Ani letos ...

.... prostě nešlo tu krásu ignorovat. A čem že to mluvím? Samozřejmě o magnóliích. Můj prťouš odkvetl hodně rychle, navíc ho trochu popálil lehký mrazík i přesto, že jsem jí dala celou do pytle. Ale pár fotek jsem udělala. Dneska se ale budu věnovat jejím větším příbuzným jak se mi kde namanuly a měla jsem sebou něco čím se dalo fotit ....

Hvězdníky ....

.... byly po dlouhou dobu pro mne kytkou, kterou jsem nedokázala ani za boha dopěstovat znovu ke květu. Zkoušela jsem všechny možné způsoby, které mi kdo doporučil, zkoušela jsem co bylo psané v chytrých knihách a nic. Hlízy se zmenšovaly, každý rok mi vyrostly jen listy a květy nikde. Nakonec jsem rezignovala a další pokusy o pěstování vzdala. Před třemi roky mi ale sousedka darovala jednu dokvétající s tím, že jich má spousty a potřebuje nějak zredukovat jejich množství. Poptala jsem se jí, co pro to dělá, aby jí kvetly a dozvěděla jsem se zas a opět to samé. 

Hned mne napadlo, že zas budu bojovat s nakonec to vzdám. Jenže pak jsem si vzpomněla na jednu věc která se mi kdysi stala. Uklízela jsem na podzim květiny domů, mezi jinými i hvězdník a najednou koukám jak péro z gauče, protože mezi listy rostl stvol s poupětem. Přemýšlela jsem co bylo jinak, že se najednou rozhodl kvést. A došlo mi, že pár týdnů před tím byl v počasí takový hup. Z tepla najednou do dost velké zimy a znovu do tepla. A to byl ten důvod který tu rostlinu zmátl a ona začala kvést. Napadlo mne tedy, že chybou je příliš teplé přezimování, jenže kam dát cibule, když mám teplý sklep i půdu. Pak mi proběhla hlavou lednice. Prostě zkusím dát cibuli do šuplíku v lednici a uvidí se. A vidělo! Na jaře mne sice trochu poškádlila tím že zas nejdřív začaly růst listy, ale po pár dnech se ukázal i květní stvol.  Že to nebyla náhoda se ukázalo i letos po stejném způsobu přezimování a tak jsem se dala do nákupů dalších cibulí ....

Labutě z pražské náplavky ...

.... jsou posledním pozdravem z předvelikonoční Prahy. Vždy jich tu bývalo spousty a jsou stále velkou atrakcí pro Pražany i turisty. A to nemluvím o dětech pro něž je krmení těchto krásných ptáků velkým zážitkem. Vidím to u naší Bobulky, ta když vidí kačeny je v sedmém nebi. Dřív ještě odlétaly před zimou a na jaře se vracely, ale už jsou tak navyklé že se o ně lidé starají, že zůstávají celoročně. A když jsou na náplavce farmářské trhy, mají se jak v ráji ....

Dnešní poslední ....

.... příspěvek z Vyšehradu patří jeho slavnému hřbitovu. Resp. hřbitovu, na kterém leží slavné osobnosti z řad vědců, herců, zpěváků, skladatelů, dirigentů, malířů, klavíristů, houslistů, spisovatelů, politiků a výtvarníků. Hřbitov zde byl již od 13.století, a až do roku 1869  zde mohli spočinout normální smrtelníci (čímž byl hřbitov výjímečný, neboť od roku 1785 se nesmělo na žádný hřbitov uvnitř města pohřbívat) V tomto roce se totiž rozhodlo na návrh Františka Ladislava Riegra že se promění v " národní pohřebiště ". V roce 1887 byly na severní a západní straně postaveny novorenesanční arkády jejichž architektem, stejně jako společné hrobky známých osobností Slavín je Antonín Wiehl. Slavín byl postaven v letech1889 - 1893. Na hřbitově je na západní straně část věnovaná pražským řádovým sestrám z různých řádů ....

Bazilika sv.Petra a Pavla na Vyšehradě ....

Když se řekne Vyšehrad, každému okamžitě naskočí silueta dvou novogotických věží a kostel který se majestátně tyčí na pravém břehu Vltavy a shlíží po věky na město pod ním. Je to a není pravda. Alespoň v podobě v jaké ho známe to není zas tak dlouho. 

Nějakých sto let. A co to je v historii. Zlomek...

Kostel tu byl vždy, menší či větší, od desátého století. Jeho důležitost vyvažovala důležitost pražského hradu. Tam sídlila moc světská, na Vyšehradě moc církevní. Své sídlo tu měl kancléř českého království, pozice kterou vždy zastávala osoba duchovní. Nejznámějšími kancléři jsou Petr s Aspeltu, Jan Volek nebo Jan Očko z Vlašimi (krom Petra s Aspeltu povětšinou zastával tuto funkci nemanželský syn vladaře, který býval vysoce vzdělaný pro dráhu církevní a zároveň si tím vladař zajistil i jeho loajalitu)

Osídlení zdejšího vrchu bylo prokázáno již z období 4. a 3. tisíciletí př.n.l. Středověké osídlení je datované od 10. století. Chybí ale důkazy jeho dřívějšího staršího založení o němž mluví legendy a pověsti. Vyšehrad a jeho opravdu doložené osídlení potvrzuje, že je o sto let mladší než osídlení Pražského hradu.

Na přelomu 10. a 11. století je zde krom kostela sv. Petra a Pavla postavena bazilika sv. Vavřince a dodnes stojící rotunda sv. Martina která je nejstarší pražskou rotundou. V roce 1249 zasáhl baziliku sv. Petra a Pavla velký požár a královna Eliška Přemyslovna zahájila výraznou gotickou přestavbu. Dalšího budování se ujal její syn Karel IV. a i jeho syn Václav IV. zde zanechal svou stavební stopu. Půdorys nynější baziliky se s původním překrývá jen částečně, a někde pod novodobými hroby vyšehradského hřbitova se snad skrývá i krypta s ostatky českých králů z řad starších přemyslovských vladařů. Později se pohřbívali ve Zbraslavském klášteře a nakonec vznikla hrobka českých králů v chrámu sv. Víta kam byly přeneseny ostatky Václava II. a Elišky Přemyslovny. Od smrti Karla IV. jsou zde uloženi ostatní čeští králové, s výjimkou Jana Lucemburského (Notre-Dame v Lucembursku) nebo Zikmunda Lucemburského (Velký Varadín).

Za Karla IV. nastal největší rozmach Vyšehradu, ten se stal díky Karlem nově založenému Novému městu Pražskému součástí jeho opevnění, byl zde i výstavný areál královského paláce. Zájem Karla o toto místo souvisel s jeho zájmem o přemyslovské tradice, ke kterým se celý svůj život hrdě hlásil a jenž se celý život považoval víc za Přemyslovce než Lucemburka. Dokonce v jím sepsaném korunovačním řádu započíná korunovace českého krále den před korunovací na Hradě právě zde, na Vyšehradě kde jsou novému panovníkovi předvedeny údajné lýkové střevíce a mošna Přemysla Oráče které jsou zde uložené.

Za husitských válek byl Vyšehrad vypleněn a pobořen, stal se obydlím pro chudé řemeslníky a vzniklo zde malé samostatné městečko. Za třicetileté války se začalo s dalším opevňováním Prahy a Vyšehrad začíná psát svou novou kapitolu, kapitolu vojenské pevnosti kterou byl až do roku 1911. Svou dnešní vnější novogotickou podobu získal koncem 19. a začátkem 20. století, uvnitř překvapí secesní podobou. Ve stejné době zde vzniká národní pohřebiště významných osob české historie a hrobka Slavín ....

Ze Smíchova, přes Podolí ....

.... k Pankráci dnes povedou naše zraky. To jak jsme si obcházely Vyšehrad po hradbách kolem dokola. Vyfotila jsem několik kostelů,

dvě porodnice, až jsem zase skončila u pohledu na nezaměnitelné panorama Hradčan ....

Tyhle pohledy se mi nikdy neomrzí ....

.... obzvlášť když už budou mé návštěvy jen velmi sporadické.

Kdysi dávno, v osmdesátých letech měl můj exmanžel touhu emigrovat, a docela vážně se tímto nápadem zabýval. Zázemí by dokonce i bylo, jejich rodinný kamarád žil ve Švýcarsku a byl by schopný a ochotný v začátcích i pomoci. Budete se mi smát, ale já tuhle možnost zavrhla ze dvou důvodů. Kvůli rodičům a právě kvůli tomu, že bych už nikdy neměla možnost zajít si kamkoliv na jakékoli místo a kochat se právě těmito pohledy. Každý kdo tu dobu zažil ví, že tehdy emigrace by byla navždy, bez možnosti návratu. A netušili jsme že za nějakých sedm let se to změní, a že by ten návrat byl možný. 

Všechno se nakonec samo vyřešilo rozvodem, a já se dál mohla kochat těmito pohledy. Jestli mi to bylo k něčemu dobré nebo ne

to už je zas jiný příběh ....

Ještě než se podíváme ....

.... na velikonoční Prahu, chtěla bych vám ukázat, jak dopadly další hrátky se zoomováním během expozice. Na ty Petrovi to zdaleka nemá, to musím pilovat ještě hodně a hodně, ale myslím si, že už je to zas o chlup lepší. Na těch pár fotek které jsem uznala za publikovatelné bylo hromada těch, které jsem vymazala. A aby jste měli představu o tom, co to je, fotila jsem v dubnu sluníčko v rozkvetlé třešni na chatě. To je asi tak jediné, co máme s Petrem společné. Kvalitativně to jsou ale Petrovi fotky úplně jiný level ....

Všechno krásné jednou skončí ....

.... a tak i já musela opustit útulnou a laskavou náruč mé chatičky

a vrátit se zpátky do gubernie. Musím říct, že letošní velikonoce se vydařily na jedničku s několika hvězdičkami. Nejen počasím, ale i programem a jako bonus i setkání s lidmi kteří jsou mému srdci hodně blízcí. Po pátečním nákupním maratonu (přeci jen  nemám

civilizaci s obchody úplně za rohem) přišel sobotní plánovaný výlet do Prahy a procházka po jarně rozkvetlém Vyšehradě s Padesátkou, která mi byla velmi zasvěcenou průvodkyní, neb tu pár let pod Vyšehradem bydlela. 

Neděle jsem napůl věnovala velikonočnímu úklidu po zimě, to totiž musím dělat jen když jsem na chatě sama, protože mi to alespoň vydrží. S mužem nikolvěk. Ten má dar udělat tam bordel jakmile vstoupí z auta na verandu. A odpoledne zahrada. Ta nebyla jen na jeden den, ale to nejhorší, sekání cca 1500m2 zahrady, vyhrabání starých šišek, spálení bordelu v malém příručním ohništi a odvození pohrabaného listí jsem do večera zvládla. V pondělí záhonky. Moc jich tam, právě kvůli velkým prodlevám v návštěvách nemám, nicméně i těch pár metrů mi zabralo skoro celý den. Potřebovaly zbavit nánosů březového listí a množství šišek, načechrat hlínu a zasít semínka trvalek, ale i letniček, aby plevel přece jen neměl takovou šanci se rozrůstat. Na pozdnější odpoledne se ohlásil s návštěvou kamarád - hudebník, předběžně jsme se domlouvali už na březnovém koncertě O.Havelky v Litomyšli, o kterém jsem tu psala. Nebylo jisté jestli dorazí, práce, koncerty to všechno mu zabírá hodně času, nicméně nakonec mu  zbyl a dorazil. Probírali jsme staré známé ze sídliště, to jak to tam teď vypadá, společné koníčky (kdo se jich ještě drží a kdo ne) a nakonec i ta vnoučata. Čas je neúprosný, a oba jsme už, ačkoli se necítíme, prarodiči. A oba si to užíváme. 

V úterý jsem měla v plánu zajít si do Kytína, a navštívit nově zrekonstruovaný a do provozu daný zdejší minipivovar. Jenže vítr, který se začal zvedat už v pondělí večer přes noc zesílil do takové míry, že lámal větve ze stromů a jelikož cesta vede povětšinou lesem, nechtěla jsem riskovat, že mi nějaká přistane na palici. Navíc obloha hrozila tím, že se co chvíli rozprší (bohužel, nestalo se tak) a udělala se kosa. A tak jsem si pěkně zatopila v krbovkách, udělala si svou oblíbenou sauničku, a věnovala se celodennímu lenošení. A to dokonce i s čistým svědomím, protože všechno co jsem chtěla udělat bylo hotové a dokonce jsem stihla i něco navíc.

Průvodcem  dnem se mi stal císař Claudius, vínko a hudba. 

No a ve středu jsem všechno pěkně zabalila, pozamykala, povypínala a vydala se na cestu domů. Bylo mi jasné, že po těch skoro pěti dnech mne čeká doma kupa práce, neboť muž a psi měli volné pole působnosti. A vůbec jsem se nemýlila, taky už to mám za ta léta zmapované. Naštěstí jsem se doma moc neohřála, jen jsem po příjezdu hupsla do vany a z vany rovnou do práce. Až včera jsem se rozkoukávala a uklízela. A zjišťuju co všechno mne čeká co se týče zahrady.... jedině co jsem nestihla bylo se jít projít do lesa. Udělala jsem něco fotek na Vyšehradě, vyfotila pár květů na zámecké magnólii na Mníšku a to by tak v kostce byly moje letošní velikonoce. Opravdu po dlouhé době vydařené a podle mého gusta !😉😊

Milí zlatí....

Veselé velikonoce všem kdo ke mě chodíte pravidelně nebo jste jen náhodou zabloudili přeji z rozkvetlých Brd .. 

Další stavební skvosty ....

Divadelní náměstí skrývá tři skvosty. Semperovu (Semperopera) drážďanskou operu, katedrálu Nejsvětější Trojice (Hofkirche) a světově proslulou Drážďanskou galerii, která náměstí uzavírá a zároveň navazuje na Rezidenční zámek a je součástí komplexu Zwinger. Galerie i když byla taktéž velmi poničena naštěstí o své výstavní klenoty nepřišla, tentokrát díky hrabivosti Göringa a jiných nacistických pohlavárů. Ti jak známo loupili po celé Evropě umělecká díla a dobře je schovávali a díky tomu se většina jejich lupu zachovala a mohla se opět navrátit do všemožných galerií.

Průchodem v ní projdeme do areálu Zwingeru, který je po Hofkirche nejznámější drážďanskou památkou. To co dnes tento areál tvoří mělo být jen nádvoří velkolepého zámku který chtěl August Silný postavit. Jen mu jaksi došly peníze a tak zůstalo jen u částečně splněného snu. Galerie se skládá ze Semperovy budovy (ta uzavírá náměstí) kde je umístěná expozice starých mistrů, a v rohových pavilonech je Muzeum porcelánu a Matematicko - fyzikální kabinet. Zwinger dvakrát taktak unikl totálnímu zbourání, nejdříve ve 2. polovině 18. století a poté po únorovém bombardování roku 45. Je jen dobře že ani jednou se to nepodařilo.

Barokní perla která povstala jako Fénix z popela ....

.... tak to jsou Drážďany, hlavní metropole Saska. Na výsluní a do povědomí milovníků vrcholného baroka je pozvedl saský kurfiřt a následně i polský král August Silný ( byla o něm už zmínka v článku o návštěvě zámku Moritzburg a města Míšně). Ten se vzhlédl ve dvoře francouzského krále Slunce, Ludvíka XIV. a obzvlášť jeho výstavbou zámku Versailles, a chtěl svůj dvůr a hlavně sídelní město Drážďany postavit na roveň pařížského Ludvíkova dvora. A tak vznikl třeba barokní komplex Zwinger. To co z něj dnes známe mělo být pouze nádvoří rozsáhlého zámku. Jenže ani bohatá pokladnice neunesla takové výdaje a tak zůstalo jen u přání, části stavby a dluhů které nadlouho zatížily saské hospodaření. Ale díky Augustovi zde zůstal nádherný rezidenční zámek, katedrála Nejsvětější trojice, známá též jako Hofkirche, Semperova opera a další budovy známé jako Alstadt čili Staré město.

Jenže .... všechno staré je vlastně nové. Tedy "staré" 80 let. 

Díky masivním kobercovým náletům spojenců 

ve dnech 13. -15.2.45 všechny původní barokní stavby lehly popelem stejně jako skoro celé město. Dnes je toto barbarské bombardování některými vojenskými historiky bráno jako další ze Stalinových válečných zločinů, protože až v posledních letech se opravdu prokázala nesmyslnost Stalinova požadavku na spojence, aby začali likvidovat nemilosrdně města, která by mohla stát Rusům v cestě při dobytí Berlína a zajetí Adolfa Hitlera. I když spojenci nebyli přesvědčeni o nutnosti této likvidace, nakonec vzlétly velké svazy bombardérů a svému osudu neušla města Lipsko, Drážďany a nakonec i Berlín. Tuny zápalných bomb vykonaly své a centrum Drážďan se de facto vypařilo. Stalinova umanutost stála v Drážďanech životy 25000 jejich obyvatel. Dlouho se spekulovalo o tom, že obětí bylo až  250000, protože ve městě a okolo něj  bylo velké množství uprchlíků z měst která Hitler vyhlásil jako města - pevnosti s povinností bránit se až k sebezničení. Vzhledem k ohnivé bouři, kterou způsobily zápalné bomby se spousty obětí ani nenašlo, jiní se museli okamžitě spálit či pohřbít aby se zabránilo epidemiím. Takže opravdu přesný počet nikdy nebude asi znám, jen odhady...

Jenže hned po válce se ty nejkrásnější stavby začaly znovu budovat a dnes je můžeme viděn v jejich původní nádheře.

Vodní show ....

Po prvním kole prohlídky orchidejí prohlásila Blondí, že pokud si nedá okamžitě kafe a něco malého k snědku, bude za několik málo okamžiků vraždit. A já, jelikož to mám obdobně, a navíc jsem se nabízela jako první možná oběť, jala jsem se vyhlížet stánek s požadovanými pochutinami. Rádcové našli, zakoupili a usadili se na okraji jezírka, nebo kašny či fontány která byla kousek pod vyhlídkovou plošinou (no, a z ní fotky nemám, asi proto, že byla pořád plná mačkajících se návštěvníků) a jali se konzumovat. Jenže v tu chvíli se za našimi zády spustila světelná vodní show, které jsem jaksi nemohla odolat. Tentokrát jsem ani nezkoušela fotit na pomalý čas, byť světelné podmínky mi velmi nahrávaly, bylo tam přeci jen toho světla málo, a já jsem se obávala jak vůbec budou fotky vypadat celkově, protože zas nemám super světelný objektiv. Ale moje bolavé koleno mi moc nedovolovalo si kleknout a opřít si foťák o okraj, abych ho mohla použít místo stativu. Ale dopadly vcelku dobře, dle vašich ohlasů, za které mnohokrát děkuji ....

Chodíme dál ....

.... a dál se kocháme vší tou krásou. Některé druhy znám, jiné mi jsou povědomé a na další koukám jak puk. A mám dojem že chci snad všechny orchideje světa. Asi stejný pocit má dítě v Legolandu nebo Disneylandu ....

A jsme tam ...

....kde nás čeká další nádhera a kam jsem se, přiznávám, velmi těšila. A jak už to bývá, těšit se znamená občas i trocha zklamání. Tak Blondí mne už trochu dopředu upozornila co mne čeká, ale skutečnost byla o dost horší. Byla jsem ještě v zajetí zážitků z předchozího krásného prostředí zámku a teď jsem byla vyplivnuta do obrovských hal moderního výstaviště plného různých artefaktů a prodejců, a tisíců lidí. Jak správně řekla Blondí : " Bože, to je chocholkouškov ! "

Byl... Když jsme se přes různé chodby a okolo několika hal dostaly tam kam jsme chtěly, tedy do haly kde se konala výstava "Orchideenwelt " sice se před námi otevřel pohled na nekonečné řady nádherných aranžmá, ale také na prodejní stánky a lidi. Lidi s oranžovými kbelíky OBI. Ten učaroval Blondí jako správné zahradnici. Kdo máte zahradu znáte to. Potřebujete něco dát do kbelíku a jako na potvoru žádný není volný. Takže se ukáže, že nejpotřebnější věcí na zahradě jsou kbelíky, kterých není nikdy dost. A těmi provokovaly hromady návštěvníků. A kdyby jen jedním, oni si je nosili po třech nebo pěti! Sice jsme koukaly po všech těch nádherných květech, kochaly se i kvetoucími kaktusy a masožravkami, nicméně stále jsem cítila to Blondí napětí při jejím pátrání kdeže je ten pramen z kterého tryskají ty kbelíky ....

Ale byla mi i velkou pomocnicí v rozhodování při koupi orchideje. Měla jsem v plánu tři druhy, přednesla jsem svou představu a už to jelo. Tohle ne, to je napadený škůdcem, tohle ti nebude kvést ani za boha, tohle možná jo, a nechceš tuhle? Prostě jít nakupovat s orchidejářkou když máte určitou představu je docela dobrodrůžo. Ale díky bohu za ní, protože při některých cenách se to opravdu vyplatilo, že mne držela zkrátka a jsem jí za to vděčná. A tak ve finále jsem si z výstavy orchidejí paradoxně vezla orchidej jednu, za to plnou tašku trvalek a cibulovin ....