15 dubna 2018

Od Zoubka k lanovce .....




Když už jsem tu začala s občasným zveřejňováním děl Olbrama Zoubka, nemohla jsem vynechat
samozřejmě jeho Památník obětem komunismu. O něm jsem tu už jednou psala podrobný článek
tudíž se víc o něm rozepisovat nebudu, ale jelikož jsem potřebovala nějakou zajímavou čb fotku
nemohla jsem ho vynechat. Na noční focení tohoto sousoší nějak nemám odvahu, to vynikne
jeho tvrdost ještě víc, a to by teprve bylo na čb něco, a tak jsem vzala zavděk denním světlem.
Dokonce jsem si všimla detailu, který normálně pokud jsou keře olistěné, není až tak moc vidět.
A to, že je památník obkroužen stojany s žiletkovým drátem, aby se ještě zvýraznila jeho myšlenka.
Od památníku jsem šla dál k lanovce, mrkla na sakury které jsem kvetoucí fotila už v lednu
a na přemostění tratě si počkala na lanovku, která se vydala na svou nekonečnou
pouť do kopce a z kopce. Nějak jsem si neuvědomila, že mám nasazený
pevný sklo a cvakla jsem jí už dost v dálce, ale při ořezu mne mile
překvapilo, že kvalita není zas tak špatná. Ten objektiv jsem
si nechávala hlavně kvůli mandloním, které jsem se
chystala fotit v Seminářské zahradě ...




Na jednom z domů jsem viděla tyhle nápisy. Je zvláštní, že nikdy jsem si jic nevšimla.
Tak buď byly schované pod omítkou a později je někdo z pod ní osvobodil, nebo
přes ně byly nějaké tabule







Tady teprve vyjížděla lanovka ze stanice, takže krátké skl moc nevadilo ...


.... ale tady už byla hodně daleko, takže jsem už ořezávala, ale nebylo to
na kvalitě zas tak moc poznat ...


.... a když se blížila k výhybce ....


.... tak už jsem ořezávala hodně. Tady už ta kvalita není právě dobrá ...


... nicméně na staré manuální sklo, a vzdálenost která mne dělila to je pořád
docela koukatelné. Vypadá to, jako kdybych použila na ultrazoomu k optickému
ještě digitání zoom...


Příště už budou ty slíbené mandloně, ke kterým se procházkou od lanovky konečně dostaneme...



13 dubna 2018

Hyacintoviště ....




Rychlené hyacinty si kupuji už pěknou řádku let. Ale hodně dlouho mi trvalo, než jsem zjistila
jak na ně, aby kvetly i další rok. Prostě u nich neplatí nechat je zatáhnout a na podzim zasadit
cibule, ale dál je zalévat a při nejbližší možnosti je zasadit do země. Než jsem na to přišla
vždycky mi přes zimu shnily a nic z nich nebylo. Ale při tomhle způsobu mi kvetou
ale hlavně bují a vesele se rozrůstají. A tak už mám docela pěkné, barevné
a velmi voňavé hyacintoviště. Navíc takhle pěkně i vyniknou rozdíly
v barvách, které u rychlených nejsou až tak intenzivní ....




I když letos mi díky tomu, že už vylezly hyacinty někdy v prosinci a potom
přišly únorové mrazy některé cibule také shnily. Aspoň je místo na dosazování.


Budu muset kupovat hlavně žluté a fialové. Těch mám opravdu málo.




Tahle bílá je jiná v tom, že má na květech zelené špičky



Ale modrá prostě vede. Těm se daří nejlíp ...


Když mi kvetl žlutý hyacint dom, říkala jsem si co je na něm žlutého? Vždyť je skoro
stejný jako ten bílý. Letos poprvé kvetl venku a ten rozdíl je opravdu markantní


Tenhle tmavěfialový je jediný, který jsem si koupila už dokvétající. Za dva roky udělal už tři další
dceřinné rozkvétající cibule


I když tenhle měl být červený, je spíš hodně tmavě růžový


Světle fialový je takový ještě nanicovatý, příští rok už snad bude lepší. U většiny je vidět
poškození listů mrazy, ale i květů. Ale ještě to dopadlo vcelku dobře. A ta vůně! Mrkající

12 dubna 2018

Musaion, čili letohrádek Kinských ....



Není asi Pražáka, který by se školou povinně nenavštívil nějaké pražské muzeum.
A místo, o kterém dnes budu psát patří k těm, které možná až tak svou expozicí
nejsou pro školáky zrovna přitažlivé.
V Kinského zahradě totiž stojí jedna budova a v té se nachází Národopisné muzeum.
No řekněte sami, co je pro školáky ze stověžaté Prahy zajímavého na krojích a lidových
zvycích? A to, že stojí na tak krásném místě a stavba je sama o sobě úžasná se neřeší.
Oč zajímavější je takové Technické muzeum s letadly, ukázkou dolu a jinými
zajímavostmi, Národní s mamutem a velrybou nebo Náprstkovo s Indiány?
Ale dost školního vzpomínání a s odstupem let se spíš právě člověk věnuje místu samému.

Letohrádek vznikl na místě bývalé vinice, patřící klášteru v Plasích, a kterou zakoupila
v roce 1828 kněžna Růžena Kinská ( všimněte si starého českého jména, Růžena, to
zas tak časté ve vysokých šlechtických kruzích nebývalo, a odkazuje tak na dlouhou
ryze českou rodovou linii) jejíž syn Rudolf kníže Kinský zde nechal vystavět na nevyužívaných
pozemcích krásný klasicistní zámeček nesoucí všechny znaky pozdního klasicismu. Dórské
sloupy, portikus s terasou, tympanon s francouzskými okny a bílá fasáda. To vše je prací
vídeňského architekta Heinricha Kocha. Ovšem to nebylo všechno. Ke slovu se dostala
i architektura zahradní a Kinského zahrada patří mezi ty nejrozsáhlejší petřínské
zahrady. Větší je jen zahrada Seminářská, dříve patřící ke kostelu Panny Marie Vítězné
a k ní přiléhajícímu klášteru na pražském Újezdě. Zahrada je ohraničena Růžovým sadem a
zahradou Nebozízek. Vchází se do ní buď dole z náměstí Kinských, to potom vede cesta od letohrádku
nahorů až pod rozhlednu, anebo horním vchodem mezi Strahovskými kolejemi a to pak
obsáhne cestu okolo pravoslavného kostela sv. Michaela, pískovcových skalek a dolů
opět k letohrádku. Dříve k ní patřila i většinou hospodářská část, kterou ale
po tragické smrti Rudolfa, hraběte Kinského prodala jeho žena Vilemína, která v jeho
díle pokračovala, benediktinkám při přestavbě nedalekého kostela sv. Gabriela.
V roce 1914 byl vedle letohrádku postaven pomník herečky Hany Kvapilové
v jehož podstavci je urna s jejím popelem. Do zahrady byla později umístěna i dvě
dětská hřiště. Zajímavostí stavby bylo, že z terasy je v ranním slunci vidět na palác
Kinských, hlavní tehdejší sídlo rodiny. Expozice Národopisného muzea zde byla až
do roku 1986, kdy začala mnohaletá rekonstrukce letohrádku, která skončila v roce
2005 znovuzpřístupněním letohrádku veřejnosti. Letohrádek obdrže své druhé jméno
Musaion, tedy dům Múz ....





U letohrádku stojí i malá dřevěná zvonička původem ze Vsetínska. Je to jediný pozůstatek
z Národopisné výstavy z roku 1895. Stavby, které byly v Praze u této příležitosti vystavovány
byly repliky . Jenže bohužel díky místu kde byly postaveny a vystavovány (Stromovka, navíc
zátopová oblast) byly objekty postupně ničeny vlhkostí a následně likvidovány. Jedině zvonička
se podařila zachránit tím, že byla přenesena sem, k letohrádku, kde vzniklo v roce 1901
právě Národopisné museum, a kde o ní už přes sto let museum pečuje





Socha Hany Kvapilové





11 dubna 2018

Petřín podruhé ....




Na přelomu března a dubna jsem se na Petřín vypravila podruhé. Už opravdu za krásného
slunného a teplého víkendu. Tentokrát moje cesta sice vedla ze začátku stejným směrem,
ale od něj jsem se odchýlila kolem pravoslavného kostela sv. Michaela dolů, do Kinského
zahrad a ke stejnojmennému letohrádku. Nad ním se totiž nachází druhé jezírko, které
na Petříně najdeme. Jmenuje se Herkulovo a má dva vodopády. Z vrchního přitéká voda
do druhéhu spodního, pod dřevěným mostkem, a odtud spadá do jezírka s Herkulovou sochou.
I ono si prošlo renovací a stejně jako vrchní jezírko U lachtana i tady tvoří pískovcové
bloky (ostatně pískovcový je celý vrch Petřín) hlavní roli. Bohužel na jejich pozadí dost zaniká
socha ze stejného materiálu. A ani tady samozřejmě nechybějí kačeny. Co tu ale chybí je
symbol těchto zahrad. Oprsklé zrzavé a černé ušatice. Ano, veverky. Dřív
jich tu bylo spousty a jakmile jste si někde sedli na lavičku, už se
k vám začaly ze stromů sbíhat a zcela nebojácně a drze si
říkaly o nějakou mňamku. Dokonce byly tak oražené
že si vlezly až do vaší tašky. Teď jsem neviděla
ani jednu. Ostatně jejich úbytek pozoruji
nejen tady, ale i v lesích jak u nás
tak i na chatě....



Horní vodopád Herkulova jezírka. Před čtyřmi lety jsem o něm psala poprvé.
Je zajímavé že jsem ho navštívila také v březnu....


Dolní, menší vodopád. Nahoře je dřevěný kostelík sv. Michaela


Socha Herkula. Jak jsem říkala, díky materiálu použitého na svahy zcela zaniká





Od jezírka už moje kroky vedly k letohrádku Kinských, či Museionu, známému spíš ještě jako Národopisné
muzeum. Okolo něj pak dolů směrem na Újezd, k památníku Obětem komunismu, dál k lanovce do
Seminářské zahrady. A pěkně zespodu až nahoru k rozhledně a přes zatím spící Růžový sad domů.
Každému zastavení bude věnován jeden článek....


10 dubna 2018

Dvě věže ....




Že se Praze říká Stověžatá je známá věc. Však taky když se podíváte z některého
vrchu pod kterým leží centrum města, těch věží se nedopočítáte. A to k tomuto
číslu musíte připočítat i věže moderní. Ať vysílač na Žižkově, či nově vyrostlé
výškové domy na Pankráci. K těm moderním patří i dvě věže odvětrání Strahovského
tunelu, stojící na náměstíčku kde se dřív houfovali spartakiádní cvičenci na nástupy
a kde končila jedna linka tehdejší trolejbusové pražské dopravy.
Když jsme s dcerou jezdili spolu do Prahy, sem nahoru jsme se chodily vždy s Prahou
loučit. Věže už patří k dlouhá léta neodmyslitelně k pražskému panoramatu a
konkurují tak oněco vzdálenější a také starší Petřínské rozhledně.
Když jsem se vracela domů z té skoro zmrzlé procházky
tak mi to nedalo a alespoň telefonem jsem si
udělala pár obrázků odrazu sluníčka v
prosklené stěně ....




Sluníčko vykouklo jen na chvíli, a hned se zas schovalo do mraků ....





.... a stejně tomu bylo i o týden později. Vycházela jsem za slunka a při návratu už bylo
opět zataženo ....




Vzhledem k piktogramům které jsou z boku jedné věže usuzuji z toho který zakazuje pítí
z nádrže, že okolo nich by měla být voda. Jenže si nějak nepamatuji jestli jsem jí tam někdy viděla.

09 dubna 2018

Petřín po prvé ....



Byť bylo na ten předposlední březnový víkend v předpovědi teplo a slunečno, skutečnost
byla, alespoň v Praze, naprosto jiná. Byla zima, zataženo a nevlídno. Nicméně i tak jsem
se po delším přemlouvání vypravila na moje oblíbené místo. Navíc když to mám z bytu
jen nějakých patnáct minut volné chůze. Jasně, jako vždy to byl Petřín. Nejen proto, že
je odtud docela pěkný výhled na tu část Prahy kde se na jejím horizontu objevují nové
siluety ale i to že se zde snoubí právě pohled na to nové ruku v ruce se starým. Ale i
proto, že se podoba zdejších zahrad neustále mění, po dlouhých letech stagnace kdy
zde vládla příroda bez ladu a skladu, lavičky byly rozbité a cesty polorozpadlé,se opět
dostává na čistotu a příjemné prostředí. Vlastně pokaždé když jsem zajdu objevím
něco nového. Hodně zahradám pomohlo i to, že se na noc zavírají všechny jejich
vchody,čímž se zamezuje tomu, aby se z nich stalo eldorádo nočních vandalů.
I když se v části kde jsou pískovcové skály a skalky stále ještě občas
usídlí nějací bezdomovci, už je zde mnohem bezpečněji než
tu jeden čas bylo. I když ...kdysi jsem si klidně dovolila
jít tu od Tanku přes skoro celý Petřín v noci domů.
To když nám odjela poslední přímá noční
tramvaj při návratu z diskotéky...


Ale nejen na Petříně jsou velké změny, ostatně hned za humny našeho domu se dějí věci.
Už jednou jsem zde psala o tzv.Palatě. Usedlosti kde dnes sídlí Ústav slabozrakých
částečně i domov pro seniory a nově, po zbourání malé zahrádkářské kolonky a vykácení
stromů se zde bude stavět i Alzheimer centrum. Vím, je to paradox, je to hned vedle našeho
domu a já musím čekat jestli mi maminku vůbec někam vezmou. A díky tomu se otevřel
hodně zajímavý, byť jen dočasný pohled na usedlost Perníkářka, kterou mají nyní v majetku
jeptišky Karmelitánky.


A ještě jedna stavba, vlastně hned za mými zády když jsem dělala tuhle fotku. Je to jedna
ze zajímavých prvorepublikových vil, kterých je na Hřebenkách a okolí mnoho. Jsou v
takovém trochu alpském stylu nebo stylu anglických sídel. V téhle bydlel kdysi jeden můj
spolužák. Sem jí dávám jako skvělou ukázku vydařené rekonstrukce, která i poté
zachovala její kouzlo. Takové štěstí neměla hned ta která stála vedle a bylo to její
dvojče. Tu prostě zbourali a postavili místo ní něco hranatého proskleného. Ne že by
to bylo ošklivé, ale takový dům si dokážu představit někde na místě, kde je rozhled
kolem dokola, a ne utopený mezi stromy a starými vilami.


Jednou z novinek, tedy už vlastně tak trochu vousatých, je na Petříně tahle vodní
kaskáda kopírující schody vedoucí k cestě ku pravoslavnému kostelíku sv. Michaela.
Když jsem jí fotila poprvé, její břehy byly plné kvetoucích krokusů a ladoněk. Dnes
už tam nenajdete ani jeden. Jestli zašly, nebo je lidé vyďoubali to nevím. Ale je to škoda
protože to bylo velmi půvabné...






A u vody ještě zůstaneme. U prvního ze dvou jezírek které na Petříně najdete, U Lachtana.
I ono prošlo velkou úpravou, dnes vypadá úplně jinak než si ho pamatuju já. A bylo
mu to ku prospěchu. Dřív to místo bylo takové tmavé, stísněné, ale dnes je tu velmi
příjemné posezení nemluvě o tom, že tu zůstala atrakce, na které vyrůstalo mnoho dětí
z blízkého okolí. Vlastně i já a moje děti. Velmi ochočené kačenky neváhající si
dotlápat pro krmení až k vám. Momentálně je čas hnízdění, a tak jsou někde zalezlé.
Normálně jich tu je tak kolem patnácti, dvaceti. Já nachytala jen jednu ...



Odsud jsem se vydala na první výpravu do Seminářské zahrady, podívat se na rozkvétající
mandloně, jenže ta skončila kousek před Nebozízkem, protože mi v té zimě co byla, zdechly obě baterky
a tak jsem se obrátila a šla domů. Ostatně měla jsem už taky docela zkřehlé ruce....
Jen jsem telefonem cvakla tenhle kořen který se procpal mezi dvě pískovcové skalky


Doma jsem si s chutí dala horkou sprchu a čaj a docela rychle v křesle
zvadla. Druhý den jsem se těšila na to, jak si vyzvednu nového kamaráda,
dvouletého dandíka jménem Benjamín a spolu s jeho chovatelem pojedu
domů. Jenže člověk míní .... pán si tak nějak představoval, že přijedeme
kluci si dají pusinku na čumáček a budou kamarádi. Jenže opak byl pravdou.
Benji začal na Bobeše vrčet, ten se nedal zahanbit a bylo. Sice jsem ubezpečila
pána, že to chce chvíli čas na sžití, ale on byl z toho tak špatný, že se asi po půl
hodině pro Benjamína vrátil a odvezl si ho zpátky domů. Já ho chápu, je to
pejskař - srdcař a i přes určité nepohodlí které mu tím vzniklo chce pro toho
svýho kluka to nejlepší. Takových kdyby bylo víc, je o mnoho míň nešťastných pejsků ....
Asi mi není dáno mít dalšího dandíka.