Na květen ....

 

.... jsem měla vybrané zájezdy dva. Oba si byly tématicky

blízké, jen s tím rozdílem, že první mne zavedl do Horní Lužice a druhý " jen " do Středočeského kraje. Myslím, že už některým návštěvníkům došlo, že tentokrát jsem se byla podívat na rododendrony v parku zámku Průhonice. Ano, už slyším No jo, proč na dva skoro stejné zájezdy? Vysvětlení je jednoduché. Proto, že ačkoli  to do Průhonic z chaty nemám daleko, zatím jsem se tam nikdy z jara kdy je park rozkvetlý nedostala, byť slibováno mi to bylo mnohokrát. Vlastně jsem tam byla jen jednou a to v době kdy jsem čekala dceru a podruhé už s ní, před pár lety, ale ani při jedné z návštěv rododendrony nekvetly. A když se tedy v nabídce cestovky tenhle zájezd objevil, nelenila jsem a koupila si ho. Byl spojen i s návštěvou zámku Konopiště, kde jsem byla naposledy se základkou, takže ještě před více lety. 

Tentokrát už to vyšlo na tu správnou dobu, a já tak mohla srovnat Rokli azalek a rododendronů a průhonický park. Kromlau je krásné, parku vévodí Ďáblův most, ale co se týče rozmanitosti druhů a barev tak v tom jsou prostě Průhonice nepřekonatelné. A to neříkám jen jako patriot, ale i fotograf.

Ale než se ponoříme do hlubin parku, projdeme se okolo zámku ...

Už v Kromlau se mi stalo, že mi najednou foťák zdechnul. Trochu mne to vystrašilo, ale přehodila jsem baterky a po chvíli se zas resuscitoval. V Průhonicích mi ale udělal to samé, přehodila jsem baterku a nic. Dala jsem druhou a zas nic, a ani třetí ho nerozdejchala. A nerozdejchávala jsem to pořádně ani já, protože jsme byly na začátku výletu kde jsem počítala s velkou dávkou focení. Takže foťák putoval do batohu a na jeho místo nastoupil mobil. A tentokrát jsem si gratulovala k tomu, že při jeho koupi jsem už hleděla i na kvalitu foťáku. Osvědčil se dokonale a potvrdilo se i to, že má jeden z nejlepších makro objektivů v telefonech. Takže část fotek je ještě telefonem, a část už jen mobilem. Tím jsem pak fotila po celý zbytek dne ....

Dnešní příspěvek bude ....

 

..... plný vody. Protože Nochten nejsou jen kamenná pole

a suťové plochy, ale patří sem i několik větších či menších jezírek, vodopádků a fontán. A na nich a v nich bují vesele život květinový i živočíškový. Jmenovitě obojživelníků, zelených skokanů. Ti měli zrovna své pářící období a tak se celým parkem neslo hlasité kvákání, pokaždé mi nejde na rozum, jak takoví malí tvorové mohou být tak občas až nesnesitelně hluční ....

Park bludných kamenů ....

.... v Nochten, jsem navštívila poprvé v roce 2018,

stejně jako park v Kromlau a Sprévský les. Je to místo, kam se člověk rád vrátí a navíc vždy najde nové a nové pohledy. Park leží mezi vojenským prostorem, elektrárnou Boxberg a povrchovými doly. ostatně místo samo bývalo kdysi stejnojmenným dolem. Když se zde skončilo s těžbou, elektrárna zafinancovala velmi zajímavý a ojedinělý krajinářský a rostlinný projekt a v roce 2003 vznikl velmi zajímavý park. Park bludných kamenů. Rozkládá se na 20 ha a najdete zde Alpskou kamenitou zahradu, irské vřesoviště nebo asijskou zahradu. A hlavně 7000 bludných kamenů, které se našli během těžby v dole. To co je na nich nejcenější je původ. Pocházejí až ze Skandinávien a sem doputovali s ledovcem. Některé z nich jsou až stovky milionů let staré. Ty nejstarší najdete podél cesty k vyhlídce na nejvyšším bodě parku v tzv. Malé Skandinávii ....

Teď to vypadá ....

 

.... na vzájemné opičení, ale nějak se to sešlo

že jsme se dvě blogerky sešly i když každá v jiný víkend, ve výletu na stejné místo. Ďáblův most nebo také Rakotzbrücke jsme si prohlédli ze všech možných úhlů, a teď se podíváme na detaily rododendronů, které jsem nafotila. Jak jsem už říkala, ta barevnost zdejších rododendronů je minimální, vlastně jen světle růžové, tmavě růžové světle fialové a tmavě fialové. Bílý jsem objevila jen jeden. Trochu barvy vnášely žluté azalky ale ty už odkvétaly, takže moc jich na podívání nebylo ....

Ode dneška vás zvu ....

 

.... na pár cest jak mimo tak i na našem území.

Ta první byla na místa, kde jsem byla již před čtyřmi roky, ale ta první zastávka nějak úplně nevyšla. Rododendrony už odkvetly a Rakotzsee vypuštěné, obehnané plotem. Ale letos už všechno klaplo jak mělo. Počasí také vyšlo, i když foukalo trochu víc než by si fotograf přál ....

Jelikož už nebylo jezírko a pohyb kolem něj ničím omezené, tentokrát tu vzniklo opravdu hodně fotek ....

Než se vypravíme ....

 

.... na moje dva květnové výlety za květy, ještě

se rozhlédneme trochu po zahradě. Po dešti a když ožilo kapradí, které mi poslala Libby. U něj jsem dlouho přemýšlela kam s ním, a tak jsem ho dala provizorně přes zimu do velké mísy, která stojí na zbytku kmene pokácené třešně. Dlouho vypadalo že z něj nic nebude, ale nakonec se začalo klubat. A později jsem i pro něj našla snad stálé místo. Tak se uvidí jak mu bude prospívat....

A zatím co já ....

 

.... jsem si blbla ve fotoateliéru, o dvěstědvacet 

kilometrů dál se schylovalo k něčemu, o čem nikdo z nás neměl vůbec tušení. Šlo o velmi utajovanou akci, s jejímž výsledkem jsme byli seznámeni až o celý týden později. Před dvěma lety se u nás schylovalo k velké svatbě. Dcera měla všechno vymyšleno do detailů, včetně barevnosti a typu výzdoby, něco jsem měla vyrábět já, něco se mělo nechat dělat v květinářství. Šaty vybrané, ženich i svědek koupené nové obleky a jen já a muž jsme se měli stavit v půjčovně vyzkoušet si také slavnostní oblečení. Dolaďoval se seznam hostů, a když jsem viděla počet lidí, nesměle jsem podotkla, jestli chtějí vyhazovat tolik peněz a nechtějí raději někam odjet a vzít se jen se svědky. No se zlou jsem se potázala, že své jediné dceři nechci dopřát ani pěknou svatbu podle představ. Tak jsem mlčela a myslela si svý.... když už se všechno chýlilo ke konci a měl přijít den D přišel jiný návštěvník, nezvaný. Kovid. A tak se všechno zrušilo a odložilo o rok. Jenže nikdo netušil, že i za rok bude stejná situace a já si už dělala z dcery srandu, že prostě bude jen ta hypotéková manželka, jak jí zeťák ze srandy říkal. 

Myslím, že už asi tušíte kam tímhle mířím.... ano, zatímco já si blbla ve fotoateliéru, moje dcera se natajňačku vdala. Jen se svědky 😉. V klidu, pohodě, bez stresu, bez vyhazování peněz a podle svého .... My rodiče jsme se to dozvěděli až o týden později na společné grilovačce u dcery na zahradě. Překvapení to bylo opravdu velké, protože utajit to, hlavně aby nic neprořekla Bobule, která měla být po oddávající tou druhou nejdůležitější osobou, protože podávala tátovi a mámě prstýnky, to chtělo značnou dávku konspirace. 

A utajit to jak v práci, tak u nich v okolí, to byla vysoká špiónská.

Nakonec na má slova došlo, a za ušetřené peníze dnes odlétají na svatební cestu do Egypta ....

Stále vám dlužím .....

 

.... odpověď na to, co se dělo o víkendu 7.5. letošního

roku. Pár slovy. Dosti zajímavých věcí. jak už jsem párkrát zmínila, ke kulatinám si většinou dárky kupuju sama. Nejen proto, že nějak moc dárky nedostávám, ale taky proto, abych měla něco podle sebe a pro svou radost. K padesátinám to bylo první tetování a focení na trochu vyšší úrovni než jsou fotky na občanku. Byla jsem z obojího tenkrát strašně nadšená. Jenže jak člověk sám začal víc přičichat k focení a jak se mu v mejlech začaly objevovat inspirace na tetování, tak pomalu začne dostávat víc a víc chuť na něco lepšího.

Takže k pětapadesátinám jsem si nadělila trochu jiné a větší tetování. No a přišly šedesátiny. Takže se nabízí samozřejmě další tetování a další focení... jenže do toho zasáhl velmi nepřátelský koronavirus a tak jsem si musela své choutky splnit částečně až letos. Dárky jsem si nachystala tři, z toho jeden se mi splnil, druhý a třetí zatím čekají na splnění. Let balónem a tetování. To proto, že jsem si zatím úplně nenašla motiv, a na ten let zatím čekám. Tudíž co zbývá? Focení!

Pro něj jsem si vybrala na fb jednu skvělou pražskou fotografku, která s láskou a radostí fotí nás velký holky. A dokazuje nám, že vrásky, celulitida, špeky a jiné známky opotřebení životem jsou věci, které můžeme nosit i s noblesou a grácií, a že vlastně nezáleží na tom jak vypadáme, a kolik nám je let, ale jak se cítíme. Má k tomu naprosto skvělou hlášku. "Nejlepší make-up pro ženu je úsměv ...."

A fákt má pravdu. I když ono nějaké to přišmrncnutí vizážistkou taky není k zahození. A tak jsem se v sobotu 7. května vypravila do Prahy abych si zas jednou užila tu skvělou atmosféru focení, chvíle kdy se o mě stará i někdo jiný, a kdo mi dá na pár hodin pocit že jsem prostě hvězda! A stejně jako poprvé i teď jsem si to užívala naplno. Ono taky jak by ne, jak paní fotografka Eva tak vizážistka Zlata prostě jsou stejná krevní skupina, usmáté a ukecané stejně jak já, sopky energie a dobré nálady, smrště pohody, obě dokáží člověka naprosto dostat do luxusní pohody, takže focení zvládne i ten nejtrémovatější trémista levou zadní a jen tak letem světem. A když si navíc začnou povídat dvě fotografky, jedna profík a jedna jen tak aby se neřeklo, je o témata k povídání postaráno. Protože jsem sebou měla jak jinak foťák, tak jsem si udělala pár fotek z ateliéru....

Poezie jarní květeny .....

.... z luhů, lesů a zahrady. Něco z dřívějška, něco z minulosti

nedávné. Něco odsud a něco z Brd. Něco slunečného a něco když bylo zataženo. Prostě jak se mi kdy co ukázalo před objektivem a co jsem považovala za vhodné vyfotit ....

Pampeliškově ....

 

.... z Litomyšle i Mníšku. Než mi dorazí 

něco, co bude pro mne hodně velkým překvapením, a z čeho budu moct časově čerpat pro článek o velkých překvapeních, musím zatím čerpat z toho co jsem nafotila letem světem po okolí. Většina dnešních fotek vznikla v Litomyšli, v den, kdy jsem měla poloviční babičkovský úvazek. Poloviční proto, že sice dcera byla taky doma, ale potřebovala na kontrolu na kožní, takže jsem měla po tu dobu na starost Bobuli kterou jsme společně vyzvedly ze školky. Jedním z jejích oblíbených míst je hřiště Vodní valy, nově zrekonstruovaný areál podél břehu Loučné. Tady jsme čekaly na mámu až dorazí z kontroly. Mne zaujal trávník plný pampelišek smíchaných se sedmikráskami. jak se do nich opíralo sluníčko, zářily do dálky. Takže když jsme šly domů, neodolala jsem a musela něco zkusit. Jen tedy fotit za sluníčka přes displej je dost velký opruz, není na něm skoro nic vidět, takže jsem objekty spíš jen tak odhadovala .....

Druhou jarní královnou .....

 

.... krásy v zahradách a parcích je pro mne japonská

třešeň čili sakura. Má mnoho odrůd a podob, některé kvetou velmi záhy drobnými růžovými a jednoduchými květy, jiné si své květy nechávají na květnové dny, kdy rozzáří mnohé zahrady, parky nebo ulice. I když kvete jen krátce, a zůstává po ní zem zasypaná růžovými vločkami jako po chumelenici, ostatně když fouká vítr tak to tak skoro vypadá, neodmyslitelně k jaru patří. Svou jemnou vůní dokáže vzduch naplnit spolu s šeříky, jabloněmi, čerstvě se klubajícími listy a trávou onou nedefinovatelnou ale překrásnou vůní která patří jen těm prvním teplým a rozkvetlým jarním dnům ....

Definitivně zhasly ....

.... Ohnivé vozy a další ráj už nikdo nedobije.

17. května zemřel další můj oblíbenec z hudební scény. Řecký hudebník a skladatel Evangelos Odyseas Papathanasiu známější pod jménem Vangelis. Když jsem před ne tak dlouhou dobou přispívala do Chudobčiny Hudební abecedy na písmeno V nenapadlo mne, že malý medailonek který jsem psala bude vlastně poslední povídání o tomto průkopníkovi elektronické hudby za jeho života. Vangelisovi bylo 79 let. Jeho hudba nedoprovázela jen špičkové filmy, ale zněla při různých velkých sportovních akcích. V roce 1997 zněla v Řecku jeho hudba při MS světa v atletice, pro fotbalové mistrovství světa v Japonsku a Koreji v roce 2002 napsal hymnu, při OH v roce 2000 v Sydney a 2004 v Aténách zněla jeho tvorba a při zahajovacím ceremoniálu na OH v Londýně v roce 2012 zazněla Oscarem oceněná skladba Ohnivé vozy ze stejnojmenného filmu ....

Technika je definitivně ....

 

.... za námi a čekají nás opět květy. Když jsem minule

utekla z chaty kvůli nepřízni počasí, věděla jsem, že se tam dostanu až druhý květnový víkend. A že nestihnu v květu mou oblíbenou magnólii v zámeckém parku. Že už bude buď úplně odkvetlá nebo jen s pár květy. To samé i se sakurami. Netušila jsem, jestli ještě poslední dubnový den vůbec tady široko daleko nějaké pokvetou. Nakonec jsem ale dopadla nadmíru dobře co se týče focení těchto dvou krasavic a troufám si říct bezesporu i královen jarních zahrad či alejí. A to dokonce na několika místech. Takže po ixté a zas se můžete kochat krásou květů magnólií a sakur. A jelikož je jich dost, každá má své vlastní přehlídkové molo ....

Skončili jsme s .....

 

.... vozidly čtyřstopými, a dneska se podíváme

na pár těch dvoustopých. Já kouzlu motorek tedy nepodlehla, byť jako malá jsem se vozila v sajdě naší Jawy 350. Asi to je důvodem, proč jsem k motorkám nepřilnula. Líbí se mi jako artefakt, to ano, a ráda se na pěkné nablýskané Harleye či BMW podívám, ale jezdit na nich jako spolujezdec nebo řidič ee. Já raději jistotu a stabilitu čtyř kol. A kdybych chtěla cítít vítr ve vlasech za jízdy, tak klíďo v kabriu. Ostatně synek mi tu projížďku stále slibuje. Takže asi bude muset přijít trochu větší úplatek než deset rakviček za natažení střechy altánku 😁 ....

Zaměřeno na .....

 

.... na detail. Aut jako celků tady bylo dost, a tak se

teď soustředíme na některé zajímavé detaily. Těch mají asi ponejvíc ta rokem výroby z počátku minulého století. To se ještě detailu věnovala velká pozornost. Ale najdou se i výjimky, obzvlášť u aut americké provenience. Ta se obzvlášť v padesátých a šedesátých letech šperkovala různými podivnými výrůstky na karosérii. Myslím že přeborníkem v tom byla značka Cadillac. Na což se můžete podívat i v dnešních fotkách. Dalším zajímavým detailem byly sošky na špici kapoty. Dnes už jí najdeme jen u jediného auta a to u britské ikony Rolls Royce. Dokonce i takový Ford měl na kapotě sošku letící holubice (holuba), než později přešel na klasický jednoduchý modrý ovál se stříbrným nápisem Ford. V naší době si ještě pak podržel Mercedes svou legendární hvězdu, než jí definitivně přestěhoval dopředu na chladič .....