Letos ...

.... jsem opravdu moc motýlů nenafotila. Dali by se pomalu spočítat na prstech obou rukou. A to ještě nejvíc jich bylo při mé poslední návštěvě na chatě. Původně jsem si říkala, že až budu na chatě, půjdu se podívat na louku kde jsem jednou objevila místo, kam se slétali motýli snad z půlky Brd. Jenže... v létě jsem neměla celé dva měsíce šanci tam odjet a když už, bylo září, a to už je většina motýlů tak nějak pomalu zazimovaná. Takže vlastně ty fotky tří motýlů z předminulého týdne je největší počet za letošek nafocených ....

Když už ...

.... jsme jednou skončili na Brdech, ještě chvíli tu pobudeme. Můj oblíbený procházkový cíl jsou tři mníšecké rybníky za sebou. Občas tu je i klid, jsou tu kachny, krásně se v jednom zrcadlí hřeben nad ním a v druhém zas zámek. A jsou tu vážky. Zelené, ploské a červené. Fotit ty velké, věčně naspeedované zelené a modré je děsnej vopruz, ony si snad nikdy nesednou, a když, jakýkoli pohyb v okolí je hned zase zvedne. Takže na ty kašlu. Ploské, ty už jsou lepší. Sice taky pořád frčí vzduchem sem a tam, jenže když si někde sednou, tak se tam po vzletu i vracejí. Jenže na místě kde bývají se vyhřívala na sluníčku maminka se synkem. Takže taky nic. A tak mi zbyly ty červené. Těch bylo neskutečné množství. Dokonce při zpáteční cestě se mi už dost daleko od vody zvedalo neustále z pod nohou mnoho jedinců a rozlétali se do všech směrů. Řekla jsem si fajn, ty se budou fotit dobře. Jenže .... foťte průhledný křídla a červený tělo na zrzavý zemi. Ony asi totiž nemohly sednout na trávu, ne. Ony si musely sedat na břeh kterej byl přerytej divokejma sviněma a dokonale splývat s hlínou. A to samé mi dělaly i při té zpáteční cestě. Dokonale se maskovaly na kamínkách a splývaly s podkladem. Nicméně i přes tyto jejich snahy jsem jich pár vyfotila. Tedy pokud nešlo o jednu a tu samou, která si jen přelétala z hroudy na hroudu ....

Malým ....

.... podzimním pelmelem z posledních letních dní se přesuneme lehce do mé druhé výpravy za krásami palácových zahrad. Jak jsem zmínila, s Petrem jsme nenavštívili Velkou Fürstenberskou zahradu, protože ta má, nevím proč, vlastní pokladnu. Myslela jsem, že to je díky tomu, že její část spadá pod polské velvyslanectví, jenže to tak není. A tak jsem si, jdouc kolem při cestě na metro, řekla, že se sem určitě ještě musím vrátit. A tak se také stalo. Tentokrát bez Petra, ale ne sama. Už dlouho máme s Padesátkou domluveno, že si uděláme výšlap kolem Mníšku. Jenže.... buď jsem nemohla já, nebo si pro změnu způsobila zranění a tak z výšlapu sešlo. Konečně jsme se teď setkaly, ale protože jí stále noha bolela a na šplhání do kopců to moc nebylo, volila jsem variantu návštěvy zahrad. Byť i tady se to bez kopce a schodů taky neobešlo. Ale než jsme se v neděli sešly, v sobotu odpoledne jsem se vydala na oblíbené místo, a to k rybníku na Mníšku. Vím že se tu vyskytuje hodně vážek a tak jsem si hlavně chtěla zafotit je, a pak si v tichu relaxovat na sluníčku a pozorovat kachny. Vážky jsem fotila, kachny pozorovala, leč ticho a klid se nekonaly. Za chvíli potom, co jsem dorazila, dorazila i ruská či ukrajinská velmi hlučná rodinka s tím, že si na zdejším ohništi opečou buřtíky. Takže jsem zvedla kotvy a vydala se na cestu domů. A při ní vzniklo těhle pár fotek ....

Nemusím jí ....

.... nicméně v přírodě je topkou co se týče barev. Růžová. Od té nejsvětlejší až po tmavou. Co by bez ní byla růže, vřes ale i jiné květiny a květy které v téhle barvě, či jejích kombinacích obdivujeme a milujeme. Pár se mi jich zase nasbíralo a tak si můžeme osladit alespoň to, že dnešní svátek vyšel na sobotu a ne v týdnu aby jsme si protáhli víkend ....

Budiž ...

.... světlo! A k tomu je potřeba lamp. Jako zrozenec šedesátých let si ještě pamatuji pár míst v Praze, kde chodili lampáři a zhasínali či rozsvěceli plynové lampy. Bylo to hlavně na Starém Městě, Kampě, Hradčanech a v centru. Dneska je někde opět můžete potkat, ale většina lamp, byť si ponechaly svůj klasický tvar, je na elektriku. Dokonce třeba v palácových zahradách můžete vidět takovou zhůvěřilost jakou jsou úsporné žárovky našroubované ve starých lampách. Ty lampy se mi zalíbily, a tak jsem jich pár na místech kde tvoří určitou dominantu nafotila ....

Když vládne ...

.... fotkám bílá... To musíte mít na zahradě nebo v truhlíku pár bíle kvetoucích chryzantém nebo japonských sasanek a pak se můžete v bílé topit. Přiznávám, že moje sasanky jsou zatím v jednom či dvou exemplářích. Tedy, ono by jich bylo víc, pokud bych jejich intenzivnímu rozšiřování po zahradě tvrdě nezabránila. Jsou jemné, jsou krásné, ale jsou to trifidi kteří se vám jak můžou rozběhnou po zahradě a v celkem krátkém časovém úseku vám jí zaplevelí. Tudíž já je nemilosrdně vyhubila až na jednu, kterou jsem pro jistotu zasadila do mísy, z které by neměla mít možnost vytvářet oddenky a tak se šířit do míst kam nemá. Nicméně, pokud máte místo které chcete nechat zarůst a nevadí vám že je časem najdete i jinde než jste je vysadili, pořiďte si tyhle krásky ....

Nejen po ....

.... po zahradách a jejich kráse jsem koukala, ale občas mne zaujalo i něco jiného. Třeba domovní znamení, vtipně umístěný protest, mile prezentovaná sbírka nebo architektonický prvek který je tak trochu jiný než domy které spojuje. A samozřejmě jsem si to vyfotila a dneska vám ty drobnosti chci ukázat ....

A znovu ty kapky ....

.... které tvořila díky minulým chladným nocím ranní rosa. Navíc do nich i svítilo sluníčko a tak jsem, byť mi docela mrzly prsty na spoušti, opět prošla zahradu a hledala co by se kde dalo vyfotit. Copak o to, bylo toho dost, ale nebylo to ve finále ke koukání. Nakonec zbylo z asi třiceti fotek koukatelných cca deset ....

Nejen skvosty ....

.... pražské, ale od roku 1992 také patří mezi skvosty UNESCO. Ano, dnes se opět podíváme do palácových zahrad, a jak to vypadá ne naposledy. Zahrady dnes zcela nenásilně propojují Pražský hrad s Malou Stranou, a jakoby se přelévaly do dalších zahrad které zde najdete. Valdštejnské, Vojanových sadů (byť je to vlastně také zahrada, patřící ke klášteru) a Kampy. Navíc tvoří i spojnici s Letenskými sady na jedné straně a s Hradními zahradami na straně druhé. Tvoří nejen krásný rámec jednomu z nejhezčích pražských pohledů, pohledu na Pražský hrad, ale mají i svou biologickou,  architektonickou a odpočinkovou hodnotu ....

Sice svítí ...

.... sluníčko, ale fučí silnej a pěkně ledovej vítr, takže se člověk vůbec nezahřeje. Max za oknem kam svítí celej den. A tak si myslím, že přijde k duhu trochu tepla z dnešních žlutých fotek. Původně jsem chtěla vyrazit dnes na lov do lesa, všichni valí domů houby ve velkým, a prej ještě tam toho je malýho hafo, jenže se ohlásily na dnešek zas holky, a sbíráního mám za posledních pár dnů až po krk. Letos je zas rok, kdy ořešáci ve vzájemné kooperaci ožrali lískáče z menších keřů s nižším výnosem a za to mi přenechali větší keře plné ořechů, které začaly padat a padají a padají a já sbírám a sbírám. Už mne bolí kyčle, záda, nohy....

A konce to nebere. Nicméně, zas ušetřím pěkných pár korun a na vánoce se zas budu moct rozšoupnout ve vanilkovejch rohlíčcích! 

Ty jsou z lískáčů lepší než z vlašáků ....

A jsme ....

.... v druhé části, neplánované, naší fotoprocházky po Novém Světě a Starém Městě. Minule jsme se dostali Thunovskou ulicí dolů, a pak jsme se dali ulicí Sněmovní. Tady najdete jeden krásný pražský palác vedle druhého, ale i výstavní měšťanské domy. V jednom z paláců sídlí i pražská konzervatoř a hned vedle ní mne zaujal dvorek, no, spíš takový maličký roztomilý plácek s lavičkami pod krásnými katalpami. Ty vlastně byly to první co mne zaujalo. A jak koukám na železnou bránu, na ní se skví nápis Palácové zahrady Pražského hradu. Musím říct, že jako malá jsem byla s rodiči na Hradě každý víkend, měli jsme to kousek, ale hlavně jsme tam chodili, v rámci bontonu, na tzv. promenádní koncerty. Přiznávám, že já bych raději chodila v rámci bontonu na dostihy do Chuchle, ty koncerty byly pro mne neskutečně otravná záležitost. Hrála Posádková hudba Hradní stráže a zpíval s nimi, kdo jiný, než dechovkový král Pepi Zíma. Ještě kdybychom se alespoň tedy procházeli v doslechu a kochali se výhledy na Prahu ze zahrady Na Valech, ale ne. Tatínek striktně vybral místo, tam jsme dvě hodiny stáli a povinně koukali na účinkující. Takže je jasné, že dechovka byla pro mne v dalších letech něco, při čem jsem dostávala pravidelně osypky. A tak jsem vlastně ze zahrad Pražského hradu znala ty horní. Nutno dodat, že za bolševika byly tyto palácové zahrady dlouhou dobu veřejnosti nepřístupné a kochat jste se mohli jen pohledem přes zeď lemující zahrady horní. A tak zahrady pomalu chátraly. Po revoluci a nástupu Václava Havla na Hrad se otevřely veřejnosti, jenže se nebylo zas tak moc čím chlubit. Do doby, než přijel do Prahy na návštěvu princ Charles, známý to milovník zahrad a zahradnictví, a díky jeho štědrému daru se zahrady zas mohly po renovaci zaskvít v plné kráse. (no potřebovalo by to aby zas přijel, ale počítám že s nynější karikaturou dlící na Hradě by si asi moc nenotoval) Jenže ta krása zase už má na sobě dost vad. Ale zdá se, že se blýská na lepší časy, neboť dvě z celkem pěti palácových zahrad se opravují. Je to zahrada Ledeburská a Malá Pálffyovská....

A teď trochu historie. Palácové zahrady vznikaly na místech bývalého opevnění na jižním svahu pod Hradem. To v 16. století ztratilo svůj význam a tak se hradby zbouraly. Pozemky začala skupovat šlechta a bohatí měšťané. Postupem doby začaly na svahu u stavení která zde byla, vznikat menší či větší zahrady, které sloužily k obživě obyvatel. Ty později začaly sloužit jako vinice, které se zde udržely nejdéle. (Ostatně vinic tu najdete i dnes hojnost, nejznámější je asi vinice Svatováclavská, nad zámeckými schody) V roce 1580 zde vznikla první velká zahrada s okrasným účelem, dnešní Fürstenberská, a po ní další Malá a Velká Pálffyovská. Největší a také nejkrásnější ze zahrad, Ledeburská, vznikla až roku 1624. Původně tyto zahrady a parčíky vznikly ve stylu italské renesance, ale po jejich poničení při švédském obléhání roku 1648 byly přestavěny do dnešní barokní podoby.

Palácové zahrady tvoří tedy komplex pěti vzájemně propojených zahrad (dnes už to neplatí, část jedné z nich tvoří patří k Polskému velvyslanectví a tak je průchod do ní uzavřen) zabírajících plochu 7.710 m2  a tvoří je tyto zahrady :

1. Malá Fürstenberská 

2. Kolowratská

3.Velká Pállfyovská

4. Malá Pállfyovská

5. Ledeburská

Velká Fürstenberská je rozdělená právě na část nepřístupnou a část přístupnou. Díky tomu má ale vchod o pár metrů dále také v ulici Sněmovní. Jak je vidět z plánku, zahrady jsou navzájem odděleny zdí, a jedna z nich prochází po základech hradeb, které postavil král Přemysl Otakar II. Nicméně mají v sobě malé branky kterými se prochází. Dalo se jimi projít i na Zámecké schody, jenže díky bezpečnostním opatřením, zavedeným kvůli různým teroristickým útokům ve světě jsou tyto průchody uzavřené a střežené armádou.

Pokud zavítáte do Prahy, doporučuji návštěvu těchto skvostů zahradní architektury, jsou krásné v každém ročním období. Tedy krom zimy, to jsou uzavřené. A jako bonus získáte nádherné výhledy na Malou Stranu, Staré město ale i velkou část nové

 Prahy ....

Rosa + sluníčko + ....

.... afrikány + mezikroužek se rovná další fotky s pohledem do nitra kapek. Mezikroužek přiblížil, afrikány dodaly pozadí, sluníčko lesk a jak to dopadlo, můžete posoudit sami. Je fakt, že tohle mne ohromně baví, byť se u tohoto focení málem udusím. A proč? Vyberu vhodnou kapku, zaostřím, jedna, dvě - nádech, zatajit dech jak při potápění, počkat až se přestanou klepat pařátky a zmáčknout spoušť. Někdy to trvá dýl, někdy míň a někdy se poštěstí, že si ruce opřu i s foťákem o pevnou podporu a to pak můžu dýchat i normálně. Což se u několika podařilo a je to i poznat na výsledku.

Jde z nich udělat vcelku kvalitní výřez. Pokud by to byl plnohodnotný objektiv určený na makrosnímky, samozřejmě by to bylo ještě lepší, jenže tohle je starosklíčko a mezikroužky, a to má své limity ....

Už kvůli ....

.... těmhle výhledům, se ještě jednou chci vrátit na místo, kde jsme s Čerfem skončili naší fotoprocházku. Kde to bylo, to uvidíte příště, dnes je to o výhledech na Prahu. Jsou někdy trochu z jiného úhlu než je člověk zvyklý když je fotí z Hradčan, Petřína anebo třeba z druhého břehu Vltavy z Vyšehradu. Ale tak to má být, aspoň trochu jinak nafotit notoricky známé věci. Ale nikdy, nikdy se ani trochu neomrzí. Jsou profláklé a jsou věčné ....

Každý ....

.... rok si kupuji touhle dobou vřesy do truhlíků na podzimní výzdobu oken. Mou snahou je udržet je naživu když jejich čas skončí. Dávám je tedy buď s truhlíkem na půdu a zalévám, nebo je obložím přes zimu jehličím a jsou součástí vánoční výzdoby. Ať tak či tak, málokdy se stane že přežijí. Nicméně jeden to kdysi nevzdal, a zabojoval a dnes je z něj v záhonu krásný jedinec který mi svými něžně růžovými květy dělá rok co rok touto dobou velkou radost.

Letos jsem opět nakoupila nějakých osm kousků vřesu, truhlíky jsou už osázené, nicméně muškáty na oknech jsou stále velmi pěkné a nechce se mi je ještě dávat pryč. Takže se obávám, že než na ně dojde řada, budou už vřesy odkvetlé !😏 ....

Uličky ...

.... starých městských center mají své úžasné kouzlo. A je jedno jestli se jedná o Prahu, Třebíč, Telč, Český Krumlov či jiné. Dávají nahlédnout do doby kdy města vznikala, rozvíjela se. Kde před vámi defilují staletí a vývoj města od malých domečků chudiny, přes honosnější domy měšťanů až po paláce šlechty. Tady v těch úzkých uličkách na vás dýchnou staletí a jsou zde stále přítomná. V podobě domovních znamení, architektuře, prostě kdo je vnímavější cítí je ve vzduchu. Proto se taky tak ráda v těch starých uličkách procházím, nahlížím do nich, nasávám vzduch ztěžklý dějinami ....