Poslední procházka...

.... loňského roku se uskutečnila 30.12. a byla taková neplánovaná. Najednou vylezlo sluníčko, já neměla nic na práci a tak jsem vzala Myšpulína a valili jsme. Trochu jsem přecenila obutí, a tak jsem chvílemi mrzla a chvílemi bruslila. Ne že by bylo namrzlo, ale jak svítilo natála vrchní vrstva bláta a ta klouzala ještě víc jak ten led. Do kopce mne tahal Myšpulín, místo z kopce jsem raději obešla o něco víc, ale po rovině. Rozhodně jsem neměla chuť skončit někde na zemi s naraženou kostrčí a zadkem od bláta. Bohužel stejný nápad mělo spousta lidí se psy, a do chat najížděli chataři slavit Silvestra. Na cestách to tak bylo jak na Václaváku a já se v duchu trochu proklínala že jsem měla zas dost debilní nápad ....

Tak tohle mi piliny ....

.... neberou. Včera jsem se dívala na další díl série o Marii Terezii. Dějepisná (neříkám, že úplně pravdivá) série přibližující časy kdy se Marie Terezie ujímá vlády v době, kdy po všech knížecích a královských dvorech vládne testosteron, jako jediná žena. Pragmatickou sankci všichni ze školy známe, díky ní a jejímu uznání celé tehdejší Evropy se dostala na rakouský trůn a díky tomu se ještě víc posílil habsburský rod. Jenže mužská část tehdejších vládních činitelů prostě ženu na trůnu nemůže skousnout a začnou se chovat, jakoby žádná pragmatická sankce neexistovala. Tolik zhruba obsah této série. Tudíž náramná kostýmní podívaná, úžasné interiéry a exteriéry Prahy, Vídně, Bratislavy či Budapešti. Nádherné dvorské slavnosti ale i intriky, tu a tam zmínka o válce a jedna useknutá hlava, a láska cudně se halící za vějíře.Tedy oproti prvním dvou dílům. Tam si diváci mohli pošušňat na královském pohlavním aktu samotného císaře Karla VI. či budoucí královny (nikdy ne císařovny, ten titul získal její manžel František Štěpán) české a uherské Marie Terezie při svatební noci kdy dokonce rozloží celou postel (pro milovnice Vojty Kotka možnost vidět jeho nahatou prdýlku) Jenže ...

co mne donutilo vlastně napsat tenhle elaborát. Od prvního ledna veřejnoprávní ČT označuje všechny pořady od 20:00 novými piktogramy vhodnosti pro děti. To aby se rodiče mohli rozhodnout zda je nechat dívat nebo ne. Jsou čtyři a označují vulgarismy v díle, sex v díle, strach z díla a obsah drog a alkoholu v díle. Když jsem o tom slyšela v rádiu řekla jsem polovici, že jsem zvědavá co si vyslouží Marie Terezie. Jaké bylo mé překvapení když se u ní objevil piktogram nevhodnosti pro mladší patnácti let, násilí a alkoholu a drog! A to jen proto, že tam baron Trenck useknul hlavu zloději z řad jeho pandurů před samotnou arcivévodkyní, že si tam (mimo záběr) prostřelil hlavu jeden ze šlechticů protože prohrál všechno v kartách a že se na obrazovce ukázaly cca tři dvorské večeře s vínem! Takže tuhle cenzuru (o nic jiného nejde) absolutně nechápu. Vždyť skoro v každé druhé nově natočené pohádce je násílí víc! A co teprve televizní zpravodajství! No a takový Harry Potter, Pán Prstenů ... ty se objevit na jedničce tak pro piktogramy nebude vidět děj! A přitom jsou to zfilmovaná díla pro děti ... teď mne napadá co si vyslouží čerti co s nimi nejsou žerty, protože tam je scéna přímo z válečné a poválečné vřavy s mrtvými vojáky a koňmi, peklo z něhož by mohli mít děti noční můry nebo ctnostný dvůr Otce vlasti trávícího noc na Karlštejně, popíjejícím víno s hosty, a ó ty hrůzo! dokonce zpívající a oslavující víno!!! nebo se bijící mezi sebou pro ochranu císařova dekretu o zákazu pobytu žen. Ono všeho sice moc škodí, ale taky to chce brát rozumem, a to mi zrovna připadá, že ten se v tomhle případě někam vytratil ....

Takže se mi chce v tomhle případě říct: " Velebnosti, jdu blejt" 

A bez piktogramu!

Rozloučení s adventem i rokem ...

.... je smutné. Nejen proto, že jsem se alespoň  na chvíli odpoutala od všeho co mne v posledních dnech i letech tíží, ale návratem se to zas vrátilo, ale i proto, že už se člověk nemůže vrátit do let kdy ho při zpětném ohlédnutí nadevše trápily takový prkotiny, který bych dneska brala všema deseti místo těch momentálních. Jenže to nejde a tak ho hned to co alespoň jeden den odvanulo, hned druhý den po návratu zase začne dusit. A konec roku, všechno to připomínání, bilancování a euforie která se line odevšad, to ještě umocňuje. Je to doba, kdy bych se nejraději zahrabala do nějaké dobře vystlané jeskyně, zavalila za sebou balvan a spala a probudila se až do jara, do doby nového probouzení. To už se pak ty problémy snášejí o dost líp. Tak jako jsme se rozloučili se starým rokem, vstoupili do nového, se stejným dychtivým očekáváním že snad už ku*va bude tenhle konečně lepší než ty předchozí, tak se rozloučím i s posledním výletem právě uplynulého roku. Jestli se letos někam podívám, je velkou neznámou, a jestli, tak zas až na nějaký advent.

Možná zas s dcerou, možná sama, to se teprve uvidí ....

Sankt Wolfgang ....

.... je prý jedno z nejkouzelnějších rakouských městeček vůbec. Nevím, nebylo tolik času aby se člověk v tomhle tvrzení utvrdil. Navíc byla už skoro tma když jsme sem z Hallstattu dojeli, nicméně to co jsme stihly s dcerou vidět působilo velmi romanticky. Kráse přidávají jak vysoké hory kolem, tak i  stejnojmenné jezero. Městečko najdete cca deset kilometrů od Bad Ischlu, a můžete se zde věnovat jak vysokohorským tůrám tak dlouhým procházkám zalesněnými hřebeny či cykloturistice, ale hlavně všemu co souvisí s vodou. 

Městečko i jezero nesou jméno sv. Wolfganga, řezenského biskupa a učitele císaře Jindřicha II. Od 13. do 15. století patřilo městečko Bavorsku, v roce 1506 přešel St. Wolfgang do vlastnictví Habsburků. Na místě dnešního kostela stávala poutní kaple sv. Wolfganga kterou v 15. století nahradil kostel. 

Ze st. Wolfgangu můžete jet po jezeře lodí do dvou dalších měst. Na horním, salcburském konci jezera to je St. Gilgen, na dolním Hornorakouském to je městečko Strobl.

To byl i náš cíl, plavba po jezeře kolem 19 metrů vysoké svítící lucerny. Až do této doby celý náš výlet odsejpal přesně podle instrukcí, (no dobře, trocha zpoždění byla díky prodloužené návštěvě dolu v Hallstattu, ale nikdo se neztratil)  ovšem v okamžiku kdy jsme měli nasedat na loď na níž jsme měli koupené jízdenky se ukázalo, že jedna z účastnic zájezdu není. Prostě se nedostavila na místo srazu, zakufrovala necelých 200 m od místa srazu a nebylo možné se jí ani dovolat, protože telefon buď neslyšela nebo se bála to zvednout že jí to sežere spoustu peněz. Takže co teď. Buď nepojedeme a budeme čekat a propadnou nám lístky a peníze, nebo jet do Stroblu kde na nás čekal autobus, tam zas zkoušet se dovolat a domluvit si místo kde jí i s další která jí šla hledat nabereme. Což se také nakonec stalo. Stroblem jsme za velké nespokojenosti všech jen prolétli, což byla velká škoda protože trhy zde byly o mnoho klidnější než ve St. Wolfgang, a městečko působilo velmi příjemně. Díky tomu jsme získali další zpoždění které nakonec celou cestu zpět protáhlo o hodinu a půl. Že si paní vyslechla dost negativních komentářů nemusím ani připomínat. Jak jsem později zjistila, je postrachem zájezdů, protože její ztrácení je pověstné ....

Na tenhle pohled ...

.... jsem se nachytala, a jsem tomu ráda. Poprvé jsem ho viděla u Miloše  kdy o městečku Hallstatt psal on po své návštěvě. Myslím že málokoho kdo má rád hory, vodu a krásnou přírodu by to nezlákalo. V duchu jsem si říkala, že je škoda, že cestovka s kterou jezdím na jednodenní výlety nemá tenhle klenot v nabídce. 

Jenže v tomhle mne nějaký cestovatelský bůh vyslyšel, a já ke své velké radosti zjistila že letos je v nabídce a to dokonce v adventní čas. Jak jsem se těšila, nemusím určitě ani popisovat, navíc jsme po dlouhé době celých pěti let opět vyrazily na adventní výlet s dcerou, takže o to větší to těšení bylo (byť jsem tušila, že se to bez remcání neobejde) a skvěle jsme si to užily. Počasí zpočátku velmi nevlídné se nakonec umoudřilo a dokonce nám na závěr sluníčko poslalo i pár paprsků a vykouzlilo na jemně zasněžených horách nad městem i tu pravou vánoční náladu. Takže teď vám tu předložím opět několik skoro stejných fotek, které mohou působit až kýčovitě, jenže ona příroda sama prostě někdy dokáže být jeden velký kýč ....

Slunce na poslední chvíli, ale přece ....

.... se ukázalo před naším odjezdem z Hallstattu. Jenže už bylo hodně za horama a tak osvětlovalo jen hřebeny nad jezerem. A jelikož jsme stále čekali na zbytek výpravy, bylo dost času si nějaké slunečné fotky udělat. A dokonce si počkat na různé nasvětlení hřebene. Takže nakonec byl odjezd místo ve tři těsně před půl čtvrtou. To a čekání a vracení se v Sankt Wolfgang pro ztracenou účastnici zájezdu nám nakonec přidalo na zpáteční cestě hodinu a půl navíc, takže místo před druhou jak původně bylo plánováno, jsme v Litomyšli byli před čtvrtou ....

Jezero z hora, z dola ....

.... si představíme ve dvou následujících článcích. Stejně jako v případě kostelů, ani tady jsem se nemohla nabažit krásných pohledů. Proto taky budou články dva, protože na jeden by těch fotek bylo zas moc. Trochu jsem je rozdělila na bez sluníčka se sluníčkem. To vylezlo až těsně před naším odjezdem do Sankt Wolfgangu. A než jsme tam dojeli, bylo už dávno za horama ....

Halštatské kostely ...

.... kdo někdy viděl fotografie Hallstattu, určitě mu vytane na mysli krásná štíhlá neogotická věž kostela na pozadí jezera a vysokých hor, a kousek od ní trošku buclatější věž kostela stojícího mezi domky na skále. Jsou to evangelický Christuskirche a katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Do prvního jsme se zašly podívat, do druhého jsme cestu neobjevily, což mne trochu mrzí, neb je zde kostnice ale i krásná vyhlídka na město i jezero. Takže podívat se můžete jen zvenku a z povzdálí, protože na focení blíž není jaksi místa ....

Jestli si...

.... myslíte, že jste viděli z Hallstattu včera vše, musím vás vyvést z omylu. Procházku jsem včera skončila zhruba v polovině promenády v místě kde byly zbytky dvou shořelých domů. Nebyl to vůbec veselý pohled na zbytek ohořelých zdí. Ale půjdeme dál, směrem ke kostelům které tvoří hlavní dominanty městečka a až nakonec promenády kolem Halštatského jezera ....

Než vás ...

.... zahltím ikonickými pohledy na městečko Hallstatt, trochu se po něm projdeme. Díky tomu, že jsme s dcerou  prozřetelně odmítly návštěvu dolů, měly jsme narozdíl od ostatních možnost si ho v pohodě a klidu do doby odjezdu prohlédnout. Zbytek zůstal nahoře u lanovky až do tří hodin, kdy byl původně daný odjezd a ten se tím pádem odsunul na později. Takže si sice užili atrakce sjíždění dřevěných skluzavek, ale z města neviděli lautr nic. Ale nejdřív trochu nudných historických a zeměpisných dat. 

Městečko Hallštat ležící na břehu stejnojmenného jezera (rozloha 13,5 ha. Délka 5,9 km, šířka 2,3 km a max. hloubka 125 m) má 923 stálých obyvatel, ale zapleveluje ho mnohonásobné množství turistů. Leží ve výšce 508 m.n.m. Komu se zdá jméno Halštat povědomé, je vidět, že mu v hlavě ještě zůstalo něco ze školní docházky a hodin dějepisu. Dalo totiž název jedné celé dějinné epoše v Evropě, tzv. době halštatské. Je to doba, kdy se v Evropě poprvé objevili Keltové a začalo se zpracovávat železo. V 19. století se zde našlo víc jak tisíc hrobů Keltů patřící do nejstarší doby železné. Keltové kteří migrovali po celé Evropě dali vzniknout dvěma skupinám. Západohalštatský okruh zahrnuje území od Čech po střední Francii a od Alp po střední Německo a obývali je povětšinou Keltové.

Východohaštalský okruh zahrnuje území od Moravy směrem na jihovýchod a je spojen s Ilyry. Halštatská kultura zabírala území od Francie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Čech a Moravy (zde byl nejrozšířenější kmen Bójů) až na Slovensko. Toto území je považováno za pravlast Keltů. 

Hallstatt a pohoří Dachstein nad ním se vypínající spolu se Solnou komorou byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Celé město tvoří de facto jedna ulice a malé tržiště. Tedy původní středověké centrum. Vzhledem k tomu, že zde není vlastně vůbec žádné místo na rovině, jednotlivé domy se tísní buď na vysekaných místech ve skále, nebo naopak částí stojí na kůlech zapuštěných do dna jezera, což dodává městečku na malebnosti a pohádkovosti. Navíc ještě ve spojení s tím, že základy domů jsou kamenné a domy samotné jsou dřevěné. Což ale sebou přináší obrovské riziko požárů. Však asi týden před naší návštěvou zde shořely dva domy úplně a další dva naproti nim jsou dost poškozené.  Do konce 19. století se do městečka nedalo dostat jinak než lodí po jezeře anebo úzkou horskou stezkou. V roce 1890 se teprve postavila silnice která je částečně vedená tunely v masívu hor. 

Hallstatt je tak obdivuhodný, že v roce 2012 vznikla v čínské provincii Kuang - Tung věrná replika která vznikla jako developerský počin pro bohaté Číňany. Paradoxem je, že obyvatelé Hallstattu ani samotní členové zastupitelstva neměli dlouhou dobu ponětí proč se u nich pečlivě dokumentují domy a jejich vybavení. Replika je naprosto do posledního detailu věrná, včetně vnitřního vybavení domů. A teď se dostávám k problému, který mi trochu kalil radost z toho krásného místa. Rovnou upozorňuji všechny, kdo nemají v oblibě šikmé oči a neurvalost turistů. Nejezděte NIKDY ! do Hallstattu. Nenajdete tu totiž jiné lidi než z Číny, Koreje, Japonska a jiných šikmookých destinací. Neberte to ode mne jako že jsem rasista, ale pokud tři hodiny nepotkáváte nikoho jiného než zpovykané asijské mileniály kteří se domnívají že se zde mohou chovat jako v replice v Číně (mimochodem sem jezdí právě proto, aby si potvrdili že ta replika je opravdu stoprocentní a jsem zvědavá jestli tam spálí ty domy které shořely, nebo si počkají až budou znovu postavené a pak je upraví) už vám začnou vážně silně vadit. A což teprve chudáci obyvatelé, kterým lezou až do domů aby zjistili jestli i tam je všechno stejné. Určitě znáte neskutečnou posedlost těchto kultur selfíčky, tak tady to je vážně dovedené do extrému. Každé místo, kde je nějaký pro fotografy zajímavý výhled je obsypané hrozny selfíčkářů a selfíčkářek a pokud se zjistí, že  slečna dostatečně na fotce s městem v pozadí nešpulí kachní rty tak jak by chtěla, dokáží zde stát třeba čtvrt hodiny a sekat jedno selfie za druhým až ke konečné spokojenosti. Bez ohledu na to, že by si zde fotku chtěl udělat i někdo jiný. Nevím kam zmizela proslulá japonská slušnost, ale tady jsem jí nezaznamenala ani jednou. Jediné místo, kde nebyli byla vyhlídka nad městem a zřejmě i doly. Prostě pod zemí to selfie není tak zajímavé ....

Hory, hory ...

.... a zase hory. Důvod, proč se mnou jela dcera na tenhle výlet a z kterého jsem se na něj těšila i já. Ovšem když jsem jednou prohlásila, že já hory v zimě jako nelyžař nee, popudila jsem tím silně Ducha hor, a on se mi od té doby mstí. Jak? Tak, že pokaždé když se do nich vypravím je hnusně. Mlhy, déšť, zima a to i v srpnu. Prostě ber hory v zimě, v létě a jestli ne, zle pochodíš...

Takže když jsme dojeli na druhé místo v programu výletu, do Hallstattu, který se choulí na břehu stejnojmenného jezera a tulí se v náručí pohoří Dachstein, opět jemně poprchávalo a mraky se válely tak nízko nad jezerem, že vrchy nad ním vidět nebylo vůbec. Jen občas se udělala škvíra ve které byla, světe div se, modrá obloha a dokonce i některý z okolních bezmála dvoutisícových vrcholů. Plán zájezdu byl nahoru na horu, a zas dolů do dolů, jenže mi s dcerou zvolily jiný program a jak se ukázalo, velmi prozíravě. V solném dole jsme byly už v Berchtesgadenu, takže další exkurzi do slaného světa jsme oželely, byť zde se vrtá do nitra Morie tedy pardon, do nitra hory a sůl se rozdrcená dostává na světlo boží. Vyjely jsme si se všemi nahoru lanovkou která je tedy kurev*ky příkrá, a dlouhá 853 metrů nahoru nad město, kde je příjemná restaurace, mě tedy připomínající zámeček Větruše nad Ústím nad Labem. Tady jsme zamávali (obrazně) ostatním účastníkům zájezdu a šly na vyhlídku Sky walk z které je nádherný pohled na Halštatské jezero, samotné městečko a hlavně na vrcholy kolem něj. Je, ale my z něj neviděli nic. Jen občas se mraky pod námi roztrhly a ukázaly tu kousek města, onde zas jezera či nějaký ten vršek. A co víc, v okamžiku kdy jsme vystoupily z lanovky začalo nejdřív jemně sněžit, ale pak sněžení nabývalo na intenzitě, a v okamžiku kdy jsme už seděly v restauraci chumelilo tak, že nebylo vidět ven. Jen jsme si říkaly jak to dlouho bude trvat, jestli celý den nebo jen chvíli. Naštěstí to byla jen chvíle a jen tam nahoře. Daly jsme si super Suppe ( já Hungargulashsuppe mit Brotchen) dcera česnečku. Trochu procvičily své lingvistické umění, já německé, dcera anglické, čímž jsme trochu číšníkovi zamotaly hlavu, a nesměl chybět první adventní svařáček. Hustý, silný a výborný. Pojedly jsme, popily a vyrazily na lanovku na zpáteční cestu dolů do městečka ....

Išlské dortíčky a ...

.... jeden velmi všímavý Ind či Pákistanec nebo kýho čerta to bylo za národnost budou dvě věci které při vyslovení jména Išl (Ischl) mi vždy vytanou na paměti. Když už jsou ty vánoce, tak právě zde vzniklé vánoční pečivo které už v mnoha domácnostech domestikovalo měl ve velké oblibě i sám císař Franta Pepa Jednička (omlouvám se, ale prostě všude v Rakousku a navíc v doprovodu dcery - znalkyně Cimrmanovců prostě na toho Járu Cimrmana narazíte) Nenarazila jsem na tu na něj (na pečivo) nikde, (na FJ I. narazíte všude) při té krátké době kterou jsme zde měli na vycházku to ani nebylo možné zajít do mnoha z různých obchodů nebo navštívit zdejší adventní trhy, za to jsem narazila v jednom obchodě s minerály (nádhera, pro nás s dcerou past) na jednoho velmi všímavého přistěhovalého Rakušana původem odněkud z Indie či podobných končin který mne velmi a velmi mile překvapil. Jak jsem psala v minulém článku, a bylo to i vidět z jedné fotky, v Bad Ischlu docela dost pršelo. Což je pro člověka fotícího ne zrovna příjemná situace. Za prvé mu nekape na karbid, ale na objektiv, a za druhé objektiv je nejslabším místem aparátu v případě deště. A já se snažím dokumentovat fotkami hodně. Tudíž mám aparát neustále v pohotovosti. Takže když jsem šla v daném obchodě zaplatit za magnetku, všiml si onen dobrý muž mého poněkud vlhčího foťáku a nabídl mi jak utěrku na objektiv, tak i igelitovou taštičku, kterou bych si při focení mohla přes aparát natáhnout. Není bez zajímavosti, že zhruba pět minut před tím jsem dceři říkala venku že mne štve, že jsem si zapomněla vzít igelitový sáček k použití stejnému. Ráda jsem si jí od něj vzala a s radostí mu poděkovala a nechala pár centů jako dýško. A napadlo mne, jestli by to samé udělal někdo tady u nás. Nejen našinci, ale i tůristovi. Vzhledem k tomu, jak jsou čeští prodejci (bohužel) vyčůraní, počítám, že by mu tu taštičku, pokud by je něco takového vůbec napadlo, ještě pořádně cenově vosolili. Nakonec jsem taštičku ani moc nepotřebovala, zalezly jsme si rovnou do autobusu a později se počasí umoudřilo a pršet přestalo. Ale... začalo sněžit. Co sněžit, chumelit....

Ale o tom až příště ....

Vzhůru do komory! .....

.... ovšem že ne do té kterou máme většinou doma, plnou věcí které nepotřebujeme, úklidových věcí nebo potravin, ale do komory zvané Solná. Má to sice přes tu sůl s jídlem spojitost, ale to je tak vše. Solná komora ( Salzkammergut) je  oblast ve středním Rakousku zahrnující spolkové země Salzbursko, Horní Rakousy a Štýrsko. Díky pradávné tektonické činnosti, je její reliéf tvořen 80 většími či menšími jezery a ohraničen  ze tří stran mohutnými horskými masívy Totes Gebirge, Dachstein a Tenngebirge, Bertechtgadenské Alpy a na čtvrté přechází v Předalpí. Osu tvoří řeka Traun která napájí jedno z největších jezer Solné komory Traunsee.  Úchvatné scenérie hor spadajících až do jezer pod nimi dokonce způsobily, že v roce 1991 byla část okolo Dachsteinu a Hallstattu zařazena do Světového dědictví UNESCO. A právě do této části vás ode dneška po pár dalších dnů chci pozvat.

Že cesta nebude zrovna krátká svědčil odjezd o půl jedné v noci a první zastávka byla o půl deváté kousek za Salzburkem. Tudíž spánku velký nedostatek, a pohodlí taky nic moc, ale to je prostě v autobusu dané. A co hůř, počasí ač východ slunce nás namlsal, bylo chvílemi takové, že by psa nevyhnal. Lijavec, sníh s deštěm, zas lijavec .... na výlet věnovaný hlavně courání opravdu to nejlepší. 

A to jsem byla optimista a nevzala si deštník! Mám kapucu, tak na co .... naštěstí jen jedna zastávka a to krátká byla deštěm provázená, pak se počasí jakž takž umoudřilo. Vzhledem k tomu, že tentokrát se mnou jela dcera a té jsem přepustila místo u okna jsem seděla na nevýhodném místě do uličky tak žádné focení během cesty nebylo.

Pokaždé, když jedu směrem na Salcburk, vždy mne překvapí ten rychlý nástup vysokých zubatých alpských štítů. Z roviny najednou přímo v horách. A žádných krtinách, hned rovnou v dvoutisícovkách... a ty nás provázely celou cestu. Od Salzburku, přes cestu okolo jezera Traunsee, Bad Ischl, Hallstatt až k dalšímu jezeru Wolfgangsee a městu Sant Wolfgang a samozřejmě i po cestě zpět. Jejich krása bere dech a tak i dcera díky tomu přestávala chvílemi se svým brbláním a mrmláním a jen se tiše kochala ....

Malá přestávka ...

.... mezi prvním a druhým výletem se myslím hodí. V mezičase mezi nimi se tu udělalo výjimečně jednou zimavo až jinovatkovo a tak jsem opět vyrazila fotit pro změnu po zahradě. A říkala si že by, vzhledem k místům které jsem se chystala navštívit, bylo fajn kdyby aspoň když už ne sněhavo, tak jinovatkovo bylo. Nakonec vyšlo tak trochu to první, ale o tom příště ....

Dnešní ...

.... článek je rozloučení s první adventní nedělí a zároveň s prvním adventním výletem. Pokud mám hodnotit, patřil k těm vyvedeným. Délka cest autobusem snesitelná, počasí sice mohlo být lepší, nicméně i tak se vydařilo protože nepršelo, a to je hlavní. Trochu mne mrzí, že jsem neviděla Königstein rozsvícený, rozhodně svítit tam mělo co. A závěrečné dvouhodinové ráchání v termálech bylo parádním zakončením ....