Königstein. Nakonec jsem zvolila pevnostní advent, protože se pak přejíždí do Bad Schandau a jde se do termálních lázní. Ty jsem si totiž sama pro sebe slíbila při první návštěvě tohoto městečka. Pokud bych se sem ještě jednou podívala, tentokrát to bude s koupáním. A bude... i když věřím, že výhled z vyhlídky na osvětlené a vánočně vyzdobené město by byl taky super. Kdepak, k zimě se termály náramně hodí. A příští rok se uvidí co bude zas v nabídce, i když letos vypadl zájezd do Salzburgu s plavbou na Křišťálové lodi. Na ten jsem se po předloňském fiasku těšila, že ho snad konečně stihnu ....

Koně, motýle .....

.... a jedna kočka. Tou nemyslím Bobuli, ale opravdu micinu. Protože jsem trávily venku co nejvíc času, na sobotu jsem na odpoledne naplánovala procházku ke koníkům, Bobule tam totiž chodí velmi ráda. Tedy spíše se tam vozí na kole, dcera tam s ní jezdí buď partnerem a malým Ondrou anebo s kamarádkami s ulice. Však mi také Bobule neustále hlásila "Eminka na kole, helma. Babika taky kolo "....

No babika kolo ani náhodou, tak ještě bez té sedačky, to jo, ale zvolila jsem bezpečnější dopravní prostředek a to kočárek. Říkala jsem si, že stejně Bobule bude capat a kočárek bude jen jako pojistka a odpočinkové místo. Jenže kdepak, Bobule si hověla skoro celou cestu v kočárku a když capala, za chvíli se na mě sápala a chtěla nosit. Což jsem zase odmítla já, protože nést na jedné ruce jejích cca 13 kilo, druhou tlačit kočárek o zhruba stejné váze se dalo opravdu jen chvíli. A na druhou jsem si jí kvůli velkým bolestem dát nemohla. Nakonec jsme došli a dojeli kam jsem měli, zdálky už Bobule koníky zdravila pokřikem " Ahój koníci" ale když jí jeden z nich přišel pozdravit tak blízko jak to šlo, začala pištět a natahovat. 

Aby byla v bezpečnější vzdálenosti, prošli jsme si mezi stájemi zvenku a jak koně slyšeli kroky a hlasy, už začaly vykukovat zvědavě z oken kdo to jde a jestli nenese něco dobrého na zub. I tady se dostalo koníkům zamávání a pozdravení a tak jsem se otočily a šly na chvilku posedět na terasu a pokoukat jak trénují parkur. Opravdu to bylo jen na tu dobu než jsem si stačila vypít ledovou kávu, protože Bobule už zas stepovala okolo mě a volala "Domeček, domeček" a vehementně se mi snažila zdrhat. Což neskončilo jinak než ohromným řevem když jsem jí napotřetí odchytila nad schody a nesla zpátky ke kočáru. Hodila jsem do sebe zbytek kávy, toho malého tyrana posadila do kočárku, sdrncala schody a hurá ke hracímu domečku. Klouzačka, houpačky a lezení po všem možném jsou její nejoblíbenější zábavy a pak úklid kamínků které nejdřív na všechno nasype a pak zas vehementně uklízí. Dostat jí pak pryč je docela fuška, která se neobejde  bez řádného řevu, takže všichni kolem koukají jestli to dítě kradete nebo vraždíte. Jenže se začalo dost nebezpečně zatahovat a nás čekaly nějaké tři kilometry cesty domů ....

21.8.1968 ....

Tenkrát šli lidé proti pásům s holýma rukama. Asi se i báli, ale chtěli chránit svou zemi, své město a své svobodné životy.... Padesát let poté máme pseudosvobodu, která nám vynesla do křesla premiéra sice dalšího Slováka, ale usvědčeného STBáka, na Hradě sedí polodementní stařec, který těm kdo se rozhodli u nás svobodu potlačit, aby nepřišli o svou kolonii, dnes líbá ruce a provádí vysokořitní alpinismus. Ti vojáci tenkrát nevěděli kde jsou, co se děje a nechápali proč mají rozkazy střílet do neozbrojených lidí, když na začátku cesty jim bylo řečeno, že jedou do bojů a potlačit ozbrojenou revoluci. Zapomínáme, zapomínáme na své dějiny, na svou dlouho a slavnou historii. Na to čím jsme byli, a je nám tak nějak jedno čím jsme. Jenže to by nemělo být, protože by se po padesáti letech historie mohla opakovat. Opět bychom se mohli stát rudou kolonií. 
Stále si musíme připomínat co se tehdy stalo a čí to byla vina, co nás to stálo a jak nám to pokřivilo životy.....

Ke všemu ....

.... musí člověk dorůst a dospět. A to i k takovému poslání jako mateřství (v případě mé dcery) a babičkovství ( v případě mém). Když se mne někdo ze známých ptal : " Tak co? Už jseš babička? " pravidelně jsem dostávala osypky. Já? Člověk živočišný, zakládající si na tom, že vypadá o pár let mladší než je, s mnoha koníčky do kterých absolutně nezapadalo hlídání vnoučete. Babička ve mne navozovala představu staré babči se šátkem na hlavě a zástěrou přes vytahané tepláky, rezignující na veškerý soukromý život a točící se okolo králíků, slepic a prasátka ve chlívku. Brrrr, tak to pro mne nic není...

Jenže život a příroda se člověka neptá co chce nebo nechce a tak mi najednou nadělil před dvěmi lety malý uzlík s věčně našpulenou pusou a modrýma očima. Jak jsem jí poprvé viděla, napořád jsem se už zamilovala do slova vnučka, které pro mne v ten okamžik přestalo mít nádech zakázaného slova. Tak jako jsem měla předloni svou premiéru babičkovskou, tento týden jsem měla premiéru hlídací.Možná si teď řeknete že má už bloncka chabou paměť, protože už párkrát přeci hlídala. To ano, hlídala, jenže tak na půl, max na celý den. Jenže tentokrát to bylo na celý víkend, neb dcera dostala od k narozeninám od budoucího manžela pobyt přímo ve vinařství na Moravě. A aby mohli jet musela jsem si vzít Bobuli na starost. Měla jsem docela strach, má teď období dost velké fixace na mámu a kdykoli se na ní při návštěvě podívám, hned se sápe k mámě. Takže ne jen jeden den, ale dva a jen sami dvě. A v čase  nataženého prstíku a milionkráte opakované věty Čšo to jé? Někdy už to bylo o nervy, nicméně pokud dostala odpověď, byl až do dalšího objevení nesmírně zajímavé věci klid. Nebudu vás napínat, přežila jsem já, přežila Bobule, přežil jejich dům a přežila i dcera, která si to nakonec užívala, byť když si svůj dárek rozbalila, začala brečet, že bude od Bobule pryč. A já se zas o něco víc do té věčně našpulené pusy a modrých očí zamilovala ....

Znovu ...

.... ta žlutá, která se mi tu nastřádala. Je sice dnes krásně, takže by se snesly třeba studenější fotky, nicméně takové momentálně v archívu nemám. Takže tu bude teple žlutě. Žlutých květin mám na zahradě převahu, už od začátku co jsem záhony budovala, asi proto, že i sousedky od kterých jsem kytky jako přebytky dostávala jich měly nejvíc. Ony se totiž většinou ty které mám hodně rozrůstají a tak se jich rády zbavovaly. A vlastně zbavují dodnes. Jsem ostatně zvědavá jak se popasuju i s nejnovějším žlutým přírůstkem, třapatkou dřípatou která není zrovna žádný drobek. Už teď má skoro 150 cm na výšku a jelikož je na dost vlhkém místě, myslím že si ještě příští rok povyroste ....