16 června 2012

Krásné prostředí, dobré jídlo, ale....

Možná na pohled tohle povídání nebude možná až tak souviset s tím daným TT, ale i ta krása tam má trochu svoje místo. A ne možná v dobrém....
Kdo se občas podívá ke mě na Projekt 365, ten již dvakrát zaregistroval, že jsem se zmínila o tom, že se tu ve Třebové otevíral malý pivovar. Krásně zrenovovaný dům ve kterém se skrývají dva salonky, jeden kuřácký a druhý na opačné straně chodby, tedy dokonale odělený, nekuřácký, ohromné venkovní částečně kryté sezení, pivovarna přímo na chodbě takže se tu vaří pivo málem v přímém přenosu a penzion. Dobrá jídla, většinou na základě české kuchyně, žádné tak oblíbené cizokrajně znějící a chutnající záhady na talíři, velké porce a ceny přijatelné. Na zdejší poměry opravdu velkolepé dílo a luxusní prostředí a co je také taková perlička, pivo zde vaří paní sládková! Mají na výběr tři druhy, černá čtrnáctka, kvasnicové a ležák....ale....
A jsme u toho. Ne všechno co je krásné je i naprosto funkční. Nevím kde se stala chyba, jestli majitel podcenil nějakou přípravu, nebo nečekal až tak velký zájem (místa se musí zatím rezervovat, jinak nemáte šanci si sednout) ale na tolik místností s tolika místy k sezení je tu strašně moc málo personálu, který navíc absolutně nestíhá. Pravá ruka neví co dělá levá a navíc nějak chybí personálu i základní slušnost, kterou by měli mít všichni pracovníci ve službách....
Šlo o to, že dcery přítel nás chtěl překvapit a tak pro nás rezervoval stůl a odvezl nás na tajnou misi. A už to začalo, nikdo z obsluhujícího personálu nevěděl že by tam nějakou rezervaci dělal, dokonce i tvrdili, že si to vymyslel, že tam netelefonoval, protože jinak by to samozřejmě museli vědět, až když jim ukázal v mobilu čas kdy telefonoval a řekl jméno zaměstnankyně s kterou mluvil se najednou jakoby zázrakem upamatovali a bez jediného slova omluvy či uznání toho, že to prostě někdo zblbnul nám ukázali naše místa....
Přišel sice okamžitě číšník a přinesl nám jídelní lístky a zapsal si objednávky pití, ale tím to také haslo. Všichni žízniví a hladoví jsme tam půl hodiny seděli, než se dostavil znovu s otázkou zda máme vybráno. Měli jsme, ale pusou slepenou suchem jsme pomalu ze sebe nemohli vypravit jediné slovo. Přijal naší objednávku a zase se nic nedělo. Po dobré třičtvrtě hodině a trojnásobném připomínání se, nám konečně přistálo vytoužené pivo na stole. Černé, dobré a perfektně vychlazené, ani málo ani moc. Samozřejmě do nás všech zajelo pomalu na jeden lok. A situace se opakovala. Objednávka a zase třičtvrtěhodina čekání. Situace kdy je jídlo na stole dřív než vám jsou schopni donést natočená tři piva mi nepřipadá až tak normální....Další malá nepříjemnost byla při objednávání, kdy číšník ani nevěděl co je vlastně v nabídce protože když jsem ho požádala, jestli bych místo bramborového salátu mohla dostat zelené fazolky které měli v nabídce u jiného jídla se velice podivil že vůbec mají nějaké fazolky. Nejsem hnidopich, ale myslím že to nebyl zas tak úplně nesmyslný požadavek, již několikrát jsem si takto bez problémů objednala něco co přímo u mého vybraného jídla nebylo.
Nakonec jsem na vysvětlování rezignovala a nechala si přinést bramborový salát. Byl sice dobrý, ale ty fazolky bych měla raději.
Jestli si nás tímhle způsobem vychutnávali za to, že se dcery přítel dovolil ohradit vůči jejich chování, nevím, ale při pozorování jak to odsejpalo u jiných stolů nám to tak silně připadalo. A takových malých i větších mínusů bylo víc. Nazývat karbanátek grilovaný na ohni steak, za tři hodiny stihnout vypít jen dvě piva a ještě s několikerým připomínáním, pak vám najednou přinesou ta která jste si vůbec neobjednali....
Možná stále ještě vychytávají mouchy, možná sami jsou zaskočení zájmem, možná že svoji roli sehrává i to, že personál se skládá z lidí, kteří s pohostinstvím nemají vůbec žádné zkušenosti, nevím. Ale jsou to docela věci, které se nasčítají a ve finále vám další návštěvu vcelku znechutí.

Takže ne všechno co je krásné je i účelné a fungující, a možná že méně je někdy více....

Varna piva, foceno je telefonem, protože foťák by mi neprošel, takže se tam nevešla celá...



Děvčata zkoumají kde se stala chyba a kdo si nezapsal naší rezervaci....a stále tvrdila, že se žádná nedělala...bylo mi v tu chvíli líto ne jich, ale dceřina přítele, který se tak těšil na to jak nás překvapí.

Shoping, shopování a bolavé nohy....

Když přijela za mnou dcera na chatu, neměla po cestě zrovna dobrou náladu. To už pak raději vyklízím pole a jdu si zalést k sobě do pokoje buď s knihou nebo ntasem a čekám až se sama vyvzteká a přijde za mnou. Takže když přišla domluvily jsme si program na další dny. Chtěla hlavně jet za babiškou a dědou, hlavně kvůli tomu přijela a tak jsme ve čtvrtek vyrazily. Koupily jsme v cukrárně pár těch jejich božských zákusků a za to jsme u babičky na oplátku dostaly k obědu vynikající jahodové knedlíky. No a aby se ty kalorie nějak zase vyhnaly s těla, zašly jsme se pocourat po OC Nový Smíchov. Prošlo pár úpravami, hlavně středová "loď" kde dřív byly vzrostlé fíkusy Benjamína a okolo nich odpočívadla. Teď tam jsou dva ohromé sloupy od podlahy až po střechu které jsou dokola osázené pokojovkami. A samozřejmě nová odpočivná místa.




U této kytky se na chvilku zastavím. Jmenuje se Marantha a její zajímavostí je to, že její listy se na noc vzpřimují a zavíjejí. Má mnoho podob a "dekorů" na listech. Zrovna tato odrůda posloužila kdysi filmařům pro tajemnou rostlinu BORORO, ve sci-fi filmu AKCE BORORO. Tak pamětníkům to asi něco řekne, mladším ročníkům už ne....


Couraly jsem se po různých obchodech různých značek, já prohlížela a dcera nakupovala. Tedy také bych ráda něco na sebe nového hodila, o tom žádná, jen jsem jaksi bohužel dorostla do velikosti a tvarů, které mne v těchto obchodech absolutně diskriminují.... Vše je ve velikosti na postavy o dvacet centimetrů menší a dvacet kilo lehčí.
Za to dcera si nakoupila na léto spoustu krásných triček. Jo, a letos v létě hurá do všech možných neónových barev, a to i starší ročníky, nebojte se, barvičky jsou pěkné. A pokud někdo chce dotáhnout outfit do dokonalosti tak může mít v neonové barevnosti boty, ponožky, hodinky i pouzdra na brýle. Já si svou touhu vybila alespoň tím, že jsem si koupila krásně barevné náušnice s pírek.
A jak jsme chodily a bloumaly tak jsem si říkala jak už se lidé nedokáží bavit moc jinak, než v těchto centrech....


Bylo tu dost plno....ale možná tahle holčina se zas tak nebavila, nebo že by jí maminka nekoupila to co chtěla?


Nohy bolely, byla jsem trochu i naštvaná a tak jsem zavelela k odchodu. Ale nabila jsem se paradoxně i novou energií. Prostě ten rumrajch je šálek mého čaje Mrkající



Voda...

Tady jsem docela prošvihla asi pivoňky. Píšu asi, protože jsem přijela domů včera a zahradu jsem prolétla zrakem jen tak, abych zjistila co mne za ten týden čeká práce. Posekat, zase vyplít plevel, pokračovat v dobývání cibulovin ze země...takže na pivoňkách jsem utkvěla jen tak mimochodem.
Za to na chatě se začaly rozvíjet, jenže zase do nich stále pršelo....tak jsem si je nastříhala do vázy a teď tam stále ještě v prázdném pokoji voní....


Do kolika rubrik by se hodil tenhle obrázek?....

Oheň.....




Seděla jsem na chatě v pokoji proti krbovkám, venku bylo zataženo a pršelo a pršelo....bylo třináctého června a mě bylo nějak smutno....a tak jsem si chvilku hrála s foťákem a jedním hořícím polenem.....a pak i s těmi fotkami.....

Pro mne jsou nejkrásnější.....

Umějí pohladit i potrestat. Jsou šikovné umí šít, plést, háčkovat.
S láskou pečují a ošetřují rány svého muže a aby ne,
když se stejnou láskou pečovaly o malé děti v jeslích. Stejně tak i pečovaly
o rány mé. Ale také dokázaly s pevností nečekanou uchopit vařečku
která pak dopadala na mé pozadí když jsem něco provedla.
Dokázaly pro nás děti, které jsme se sešly na chalupě vykouzlit
úžasné pečené dobroty. Dokázaly našít tisíce párů nádherných
rukavic, které nosily lidé v celé Evropě. Já se jimi pyšnila v tanečních.
Na zahradce plejí mezi květinami plevel a jsou na všechno samy.
Vytvářejí nádherné pletené betlémy pro potěchu jiných....
Dnes už jsou vrásčité, a věk poznamenal jejich klouby nehezkými
boulemi. Ale pro mne jsou stále to nejkrásnější co může existovat
a existuje.
RUCE MOJÍ MAMINKY !!!!!


14 června 2012

Městský ruch....

V úterý jsem jela pogratulovat mému tatínkovi k narozeninám a to již 86tým. Utíká ten čas přímo děsně. Vzpomínám na to, jak jsme jezdili jeho narozeniny a svátek (narozky 12.6 a svátek 18.6) slavit na chalupu. Vždy se sjeli jeho známí a kamarádi s dětmi a naše dětská parta pak čítala i s místními kluky skorem dvacet dětí. Chodili jsme na třešně, u táboráků hráli na kytary (tedy já, z ostatních nehrál nikdo, to až později a s jinou bandou) byl to vždy takový pěkný úvod k blížícím se prázdninám.
Po cestě k tramvaji jsem u hřiště vyfotila tuto spleť větví staré túje...




Bohužel ty mříže to kazí, ale jinak to vcelku vyfotit nešlo...
U stanice tramvaje Klamovka je malá kaplička Nanebevstoupení Panny Marie z osmnáctého století. Bývala to skoro ruina a patří ke stavbám v parku, někdy si udělám čas jen na ně. Ale pak jí opravili a již několik let slouží svému účelu, jsou zde jednou v měsíci mše.


Na Smíchově u OC je stánek s květinami který mne vždy fascinuje množstvím kytek které jsou v nabídce....




Strašně moc mi tenhle městský ruch na vsi chybí, jsem prostě člověk velkého rušného města a ne klidné vsi...tak si ho alespoň takhle příležitostně užívám a na rozdíl od Pražáků i užívám....


Co si asi ti dva tak zaujatě povídali?


Nabízel mu spásu!

Budhismus je jediné náboženství (no on je to spíš styl života) které mi nevadí. Nikoho do ničeho nenutí, věří v převtělování i v to, že se po několika životech vypracujeme i k nirváně...a tím dokonalosti, sami svou prací...žádné plastiky a pod.


Zajímavé povídání na jedné z administrativních budov, jen bohužel ten začátek není díky architektonickému prvku k přečtení....
A všudypřítomní pražští holubi...






Další cíl...

Hranice jsme překročily v Českých Velenicích a jelikož nebyly žádné zásoby, stavili jsme se v místní vietnamské velkotržnici nakoupit. A pak se úzkými silničkami mezi vískami kde už snad nebyl žádný starousedlík, jen lufťáci se prokousat do Dobré vody a po pár kilometrech jsme byli na konci cesty. Tedy alespoň té výstavní. To co kamaráda tak táhlo byla stavba sauny a oplocení přikoupeného pozemku a proto si potřeboval zkontrolovat zda je vše O.K.
Zatímco on si kontroloval své stavby, já si fotila jeho malé stádečko zakrslých ovcí. S příchodem nového beránka (Milouš č.4) jinak Jamie, protože to je chovný beránek tudíž čistokrevný a má své papírové jméno, se ovečky staly méně bojácné a už se nerozutíkávaly tak jak dřív. Naopak i s jehňaty mi ochotně pózovaly. Ovšem největší dobrodružství i když ku konci už nechtěné si s Jamiem užil náš Bobeš, vlezl do výběhu za námi a jak Jamie zmerčil novou oběť okamžitě si to k němu namířil. A začal ho prohánět. Bobeš o nejdřív bral jako ohromnou švandu a na honičku si rád zahrál, ale když k tomu honění přidal Jamie i pár štulců rohy, už se to Bobešovi přestávalo líbit a tak se začal vztekat. Nakonec velice rád vyběhl brankou ven a se staženým ocasem pádil k chatě. O tom že by se zase pokusil za námi dostat okamžitě přestal uvažovat....


Zárodek sauny, je to stejná dřevostavba jak chata....už se těším i já, nejen kamarád že až příště zas někdy k němu zavítám už bude v provozu.








Musím říct, že se mu pěkně hospodářstvíčko rozrůstá, Mahulena (husa labutí) sedí na vejcích, jen bohužel s Timurovi party zůstala jen jedna kačenka, ti ostatní zřejmě padly do spárů lišky. Ale jak znám kamaráda, brzy zase počet doplní.
Večer jsme šli zarelaxovat po tom všem vystavování a cestování do hospůdky a druhý den dopoledne jsme nabrali směr Strakonice a já byla s Bobešem vysazena zde na chatě....kde jsem se domnívala, že ztrávím klidný týden věnovaný focení. Jenže, stále prší, a navíc dojela neplánovaně dcera takže se klid odkládá na jindy...

Návrat....

Pořád ještě jsme v Nitře, tedy spíš už na výjezdu z ní a kamarád se rozhoduje, jestli máme jet zpět na Prahu, nebo jestli to vzít přes jeho chatu v Jižních Čechách. Má tam totiž nějaké řemeslníky a rád by si zkontroloval jestli jde všechno dle jeho plánů a pokynů. Nakonec přeci jen zvítězí jeho zvědavost a jedeme. A jelikož nejkratší cesta je přes Blavu a do Rakous, kupujeme na benzínce rakouskou dálniční známku a hurá dál. Hned za Bratislavou ale už v Rakousku nás oba překvapuje ohromné množství větrných elektráren jejichž pole se táhnou až za obzor. Zajímalo by mne, jestli se tam také tak proti nim brojí jak u nás. Podle značného množství zřejmě ne. Při cestě zpět se mi podařilo už udělat pár fotek Bratislavského hradu, tentokrát už jsem seděla na správné straně auta.....

Pohled přes bratislavský přístav....



Větrníky, větrníky, větrníky....kam se člověk podíval. Na té první fotce je i trochu vidět, kam za obzor se až táhly. Ale jelikož drobně pršelo byl obzor zamlžený.




Ještě jednou Váh, krásné přírodní koryto s ostrůvky rákosí i mrtvými stromy v řečišti....

Při průjezdu Vídní už pršelo opravdu dost, ale i tak se mi podařilo vyfotit části ohromné ropné rafinerie patřící koncernu OMV.....Areál je to opravdu obrovitý.





Z Vídně jsme se pak stočili směrem na Linec a k našim hranicím. Projížděli jsme úpravnými vískami i městečky, v jednom jak jsem stačila jen tak narychlo zaregistrovat a dát dohromady své chabé znalosti němčiny byly stáje lipicánských koní (snad to tak bylo), v jiném se chlubili že projíždíte ametystovým městem. Bylo zde muzeum těžby ametystů a staré doly. A nad jedním se táhl pás mraků, které vypadaly jak když někde dýmá nějaký obr z dýmky....





Mezi lesy se mi líbil tenhle kostelík...nikde nic jen on.


POZNÁMKA POD ČAROU....co mne zaujalo.

Slovenští řidiči jezdí vždy a za všech okolností podle předpisů (alespoň na Slovensku). Okolo dálnic a silnic nejsou ŽÁDNÉ bilbordy. Jedině na vjezdu do větších měst jsme zaregistrovali dva, vždy z jedné strany dálnice, ve vzdálenosti padesáti a více metrů od dálnice (a pak že to nejde, jen chtít a vydat ten správný zákon a schválit okamžitě!). Dle slov kamaráda, který byl před dvěma lety v Bratislavě na Světové výstavě psů, udělalo Slovenko za ty dva roky prý ohromný kus práce a posunulo se o hodně dopředu.
V Rakousku zase milují ekologii, a jsou hodně "zelení" což je vidět na tom obrovském množství větrných elektráren. Skoro v každé městečku najdete v okolí dvě, tři. Pole mají osázené různými druhy obilí, monokultury jsou vidět jen zřídka. Brambory a kukuřice jsou sázeny napříč, ne na dél, aby se z nich při lijácích nevyplavovala zemina. (Zvláštní, proč u nás to nejde?) Vůbec pole jsou vysévána tak aby na podélně seté navazovalo setí příčné ... Jo a řepku jsme viděli za celou naší cestu jen na dvou polích velkých a jen na pár menších. Nemůžu samozřejmě hovořit za zbytek Rakouska, beru jen tu naší cestu. Ale i z toho si člověk udělá docela dobrý obrázek o tom, jak se hospodaří jinde...