Když už ...

.... jsme jednou skončili na Brdech, ještě chvíli tu pobudeme. Můj oblíbený procházkový cíl jsou tři mníšecké rybníky za sebou. Občas tu je i klid, jsou tu kachny, krásně se v jednom zrcadlí hřeben nad ním a v druhém zas zámek. A jsou tu vážky. Zelené, ploské a červené. Fotit ty velké, věčně naspeedované zelené a modré je děsnej vopruz, ony si snad nikdy nesednou, a když, jakýkoli pohyb v okolí je hned zase zvedne. Takže na ty kašlu. Ploské, ty už jsou lepší. Sice taky pořád frčí vzduchem sem a tam, jenže když si někde sednou, tak se tam po vzletu i vracejí. Jenže na místě kde bývají se vyhřívala na sluníčku maminka se synkem. Takže taky nic. A tak mi zbyly ty červené. Těch bylo neskutečné množství. Dokonce při zpáteční cestě se mi už dost daleko od vody zvedalo neustále z pod nohou mnoho jedinců a rozlétali se do všech směrů. Řekla jsem si fajn, ty se budou fotit dobře. Jenže .... foťte průhledný křídla a červený tělo na zrzavý zemi. Ony asi totiž nemohly sednout na trávu, ne. Ony si musely sedat na břeh kterej byl přerytej divokejma sviněma a dokonale splývat s hlínou. A to samé mi dělaly i při té zpáteční cestě. Dokonale se maskovaly na kamínkách a splývaly s podkladem. Nicméně i přes tyto jejich snahy jsem jich pár vyfotila. Tedy pokud nešlo o jednu a tu samou, která si jen přelétala z hroudy na hroudu ....

Na stejném místě a po cestě zpátky jsem nafotila i nějaké motýly, ale ti budou příště ...