Dvě skvělé blogerky, které mi padly po dlouhé době do noty (tedy k těm mým ostatním oblíbeným) Padesátka a Blondýna jsou obě docela fenoménem blogů. Obě skvěle píší (Padesátka velmi úsporně, leč velmi úderně) a Blondýna je jako pisatelka naprosto fenomenální. Oba jejich blogy jsem začala velmi rychle sledovat a vždycky se těším na jejich nové články. Ale proč to píšu ....
Celý život lépe vycházím s mužským elementem v jakémkoli kolektivu, a nikdy jsem neměla touhu se družit se svým vlastním pohlavím. Opravdu vážně nikdy, vždycky mi to připadalo jak slepičí tribunál. Prostě, milé dámy odpusťte, ale je to tak. My ženský jsme prostě mrchy mstivé a drbačky a pomlouvačky. A módní okénka, povídání stylu kdo s kým, jak a proč mi připadala prostě jako zabitý čas, který lze trávit úplně jinak a smysluplněji. Jak se ale postupně vyvíjel můj soukromý život, jak jsem stárla a byla víc a víc životem mleta a obouchávána, najednou se ukázala potřeba svěřovat se. Protože jinak by mi hlava explodovala množstvím věcí které je potřeba sdělit, jenže nebylo komu. A právě ve chvíli, kdy jsem dospěla k tomu, že potřebuju vrbu, a chtěla jí hledat podél potoka, objevily se tyhle dvě. Nejdříve jsme se nesměle oťukávaly v blogových komentech, dokonce jsem v případě Blondí začala silně podezírat mého biootce z toho, že si někde vyrazil z kopýtka a výsledkem je právě Blondí. Protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsme si tak silně podobné v názorech, v tom co máme rády a co nás baví. V tom, že obě při řeči řveme jak na lesy, že pro sprosté slovo nejdeme v rozhovoru daleko, a že jsme obě tak živelné.
Padesátka je naopak mezi námi takový ten uklidňující prvek, byť i ona dokáže taky používat hodně jadrných slov. No a tak se tyhle tři pro někoho možná rozporuplné osobnosti o minulém víkendu konečně sešly. Nejdřív tedy já s Blondí, protože jsme měly v plánu jít se podívat na výstavu "křoví" jak to nazvala absolutně nezahrádkářská Padesátka. Správně to byla výstava orchidejí v Botanický zahradě. Protože orchideje jsou další věcí, kterou máme s Blondí společnou, a kytičky či zahradničení vůbec. (Jo, a ještě taky lásku k okrasným travinám) Tady musím říct, že Blondí se v nich vyzná (v obojím) naprosto skvěle a já jen koukala jak ze sebe sypala názvy druhů, které jsme zrovna prohlížely. Od orchidejí jsme plynule v řeči i místě přešly na Příkopy do Motýlího domu v suterénu jednoho velkého hračkářství. (Ještě že ty blogy jsou, a o něm jsem se dozvěděla u jiné blogerky, Majky "MarijaKes") a odsud jen přešly přes ulici k Myslbeku, kde jsme měly sraz s Padesátkou, neb ona těmhle zábavám moc neholduje.
Tři ženský životem okopaný, je šílený tornádo, mluvily jsme a mluvily, mezi tím si něco snědly, a zase mluvily a aby nám to šlo líp, zapadly jsme do kafárny a mluvily, a pily ohromné hrnky kafe a mluvily další tři nebo čtyři hodiny. Popravdě nevím. Čas jsem přestala vnímat a nebýt toho, že si najednou Blondí vzpomněla na vlak, asi by jsme tam seděly a mluvily doteď. A nejlepší na tom je, že já si to užívala, já si v tom mluvení a pomlouvání kdo s kým a jak rochnila, mě to dělalo náramně dobře. Vyčistila jsem si hlavu, všechno co jsem potřebovala z ní vymetla, aby se tam zas do příštího setkání mělo co usídlit.
A na randění s holkama se těším.... tedy když nelze randit jinak.
P.S. Ty hrnky byly obrovský, a to byla střední velikost, brownies skvělý, teplý a s mandlema ....
